Týden/37

První monitor za mnou. Všechno prý v pořádku, takže jsem o něco klidnější. Jen mě to tam začalo trochu uspávat po chvilce:-) Už bych se ale vůbec nebránila, kdyby se začalo něco dít...

Zbývá už opravdu jen malá chvilka a já jsem za to ráda. Nemůžu se totiž už unést. Jestliže to ještě před pár týdny byla taková fráze spíš z legrace, teď už je to realita. Nejsem zvyklá na takovou zátěž, mnohem častěji mě přepadá únava i bolest zad a nohou. Vyskočilo mi prostě jen břicho, ale v těch posledních týdnech vyloženě extrémně. 

Celé tak nějak půl na půl. Jeden den vstanu plná energie a ten další už jsem zase u konce svých sil. 

Co ale jiného čekat od pokročilého těhotenství? Začínám se těšit, až porodím. Na to, že se konečně vyspím bez bolesti na žebrech:-) A taky na miniMládě, ale to je pořád představa tak nějak neurčitá. S Mládětem jsem to měla stejně, neuměla jsem si představit, jaký bude, jaký z toho všeho budu mít pocit a pak to přišlo najednou a přirozeně. Patřil k nám, byl náš a od první vteřiny jsem měla pocit, že je to úplně normální. Teď to bude taky tak, věřím tomu:-)

Kompletuji, dokupuji(a pořád trochu nenápadně vybírám:-)věci pro miminko(o čemž chystám brzy samostatný post), doma se snažím mít pořád trochu uklizeno, protože co kdybych náhodou už opravdu musela jet a pokud to jde-spím. Podle muž úplně normálně "hnízdím" což je zajímavé. Poprvé jsem tyhle pocity vůbec neměla, vlastně jsem celým tím těhotenstvím tak jako příjemně proplula:-) 

Krom toho držím pravidlo pití maliníku dvakrát denně a alespoň hrstičku lněného semínka k tomu. Doufám, že mi mé tělo poděkuje, že se snažím:-))