neděle 19. června 2016

Díky, tati!

Jsem ráda, že mě můj táta v pubertě nezabil(protože jestli moje děti budou dělat to, co jsem dělala já, tak nemám šanci to dát), že jsme to přežili ve zdraví, že jsme se časem uklidnili a i když jsem si ve dvaceti nic takového nemyslela, našli jsme se k sobě opravdu cestu. Taky to, že jsme přežili nejhorší chvíle, když odešla máma a najednou pro nás, malý holky, nebyla. 

 I když jsme si to se ségrou ani neuvědomovaly byl a je nám oporou. Mohly jsme se k němu vracet. Jednou, dvacetkrát, stokrát. Dneska už to, že se můžu vracet, nebo že mi pomáhá, jako samozřejmost neberu a važím si toho že to takhle je. 
Když jsem se rozhodla poměrně pozdě pro úplnou změnu školy, povolání a začala jsem dělat něco opravdu pro sebe. Když jsem pak jezdila s břichem do školy, vozil mě a zastavoval, abych to vůbec dojela. 
Když mi v životě bylo nejhůř, potřebovala jsem poradit, říct, že jsem se rozešla, nebo že mám strašnej průšvih.
Dneska už vím, že bez táty, který nás vychoval a dal nám do života všechno co jsme potřebovaly, bych byla v háji. I když mě strašně štval, tak stejně v závěru především tím, že měl pravdu.
Hodně věcí jsem pochopila až jako máma, za hodně věcí se dneska strašně stydím, spousty vět bych dnes neřekla. 

Jedno ale vím určitě

Moji kluci mají skvělého dědu a já tátu, na kterého se můžu spolehnout vždycky. 
A to je nejvíc, co jsem si mohla v životě přát. Oporu a tak skvělou rodinu!

Díky! Krásný den otců



4 komentáře:

  1. Janino, ty jsi celá po tátovi:) krásný článek, slzy v očích jsem měla. Kéž by všechny děti byly takové:)

    OdpovědětVymazat
  2. neskonalý obdiv a obrovský respekt. i po těch letech. váš táta holky, je to nejlepší co vás mohlo potkat. jiný by to třeba nezvládl a vzdal. je krásné, že držítě při sobě i dnes :-)

    OdpovědětVymazat
  3. To je nádherně napsané Janino :o)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za milé komentáře;-)