pondělí 30. března 2015

porodní

Samozřejmě bylo všechno úplně jinak, než jsem si plánovala. Plánovat porod je totiž asi fakt blbost.
V úterý jsem si dala dlouhou procházku(se zastávkou v cukrárně, protože když někam jdu, tak potřebuju mít alespoň nějaký cíl!), doma jsem na chvilku usnula. K večeru jsem měla přijít na monitor a protože jsem byla pořád docela unavená, řekla jsem si, že doma uklidím hned jak se vrátím, protože se pořád nic neděje(celý závěr těhotenství jsem se snažila, aby bylo doma každý den uklizeno-co kdybych náhodou jela do porodnice).
Že se vrátím až v neděli s miniMládětem, to by mě v tu chvíli asi fakt nenapadlo.



Posadila jsem se u doktora, nechala se přepásat a myslela jsem, že dalších dvacet minut budu maximálně vymýšlet, co si dáme k večeři. Jenže monitor vypadal špatně, když se na mě pořád dokola chodili dívat doktor i sestra, byla jsem vážně hodně nervózní. Navíc přístroj různě pískal a upozorňoval, což už mi bylo opravdu hrozně nepříjemné. Doktor se začal ptát, jestli s sebou mám tašku do porodnice a to jsem už tušila, že se děje něco ne úplně dobrého. 
Miminku se prý v břiše přestalo líbit, musím okamžitě na příjem do porodnice a tam se uvidí co dál. Dokonce mi chtěli volat sanitku a když doktor volal do porodnice s tím, že mě mají čekat a být připraveni ihned ukončit těhotenství, tak jsem se začala strašně bát.

Muž i Mládě na mě čekali dole a tak jak jsem byla, jsme se vydali do Kolínské porodnice, kde mě přijali, vyšetřili a zjistili, že se nic neděje. Všechno v pořádku, miminku se daří, nic nehrozí...Ale nechali si mě tam na pozorování, protože stát by se mohlo spousty věcí. Trochu mě to uklidnilo. 

Druhý den dopoledne, jsem dostala vyvolávací tabletu. Sestra mě upozorňovala, že si nemám dělat naděje, že to určitě nebude hned, což jsem ani nečekala. Pustila jsem si na pokoji televizi, koukala na seriály a pořád se nic nedělo. Čas od času monitor...Po poledni se mi zdálo, že už se trochu něco děje. I tak jsem se v klidu naobědvala a moc jsem to neřešila. Tak mírná bolest, že mi to ani nepřišlo nějak nutné hlásit. Občas prošla sestra a ptala se, jak moc to bolí a já jsem pořád říkala, že trochu ano, ale že to určitě bude ještě horší. Kolem třetí už mi to přišlo celé docela nepříjemné, takže jsem si dala horkou sprchu. Na míč jsem se už neodvážila vyškrábat, natož skákat. Pořád jsem si opakovala, že musím, protože minule mi to hodně pomáhalo, ale tentokrát jsem potřebovala o něco víc ležet. Po sprše se mi kontrakce zkrátili, lehla jsem si do postele a měla jsem malé mikrospánky, což mi vydrželo do pěti odpoledne. Ještě jsem byla v pohodě. Přišlo mi pořád, že to nejhorší mě teprve čeká, že takhle můžu být opravdu až do noci. O tom, že bych třeba šla na sál, jsem ani nezauvažovala. 

V 17:20 mi přišla sestra znovu natočit monitor, ale já jsem toho nebyla schopná. Představa, že budu zase přepásaná, už mi přišla jako naprosto nereálná. Sice se tvářila trochu, že mi asi nevěří, že už to tak bolí, ale když mě vyšetřila, tak jenom zavolala "ježišmarjá, děvče vy rodíte! Musíme na sál..."
A já se ještě zeptala, jestli teda mám volat manželovi a ona že určitě, protože by to taky nemusel stihnout. 

Zavolala muži, který byl tou dobou(nic netušíc)na procházce s Mládětem. Během pár vteřin jsem ze sebe dostala větu, že má přijet, protože rodím. 
Doteď nechápu, jak to mohl stihnout, ale stihl. Přiběhl na sál úplně přesně(jako ve filmu:-))
Na sál jsem šla s úsměvem, což sestru pobavilo. Ale byla jsem ráda, že už to budu vážně mít brzy za sebou. 

