Před pár dny mi překazil většinu plánu trochu nepříjemný úraz. Nešikovně jsem spadla ze schodů a i když nemám nic zlomeného, příjemné to také není(zvlášť když levé koleno mám špatné z lyží a pravé chodidlo mám naražené ze schodů). Chůzi proto poslední dva dny skoro vynechávám. A protože když nejde jít jen tak ven, tak je třeba vymyslet něco na doma:-) Mládě má moc rád sovičky, tak proč si nějaké nevytvořit? Když jsem mu přetlumočila můj nápad, tvářil se nadšeně, tak jsme to vyzkoušeli a ono to šlo:-)) Snažil se, pomáhal a hlavně lepil!

Vůbec by mě nenapadlo, jak takové dvě obyčejné sovy dokážou tříletého kluka zabavit. Mládě jim hned vymyslel jména Dášenka a Hubert, odpoledne jsme si s nimi zahráli i divadlo a předpokládám, že zítra to zopakujeme. 

Na sovičku je třeba: 

rolička toaletního papíru

barevný papír

fixa/pastelka/tužka

Jediné co je třeba udělat je nalepit na ruličku barevný papír, promáčknout horní část, aby vznikla ouška a namalovat co je třeba:-)) U nás to byla taková nečekaná akce, ale velmi efektní jsou sovičky z filcu apod.

Pamatuju si, jak jsem běžela do kopce, jak sněžilo, jak mi byla zima a nestihla jsem se doma ani navečeřet. Taky, že jsem byla strašně nervózní, můj šestý smysl mi napovídal, že by nemuselo jít jen o přátelské popovídání v Akráči, ale pořád jsem si nechtěla nic takového naplno připustit. Dokonce si pořád ještě pamatuji, co jsem tehdy měla na sobě!! A od toho večera před pěti lety jsme pořád spolu. Já a můj muž.  Všechno začalo zapadat, mělo to smysl a já jsem věděla, že přesně tak to má být, že jsme se konečně našli.

Dnešním dnem jsme spolu pět let a já jsem za to moc ráda:-)

Jako bonus přikládám jednu z fotek pořízenou právě před pěti lety. Byli jsme úplně jiní :-)))

Byla to rychlá akce. Venku pršelo, ven se moc nechtělo nikomu z nás, ale zároveň by byla hrozná škoda proválet se v sobotu doma. V té chvilce jsem si zrovna pročítala oblíbené blogy a našla jsem odpověď u Rosy!! Výstava hlavolamů bylo nejlepší řešení:-) J. byl nadšen, protože hlavolamy má rád i malé, co potom ty mnohem mnohem větší. Během chvilky jsme se byli schopni vypravit(a přiznávám, že se to neděje zase tak často:-)). Nejdřív jsme prošli expozici "Giganti", kde Mládě dostal strach-já z obřího lenochoda vlastně skoro taky, prošli jsme space tube-je mi špatně ještě teď, když si na to u psaní vzpomenu, ale mě je občas špatně jen v obyčejným autě:-) a pak už jen hlavolamy, zrcadlové bludiště-Mládě šestkrát-prííma:-)) 

Mrzí mě, že jsem nevzala foťák a všechno jsem se snažila zdokumentovat jen mobilem, ale stálo to za to.

A ježka v kleci jsem ven dostala(jako malé holky jsme ten návod uměly nazpaměť a táta nám o záhadě hlavolamu atd. pořád vyprávěl, takže návrat do dětství:-)))

+úplně nakonec: odejdu já z Výstaviště někdy bez cukrové vaty?!

info o výstavě najdete tady a Rose díky za super tip!

