miniMládě/11měsíc

Jedenáct měsíců, čtyři zuby a spousty legrace. Zima už ho moc nebaví, nebo vlastně-zima ani tak ne, ale nebaví ho neustálé oblékání, svlékání. Většinu času se šíleně vzteká a já mu vyprávím o tom, že brzy bude jaro a už nebude muset nosit tolik vrstev. Zdá se, že téhle pohádce zatím moc nevěří.
"Máma, táta, bába, papa, dej, hamham, aoooj, nenene" je aktuální slovní zásoba.
Baví ho dělat "pacičky", mávat tátovi z okna když jede do práce a ze všeho nejvíc se chce opičit se vším co dělá Mládě. Takže spolu opravují, vaří a nejnověji spolu nacvičili číslo při kterém Mládě leží na zemi a miniMládě ho "přeskakuje". Provázeno výbuchy smíchu.
Zatím nechodí, ale poměrně zdatně se pohybuje s konferenčním stolkem místo chodítka, naopak chodítko zkusil před pár dny na návštěvě a totální nezájem. Běžně stojí u nábytku, a celkově se zdatně pohybuje všude možně.
Váží kolem 10,5 kg a měří asi 74 cm.
Potřebuje mou přítomnost mnohem víc, než Mládě v jeho věku. Ten si klidně vydržel hrát sám a bylo mu celkem jedno, co dělám v kuchyni/nebo jinde. Když chtěl, přišel si hrát, když nechtěl, hrál si sám. MiniMládě už teď potřebuje zjišťovat, co se kolem děje a co dělám. Běda, pokud si dovolím dělat něco bez něj :-)) Většinou se z poza rohu ozve vyčítavé "mama?". Taky mnohem méně spí. Mládě vydržel ráno vyspávat i do půl desáté! Teď neexistuje a přispat si, znamená vstávat na sedmou(ale říkám si, že pokud nebudou pravidelné budíčky v půl páté ráno, že si nemám na co stěžovat).
A mě...taky už zima nebaví, ale čistě jen skrz tu nepraktičnost a nepohodlnost oblékání. Jinak bych lyžovala a lyžovala, s klukama sáňkovala a tak dále.
Mám teď poměrně šílený zmatek kolem školy(ještě se stále držím!:-) a většina energie jde na vybalancování toho všeho. Tzn. doma alespoň trochu uklizeno(no...je to těžký, když uklízíte a z druhé strany vidíte chlapečka, který všechno zase vyhazuje ven:-), alespoň lehce být připravena do školy(i tak nic moc!), věnovat se dětem a večer padnout do postele. Téměř nic dalšího se do mého programu nevejde(běda jak přijde nějaká podpásovka, jako třeba nastydnutí).
A blíží se narozeniny, tak už řešíme detaily kolem oslavy a snažím se, aby všechno dopadlo co nejlépe. Mimochodem, před rokem jsem byla už úplně zničená a netoužila po ničem jiném, než aby byl venku. A teď mi to přijde neskutečné, že mu vážně bude rok!

Už to jde fakt horkotěžko...to jsem si zase něco vymyslela :-)))

Pozdrav z hor

Minulý týden V Rokytnici nad Jizerou! Po loňské absenci jsem konečně stála na lyžích. Muž mi dal prostor abych lyžovala jak dlouho chci(za což mu patří obrovský dík, byla jsem šťastná, že mám příležitost). Taková malá dovolená. Sama, na kopci, ticho, brzy ráno, nic neřešit. Prostě jen odpočívat. Občas jsme jezdili společně s J. což bylo super. Jen na mě musel při prvních jízdách hodně čekat dole, ten rok je fakt znát(a nebo i věk?)!

 Rozhodně jsme si to ale užili i když jsem před odjezdem propadala panice, že nikdy!! nemůžeme sbalit děti, že to nikdy nezvládneme, nikdy neodjedeme a tak dále. V závěru to asi bylo snazší, než jsem pesimisticky předpovídala. Kluci byli v pohodě. Možná to bylo i únavou z lyžování. Mládě lyžoval opravdu denně a já jsem na něj pyšná! Získal naprosto skvělou instruktorku Hedu, která se mu trpělivě věnovala, uměla s ním vyjednávat(obrovské plus:-))) a nakonec to spolu dotáhli na zdárnou jízdu na vleku a parádní jízdu z kopce. Opravdu jsem ocenila perfektní přístup a mohu jedině doporučit Major skischool. Za rok určitě zase!:-)

Vypadalo to, že si to tentokrát opravdu užívá(i když únava a bolavé nožičky...:-) a že ho to baví.

Těším se, že za pár let budeme lyžovat spolu a za čas snad i komplet celá rodina! MiniMládě totiž chce dělat všechno, co vidí u starších bráchů. Mohlo by to tedy opravdu vyjít.

A protože v den, kdy jsme měli odjíždět domů krásně nasněžilo, rozhodli jsme se pobyt trochu prodloužit. A myslím, že to stálo rozhodně za to!

Mimochodem kafe s výhledem na zasněžené kopce je boží!

Co bych nikdy neudělala svým dětem

Dnes budu psát možná trochu osobněji než obvykle. Často se totiž stávám svědkem neuvěřitelných až bizarních situací a ještě častěji si říkám "jak je tohle sakra možné?" případně "jak tohle může někdo svým dětem udělat?".

Stalo a děje se toho kolem mě tolik, že už si to svůj článek jistě zaslouží. A proto jsem se rozhodla sepsat seznam. Svůj vlastní seznam věcí u kterých jsem si vždycky říkala výše uvedené věty. Věci, které bych nikdy svým dětem nikdy neudělala. 

