úterý 21. září 2010

OGTT

Chcete vědět jaký to bylo na testech OGTT? To je hrozivý, ten název je prostě sám o sobě divnej:-) Takže pro všechny, které to čeká jednou....není to nic hroznýho!
Největší chyba v tom všem byla ta, že jsem si do vyhledávače zadala těhotenská cukrovka a čekala mě tam miliarda diskuzí maminek, které omdlévaly, zvracely atd. atd. atd. Pak jsem se bála jeden dlouhej den si do nemocnice zavolat na objednání.
Když jsem to už udělala, tak mě sestřička(nebo kdo to byl)opravila, že nejde o žádnou těhotenskou cukrovku, ale o zátěžový test tolerance glukózy, čímž to vylepšila a já jsem se začala bát ještě víc. Instrukce byla jasná- v úterý nastoupit v bídných 6:30 do nemocnice, přinést si ranní moč!!!(důležité zvláště pro exota jako já-skleničku na čůrání jsem si pro jistotu dala hned tak, abych na ní viděla ráno:-)), ale hlavně NALAČNO! Víte co pro znamená pro mě nalačno? Krizi, katastrofu, zoufalství, vztek a možná i to zmiňovaný omdlívání. Jojo, pravda je, že jsem se nebála odběru krve, pití hnusu...ale toho hladu! Já totiž zoufale ráda a hodně snídám. A snídám třeba tři chody a dokážu snídat tak dlouho až najednou obědvám....atakdále:-))
Byla jsem tam v 6:30 přesně. Na řadu jsem přišla v 7:45!!!! Mezitím jsem asi 30krát vyslechla vyprávění paní, která tam byla se svou dcerou o tom, že tohle za jejich těhotenství to nebylo takový vymoženosti a zbytečnosti a taky to všichni přežili..atd..atd..atd.. Zábava. Snažila jsem se číst si "muži kteří nenávidí ženy" ale úplně mi to nešlo, byla jsem trochu unavená, maličko stresovaná a hlavně hladová. Nemám ráda nemocnice, chtěla jsem jít domů, nebo alespoň ven. To čekání, než mě jednou malou jehličkou píchnou do ukazováčku, dají i do ruky hrneček se sladkým pitím a pošlou mě do čekárny, to bylo asi nejhorší, ale jinde se třeba tolik nečeká. Pár kapek krve mi nic neudělalo, hrneček jsem vypila za necelých pět minut(mám ráda sladký!). Chutnalo to asi jako když si dáte 4 lžičky moučkovýho cukru, kávovou lžičku citronový šťávy a zalijete trochou vody. A pak mě pustili domů! Na dvě hodiny jsem si lehla, nemyslela jsem na hlad a pak jsme se s mužem vrátili, aby mi odebrali krev z žíly. Doteď mám modřinu, ale když jsem pak přišla domů a snědla asi tři rohlíky, byla jsem nejšťastnější na světě. A pravda je, že jsem se stresovala naprosto úplně zbytečně. Nebylo mi špatně, dalo se to vypít, neomdlela jsem. Lepší je jednou provždy nečíst diskuze. Kdybych šla podruhý, tak strach nemám rozhodně.
Ještě nevím výsledky, ale mám pocit, že se tím není třeba stresovat. V nemocnici si brali číslo, kdyby to bylo prý akutní, tak budou volat. Nevolal nikdo...Tak snad :)

Vinobraní...

....úplně jsem zírala, kolik jsem toho za sobotu vydržela i s čím dál těžším břichem. A bylo krásně a to jsou přesně ty melancholicky kýčovitý podzimní dny, jak o nich všichni píšou, že jsou insiprativní a skvělý. Taky to mám ráda.
Samozřejmě jsem se v pití vína zrovna nepřetrhla, ale zase jsem ochutnávala a ujídala, až mi z toho v noci bylo pěkně těžko a kňourala jsem. To je normální, celá já:-))
První část odpoledne jsme byli na Kampě, druhou část odpoledne na Grebovce&taky večeře u Dědka(kulajda-mňam!!). Pak jsme se ještě jednou vrátili na takovej jakože sraz, úplně maličkej, plurku.
A doufám, že se příště potkáme i s Quanti!!:-)




Stará indiánská babička(pončo jsem si nakonec nebrala:-))



Nejlepší makovej koláč na Kampě!!!



Ochutnat jsem musela:-)


Grébovka&trochu unavená já :-)

:-))

Janina, Martina, Peťulka-byla jsem jediná doopravdy
střízlivá:-)

Muž(je hodný, protože přežil část plurku a ještě mi po cestě domů koupil latte:-)

Cesta domů....




pondělí 13. září 2010

Táborské slavnosti

Jo...jela jsem se podívat, protože mám svoje rodné město ráda. Užila jsem si víkend i když na mě často padala únava a v sobotu jsem večer už úplně odpadla. Přesto to bylo moc fajn...místo dlouhých story zase pár fotek o tom, jak to tedy bylo:)



Nejprve jsem ségře upekla abstraktní
"papouščí řezy"

Já, bráška a maminka v pátek při předávání dítka:-)
...tohle je sobota....mám děsně hustý vlasy zase...

budoucí matka:-))

Tábor...Jordán

Bráška na městském úřadě

čekání na odpolední průvod

ségra, já a tátova ruka :-))

Zásek u kreslení

Zubatá já:-))

Slečna vedle, kreslila princeznu...