Po lyžování mě čekalo poměrně náročný den. Vstávala jsem v 7:20(muž mě nechal trochu dospat) a v 7:30 jsem tu měla tři děti. Byla jsem ráda, protože jsem si říkala, že by bylo vhodné si to nějak vyzkoušet "nanečisto" a hlavně nám švagrová pomáhá s Mládětem tak často, že jsem hlídání Aničky brala jako jasnou věc. Výsledek byl takový, že jsem se trochu nasnídala asi v deset a kafe jsem si nestihla vypít téměř vůbec(natož tak vyfotit nějakou pěknou fotku:-))). Mládě má žárlící sklony, takže kdykoli jsem se více věnovala Aničce, hned se kolem začal motat, protože jsem přece jeho maminka, ale zvládli jsme to všichni dohromady celkem obstojně, řekla bych. J. se ze začátku zapojoval jen trochu, což jsem chápala(bude mu za chvilku deset) a nechala jsem ho, aby se zařídil po svém. Hodně mě překvapilo, že se rozhodl pomáhat mi a zapojil se do her, kreslení a krotil mláďata. Čekala jsem totiž, že v rámci vlastního klidu, bude ve svém pokoji číst komiks. 

Odpoledne jsme se (už jen se sníženým počtem dětí-Anička odjela domů) vydali do Kolína. Mládě totiž hrozně zajímalo, kde se teda potkali medvědi z pohádek Pojďte pane, budeme si hrát. Tak jsme mu to konečně mohli ukázat. My s mužem jsme byli zvědaví na výstavu v muzeu o náletech na Kolín v letech 44-45. A taky jsme si chtěli užít jarní procházku. Zvládli jsme to všechno:-)

Z památníku byl Mládě trochu překvapený, trochu ho podezřívám, že čekal živé medvědy z pohádky a ono nic, ale myslím že nakonec se mu to líbilo. A mě taky, protože Potkali se u Kolína, to jsme se ségrou hltaly a dodnes známe některé díly zpaměti:-)

S nadcházejícím jarem souvisí i to, že jsem začala pomalu měnit svůj šatník. Motivuje mě k tomu(jak jinak) Markeťulle, protože ten její je v poslední době opravdu nejlepší! A hodně často mě nechává si vyzkoušet věci o kterých bych nikdy neřekla, že by mi mohly slušet(a sluší a pak si je musím koupit a tak dále a tak dále:-)) Na výlet jsem si vzala nové sako, kterému se(snad) budu věnovat v nějakém z dalších outfitových příspěvků. Tady jsem ho jen tak během pěti minut zkombinovala s mou oblíbenou sukní, neměla jsem vůbec čas a chtěla jsem se cítit především pohodlně(což se mi splnilo).

Mimochodem...v šest večer jsem měla pocit, že nejlepší nápad je padnout do peřin a spát. 

P.S:Ráno jsem ségře napsala "mám tu dnes tři děti" a ona mi odepsala "já osmnáct". A v tu chvilku mi došlo, že si nemám vůbec na co stěžovat, že tři jsou pořád ještě v pohodě:-))))

Čtvrtek patřil nejspíš poslednímu lyžování tuto sezonu. Tedy...z mé strany určitě, protože jsem si při jízdě o které jsem si řekla, že je tedy dnes poslední, úspěšně vyhodila koleno a dolů dojela asi jen silou vůle (jako správný hypochondr jsem své zranění ihned volala tátovi, který se se mnou podělil o informace co a jak s tím dělat a že od příště už jezdit jedině s ortézou pro jistotu). No dobrá tedy...asi bych fakt měla být opatrnější, nebo si neříkat, že tahle jízda už je poslední, jsou z toho akorát podobná zranění.

Vybrali jsme si Tanvaldský Špičák a bylo opravdu nádherně, sluníčko svítilo, nahoře při obědě jsem seděla jen v tričku a bylo mi teplo. 

A teď už jsem naladěna velice jarně:-))

O víkendu, i přes nádherné počasí, které panovalo venku, jsme začali pracovat na úplně nové místnosti. Nešlo to jinak. Odkládali jsme tuhle věc dlouhou dobu a pokoj, který jsme nazývali pracovnou, připomínal opravdovou pracovnu jen z veliké dálky. Dnes už má mnohem jasnější obrys a já už pomalu vybírám doplňky a přemýšlím, jaké pověsit fotky. Ano, těším se. Těším se, až si vyskládám svoje papíry, barvy, lepidla....Až si na stůl vyložím velké klávesy a nikoho nebudu otravovat při cvičení, až si roztahám učebnice tak, jak potřebuji. Možná si to trochu idealizuji, ale já se vážně nemůžu dočkat(je mi úplně jasné, že si tam stejně poprvé sednu a budu jenom tak spokojeně civět:-))). 

