úterý 16. února 2016

Co bych nikdy neudělala svým dětem

Dnes budu psát možná trochu osobněji než obvykle. Často se totiž stávám svědkem neuvěřitelných až bizarních situací a ještě častěji si říkám "jak je tohle sakra možné?" případně "jak tohle může někdo svým dětem udělat?".
Stalo a děje se toho kolem mě tolik, že už si to svůj článek jistě zaslouží. A proto jsem se rozhodla sepsat seznam. Svůj vlastní seznam věcí u kterých jsem si vždycky říkala výše uvedené věty. Věci, které bych nikdy svým dětem nikdy neudělala. 



Nikdy bych...nenechala své děti bez pravidelného režimu, bez dozoru, samotné.
Děti potřebují režim, pravidla a řád. Nikdo netvrdí, že večeře musí být v sedm a že v sedm patnáct musí být děti v posteli a pokud ne, je to tragédie. Ale některé věci prostě fungovat musí. Od batolete jsem Mládě učila základní režim a dnes se mi to vrací se vším všudy(a nebo je prostě tak pohodový a mám štěstí-to se uvidí až s miniMládětem:-). Po sedmé hodině jde do postele, přečteme si pohádku a v osm spí. Mohla bych mu z lenosti dát tablet, aby "od něj byl chvilku pokoj". Ale myslíte si, že by pak miloval tolik knihy jako dnes? A logická druhá otázka je "chtěla bych si pak stěžovat ostatním že hraje nesmyslné hry, když jsem mu sama dala prostor pro to, aby si k nim našel cestu?" 
Co se dozoru a samoty týče-nikdy bych nenechala svého syna doma a neodjela se bavit na dovolenou. Jasně, byli jsme s mužem ve Francii a dokonce dvakrát a dovolili jsme si odjet bez dětí. Ale vždycky jsme si udělali čas na to, abychom vzali kluky k moři a užili si i společné chvilky. Představa, že bych svoje dvanáctileté Mládě nechala doma samotné, aby se staral a frčela se bavit. Z toho mám husí kůži a to jsem si myslela, že jsem docela otrlá máma.


Nikdy bych...svým dětem nedala najevo že obtěžují, jsou navíc a že jejich problémy jsou úplně zbytečné.
Pro ně jsou totiž zase zbytečné některé naše problémy. Chtějí se bavit, sdělovat svoje postřehy. Naprosto normální. Přiznám se, že mi z Mláděte někdy puká hlava, protože mluví soustavně prakticky celý den. Ale jsem šťastná, že si se mnou chce povídat, že mi tím dává najevo, že mi věří. A já tajně doufám, že si se mnou bude povídat i za deset let a nebo i za dvacet, když se mu bude chtít. Vždycky ho vyslechnu a vždycky ráda. 


Nikdy bych...neupřednostnila vlastní zábavu na úkor svých dětí. Mám je proto, že jsem je mít chtěla. Čas, který jim věnuji, se mi jednou(a já v to vážně věřím!!)vrátí. Věci, které se pro ně a s nimi snažíme dělat nezůstanou zapomenuty, ale naopak dají pevný základ pro další a další rozvoj. 


Nikdy bych...nesmetla ze stolu problémy se spolužáky. Představte si situaci, kdy vaše dítě přijde domů a svěří se, že se mu spolužáci smějí. Třeba za to, že je tlustý. Co mu řeknete? Budete to řešit? Nebo vám to bude jedno a ještě řeknete "no vždyť taky jsi?", necháte to zajít do extrému(nevolnosti, bolest břicha, stres)? 


Nikdy bych...nenechala své dítě napospas a s pocitem, že všechno musí zvládnout samo(protože mu je už dost na to, aby se postaral). Děti potřebují cítit, že za nimi stojí někdo, kdo jim poradí, nebo pomůže. Kdo jiný by jim měl chránit záda, než rodiče? A co když to rodiče prostě nedělají? 


Nikdy bych...své děti neopustila. Je to jedna z nejhorších věcí, která se může stát a které je můžou ovlivnit navždycky. Celý život si tu otázku "proč?" ponesou s sebou a v dospělosti jí budou řešit. Vím o čem mluvím!


