středa 26. října 2016

téma/komunikace s dětmi po rozvodu

Rozvod je, po smrti rodičů, druhou možnou nejkrizovější událostí v životě dítěte. A není pro ně snadný i proto, že se máma s tátou najednou chovají jinak. Velká většina rodičů opomíjí to nejzásadnější. Mluvit o tom, co se děje. Nechtějí a myslí si, že dítě má být ušetřeno nebo že ničemu nerozumí. Slovo rozvod ale chápou už děti v mateřské škole, pocit strachu a viny z rozchodu rodičů prožívají dokonce i dvouleté děti. Docela smutná bilance.

Mlčení a předstírání, že se vlastně nic neděje je tou největší chybou, kterou rodič(byť nejspíš s láskou ke svým dětem) dělá. Doporučuje se pravdivá a otevřená komunikace s dítětem. Samozřejmě přiměřená věku. Otevřená komunikace znamená, že se dítě bude moct zeptat na to, co ho zajímá, co mu vrtá hlavou.  Dítě je inteligentní tvor. Častokrát tuší, že se mezi rodiči něco děje.
S dětmi je ideální mluvit nejlépe ve dvou. Oba rodiče jsou stále stejně důležití. Dát možnost, aby se děti zeptaly na cokoliv, co je napadá. Dítě může mít různé myšlenky, může si věci, komentáře, které někde slyší, různě spojovat. Nedopusťte, aby si v hlavě vytvořilo nějakou mylnou myšlenku nebo něco, co nebude ve finále pravdivé. Stává se to!

Je také třeba, již po rozvodu, zachovávat podobný režim dnů a nocí tak, jak ho má dítě i u druhého rodiče – i tady stále platí-mluvit o tom. Pokud tedy u matky jde dítě spát mezi osmou a devátou hodinou, je špatně, pokud u táty jde spát pravidelně až kolem půlnoci a naopak. Někdy se to stát může, jsou to ale mimořádné věci a události. "Pokud by to dělal jeden rodič i schválně, aby se dítěti zalíbil a na protest druhému rodiči, považuji to za jeho „malost“ a nevyzrálost."(PhDr.Ilona Špaňhelová)

Projev dítěte je nesmírně důležitý. To, jak se má a o si zrovna prožívá. Jsou to velmi často i negativní projevy – zvýšený vzdor, odmlouvání. Přicházejí jako následek toho, že dítě prožívá něco, čemu nerozumí, z čeho má strach, co mu není příjemné, neví, jak dopadne. Na takové projevy je třeba reagovat!! Ovšem nikdy ne kritikou nebo nařízením (už vůbec ne fyzickým trestem). To by mohlo zatvrdit dítě v tom, že si pak nebude chtít povídat a svěřovat se. Ideální je, dané věci vysvětlit, komentovat. Ve většině případů sníží negativní projevy.

Dítě se umí velmi rychle zatvrdit. 
V mnoha případech si to ani neuvědomujeme. Pokud totiž rodič na dítě začne reagovat negativně,  bude ho kritizovat nebo mu zabraňovat v jeho projevech, může se stát, že se zatvrdí a tím pádem přestane komunikovat. To by rodič neměl dopustit. A to i kdyby se to mělo by to být pouze na přechodnou dobu. Pokud se rodič choval příliš odměřeně, je důležité shrnout celou situaci, případně se omluvit, probrat, co si myslíte, že to mezi vámi způsobilo, a začít znovu. Nikdy není pozdě.

A jaká je praxe?

Dětí z rozvedených rodin potkávám hodně. Mnohem víc, než bych chtěla, ale co se dá dělat? Sama jsem dítětem rozvedených rodičů a od patnácti let jsme byly se ségrou v péči táty. Do života mi předal, mimo jiné, velmi cenné modely chování. 
Ačkoli  musel cítit obrovskou křivdu a jsem přesvědčena, že to vůbec nebylo snadné a prožíval hrozné období života, NIKDY se nesnížil k tomu, aby řekl cokoli špatného o mámě.  Svůj názor na druhého "rodiče" jsem si dělala postupně, na základě svých vlastních zkušeností a prožitků. Pocítila jsem na samém konci sice obrovské zklamání, nejistotu a intriky, do kterých jsem byla zatahována. Ale vždycky jsem obdivovala tátu za to, že mi nikdy (ani v afektu) neřekl "vaše máma je ...a dělá...a nebav se s ní už nikdy, bude Ti líp...". Možná by mi ušetřil bolest, ale díky němu se dnes necítím v tomto směru absolutně manipulovaná. 

Takže jsem byla přesvědčena, že je to takhle správně. Že rodiče mají(až na výjimky) tuhle schopnost prostě v krvi. Myslet na děti v první řadě, neublížit vědomě, brát jako doživotní fakt, že s tím člověkem sice nežijí, ale mají krásné, zdravé dítě. Chtít z něj vychovat slušného člověka s všeobecným rozhledem, dát mu do života ten základ, který potřebuje!