Prožívala jsem svojí nejtěžší část porodu(protože já jsem už byla připravená, ale mrně bylo ještě moc vysoko, musela jsem stát opřená o křeslo, aby se trochu pohnul dolů). Na nějaký epidural o kterém jsem byla přesvědčená, že mít budu, nebyl už vůbec čas. Ale na to jsem v tu chvíli ani nemyslela, došlo mi to, až když bylo po všem. 
A pak už to šlo rychle. Vlastně od chvíle co přišel na sál muž v nemocničním oblečku, mi přišlo, že se to najednou rozběhlo. Možná že to ve skutečnosti to bylo úplně jinak a trvalo to, ale naše "zaseknuté" miniMládě se pohnulo a po několika kontrakcích byl venku. Skoro jsem se bála si ho vzít, protože se mi třásly obě ruce, ale byl s námi. Tak moc podobný Mláděti, že jsem tomu nemohla uvěřit:-) 

Na chvilku ho odnesli na vážení a měření a doktor šel zkontrolovat, jestli jsem v pořádku. Z porodu jsem vyšla bez stehů a podobných věcí, za což jsem moc ráda. Pak už přinesli miminko v zavinovačce a nechali nás na sále dvě hodiny společně. Ke konci už na mě začala padat velká únava a byla jsem ráda, že mě převezli na pokoj, kde jsem se navečeřela a nechali mě spát. Tentokrát mi bylo i na omdlení a ruce se mi třásly asi ještě v jedenáct večer. Ale jsme čtyři a i když to jsou občas dost náročné chvilky, stojí to za to!:-)) Jsou ale okamžiky, kdy mi ještě přijde úplně neskutečné, že už máme dvě děti.

A na závěr obrovský dík Tereze, která držela několik týdnů pohotovost a byla ve dne i v noci připravená přijet a hlídat Mládě. Nakonec z toho byly dva večery u nás. Moc nám to pomohlo a já jsem se cítila opravdu o hodně klidnější:-)

středa 25. března 2015

41 týdnů/Štěpán

18.3 se nám narodil Štěpán s váhou 4080g a délkou 53cm.
Už jsme komplet!:-)



Takže tedy dnes úplně poslední těhotenská rekapitulace. Vlastně...spíš jen takové ohlédnutí. 41 týdnů těhotenství bylo krásných, chvílemi-hlavně ke konci velice náročných, úplně jiných než poprvé, ale stálo to za to.
A takhle jsem postupně rostla:-)

pátek 13. března 2015

Týden/40

Začátek tohoto týdne jsem prožívala opravdu krizově. Těžké břicho, spánek nic moc. V noci jsem se budíček kolem třetí(lepší varianta) a usínání u knihy kolem páté. Rozhodně nefunguje, ať se vyspím, DOKUD TO JDE!!:-)) Protože už to opravdu nejde...

Krom toho jsem věděla, že jsem už docela dost protivná, což nebavilo ani mě samotnou, natož okolí. Už jsem provedla úklid, dodělala takových restů, že se sama divím! A pořád se nic neděje. Žádná změna. Další důkaz, že každé těhotenství je vážně úplně jiné(Mládě už byl dávno na světě tohle dobou:-)

V úterý jsem byla na pravidelném monitoru. Slibovala jsem si od něj hodně. Že mi můj doktor řekne, že už! Nebo že mi řekne něco pozitiviního(krom toho, že monitor dobrý), prostě že se to nějak pohne. Tak se to nepohnulo:-) Ještě se mu nechce. Vím, že je to v pořádku, čas určitě má. Jen to břicho je strašně(ale fakt strašně moc!!) těžké. Snad tam ví, co dělá:-) 
Dokonce už stihli vymalovat i porodnici, kam se chystáme-trochu jsem čekala, že se trefím přímo do toho data. Možná čeká, až půjde Mládě do školky, aby to bylo o kousek jednodušší. A nebo je to jen trpělivý chlapeček a vyčkává na tu nejlepší příležitost. 

No a po kontrole jsem si řekla, že o nic nejde. A po zoufalství přišlo jakési zvláštní smíření, protože jednou ven musí, to je přeci jasné a taky to, že časem budu na to obří břicho určitě ještě vzpomínat:-))

Mimochodem, když jsem přišla z kontroly, podíval se Mládě na mě, pak na muže a pak zavolal "nerodí?? NEVADÍ!" Alespoň někdo v tom má jasno :-D



čtvrtek 12. března 2015

vytoužená procházka!

Mládě mohl konečně, po týdnu doma, ven. Už to bylo dost dlouhé jak pro něj, tak i pro mě. Sice jsem využila možnosti alespoň občas na chvilku zmizet, ale stejně to nebylo úplně ono. Každé ráno si nešťastně stěžoval, že se mu stýská po kamarádech, po školce a že už nechce mít neštovice. 
Naštěstí jich měl opravdu jen pár. Ze začátku jsem si říkala, jestli to vůbec neštovice jsou. Na obličeji měl asi jen dvě, zbytek hlavně po těle. Absence ve školce ho trápí mnohem víc, než pupínky. Doma už se se mnou nudil(což chápu, protože s mým břichem, únavou, omezenou schopností pohybu, už je to vážně trochu o ničem). Včera si to alespoň trochu užil, za což jsem moc ráda. Vzniklo pár posledních(?) společných fotek, kde jsem ještě 2v1 :-) A v pondělí prý může do kolektivu. Jupí! Vypadá to, že nejhorší máme vážně za sebou...






