Posledních pár dnů, s výjimkou včerejší podvečerní porady, jsem doma a učím se. Nestíhám zatím vůbec nic jiného, snažím se pamatovat si co nejvíc informací a čím dál víc mám pocit, že vlastně nevím vůbec nic. Celý tenhle proces zpříjemnit čerstvým freshem(kafe už snad ani nepočítám:-), v poslední době odšťavňuji snad úplně všechno ovoce, co doma máme(ale je to prostě tak moc dobré)!

Začala jsem po dlouhé době, kdy jsem milovala ticho a nic než ticho, poslouchat znovu hudbu i k učení. A vlastně mi to dost pomáhá. Rozhodla jsem se tedy, že sem přidám alespoň to, co je u mě aktuální:-))

Pátek bude prostě velmi náročný!

Křehký koláč z jablek(s vanilkovou zmrzlinou)

Říkala jsem si, že mě nemůže na jablkovém koláči nic překvapit...a tomuhle se to povedlo. Není na něm vůbec nic složitého a s vanilkovou zmrzlinou je naprosto vynikajicí! 

400g listového těsta

3 středně velká jablka

1 citron

3 lžičky vanilkového cukru

půl lžíce moučkového cukru

2 lžíce džemu(použila jsem domácí broskvový se skořicí)

Troubu předehřejeme na 220°C. Těsto rozválíme na na placku cca 35 cm, kulatý plech si vyložíme pečícím papírem a těsta na něj přendáme. Okraje těsta trochu zarolujeme dovnitř. Jablka nakrájená na tenká kolečka opatrně promícháme s citronovou šťávou. Těsto potřeme džemem, ale jen nepatrnou vrstvou a rozprostřeme nakrájená jablka. Ještě trochu pokapeme citronem, navrch dáme pár kousků másla, posypeme oběma cukry a pečeme 15-20 minut. Podáváme s vanilkovou zmrzlinou.

Bývá zvykem, že kuchyňky se pořizují povětšinou holkám. Já jsem se rozhodla, že na zvyky se ohlížet nebudu. Mládě mi v kuchyni pomáhá moc rád a postupem času si vymyslel vlastní "sporák" ze starého stolečku. Když nám Džejna nabídla tuhle dřevěnou kuchyňku, nezaváhala jsem ani na vteřinu. A Mládě je teď šťastný malý kuchař, který si před pár dny otevřel vlastní kavárnu. Vaří tu nejlepší kávu (nejen) Panu Medvědovi a peče ty nejbáječnější bábovičky. 

Vítejte v Kavárně u Kryštofa:-)

Mám nějaký rozhozený leden. Je fakt, že mě poprvé nějak trápí termíny, musím se učit, ale nejsem si jistá, jestli je to jen tím. Těšila jsem se na lyžování a marně vyhlížím alespoň trochu sněhu...Teď, když už to vypadá nadějněji, tak obhlížím webkamery a vymýšlím, kde by se lyžovat už dalo. Nemůžu se dočkat, až začneme s Mládětem. A taky mám pocit, že už mi prostě chybí nějaký pohyb po Vánocích(možná to je ten důvod, proč jsem tak "přejetá").

Učení ve mě zanechává zásadní stopy. Od chvíle co jsem se dostala k psychodiagnostice, se mi zdá o autistických dětech, problémových pubescentech, v těch horších případech i o vraždách. A to jsem tedy opravdu nečekala, měla jsem pocit, že mě nemůže nic moc překvapit. Stalo se!

Zatím tedy podnikáme "podzimní" procházky, Mládě má svůj názor na úplně všechno(ideálně se snaží dělat většinu věcí úplně naopak, než mu říkáme-o tom se rozepíšu příště) přikládám pár aktuálních procházkových fotek a zároveň se ptám...

Stalo se vám někdy, že jste měli pocit, že se nemůžete pohnout z místa? Co proti tomu děláte?

Několik let si nedávám žádná předsevzetí. Ale letos bych jedno měla. Zásadní! Mládě se musí přestěhovat do dětského pokoje. Tak dlouho jsme to odkládali, až jsme najednou propásli tu správnou chvilku. Ke konci roku se nám do toho už zase nechtělo. Jenže teď už se to musí zlomit a s těmito škatulaty souvisí několik věcí. Vím, říkala jsem, že dlouho nechci slyšet slovo rekonstrukce, ale...musíme předělat pokojíček. A já mám pocit, že toho prostoru vlastně zase není tolik, jak se mi v prvních letech zdálo:-))  Dvě děti pokoj rozhodně zvládne, je docela dost velký ale...co třeba tři? Vejdou se tam tři? A zvládnou vlastně tři děti jeden pokoj/A zvládne jeden pokoj tři děti? J. k nám jezdí sice na víkendy a prázdniny, což ovšem neznamená, že ho mohu(nebo chci) nějak opomenout. Zatím si nic jako rekonstrukci prostě neumím představit. Snažím vymyslet, jak by to u nás(vlastně u nich!!)mohlo vypadat a nechávám se inspirovat všude možně. No...uvidíme. Každopádně, ten pocit z čtení knihy až do usnutí. To už mi začíná fakt chybět:-) 

A protože mi dnes u kafe švagrová prozradila, že její roční dcerka dnes poprvé spala ve svém pokoji, zajímalo by mě v kolika letech jste své děti přestěhovali vy, nebo jestli s nimi sdílíte ložnici stále. 

Těším se na vaše názory;-)

zdroj:pinterest.com

Po "vánočních prázdninách" zpět na blogu. Původně jsem chtěla psát, jak to mám ve zvyku-(skoro)každý den. Jenže...to dopadlo tak, že jsem si chtěla především užívat atmosféru, setkání s rodinou, naše Vánoce doma..a do psaní se mi vlastně ani nechtělo(promiňte;-). Rozhodla jsem se tedy, udělat takový průřez tím časem, kdy jsem se tu neobjevila:-)

Poprvé v životě jsem zažila rozdávání dárků na zahradě, u opravdového živého stromku. Naše rodina má občas super nápady. A já jsem ráda, že tu rodinu mám, protože i když jsem si v pubertě myslela ledacos, dneska na ní nedám dopustit:-)

Štědrý den jsme byli tradičně doma s mužem a Mládětem. Mládě dostal své první opravdové lyže, takže se snažil lyžovat po obýváku, ale největší radost měl asi z plyšového Garfielda a knihy Pipi dlouhá Punčocha(je to jeho velká hrdinka a jeho vkus se od blondýnek trochu pohnul k zrzkám:-))

No..a musím taky přiznat, že jsem si poslední dva týdny roku 2013 představovala trochu míň dramticky(?). Nejsem si jistá, jestli je to to správné slovo, které bych měla použít, nešlo o předvánoční shon-dárky jsme měli celkem včas, šílené nákupní horečky se spoustou lidí, to se nám také vyhnulo, ale já jsem se cítila tak nějak-vyčerpaná. Ten stav, kdy vás rozhodí i ta nejzbytečnější věc, nad kterou obyčejně mávnete rukou. 

O to víc jsem se těšila, až tohle všechno nechám někde daleko a popřeji vám všem krásný rok 2014! :-)