čtvrtek 3. listopadu 2016

téma/jak mluvit s dětmi o smrti

"Mami, ty jednou umřeš? A kdy?" zeptal se mě před dvěma lety poprvé Mládě, když jsem dočetla pohádku před spaním. Tou dobou jsem už tušila, že i tohle období nás čeká a nemine. I tak jsem musela trochu zapřemýšlet. Jak správně odpovědět, abych mu nelhala, ale zároveň byl klidný, že se nic neděje? Tehdy jsem si lehla k němu do postele a řekla, že jednou umřu, ale bude to za hodně dlouho a on už bude hodně dospělý, možná bude mít svou manželku, děti. Ale že na něj budu pořád dávat pozor a budu s ním. Měl spousty doplňujících otázek. Některé přišly ještě ten den a zbytek postupně, jak ho zrovna napadlo. Vždycky jsem se snažila udělat si čas na povídání a myslím si, že je to velmi důležité. Dnes už říká, že když někdo umře, tak ho máme v srdíčku a tam žije dál pro nás. Přebral si to takhle a já si myslím, že je to vzhledem k jeho věku ideální.
Je pravidlem, že v období Dušiček a dalších svátků, tyto otázky ještě trochu víc zintenzivní(a někdy se ptá i na to stejné, jako kdyby se chtěl ujistit, že to tak opravdu všechno je).


Jak se tedy bavit s dítětem o smrti?

Obecně platí, že do tématu smrt by se rodiče měli pouštět až tehdy, když se děti samy začnou ptát. Pro dítě je obvykle přílišnou citovou zátěží, jestliže je jim toto téma někým sdělováno. Pokud je ovšem otázka položena, měli by dospělí naslouchat, co chce dítě vlastně vědět. A při nejistotě je vždy možné pomoci si chytrými a jednoduchými zpětnými otázkami. Dětské dotazy nikdy neodbývejte tolik zneužívaným „to bys ještě nepochopil, vysvětlím ti to později“. Věk, kdy děti čím dál více chápou smrt v pravém slova smyslu, se stále snižuje.

Je určitě jednodušší o všem mluvit, když zemře třeba domácí mazlíček, než když nás opustí někdo blízký. V tu chvíli totiž máme spoustu starostí i se svým smutkem a děti tak spíše nějak odbudeme.
Úmrtí zvířete je ideální příležitost věci ukázat a vysvětlit v rámci relativně bezpečného prostředí. Můžete mu na zahradě vystrojit pohřeb a zároveň třeba vysvětlit, jak to chodí u lidí. Vždy je nutné přihlížet k individualitě dítěte. Některé se hned na všechno ptají, jiné informaci jen vstřebají.“
I zde platí, že se nic nesmí přehánět, a tak vzít pohřeb křečka jako příležitost k detailnímu vysvětlování. Nechte to na dětech, napovědí samy, kolik toho v daný okamžik potřebují vědět.

Jedním ze způsobů, jak dítě citlivě konfrontovat s konečností lidského života jsou pohádky. Základní funkcí lidové slovesnosti bylo citlivě dětem vysvětlit právě takové věci jako je láska, spravedlnost nebo smrt. Pomocí pohádek si může dítě zafixovat, že život je konečný.



Když odejde někdo blízký

Pro dítě je důležité sdílení a posílení citových vztahů v rodině, tedy i sdílení společné bolesti a smutku. Společné vzpomínky na zemřelého, na to, co konkrétního jsme s ním prožili, jsou pro dítě zvlášť důležité. Způsobů je mnoho, např. prohlížení fotek, obrázků, procházky na známá místa. Lepení, kreslení, vyvěšování na nástěnku, modelování, procházky a povídání jsou dítěti důvěrně známé. Přizvat vzpomínky na zemřelého do těchto všednodenních činností je správné a pro dítě naprosto přirozené. 