Víte, že to není pravda? Já byla z reality docela v šoku! Rodiče dokáží strašné věci, klidně i deset let po rozvodu. Dítě jako rukojmí není žádná ojedinělá věc a věty typu "no to Ti nekoupím, ať Ti to zařídí otec..." jsou na denním pořádku, stejně jako sobecké "je mi jedno, že spolu máte špatný vztah, je to úplně vaše věc.  Řešit to nemusím" případně "stejně to pro Tebe nemá žádný přínos, být s tátou"(i toto mají některé maminky zapotřebí!!). Neumím se ani maličko vžít do zmatků dětí, které tohle musí prožívat, zatvrzují se proti okolí a jsou za ty špatné, divné, případně "v pubertě a to k tomu patří". 
Ale ne, tohle není puberta! Je to volání o pomoc, které často nikdo NECHCE poslouchat...
Myslíte si, že je to takhle správně? Já ne! 
Pevně doufám, že sama nikdy nebudu takovou situaci řešit. Kdybych ale musela...budu myslet především na své dva krásné kluky. Tím jsem si úplně a bezmezně jistá.

P.S: Všechna čest rodičům, kteří dovedou prožít rozvod přátelsky, ohleduplně a jejich děti nenesou nejmenší následky.

6 komentářů:

  1. S článkem souhlasím i s přístupem komunikace přiměřené veku. Jestliže se rodič vůbec odváží vypustit před vlastním dítětem větu ve smyslu, že být s tím druhým nemá pro dítě přínos, je pro mne rodič looser(bavíme se tady o klasickém modelu rozvodu kdy druhý rodič není alkoholik, gambler, drogově závislý, s psychiatrickou diagnózou). Osobně si myslím, že jen duševně nevyzrálý člověk je schopen takových věcí. Doufám, že je jich co nejmíň a nejsou všude.

    OdpovědětVymazat
  2. Často opomíjené téma! Díky za článek:o)

    OdpovědětVymazat
  3. Pěkně! Vážně pěkně vypracováno. Podepisuji, souhlasím a šířím dál. Když už jsem jednou rodič, dám do toho všechno, ne jen to nejnutnější a pak na to kašlu. Děti nemůžou za nic, děti se prostě narodily...

    OdpovědětVymazat
  4. Skvělý článek! Nejsem máma, ale žiju téměř sedm let s chlapem, který má z předchozího vztahu dítě. Když jsme se poznali, už rok byl rozvedený, dítě bylo tříleté, jeho matka znovu vdaná a v novém očekávání, ale nic jí nebránilo v tom, aby nám chlapečka odmítala dávat na víkendy, nebo alespoň na den. Vždy byl nějaký problém. Půl roku se to řešilo, nakonec to přítel řešil soudní cestou a rozhodnutí bylo takové, že otec dítě dlouho neviděl, a proto ho může vídat jen pár hodin za přítomnosti matky, aby si dítě zvyklo. Časem se to maličko zlepšilo, ale kdykoliv jsme si ho vzali, opakoval, že mě nesmí mít rád, a že jeho tatínek není jeho tátínek, že je to "jen" Václav, že jeho tatínek bydlí u maminky. A když se mu u nás líbilo, vždy se všechno otočilo nakonec, vrátili jsme po víkendu dítko, a do deseti minut volala jeho matka, co všechno jsme udělali špatně. Ten malý byl tak vyschýzovaný, že si začal vymýšlet - že doma máme jen puštěnou televizi a nevěnujeme se mu (my televizi doma nemáme vůbec!), že mu nedáváme jíst, že jsem mu dovolila sladkost po jídle, že si taťka šel po obědě zdřímnout a nevěnoval se mu on ale já. Pak přítel marodil měsíc se zády, byl doma na neschopence, mně dítě jeho matka odmítla předat, abych ho k nám dovezla, a tak se měsíc neviděli. Po měsíci řekl chlapeček (toho času sedmiletý) mému příteli do telefonu, že je "zasraný simulant" a že už k nám nechce. V ten moment můj přítel rezignoval. Neviděli jsme ho přes dva roky, přítel platí alimenty, a kontakt není žádný. Bohužel ani naše soudnictví nefunguje tak, jak by mělo. Hrozně moc věří matkám a neprověřuje skutečnosti. Jediné, co soudkyni skutečně zajímá, kolik vydělávám já a jaký je příjem naší společné domácnosti. Navíc u soudních stání o styk s dítětem či určení alimentů je vždy jiná soudkyně. Přítelova bývalá žena si před dvěma lety požádala o změnu příjmení syna, jedna soudkyně to zamítla, protože není důvod, za rok to zkusila znovu, jiná soudkyně to posvětila. Je to strašně těžké, snažím se do toho neplést, jen být nápomocná, pokud tu dítko bylo. Přitom máme vlastní byt, prostorný, oba pracujeme, a bývalá žena má dohromady tři děti, nikdy neměla žádnou práci, pobírá sociální dávky, se současným manželem jsou zadlužení, a přes to má soud vždy na své straně. Snažím se to popsat co nejvíc objektivně, protože bych vlastně měla být ráda, že nemusím každý druhý víkend podřídit návštěvě "cizího" dítěte, ale moc mě to mrzí kvůli přítelovi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. čímž jsem chtěla říct, že neschopnost komunikace mezi rodiči, případná zášť, je hrozná. a teď má "naše" dítě třeba tatínka nevlastního, ale myslím, že časem mu bude chybět fakt, že by mohl mít i něco "víc" a nemá.

      Vymazat

Děkuji za milé komentáře;-)