Nikdy bych...nenechala své děti bez pravidelného režimu, bez dozoru, samotné.

Děti potřebují režim, pravidla a řád. Nikdo netvrdí, že večeře musí být v sedm a že v sedm patnáct musí být děti v posteli a pokud ne, je to tragédie. Ale některé věci prostě fungovat musí. Od batolete jsem Mládě učila základní režim a dnes se mi to vrací se vším všudy(a nebo je prostě tak pohodový a mám štěstí-to se uvidí až s miniMládětem:-). Po sedmé hodině jde do postele, přečteme si pohádku a v osm spí. Mohla bych mu z lenosti dát tablet, aby "od něj byl chvilku pokoj". Ale myslíte si, že by pak miloval tolik knihy jako dnes? A logická druhá otázka je "chtěla bych si pak stěžovat ostatním že hraje nesmyslné hry, když jsem mu sama dala prostor pro to, aby si k nim našel cestu?" 

Co se dozoru a samoty týče-nikdy bych nenechala svého syna doma a neodjela se bavit na dovolenou. Jasně, byli jsme s mužem ve Francii a dokonce dvakrát a dovolili jsme si odjet bez dětí. Ale vždycky jsme si udělali čas na to, abychom vzali kluky k moři a užili si i společné chvilky. Představa, že bych svoje dvanáctileté Mládě nechala doma samotné, aby se staral a frčela se bavit. Z toho mám husí kůži a to jsem si myslela, že jsem docela otrlá máma.

Nikdy bych...svým dětem nedala najevo že obtěžují, jsou navíc a že jejich problémy jsou úplně zbytečné.

Pro ně jsou totiž zase zbytečné některé naše problémy. Chtějí se bavit, sdělovat svoje postřehy. Naprosto normální. Přiznám se, že mi z Mláděte někdy puká hlava, protože mluví soustavně prakticky celý den. Ale jsem šťastná, že si se mnou chce povídat, že mi tím dává najevo, že mi věří. A já tajně doufám, že si se mnou bude povídat i za deset let a nebo i za dvacet, když se mu bude chtít. Vždycky ho vyslechnu a vždycky ráda. 

Nikdy bych...neupřednostnila vlastní zábavu na úkor svých dětí. Mám je proto, že jsem je mít chtěla. Čas, který jim věnuji, se mi jednou(a já v to vážně věřím!!)vrátí. Věci, které se pro ně a s nimi snažíme dělat nezůstanou zapomenuty, ale naopak dají pevný základ pro další a další rozvoj. 

Nikdy bych...nesmetla ze stolu problémy se spolužáky. Představte si situaci, kdy vaše dítě přijde domů a svěří se, že se mu spolužáci smějí. Třeba za to, že je tlustý. Co mu řeknete? Budete to řešit? Nebo vám to bude jedno a ještě řeknete "no vždyť taky jsi?", necháte to zajít do extrému(nevolnosti, bolest břicha, stres)? 

Nikdy bych...nenechala své dítě napospas a s pocitem, že všechno musí zvládnout samo(protože mu je už dost na to, aby se postaral). Děti potřebují cítit, že za nimi stojí někdo, kdo jim poradí, nebo pomůže. Kdo jiný by jim měl chránit záda, než rodiče? A co když to rodiče prostě nedělají? 

Nikdy bych...své děti neopustila. Je to jedna z nejhorších věcí, která se může stát a které je můžou ovlivnit navždycky. Celý život si tu otázku "proč?" ponesou s sebou a v dospělosti jí budou řešit. Vím o čem mluvím!

Faktem je, že takových "nikdy bych" by tu mohlo být ještě spousty...Rodiče dělají různě zvláštní věci a já netvrdím, že jsem odborník. Celý článek je můj pohled ovlivněný studiem, konkrétními zážitky i vlastním rodičovstvím. A protože mám mezi čtenářkami většinu maminek, ráda bych si poslechla i jejich názor. Určitě mi napište jak vidíte rodičovství vy. Jsou věci, se kterými se setkáváte ve svém okolí a říkáte si, že tohle byste svým dětem nikdy neudělala?

Moje úplně první kniha

Tedy když nepočítám sbírky pohádek, které jsem v druhé třídě vytvořila pro Marketulli :-)

Tahle kniha je úplně jiná. Není v ní žádný konkrétní příběh, ten si vymýšlíme sami. Nebo spíš Mládě pro kterého je tato kniha určena především. Je to totiž naše domácí kniha na procvičení grafomotoriky. Zabrala mi den a půl, spotřebovala jsem na ní několik různých druhů papírů a Mládě baví. Jezdí prstem po vyznačených trasách a vymýšlí si k tomu příběhy. 

Takže cestujeme po mostě, nebo máme před sebou těžký výšlap na hory, kroužíme kolem dokola, chytáme šneky a procvičování jde tak nějak samo. 

Celou knihu jsem se rozhodla vytvořit především proto, že Mládě má co se grafomotoriky týče, mírný problém. Není to nic tragického, ani špatného, ale cítím, že teď se musíme snažit. Společně! A já budu dělat všechno, abych mu nenásilnou formou pomohla a trochu ho povzbudila. Doufám, že se nám to takhle bude dařit. Zatím to totiž vypadá nadějně! Hledala jsem všechna možná cvičení a na pinterestu v závěru narazila na podobnou, jen místo lepenkových a smirkových papírů bylo použito několik druhů látek. Na látky jsem si netroufla, ale i tak to vypadá, že svůj účel plní. 

A tady je listování naší knihou