Faktem je, že takových "nikdy bych" by tu mohlo být ještě spousty...Rodiče dělají různě zvláštní věci a já netvrdím, že jsem odborník. Celý článek je můj pohled ovlivněný studiem, konkrétními zážitky i vlastním rodičovstvím. A protože mám mezi čtenářkami většinu maminek, ráda bych si poslechla i jejich názor. Určitě mi napište jak vidíte rodičovství vy. Jsou věci, se kterými se setkáváte ve svém okolí a říkáte si, že tohle byste svým dětem nikdy neudělala?

26 komentářů:

  1. Hezký článek, Jani, já jsem do velké míry typ "never say never", ale tohle je fakt přes čáru... někdy na děti vybuchnu, někdy mi povolí nervy, ale vždycky se jim to snažím vysvětlit, všechno si vyjasnit a dát jim najevo, že jsou pro mě nejdůležitější a že je mám moc ráda.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky Quanti, mám to stejně. Někdy na Mládě vybouchnu úplně zbytečně a pak se seberu a jdu se mu omluvit. Dokonce jsem mu vysvětlila proč se to stalo a on to(zdálo se) pochopil. Jsou ale věci, na které bych neměla žaludek nikdy. A z toho je mi strašně smutno...

      Vymazat
  2. Asi jsem zatím málo zkušená máma, byť čekám druhé dítě, první má sotva 15 měsíců. Je ale pravda, že od té doby, co syna máme, tak koníčky a zájmy nás rodičů jdou stranou. Prostě teď má přednost on (a brzy jeho sestřička) a jeho (jejich) režim . V poslední době si ale uvědomuju jinou věc: Kolikrát mi přijde až úsměvné, že někteří rodiče jsou úzkostliví v kojeneckém, batolecím a předškolním věku, aby dítě nejedlo nic špatného, nehrálo si s nepatřičnými hračkami, nedívalo se na televizi a podobně, a pak jakoby na vše rezignovali v tom věku školním. Možná proto, že mají pocit, že dítě je už dost staré na to, aby se umělo o sebe postarat, a rodiče mají konečně volnost. A tak pozoruju školáky, jak cestou ze školy pojídají hambáč nebo chipsy, jak se potulují po ulicích (to, jak sedí doma před televizí nebo počítačem není vidět), nadávají si, neumí se smysluplně zabavit a tak.
    Ráda bych byla takovým rodičem, aby moje děti uměly v tom školním i dospělém věku rozpoznat, co je dobré a co špatné, abychom spolu sdíleli radosti i starosti a abych si přes svoji vlastní pracovní (nebo i jinou) zaneprázdněnost uměla na ně udělat čas.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lucie, děkuji za komentář. Přiznám se, že úplně striktně a úzkostlivě to nedodržuji ani nehlídám. Snažím se je směřovat tou cestou, kterou sama považuji za správnou. Nevadí mi, když se podívají na televizi, nešílím když si vezme hranolku. Pokud to není denně.
      Malý příklad-minulý týden jsme byli na horách. A protože všichni tři kluci bydleli dohromady, bylo málo prostoru pro čtení. Až tak, že jsme nečetli před spaním, ale Mládě měl dovoleno podívat se na pohádku/večerníček navíc. Nebavilo ho to a sám mi řekl, že se těší domů, až budeme zase číst. Možná přijde chvíle, kdy mu to bude připadat jako trapas, číst knihy, chodit do knihovny. Připravuji se na to, puberta je nevyzpytatelná :-)
      Chci a budu dětem dávat volnost, ale než si budu na 200% jistá, že jsou samostatní, budu je nenápadně hlídat a držet jim palce, aby byli dobrými lidmi :-)
      A sobě(i vám ) budu držet palce abych vydržela a ani za deset let mi nebylo jedno co moje děti dělají, čím se stravují a jak se chovají. Abych prostě nerezignovala!

      Vymazat
  3. Krásný den, Jani... Se vším souhlasím... I s tím režimem... Snažím se malou od malička učit, že se jí u stolu, že se po koupání jde spinkat,... akorát se mi ještě nedaří ten spinkací režim.. když mi usne odpoledne, tak je to v pohodě a kolem osmé mi usne, ale když mi usne večer okolo 17 - 18 hodiny, tak mi pak vydrží vzhůru až do desíti a zatím se mi to nepodařilo vychytat.. Ale co není, může brzy být, ne? :-) Tvoje děti mají skvělou mámu :-*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc za komentář Leni :-) Ono to postupně přijde, neboj! To usínání kolem páté je nejhorší, vždycky jsem se snažila Mládě zabavit aby neodpadl(a pak jsem odpadla sama:-)))

