pondělí 2. května 2016

Zmizet?

Potřebovala jsem vypadnout. Zmizet a chvilku neřešit vůbec nic. Tedy nic krom krásných dětských fantazií Mláděte, prvních krůčků MiniMláděte, lesa kolem a klidu, který jsem opravdu moc potřebovala. Poprvé v životě jsem měla obrovskou chuť si vypnout telefon.

V poslední době se toho totiž stalo strašně moc. Ti, kteří čtou mě i Markétu z Mámou sama, tak tuší. Nebylo to vůbec lehké období a asi ještě nebude, ale teď to vypadá, že to nejhorší je pryč. Že už konečně bude trochu klidu a že se nebudu muset bát, co se stane tentokrát. Čekat až ráno napíše, že je všechno v pořádku. 

Jsme na sebe se ségrou hodně fixované(i když to tak kdysi vůbec nevypadalo), prožívala jsem a prožívám všechno s ní. Beznaděj, smutek, vztek, strach i bolest, teď už i radost, úlevu a těšení se na nové bydlení, život podle jejích představ, štěstí. Všechno tohle se mi promítlo do života.
Přesvědčila jsem se o tom, že naše rodina je schopná do pěti minut jednat a řešit zásadní rozhodnutí a bez sebemenšího zaváhání ihned pomoct. Však jsme si taky prožily jako malé holky svoje a o to víc nás to teď stmelilo. Když jsem v té nejkritičnější době volala s tátou(a byl den, kdy to bylo pětkrát denně), věděla jsem, že když jsme zvládli normálně žít a fungovat bez mámy, zvládneme úplně všechno. A byla velká pravda! 

Mimochodem...jak asi takovéhle věci prožívají dvojčata? Často na to myslím, protože my dvě sice dvojčata nejsme, ale od začátku jsem se skutečně cítila, jako kdyby někdo opustil mě!

S tímhle vším souvisí i to, že se zásadně změnil můj postoj k lidem v mém okolí. Nejsem si jistá, nakolik to všechno je podrážděním, únavou a vyčerpáním svých kapacit tolerance. Některé věci jsem už jednoduše nevydržela. Dala jsem některým poprvé najevo, že se mi něco nelíbí a odmítla jsem si nechat líbit úplně všechno. Přestala jsem litovat lidi, kteří litovat nepotřebují. Rozhodla jsem se nemarnit čas s lidmi, kteří za to opravdu nestojí a raději tenhle čas věnovat klukům. S těmi, se kterými lidsky nesouhlasím, jsem se přestala vídat. A řekla jsem jim proč! A...ulevilo se mi!
Není čas, ztrácet čas! Máme málo...

Včera jsme jeli do Kerska. Procházet se, mlčet i povídat, házet kamínky do vody. Mládě řešil pana Hrabala(ano, aktuálně ho nejvíc zajímá právě pan Hrabal), jeho kočky, chatu, les, perníkovou chaloupku, ploštice a berušky. A věděla jsem, že takhle to má být. Teď je to konečně všechno na správné cestě. I když to bude ještě těžké, půjde to! Protože rodina je nejvíc :)

5 komentářů:

  1. Drzim se vsim pesti, holky! Jak ja jako dite rada pozorovala plostice :-) a pak si cetla Ferdu Mravence

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělý přístup holky, držte se. Stále vás sleduji a fandím vám:)

    OdpovědětVymazat
  3. Držte se, ano, rodina je nejvíc!

    OdpovědětVymazat
  4. muselo to být šílené, přála bych oběma klid a odpočinek. Zasloužíte si to :)

    OdpovědětVymazat
  5. Jani, blbý období všude. Tak trochu tuším, že to není žádná velká zábava. že toho je víc, než co jsi takhle oklikou popsala. Hlavně tedy s tou trpělivostí. Moc na Tebe myslím. Někdy to vypadá nefér, ale rozhodně se všechno otočí a zlepší. Hodně sil. Radu

    OdpovědětVymazat

Děkuji za milé komentáře;-)