.....bráška po 15ti minutách vymalovat žraloka bílého,
kladivouna, dva zakousnutý lidi a dvě lodě tři další ryby :D

Zastáka v cukrárně&moje brýle!!
(u stropu jezdil po kolejích vláček:-))

Bráchovo leopardí holinky!!

Podvečer ve znamení dětských oblečků...

...dupaček, plínek a zavinovaček...ale mám klid:-)

Sobotní únava...


Neděle ráno...zbytek řezů:-))

Táborské vodopády(tričko od Ävchenky:-)

Série fotek s názvem "drby z Táborska" v
kavárně 18 :-D


Tři sourozenci na kafi :D


Brácha do kavárny....

..prostě patří:-)))

Cukrová vata u Žižky

Husitské muzeum&katakomby(a brácha se díval
na projekci o upálení Mistra Jana Husa:-)

Unavený a utrápený muž(jsem moc ráda, že
se mnou přežil!!)

A před barákem....zajíc v olivách :-))

pondělí 6. září 2010

Jak to bylo s čůráním:-))

Někdy jsem doopravdy exot! A slíbila jsem, že to napíšu, aby se alespoň někdo pobavil(mě to teda spíš navztekalo ze začátku, ale což:-))))
Na minulé kontrole mi pak doktor kladl na srdce, že příště opravdu musím přinést tu ranní moč, že na to mám myslet a vyfásla jsem od sestřičky zkumavku.
Tak jsem na to myslela, koncem srpna všechno zvládla na jedničku(až jsem se divila, většinou po ránu zapomenu a skoro jsem se plácala po ramenou za to:) a vyrazili jsme. Na dveřích jsme si přečetli, že pan doktor má jaksi dovolenou a že přítomná je jen porodní asistentka. Rodit jsem se ještě nechystala, tak jsme se sebrali a jeli zase nazpátek.
Dnes nastal den, kdy jsme plánovali, že navštívíme pana doktora na druhý pokus(chtěla jsem se vyhnout té první šílené vlně pacošek po dovolené). Domluveno s mužem na 14 hodin s tím, že to stíháme krásně. Připravená k odchodu z domu jsem skutečně byla v těch 14:00 už už jsem se chtěla děsně přechválit(dělá mi to dobře:)) a pak najednou PLESK do čela...Ranní moč! Ve vteřině jsem si vybavila to, jak jsem ráno utíkala z postele do koupelny a na nějaký zkumavky jsem si fakt nevzpomněla!! Zároveň mi blesklo hlavou, že čůrat jsem byla asi před minutou. Asi deset vteřin jsem přemýšlela jestli vyjedeme i bez toho a nechám si vynadat, ale vzhledem k tomu, že neumím odhadnout, zda bych se nakonec v ordinaci třeba nerozbrečela, rozběhla jsem se do kuchyně a vypila jsem tři sklenice vody naráz. Nic...
Tak ještě trochu...Abych tam alespoň něco donesla!!
Konečně se mi trošku začalo chtít...ale fakt jen malinko. Bylo asi 14:20 když jsem navztekaně vylezla z koupelny, že to je opravdu výsměch, že prostě to nejde! Pak jsem se začala vztekat, že minule jsem to zvládla tak krásně a že tímhle tempem tam budeme ve čtyři, přesně v dobu kdy tam nastoupí všechny ty "divný pani" za což mě můj drahý manžel okřikl, že jsem hysterka a mám toho nechat.
Další sklenice vody. Nic...čekání...nic...ve 14:30 jsem se rozhodla, že si udělám kafe, nebudu na to myslet a přečtu si něco z Elle. Mezitím jsem se vyvztekala trochu na plurku:D
Vyjeli jsme v asi v 15:20!!!Byla jsem extrémně přepitá vody, vzteklá, protože se mi hned po odchodu z domu chtělo zase, proto, že muž pronesl něco o tom, že si jde odskočit a zpíval si u toho "čůrej sem a čůrej tam" :D:D a město bylo pro jistotu ucpané a netěšila jsem se na těch milion paní v čekárně. Ale měla jsem tu blbou zkumavku(a můj muž když jsem s tím přišla z koupelny nadšeně zajásal "šikovná...vyčůrala se...":D
Navíc se mi po pěti minutách v autě začalo(asi z toho hysterčení) dělat trochu blbě.
V ordinaci nás bylo jen pět, což je úspěch. Já jsem odhodila tašku a hned jsem mazala na záchod. Uf!
Připadala jsem si jako koroptev fakt!:D Muž se mi smál a těsně než jsem šla na řadu, chtělo se mi zase!
Vydržela jsem. Když se mě pan doktor zeptal, jestli mám moč, tak jsem už úplně zrudla. Nejvíc mě dojalo, že sestřička udělala test, řekla "negativní" a bylo vyřízeno. Musím uznat, že tentokrát jsem byla moc šťastná, že neproběhl ultrazvuk a že můžu mazat pryč. Samozřejmě čůrat:D
Příště už fakt nezapomenu...alespoň že je to teda asi v pořádku no :D
Fakt matka zodpovědná...:D:D:D


