moji kluci

Máme za sebou dva týdny sžívání se jako velká rodina. Během celého těhotenství jsem si to neuměla představit a dost často jsem myslela na to, jaké to bude. A teď to nějak utíká a mě to přijde vlastně docela normální mít děti dvě:-)

Mládě svého malého brášku má moc rád. Pořád ho chodí hladit, chtěl by ho objímat, dává mu pusu, dokonce pyšně vozí kočárek. Nadšení ho nepřešlo ani když pochopil, že miminka občas brečí a potřebují mnohem víc péče. 

Donedávna to byl můj "malej" kluk a teď už ho tak vůbec nevidím. Jako kdyby během těch několika dnů, co jsem byla v porodnici, neskutečně vyrostl. Přitom ještě před nedávnem byl úplně stejně maličký.

MiniMládě reaguje na jeho hlas a často se stává, že se začne usmívat, když ho slyší. Vypadá to, že budou dobrá dvojka:-))

Já jsem ještě docela unavená a jsem z toho překvapená. Nějak jsem si totiž myslela, že touhle dobou už budu nějak normálně fungovat(opět to moje plánování...). Samozřejmě základní věci(a někdy i něco navíc) zvládám, ale není to ještě tak, jak bych si sama představovala. Možná to ani není o únavě, ale o pocitu, že prostě jen nejsem ve své kůži. Poprvé mi to šestinedělí nepřišlo vůbec tak náročné. Dvě děti jsou asi přeci jen znát. Nejraději bych už začala cvičit, ale vím, že musím opatrně(takže jsem si prostudovala co všechno můžu a co ne a brzy pomaličku začnu). 

MiniMládě se během noci budí dvakrát, což mi od něj přijde velice milosrdné, většinou se nají a znovu spí, takže to není žádná velká šílenost. Jen první noc doma asi do jedné plakal, ale mám pocit, že si opravdu musel jen zvyknout na nové prostředí.

Jsem šťastná, že se kluci mají rádi, jsem šťastná, že mám krásné zdravé děti a jako máma dvou synů se přes občasný výkyv nálady a veškerou únavu, cítím výborně:-)