A samozřejmě jsme museli jít pozdravit i kamarády nutrie k vodě. Bez toho by ta procházka nebyla vůbec kompletní, to je naprosto jasné:-) 

pátek 6. března 2015

Týden/39

Už i tenhle týden mám za sebou! A to jsem si dávala takové nenápadné naděje:-)) Utěšuju se tím, že jednou na svět prostě musí a říkám si, že bych neměla být tak nedočkavá. Ale ono s rozbolavělým tělem se čeká o něco hůř...

Mládě už je trochu nervózní, takže mi naposledy hulákal do břicha "už se rodíš brácho? poroď už se" a jeden den se zcela zoufale otočil na muže a pronesl "už maminku tati odvez do porodnice, ať poroďuje, jo?" :-D Jako obrovskou nespravedlnost prožívá to, že bratranec se mu už narodil, ale na bráchu, kterej s ním bude pořád musí ještě čekat. Kéž bych s tím tak mohla něco dělat.
Uznávám, že žádná velká zábava se mnou není a být ani nemůže. Únava, která mě občas přepadá je naprosto nepředstavitelná.

V úterý jsme si dali s mužem sraz na obědě a já jsem hrdinsky šla pěšky-sama a těšila jsem se, jakou krásnou procházku si udělám. Tak to úplně nevyšlo. Během oběda se mi přitížilo, skoro jsem myslela, že místo pravidelné kontroly pojedeme rovnou do nemocnice. Naštěstí se nekonalo nic a na kontrole mi zjistili jen dost nízký tlak. Monitor i další věci v pořádku.
Tentokrát se mě drží jako klíště. Mládě už byl touhle dobou "dávno" na světě. Ale to je přesně ono-hlavně to neporovnávat. Všechno může být úplně jinak než poprvé.

A na závěr týdne jedna vyloženě "dobrá" zpráva. Mládě přinesl ze školky neštovice. V pravý čas...
Už jsem je sice měla, takže mi prý nic nehrozí, ale ten nepříjemný pocit v sobě prostě nějak mám. Takže doufám, že bude všechno v pořádku. Tohle těhotenství prostě musím vyzkoušet úplně všechno(mám ten pocit), takže i neštovice. Naštěstí to vypadá na lehčí průběh a Mládě se netrápí. Ale...uf..




čtvrtek 5. března 2015

výbava pro miminko/všechno co tu netrpělivě čeká

Nic moc zásadního se neděje(i když vím,že mi většina z vás přeje, aby už to bylo:-). A protože je tedy pořád ještě maličko času, tak je tu další část z výbavy pro miniMládě. Třeba body, které jsem koupila, aniž bych ještě měla potvrzeno, jestli to bude holka nebo kluk. Ale bylo s červenou kytarou, takže jasná věc:-) Rychlozavinovačka, protože s Mládětem jsem jí nějak ani koupit nestihla a tahle byla se sovičkama, čemuž nešlo odolat. Všechno se sovama k nám už nějak patří. Ještě k tomu všemu hrací deku. Mládě sice jednu deku měl, ale dlouho se od ní nemohl odpoutat a nechtělo se mi úplně mu jí zabrat kvůli miminku. I když se na brášku nesmírně těší, tak nechci aby měl hned od začátku pocit, že musí odevzdávat své věci. 


Další věc je už sice pro trochu starší děti(já vím, ještě ani není na světě a už kuchařky?). Ale tyhle vypadají zajímavě. Obě jsou od stejné autorky Annabel Karmel a zabývají se výživou kojenců a batolat. Neříkám, že stoprocentně všechny zkusím(e), ale našla jsem recepty na které se s dětmi hodně těším. A myslím si, že to ocení i Mládě. O svých zkušenostech určitě dám vědět i na blogu:-)
Koho by knihy zajímaly, tak prolistovat, nebo koupit si je může tady  nebo tady.


Uvnitř tohoto krásného balení jsou Pampers Premium care. Jsem zvědavá, co na ně řekne miniMládě(ale ještě si na to chvilku počkáme). Ale tenhle krásný dáreček mu schovám ;-)


Kosmetika-věc kterou zatím moc neřešíme, protože netušíme jaká bude situace. Každému sedí něco jiného. Ale abych měla alespoň něco v zásobě, vybrala jsem Babylove. Mláděti vyhovovala tahle značka docela dost(od ubrousků po pěnové koupele) a po všem ostatním měl výrazně vysušenou pokožku. Takže pokud bude malý brácha jen trochu jako on, mohlo by mu přesně tohle sedět. Ale uvidíme. O svých zkušenostech dám určitě také postupně vědět:-)


pondělí 2. března 2015

video/můj únor

Tradice neporušena! I když jsem tomu moc nevěřila, podařilo se mi i letos natočit z každého únorového dne pár vteřin. Na samém konci vzniklo přesně tohle...






Mimochodem...minulá videa si můžete prohlédnout tady nebo tady.

A teď už....Krásný začátek března všem!