pondělí 10. února 2014

Stává se to jen občas...Zcela volný víkend! Žádné plány, cestování, návštěvy u prarodičů, ale odpočinek doma a procházky po okolí.V sobotu nám nahrálo pěkné počasí, nechtělo se mi věřit, že je únor. Trochu nešťastné je, že jsem s trháním osmičky čekala na zimu, protože prý když mrzne, hojí se to líp. V pátek mě to čeká...
Brzy nás čeká i zápis do školky, tentokrát už úplně naplno. Vůbec nevím co od toho čekat, nebo spíš co čekat od Mláděte. Dnes mi  totiž přišel oznámit, že jeho jméno se mu vůbec nelíbí a až bude velkej, tak se přejmenuje. Bude se totiž jmenovat Pavouk.
Jsem vážně zvědavá, co prozradí paní učitelce:-)


Doufám, že moji kluci budou pořád takhle dokonalá dvojka:-) Jsem šťastná, že spolu mají takový vztah, 
je to pro mě moc důležité!




úterý 4. února 2014

Říkala jsem si, že když je to mou(poměrně zásadní)součástí, napíšu něco o škole. Učit se a mít do toho dítě/dvě děti je samozřejmě opravdu legrace, to musí být jasné každému. Naučila jsem se fungovat v jakémsi koloběhu: vstát, snídat, hrát si s Mládětem, připravit oběd, uklidit to nejnutnější a když byl lepší den, dát dokonce vyprat(většinou to ale stejně dělal muž, protože měl se mnou svatou trpělivost), přečíst s Mládětem kus knihy, poslat ho s mužem na procházku, učit se..(v noci se stresovat, že stejně neumím nic).Taky jsem chvilkama S LÁSKOU vzpomínala na dobu, kdy jsem nemusela NIC a mou jedinou povinností bylo chodit do školy a doma se učit(tátovi jsem to ještě nepřiznala, ale je mi jasné, že přijde vítězoslavné "neříkal jsem to?" :-))) Ale to je tak asi vždycky. I když jsem si stokrát nadávala, že jsem tohle mohla mít klidně třikrát dávno za sebou, mám nějak pocit, že to jednoduše přišlo v pravý čas.

Při posledním bloku Pedagogických činností jsem si vyzkoušela něco, na co už nějaký čas myslím a nemůžu to dostat z hlavy. Bez předchozího varování, jala se nám naše speciální pedagožka, přiblížit práci s nevidomými, jaký je správný kontakt s nimi, jak vést, snažila se nás do této tematiky alespoň částečně zasvětit. A aby to všechno bylo autentičtější, vyzkoušeli jsme si na závěr, jaké to je nevidět nic a být závislí na někom dalším. 

První, co jsme museli ještě před samotnou "slepárnou" byla zkouška důvěry. Asi to všichni znáte. Zavřít oči a zády na partnera, který vás MUSÍ chytit. Protože má milá spolusedící musela zmizet brzy, trochu nejistě jsem koukala na slečnu, která byla sice taky milá, ale nijak moc jsem jí vlastně neznala. A musela jsem jí věřit, protože mě nejenom že chytí(možná), ale taky mě bude vést jako slepou. Dopadlo to dobře(fakt mě chytla). Jenže pak už jenom tma. 
Neviděla jsem prostě nic, není šance, protože to brýle nedovolí.
A v té tmě je najednou tisíc zvuků, které jsem nebyla schopná rozlišit i když jsem se sebevíc snažila, cizí dlaň, vedoucí mě pomalu přes různé překážky(židle, schody!!), moje váhavé roztřesené a pomalé kroky. To co se zdálo jako jednoduchá a banální věc, bylo najednou nepředstavitelně obtížné. Přiznám se, že jsem byla tak ve stresu, že mě po cestě ze školy rozbolela hlava. 
Ale nejspíš i proto, že jsem chvilku poté vedla a opravdu moc jsem se bála, abych neublížila špatným pohybem, nebo zbrklým rozhodnutím. Kdyby mi někdo řekl, že z toho budu takhle rozhozená, tak si budu myslet, že přehání. 

V tuhle chvíli přemýšlím sama o sobě a o tom, kam bych chtěla směřovat. Není to tak dlouho, co jsem to probírala s Terezou a řešila jsem speciální pedagogiku. Otázka je, jestli na něco podobného budu připravena. Tohle bylo po všech možných teoriích poměrně překvapení, ale věcí, kterými se musím prakticky prokousat, bude ještě spousta. Snad tohle všechno není zbytečné...

neděle 2. února 2014

Jsem pyšná máma, malého lyžaře. Za dnešní výkon má můj velký obdiv! Prý už teď bude jenom lyžovat:-)


sobota 1. února 2014

Konečně! Všem kteří mi minulý pátek drželi palce, moc děkuji. Dopadlo to (víc než)dobře, sama jsem byla překvapená kolik jsem si toho zapamatovala:-)) Týden jsem teď doma doháněla všechno to, co jsem odbývala, abych se dostala zase do normálu. Nakonec(za odměnu), konečně lyžování. Vážně jsem se už bála, že letos to vůbec nevyjde-když je čas není sníh a naopak. A hurá, ono to vychází. Ve středu jsme byli s mužem a J. na večerním a dnes jsme si dali vůbec první lyžařský den ve čtyřech. Mládě a lyže...No nebudu lhát...Představovala jsem si, kterak Mládě neohroženě běží na kopec a bez špetky strachu ladně sjíždí první svahy. Tak takhle přesně to nebylo:-)))
Zatím si na lyže zvyká, ale je mi jasné, že to půjde. Postupně ho to naučíme. Bude to trochu náročnější, protože je povahou hodně po mě, alespoň co se vzteklounství týče. Jednou jsem, když mě můj táta učil lyžovat, v polovině kopce sundala lyže a jeho výuku vzteky bojkotovala. A on mi pak často říkal něco o tom "až budeš mít vlastní děti..."Myslela jsem na to celé odpoledne, zvlášť poté, co mi řekl, že se mnou NEKA!!!!, jestli mu ještě někdy dám lyže.
Dnes to tedy bylo tak, že jsme si rozdělili s mužem děti, první polovinu jsem lyžovala s J. a poté naopak. Zítra by měl mít lekci pod dohledem lyžařské instruktorky. Jediné, co ho na tom opravdu zajímalo bylo "bude hezká jako teta Terezka?" ....jsem sama zvědavá, jak to dopadne:-D Přeji pěkný začátek února všem!  A taky se ho pokusím na těch lyžích taky vyfotit. Dnes to prostě fakt nešlo:-))