pondělí 30. března 2015

porodní

Samozřejmě bylo všechno úplně jinak, než jsem si plánovala. Plánovat porod je totiž asi fakt blbost.
V úterý jsem si dala dlouhou procházku(se zastávkou v cukrárně, protože když někam jdu, tak potřebuju mít alespoň nějaký cíl!), doma jsem na chvilku usnula. K večeru jsem měla přijít na monitor a protože jsem byla pořád docela unavená, řekla jsem si, že doma uklidím hned jak se vrátím, protože se pořád nic neděje(celý závěr těhotenství jsem se snažila, aby bylo doma každý den uklizeno-co kdybych náhodou jela do porodnice).
Že se vrátím až v neděli s miniMládětem, to by mě v tu chvíli asi fakt nenapadlo.



Posadila jsem se u doktora, nechala se přepásat a myslela jsem, že dalších dvacet minut budu maximálně vymýšlet, co si dáme k večeři. Jenže monitor vypadal špatně, když se na mě pořád dokola chodili dívat doktor i sestra, byla jsem vážně hodně nervózní. Navíc přístroj různě pískal a upozorňoval, což už mi bylo opravdu hrozně nepříjemné. Doktor se začal ptát, jestli s sebou mám tašku do porodnice a to jsem už tušila, že se děje něco ne úplně dobrého. 
Miminku se prý v břiše přestalo líbit, musím okamžitě na příjem do porodnice a tam se uvidí co dál. Dokonce mi chtěli volat sanitku a když doktor volal do porodnice s tím, že mě mají čekat a být připraveni ihned ukončit těhotenství, tak jsem se začala strašně bát.

Muž i Mládě na mě čekali dole a tak jak jsem byla, jsme se vydali do Kolínské porodnice, kde mě přijali, vyšetřili a zjistili, že se nic neděje. Všechno v pořádku, miminku se daří, nic nehrozí...Ale nechali si mě tam na pozorování, protože stát by se mohlo spousty věcí. Trochu mě to uklidnilo. 

Druhý den dopoledne, jsem dostala vyvolávací tabletu. Sestra mě upozorňovala, že si nemám dělat naděje, že to určitě nebude hned, což jsem ani nečekala. Pustila jsem si na pokoji televizi, koukala na seriály a pořád se nic nedělo. Čas od času monitor...Po poledni se mi zdálo, že už se trochu něco děje. I tak jsem se v klidu naobědvala a moc jsem to neřešila. Tak mírná bolest, že mi to ani nepřišlo nějak nutné hlásit. Občas prošla sestra a ptala se, jak moc to bolí a já jsem pořád říkala, že trochu ano, ale že to určitě bude ještě horší. Kolem třetí už mi to přišlo celé docela nepříjemné, takže jsem si dala horkou sprchu. Na míč jsem se už neodvážila vyškrábat, natož skákat. Pořád jsem si opakovala, že musím, protože minule mi to hodně pomáhalo, ale tentokrát jsem potřebovala o něco víc ležet. Po sprše se mi kontrakce zkrátili, lehla jsem si do postele a měla jsem malé mikrospánky, což mi vydrželo do pěti odpoledne. Ještě jsem byla v pohodě. Přišlo mi pořád, že to nejhorší mě teprve čeká, že takhle můžu být opravdu až do noci. O tom, že bych třeba šla na sál, jsem ani nezauvažovala. 

V 17:20 mi přišla sestra znovu natočit monitor, ale já jsem toho nebyla schopná. Představa, že budu zase přepásaná, už mi přišla jako naprosto nereálná. Sice se tvářila trochu, že mi asi nevěří, že už to tak bolí, ale když mě vyšetřila, tak jenom zavolala "ježišmarjá, děvče vy rodíte! Musíme na sál..."
A já se ještě zeptala, jestli teda mám volat manželovi a ona že určitě, protože by to taky nemusel stihnout. 

Zavolala muži, který byl tou dobou(nic netušíc)na procházce s Mládětem. Během pár vteřin jsem ze sebe dostala větu, že má přijet, protože rodím. 
Doteď nechápu, jak to mohl stihnout, ale stihl. Přiběhl na sál úplně přesně(jako ve filmu:-))
Na sál jsem šla s úsměvem, což sestru pobavilo. Ale byla jsem ráda, že už to budu vážně mít brzy za sebou. 