      Vymazat
  4. V podstate souhlasim s Quanti. Dale jsem toho nazoru, ze kazda "normalni" matka vychovava sve dite jak nejlepe muze. Kazda ma vzor ve sve rodine a to, co pro nekterou je normalni, pro druhou je treba neakceptovatelne. Vzdy se snazim chovani ostatnich lidi, ktere treba momentalne nechapu, pochopit. Odsoudit je totiz strasne jednoduche. Zaroven razim heslo: spokojena matka = spokojene dite, tzn. i matka musi mit cas pro sebe, aby jeji dite z ni citilo klid, pohodu a spokojenost. S ritualy a hranicemi urcite souhlasim. Naopak nesouhlasim s volnou vychovou a tzv. Kultem ditete. Z toho mam do budoucna (az takto vychovavane deti vyrostou) trochu obavu. Ostatne schodly jsme se na tom i u Alice na IG.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S Kultem dítěte a volnou výchovou strašně bojuji, protože si myslím že je to absolutní výchovný nesmysl. Děti se nerodí jako osobnosti, formují se a my jim v tom můžeme pomáhat a snažit se je směřovat...
      Některé věci umím chápat, akceptovat, ale pak jsou situace, které prostě nedávám. Třeba když se někdo fakt nechce starat...

      Vymazat
  5. Myslím, že všechno to, co popisuješ, je v zásadě normální (samozřejmě z mého úhlu pohledu). Myslím si, že není třeba se tady ohánět kultem dítěte, realita je prostě taková, že děti jsme se rozhodli mít my a ty děti jsou na nás prostě existenčně závislé, takže režim se jim přizpůsobit musí (což ale na druhou stranu neznamená, že se má člověk vzdát všech svých zálib, protože pak přestane být tím, kým je).
    Zrovna o víkendu jsme se potkali s kamarády, kteří mají holčičku o 3 měsíce mladší než je náš mrňous. Když viděli, jak se pohybuje a neposedí, maminka nejvíc řešila, jak bude chodit do kaváren, a tatínek si myslel, že není potřeba na rohy nábytku dát žádné ochranné rožky, protože to dítě se to přece naučí. Co na to říct...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Evito, to nee! Vůbec netvrdím, že je třeba se zbavit všech zálib. Žít jen z toho, že máme dítě, to prostě nejde! To už bych asi dávno nebyla na světě. Naopak razím to, že každá máma by měla mít chvilku pro sebe, nebo čas být jednou za čas sama/jít na kafe/však se známe, moje názory víš :-)
      Co naopak nerazím a nesouhlasím-bavit se i když dítě sedí doma samotné, bavit se i když by byla možnost vzít jednou za čas dítě s sebou a bavit se s ním(v přiměřené míře samozřejmě)...
      Btw. chození do kaváren s dětmi je taky kapitola sama pro sebe...

      Vymazat
  6. Pěkný den, Janino! Určitě souhlasím. Velmi a ve všem.
    Na druhou stranu je tak snadno rozpoznatelné, co ti druzí dělají špatně... a tak málo vidíme sami sebe. Píšeš třeba, že bys nikdy neopustila svoje dítě - a manžel...? Váš třetí synek je z prvního manželství, pokud se nepletu... Určitě manžel není grázl, a takhle si to neplánoval, jen prostě někdy vyhodnotíme věci jinak. Ani ty nevíš, k čemu tě život přivede a jak si to vyloží tvoje dítě. Nevím, na jakou situaci v článku narážíš, zřejmě na nějakou konkrétní, která třeba může být vytržená z kontextu - ale to ví jen ti, kdo u toho byli... Píšeš o ohleduplné výchově... a na druhou stranu, pokud se článek dotýká něčeho osobního, existuje riziko, že si to "postižený jedinec" přečte, a černé na bílém uvidí věci, které by vidět neměl - pokud do nich byl uvržen a nemůže (si) za ně. A tak to skoro vypadá, jako bys zamyšlení psala k posílené svého ega, za cenu zdecimování ega někoho jiného (ovšem sveze se to na toho, kdo je v tom nevinně).