V posledních dnech jsem procházela pinterest a vybrala jsem pár fotek, které se mi líbí, nebo mě něčím inspirovaly a říkala jsem si, že by nebylo od věci, něco přidat i sem. 

Co vy a pracovna? Jaký typ se vám líbí? :-)

zdroj:pinterest

Nestíhám psát tak jako dřív. Dost často mám v hlavě článek a po pár dnech mi přijde neaktuální. Pořád ještě hledám čas, kterého jsem mívala mnohem víc a který teď věnuji jiným věcem. Tedy především škole. Vybrala jsem tedy několik fotek z poslední doby a doufám, že už brzy navyknu na tenhle nový režim a bude to o něco lepší. Tentokrát mi to ještě ke všemu zkomplikovala jakási chřipka, která mi nečekaně nedovolila ani vstát z postele. 

Přátelství navzdory Hitlerovi. Skvělá kniha! Přečetla jsem o válečném období a lidských osudech hodně, ale tahle kniha ve mě po celou dobu udržovala jakousi pozitivní náladu. Dočetla jsem jí ve vlaku, směrem na jih. 

Jedna z věcí, které se v poslední době musím učit. Neuměla jsem totiž nikdy cestovat vlakem. Alespoň ne sama. Teď už si docela troufám a netrpím pocitem, že jedu úplně někam jinam. Beru to jako poměrně příjemný čas pro sebe, kávu a čtení:-)

Z dětské kresby lze vyčíst neskutečné množství informací. Mimo jiné třeba i to, v jaké rodině jsou vychovávané, jak fungují. Věci, které jsem si ještě před pár měsíci neuměla představit. Ano, baví mě to moc!

Mimo to, že se učíme rozklíčovat dětskou kresbu, jsem začala na klavír hrát obouruč. Nic extra to ještě není, ale pro mě je to obrovský skok, protože jsem si ještě v létě uměla vybrnkat možná tak "kočka leze dírou"a to tak nějak intuitivně, natož zapojit i svou levou(opravdu levou!)ruku:-)

Občas se nám s mužem poštěstí a jdeme na úplně obyčejné rande, jen my dva. Jako před pár dny. Jsem za takové chvilky moc ráda!

Fish&Chips 21 Dlouhá st. v rámci našeho rande. A dobré to bylo:-)

Jarní Mládě. V pátek si z menší roztržky s bráchou odnesl modřinu pod okem. Od té doby chce nosit ven brýle. A musí ladit s botama, to je mami přece úplně jasný!:-)))

Včera jsme byli u zápisu do "velké" školky. Moc se na to těšil, protože cestou do té naší školky(tedy do ddm) se pořád ptal, kdy už tam půjde taky! Doma mi několikrát přeříkal, co by chtěl říct paní učitelce(nakonec jí řekl něco úplně jiného:-)), pořádně se připravil a dopadlo to myslím dobře. Dokonce ani neřekl, že ho kousl krokodýl, nebo něco podobného:-)) Do konce března budeme vědět, jestli je přijatý, nebo ne. Na úplný závěr dostal plyšového hrošíka. Dneska ráno mi slavnostně prozradil, že se jmenuje Atom:-))

Markéťulle mě občas(vlastně čím dál častěji) navádí na naprosto výborné recepty. Tenhle je také z její kuchyně. Žampiony&celozrnný kuskus. Bylo to výborné!

Moji dva kluci. Silná dvojka, stejné "tetování" a tak dále:-)) 

Když jsem šla uložit Mládě ke spánku, podíval se na mě a vážně se zeptal "mami! až se nám narodí miminko, tak mu hned taky namaluješ takovej obrázek, abysme si ho poznali jooo?" 

Samozřejmě!!:-D

Konec února přináší i konec plurk videochallenge, která se pořádá už třetím rokem:-) Přináším tedy v několika minutách, sestřih toho svého února. Den po dni, přesně tak, jak jsem ho prožívala. Bohužel i s nemocí, která se mě pustila až před pár dny, ale s tím se musí počítat. Doufám, že se bude líbit:-)