Prožívala jsem svojí nejtěžší část porodu(protože já jsem už byla připravená, ale mrně bylo ještě moc vysoko, musela jsem stát opřená o křeslo, aby se trochu pohnul dolů). Na nějaký epidural o kterém jsem byla přesvědčená, že mít budu, nebyl už vůbec čas. Ale na to jsem v tu chvíli ani nemyslela, došlo mi to, až když bylo po všem. 
A pak už to šlo rychle. Vlastně od chvíle co přišel na sál muž v nemocničním oblečku, mi přišlo, že se to najednou rozběhlo. Možná že to ve skutečnosti to bylo úplně jinak a trvalo to, ale naše "zaseknuté" miniMládě se pohnulo a po několika kontrakcích byl venku. Skoro jsem se bála si ho vzít, protože se mi třásly obě ruce, ale byl s námi. Tak moc podobný Mláděti, že jsem tomu nemohla uvěřit:-) 

Na chvilku ho odnesli na vážení a měření a doktor šel zkontrolovat, jestli jsem v pořádku. Z porodu jsem vyšla bez stehů a podobných věcí, za což jsem moc ráda. Pak už přinesli miminko v zavinovačce a nechali nás na sále dvě hodiny společně. Ke konci už na mě začala padat velká únava a byla jsem ráda, že mě převezli na pokoj, kde jsem se navečeřela a nechali mě spát. Tentokrát mi bylo i na omdlení a ruce se mi třásly asi ještě v jedenáct večer. Ale jsme čtyři a i když to jsou občas dost náročné chvilky, stojí to za to!:-)) Jsou ale okamžiky, kdy mi ještě přijde úplně neskutečné, že už máme dvě děti.

A na závěr obrovský dík Tereze, která držela několik týdnů pohotovost a byla ve dne i v noci připravená přijet a hlídat Mládě. Nakonec z toho byly dva večery u nás. Moc nám to pomohlo a já jsem se cítila opravdu o hodně klidnější:-)

16 komentářů:

  1. Vidíš, taky mi u prvního porodu něco pomáhalo (v mém případě sprcha) a u druhého to bylo úplně jiné. Fakt se nedá srovnávat. Užívejte a sžívejte se :)

    OdpovědětVymazat
  2. Mám na krajíčku:-). Jééé........

    OdpovědětVymazat
  3. jee, to mě úplně dojalo (a to žádné děti nemám)

    OdpovědětVymazat
  4. Janino, zvládlas to skvěle... :) Tak spokojenou čtyřčlennou a dvoudětnou rodinu přeju ;)

    OdpovědětVymazat
  5. Gratuluji :-) Mimčo bude beran jako já, to si užijete :-D Beránci jsou velmi aktivní :-)))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To se týkalo už minulého týdne, malej je Ryba :P mimoto já jsem Beran a i jako dítě introvertní pecka...

      Vymazat
  6. Krása! slzím :-) Hodně štěstí! Svatava

    OdpovědětVymazat
  7. Tak já slzím a nevidím ani na monitor. Krásné a dojemné. Moc ti přeju, ať si život užíváte ve čtyřech stejně jako ve třech. Ti, co se před dvěma lety vyptávali, už mají živou odpověď :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc gratuluju!
    Úplně jsem se tu dojala... A živě si vybavila, kterak jsme odjížděli z porodnice, v autě starší Mates a novorozená Ami, a já si pořád říkala, že je neuvěřitelný, že teď už nemám jen dítě. Já mám dokonce DĚTI v množným čísle :-) Jo, mohly za to hormony, ale tenkrát se mi to zdálo vážně zvláštní :-)
    Ať vám to společně krásně klape!!!

    OdpovědětVymazat
  9. moc gratuluju :-) štěpánek je nádherný

    OdpovědětVymazat
  10. Gratuluju :) Proč kolínská porodnice a ne místní?:)

    OdpovědětVymazat
  11. Gratuluju k malýmu beránkovi! Uvidíš, že u třetího to bude zase úplně jiný.... :-)

    OdpovědětVymazat
  12. To bylo drama! Hlavne, ze to vsechno dobre dopadlo - vcetne muze na sale. Sice trochu opozdene, ale moc gratuluju a tesim se na dalsi reporty!!!

    OdpovědětVymazat
  13. Krásný příběh ze života, ať se vám všem daří i dál a hodně zdraví...

    OdpovědětVymazat
  14. Přeji hezký den, tak to porod nezávidím. Já měla druhý porod tak rychlí, že jsme sotva dojeli do porodnice. Také jsem nebyla šita, ale bolel mě dosti zadek, takže jsem si připadala spíš, že jsem se vymlela na lyžích než, že jsem rodila :-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za milé komentáře;-)