úterý 4. února 2014

Říkala jsem si, že když je to mou(poměrně zásadní)součástí, napíšu něco o škole. Učit se a mít do toho dítě/dvě děti je samozřejmě opravdu legrace, to musí být jasné každému. Naučila jsem se fungovat v jakémsi koloběhu: vstát, snídat, hrát si s Mládětem, připravit oběd, uklidit to nejnutnější a když byl lepší den, dát dokonce vyprat(většinou to ale stejně dělal muž, protože měl se mnou svatou trpělivost), přečíst s Mládětem kus knihy, poslat ho s mužem na procházku, učit se..(v noci se stresovat, že stejně neumím nic).Taky jsem chvilkama S LÁSKOU vzpomínala na dobu, kdy jsem nemusela NIC a mou jedinou povinností bylo chodit do školy a doma se učit(tátovi jsem to ještě nepřiznala, ale je mi jasné, že přijde vítězoslavné "neříkal jsem to?" :-))) Ale to je tak asi vždycky. I když jsem si stokrát nadávala, že jsem tohle mohla mít klidně třikrát dávno za sebou, mám nějak pocit, že to jednoduše přišlo v pravý čas.

Při posledním bloku Pedagogických činností jsem si vyzkoušela něco, na co už nějaký čas myslím a nemůžu to dostat z hlavy. Bez předchozího varování, jala se nám naše speciální pedagožka, přiblížit práci s nevidomými, jaký je správný kontakt s nimi, jak vést, snažila se nás do této tematiky alespoň částečně zasvětit. A aby to všechno bylo autentičtější, vyzkoušeli jsme si na závěr, jaké to je nevidět nic a být závislí na někom dalším. 

První, co jsme museli ještě před samotnou "slepárnou" byla zkouška důvěry. Asi to všichni znáte. Zavřít oči a zády na partnera, který vás MUSÍ chytit. Protože má milá spolusedící musela zmizet brzy, trochu nejistě jsem koukala na slečnu, která byla sice taky milá, ale nijak moc jsem jí vlastně neznala. A musela jsem jí věřit, protože mě nejenom že chytí(možná), ale taky mě bude vést jako slepou. Dopadlo to dobře(fakt mě chytla). Jenže pak už jenom tma. 
Neviděla jsem prostě nic, není šance, protože to brýle nedovolí.
A v té tmě je najednou tisíc zvuků, které jsem nebyla schopná rozlišit i když jsem se sebevíc snažila, cizí dlaň, vedoucí mě pomalu přes různé překážky(židle, schody!!), moje váhavé roztřesené a pomalé kroky. To co se zdálo jako jednoduchá a banální věc, bylo najednou nepředstavitelně obtížné. Přiznám se, že jsem byla tak ve stresu, že mě po cestě ze školy rozbolela hlava. 
Ale nejspíš i proto, že jsem chvilku poté vedla a opravdu moc jsem se bála, abych neublížila špatným pohybem, nebo zbrklým rozhodnutím. Kdyby mi někdo řekl, že z toho budu takhle rozhozená, tak si budu myslet, že přehání. 

V tuhle chvíli přemýšlím sama o sobě a o tom, kam bych chtěla směřovat. Není to tak dlouho, co jsem to probírala s Terezou a řešila jsem speciální pedagogiku. Otázka je, jestli na něco podobného budu připravena. Tohle bylo po všech možných teoriích poměrně překvapení, ale věcí, kterými se musím prakticky prokousat, bude ještě spousta. Snad tohle všechno není zbytečné...

6 komentářů:

  1. Rozumím :-)
    Ale pak přijdou státnice, velká úleva a nakonec hrdost, že jsi to zvládla :-) A i když je to daleko, těšit se na to můžeš stejně!
    Taky jsme se zkoušeli při specce vžít do role nevidomých. Chodili jsme takhle po dvojicích Hradcem. Bylo to šílený a fascinující zároveň, ale hlavně někteří lidé mě šokovali. Nenapadlo by mě, že někomu tak vadí slepý člověk, že má potřebu ho ponižovat... :-(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Báro, chodit ven nás (naštěstí) neposlala, stačilo mi chodit po učebně a škole. Alespoň zatím. A i tak jsem toho měla až dost. Teorie o tom, jak se chovat k nevidomým je věc jedna, ale pak to zkoušet na vlastní kůži byla věc zásadní. Co se týče toho, že jsou lidi, kterým slepý vadí, nebo ho dokonce ponižují. Od vyučující jsem slyšela tak šílených příkladů, že mi z toho je smutno ještě teď a neumím si to představit na vlastní kůži.
      Moc díky za podporu:-)

      Vymazat
  2. My jsme byli před pár lety na Neviditelné výstavě v Praze - úplně temných několik místností, které byly různě vybaveny - ulice, byt, les a tak. Celou dobu jsem se držela přítele za ruku, srdce mi bušilo a byla jsem strašně vystresovaná a nemohla jsem se dočkat, až budu zase venku. Jemu to bylo celkem jedno, prostě si ty místnosti prošel a hotovo, a mně to bylo tak neskutečně nepříjemné, že jsem pak několik měsíců musela pořád myslet na to, jak bych hrozně nechtěla oslepnout. Hodně silný zážitek, takže Tvůj stres naprosto chápu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. KlaPi, to si raději ani nepředstavuju, ten stres musel být šílenej. Nutí mě to ale celé myslet na to, že všechno kolem je děsně křehké, zdraví a třeba i o ten zrak jde přijít poměrně snadno. A docela se stydím, že jsem nebyla schopná uvažovat takhle i dřív..

      Vymazat
  3. a pamatuješ, jak jsme do něčeho podobného zapojily před 10 lety na scénografickém quadriennale? s tím rozdílem, že tehdy to byla velká legrace a dnes to vnímám o dost jinak - s blížící se třicítkou a se vším, co mám za sebou, začínám mít taky potřebu nějak konkrétněji pomáhat. a pravidelný platební příkaz unicefu, kupování nového prostoru a časté příspěvky pouličním muzikantům už mi nějak přestávají stačit ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. přesně na quandriennale jsem si vzpomněla, myslím že jsme se naváděly podle zvuků, zpěvu...Přišlo mi to tehdy tak bezstarostné, zajímavé, ale moc jsem o tom neuvažovala dál. Ono to s tím věkem asi opravdu přijde postupně, možná že je doopravdy teď ten správný čas:-)

      Vymazat

Děkuji za milé komentáře;-)