    Klára

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý večer Kláro, děkuji za komentář :-)
      Článek jsem psala každopádně sama za sebe. Tedy i tvrzení, že bych nikdy neopustila své dítě je mé a z pohledu mámy. Podloženo vlastní zkušeností, která mě v tomto utvrdila zcela definitivně...S tím, že můj muž má syna z prvního manželství a jak to tehdy bylo, jsem se nějaký čas srovnávala i když jsem ho v této životní etapě ještě neznala.
      Situace o kterých se zmiňuji ve svém článku jsou (bohužel) reálné, ale netýkají se jen a pouze jednoho konkrétního případu, tedy není to pokus o zdecimování ega někoho třetího. Snažím se zamyslet se, jak bych nechtěla fungovat se svými dětmi. A udělám všechno, abych své "nikdy bych" skutečně splnila :-)

      Vymazat
    2. :) já Ti rozumím... a děkuju za odpověď. Určitě se podaří sen naplnit! Nepochybuju, že vše, o čem píšeš, z Tebe vychází a "do výchovy se vrací". Je pravda, že zjevné chyby našeho okolí nám pomáhají líp vidět naši cestu (tak snad podobně nemotivujeme my někoho dalšího :). A když jo, tak ať nám to aspoň řekne :).

      Kl.

      Vymazat
  7. Jsou věci které se nedělají a v normální rodině by neměly přijít v úvahu. Například to, co jsi napsala. Jestliže doopravdy někdo dokáže nechat samotné dítě a jet se bavit na dovolenou, tak je to sobec všech sobců. Teď asi především pro nás, co to tu čteme, ale za pár let právě pro to dítko. Ne kvůli tomu, že někam jede. Ale kvůli tomu, že na něj čeká doma a ani sebelepší rodič na světe neumí odhadnout, kdy ho jeho (stále ještě malé!!)dítě bude potřebovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc za komentář.
      Myslím si to samé...

      Vymazat
  8. "chtěla bych si pak stěžovat ostatním že hraje nesmyslné hry, když jsem mu sama dala prostor pro to, aby si k nim našel cestu?"
    tak pod toto se mohu podepsat třeba stokrát!
    Janino, celý článek je vlastně hodně smutný, protože jestli se s něčím podobným jakkoli potýkáš, musí to být dosti náročná záležitost. Odložit děti vždycky když se naskytne sebemenší příležitost, to by dokázal každý. ale proto si děti přeci nepořizujeme!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky Amelie:-)
      Vím, že je to smutné, ale zároveň až moc reálné a to se mi nelíbí...

      Vymazat
  9. s režimem se neztotožňuju, jsme velmi nerežimová rodina, jednou se jde spát v osm jednou v deset.. každý den je jedinečný a zcela nevyzpytatelný, samozřejmě přizpůsobený potřebám dětí, ale rozhodně to není režim.. ale o to víc vyžaduju dodržování pravidel, protože bez nich by to asi nefungovalo.. neztotožnuju se ani s tím, jak někdo psal výše, že se musí domácnost přizpůsobovat malým dětem (oblepené rohy..) všechny naše děti pochopily vcelku rychle, že jsou věci, který se nesmí a nemám pocit, že by nějak trpěly tím, že se naučily, že nádobí ze skříní se nevyhazuje, aniž by na dvířkách byly pojistky..
    s opouštěním dětí souhlasím, upřímně je pro mě zcela nepřípustné dát hlídat (i na pár hodin) dítě do roka, na matky, který si od tříměsíčního děcka vyrazeji na vínko/do divadla/kamkoliv koukám zkrz prsty.. a i starší dávám na hlídání nerada..
    dítě bez dozoru.. už jsem nechala pětiletého samotného na hodinu doma, muž je v kanceláři přes silnici a synek je velmi zodpovědný s dcerou bych to asi neriskla..
    co se týče mých zájmů na úkor dětí, snažím se je naučit, že každý máme právo na svůj prostor a svůj čas, stejně jako já je nechám dohrát s autíčkama, tak je učím, že by mě měly nechat dočíst kapitolu..
    přemýšlím co já bych dětem nikdy, ale nic takového asi není, myslím si, že ať se člověk snaží jak chce, tak stejně ve finále nějaké to trauma dětem zcela nechtěně vyrobí