Vytvořit dítěti atmosféru jistoty a bezpečí. Ujistit je a opakovaně ujišťovat, že je a zůstane v bezpečí, že je stále milované a vždy se na nás může ve všem spolehnout. Když se dítě bojí samoty, měli bychom být s ním. Má-li potřebu být samo, nevnucovat se mu. Není mnoho míst, kde by děti mohly otevřeně truchlit, vyjadřovat své emoce. 

Dovolit dítěti plakat a být smutné. Smutek má být prožit. Je zásadní ujistit dítě, že plakat při zármutku je dobré a přirozené, že se mu uleví, že i my pláčeme, protože i my jsme smutní. 
Emoce spojené s truchlením mohou být různé. Od šoku, smutku přes vztek až třeba k úlevě. Umožnit dětem vyjadřovat všechny emoce, jak negativní, tak pozitivní. 


Děti se učí nápodobou. Dospělý bývá pro dítě modelem vyrovnávání se s úmrtím blízkého člověka. Ovšem dospělí mají někdy tendenci schovávat svůj smutek před dětmi. Je třeba, aby se dítě naučilo plakat, vyjadřovat vztek, truchlit. Je třeba jim jít příkladem. Dát jim na vědomí, že nejsou se svým zármutkem samy.
Je důležité pamatovat si, že takový způsob doprovázení bude dítě přijímat nejlépe od svých nejbližších a že je dobré zapojit do něj i širší rodinu. Dětem vůbec neprospěje, když jsou jakkoli odstavené od dění v rodině, potřebují hlavně cítit, že nejsou opuštěny.

Jak je to s věkem?

Děti od tří do pěti let se již setkávají přímo s pojmem smrt. Neznamená to však, že v tomto věku již smrti rozumějí. Nechápou trvalost a nezvratnost smrti a proto smrt chápou spíše jako odchod a nepřítomnost zemřelé osoby. Bylo vypozorováno, že si děti v tomto věku někdy dávají výčitky a vlastní vinu, což svědčí o hledání příčin „odchodu“ blízké osoby:„…asi jsem babičku moc zlobila, a proto umřela...“

Lépe formulují své „ošklivé pocity“, jak o nich často mluví, děti od šesti do osmi let věku. Trápí je stejné výčitky a vina jako mladší skupinu, jen již lépe komunikují, a tedy přirozeně potřebují s dospělými více mluvit.

V období přibližně mezi desátým a jedenáctým rokem věku dochází k pochopení permanence smrti. To souvisí s tím, že si dítě v tomto věku již správně uvědomuje časovou posloupnost. Umí rozlišit fantazii od skutečné vzpomínky, umí odlišit odchod od umírání a nepřítomnost od smrti.
Mnozí z rodičů však v tomto období věku nejednají přiměřeně, což je kámen úrazu. Děti považují za malé dospělé, kladou na ně nároky jako například na své partnery, přitom ale snižují jejich pocity. Dítě díky takovému jednání může cítit, že nemá právo si ztrátu blízké osoby prožít a poplakat si, ale že se naopak musí postarat o některé povinnosti v domácnosti, protože maminka nebo tatínek jsou nešťastní a nemohou.

Většina odborníků se shoduje v názoru, že teprve ve třinácti letech je dítě schopno chápat smrt racionálně. Podobně jako chápe smrt zdravý, dospělý člověk.

4 komentáře:

  1. více podobných tematických článků, prosím <3

    OdpovědětVymazat
  2. Janino, tohle bylo moc zajímavý čtení, i když děti zatím nemám. Díky!

    OdpovědětVymazat
  3. Tleskám! Velmi trefný článek. Rodiče leckdy opravdu velmi tápou v této otázce!

    OdpovědětVymazat
  4. Hm, pohádky... Bohužel díky Sněhurce a Šípkové Růžence Bibi chápe smrt jako druh hlubokého spánku, z kterého se člověk probudí polibkem :/ snažím se ji vysvětlit, že smrt mimo pohádky je napořád, ale samozřejmě to ještě vůbec nepobírá...

    OdpovědětVymazat

Děkuji za milé komentáře;-)