neděle 5. září 2010

Nutný předporodní teror

Tak nějak za tři měsíce mi pan doktor určil termín porodu. Budiž. S dítětem v bříšku jsme stejnak domluvený, že to bude třetího, protože to je přece mnohem lepší datum, navíc pátek a tak :)
Jsem v klidu. Tuším, že porod mě rozhodně nemine, ať tak nebo tak.
Do triček a vůbec většiny oblečení se stále vejdu XS/S, kalhoty jsem prohodila za ty pohodlnější s gumou kolem pasu, ale sehnat na internetu kalhoty 36 je pořád poměrně těžká práce. Tohle a pravidelné zapíjení Mamavitu+průkaz+návštěvy doktora+okopávání dítka zevnitř je asi jediný co mi připomíná, že jsem těhotná. Neumím to prožívat tak jako ostatní, chrastítka se mi v hlavě neusadila a všechno řeším s docela chladnou hlavou. Občas jsem překvapená...
Tenhle pátek jsem na jedné sociální síti(na fejsbůku) vedla zajímavý rozhovor se slečnou, se kterou jsem kdysi navštěvovala stejnou školu. Shodou okolností zasloužilá matka(první dítě hned s plnoletostí, protože prý je to roztomilý).
Zjistila z galerie fotek, že moje bříško už není tak jako kdysi a že jsem asi těhotná. Nejprve se opatrně zeptala, jestli ano a za jak dlouho to nastane. Napsala jsem jí, že 3 měsíce a pak to vypuklo.
ONA: "A jsi nervózní?"
JÁ: "Z čeho?"
ONA: "No...z porodu přece"
JÁ: "NE..."
ONA:"Proč nejsi nervózní?"
Slečně jsem vysvětlila, že s tím, že jednou budu rodit jsem do toho všeho šla o všem jsem uvažovala a že si myslím, že jsem na to připravená, jinak bych nechtěla mít dítě.
Začal teror číslo dvě.
ONA"A necítíš se stará na první dítě?"
JÁ ":D"
ONA"mému prvnímu dítěti je už skoro sedm"
Tuto diskuzi jsem slušně zamluvila, protože se necítím stará na první dítě. Opravdu si myslím, že jsem o nic zásadního nepřišla, když jsem neporodila hned po škole dítě, když jsem bydlela chvilku úplně sama(popř. s kamarádkou) a když jsem se odstěhovala do jiného města. A kdybych se na to necítila teď, tak bych děti měla ve třiceti třeba a bylo by mi to asi i jedno :)
Teror číslo tři
ONA "A jak chceš rodit?"
JÁ "No tak to fakt ještě nevím...:)"
ONA "A epidural asi mít nebudeš viď?"
JÁ "Asi určitě ano!!"
ONA "A proč? To je přece úplně zbytečná věc."
JÁ "Hlavně proto, že nechci aby mě to zbytečně bolelo, myslím, že to jde prožít i líp"
ONA "Já jsem rodila bez, protože to si musíš prožít i tu bolest, jinak to není plnohodnotnej porod."
JÁ "To je hlavně pěkná blbost, nevidím důvod proč tvrdit, že něco bolestivýho je plnohodnotný. Navíc hodlám tohle řešit až třeba měsíc před termínem. Nemám důvod se tím rozptylovat už teď!"
Ano, kdo si myslí, že jsem ji urazila, tak se trefil. Ještě na mě zkusila výbavičku, kočárek a další věci a když zjistila, že už jsem se na to všechno dívala na internetu, ale doma máme zatím pár kousků mini oblečků, tak to vzdala, rozloučila se a odpojila. Ale ještě předtím jsem se stačila dozvědět, že jsem cynická matka :)
Myslím si, že je úplně v pořádku být v tomhle směru v klidu. Nejsem sice zasloužilá matka, ale
doufám, že matka s alespoň trochu zdravým rozumem, která víc co by chtěla.
Obavy jsou vždycky, ale určitě ne z toho, jestli a jak budu rodit a co je plnohodnotný porod, nebo snad obavy z kočárku. Mám občas pocit, že většina takzvaných "zkušených matek", které potkají prvorodičku, která je vlastně v pohodě a klidu, se jí snaží v rekordním čase znervóznit a vystresovat svými dobrými radami o tom, jak hrozná je to bolest atd. Smutné.
Chci mít zdravé a hodné dítě. Chci být dobrý rodič. S tím, že mě to bude stát hodně námahy, sil a asi i bolesti(v případě porodu), s tím prostě počítám. Prozatím vyřízeno. Netuším, jestli je tenhle přístup úplně dobrý, ale vyhovuje mi.
Slečně spolužačce se moc omlouvám, že jsem zveřejnila naši komunikaci, ale přemýšlím o tom od pátku a pořád mám na to ten stejný svůj názor :)