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. O tech oblepenych rozich jsem psala ja a uplne nesouhlasim s tim, ze se domacnost prizpusobivat nemusi. Zalezi samozrejme na tom, kde clovek bydli. A samozrejme jak male ma deti. Nas pripad je treba takovy, ze mame v obyvaku krbova kamna, ktera si nedokazu predstavit bez ohradky, ale zase nemame skoro zadny nebezpecny nabytek. Na druhou stranu kamaradi maji v obyvaku konferencni stolek a skrinky vysoke asi 50 cm s ostrymi rohy. Nas syn ted bude mit 11 mesicu, takze obchazi nabytek zatim, kamarady to teprv ceka. A ano, ikdyz se to to dite nauci, myslim, ze je lepsi to zvladnout bez zbytecneho siti (obzvlast u te holcicky).
      A teda ze by si mama do roka nemohla od ditete na chvilku odbehnout... To je docela slusne sebemrskacstvi pro me teda :)

      Vymazat
    2. Elo, my si v zásadě(až na režim) asi rozumíme. Neskáču soustavně kolem dětí, nejsem matka robot, abych dávala všechno a ještě něco navíc. Mládě ví, že každý máme nějakou zálibu, někdy si čteme, někdy prostě dělám něco do školy. I on se naučil prohlížet knihy, stavět si, dělat něco svého. Ale nechci aby tyhle volné chvíle zasekal hraním na tabletu.
      Hodina doma je úplně v pořádku, pokud víš, že na dítě je spolehnutí. V tom nevidím nejmenší problém i když jsem to ještě sama nezkusila. Vadí mi ale, když máma odjede bavit se a dítě se x dnů samo připravuje do školy a má volný režim podle svého. To už je moc...

      Vymazat
    3. u nás být režim nemůže z úplně jednoduchého důvodu - já jsem chaotik a režim nezvládám a když se o něj snažím (i třeba jen ve vztahu k sobě) jsem nervozni a protivna a nakonec na všechny křičím, takže jsem přijala, že já žiju z minuty na minutu a děti to úplně v pohodě přijaly též :-)
      pro mě je nepředstavitelný odjet na dovolenou bez dítěte.. a je mi jasný, že budu trapná matka, ale dítě ve věku základky s náma prostě bude jezdit, i kdybych ho měla nacpat do kufru :-)
      u nás tablet je, nezapíráme ho, protože jsme oba ajtáci a elektronika k nám patří, ale čas s tabletem nebo televizí se dá dohromady spočítat na tak dvě hodinky týdně, což nepovažu za žádnou velkou časovou dotaci, on jen večerníček za týden vydá na hodinu

      Vymazat
    4. Taky máme tablet, úplně striktně je odstřihnout asi už dneska nejde. Ale platí zásadní pravidlo-nemají svůj vlastní, tedy půjčují si ten náš a mají to opravdu "za odměnu" resp. Mládě. A tráví na něm minimum času. Vlastně funguje hlavně jako přehrávač pohádek na dlouhé cesty. Není to tedy formou "aby byl od něj pokoj"(i s tímhle jsem se setkala).
      S tím režimem-já to tak mám z domova, prostě režim musí být(táta voják:-D ) a praktikuju to taky. Rozumím ale tomu co píšeš, protože stále platí spokojená matka=spokojené dítě a pokud to stresuje Tebe, nemůže být řeč o klidných dětech.
      No a dovolená...budu ráda, když s námi budou jezdit co nejdýl. A trochu se děsím puberty :-D Nikdy bych ale kluky nenechala doma a nejela se bavit na místa, který je zajímají, ale musí sedět doma...

      Vymazat
  10. No některé položky jsou vážně mazec tedy...

    OdpovědětVymazat
  11. Já tvrdím "nikdy neříkej nikdy". Nevíš, co situace a život přinese a klást si jakékoli "nikdy neporuším tyto zásady" pravidla podle mě není dobře. To co píšeš je podle mě úplně normální věc, kterou cítí přirozeně každá matka (neopustím dítě, nedopustím, aby se cítilo samo...) a netřeba ji nijak zdůrazňovat. Pokud by to bylo jinak, nejspíš by to byla vyhrocená situace, která by zřejmě neměla jiné východisko.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za komentář:-)
      V poslední době mám pocit(a při psaní tohoto článku to gradovalo), že tyhle věci je třeba zdůrazňovat velmi.
      Věc jako "jedu na dovolenou a ty budeš dva týdny doma sám" mi nepřijde jako vyhrocená situace. To je prostě jen o prioritách. Ale to už řešíme moc do detailu :-)

      Vymazat

Děkuji za milé komentáře;-)