pondělí 21. listopadu 2016

téma/měla jsem svého hatera

Měla a už nemám! Ale musela jsem se s tím hodně poprat.
Už před nějakým časem jsme se bavili s přáteli o různých anonymních komentářích, nenávistných výlevech, závisti a zlosti na blogu. Prostě o té odvrácené části blogerské práce, myslela jsem si, že to jde úplně mimo mě. Že já tohle řešit nemusím a nejspíš ani nikdy nebudu. Co by si taky kdo vzal na úplně obyčejné mámě, která se snaží vybalancovat mezi rodinou, školou a nezblázněním se z toho všeho. 

Jaký to je omyl, jsem zjistila poměrně záhy. Na mém blogu totiž přistál první nepříjemný vzkaz. A byl to přímý zásah do poměrně citlivého místa. Do něčeho, co nás doma trápí. Tehdy jsem si to přečetla, v šoku komentář hodila do spamu a pak ho nevěřícně ještě asi stokrát projela. Tohle má fakt někdo zapotřebí? 

Tehdy ještě jsem to brala jako náhodu. Přesvědčovala jsem sama sebe, že možná někdo šel okolo, pročetl si trochu blog a chtěl jen tak znepříjemnit den. Lidé jsou různí. 
Jenže od té chvíle jsem si přečetla spousty "milých" anonymních vzkazů na jediné téma. Proč nemá prostor i "ten nejstarší", tedy J. a proč si hrajeme na "rodiče roku" a nepříjemné narážky na to, že "rozbíjím rodinu" případně že "kradu nejstaršímu tátu" nebo že jsem "ukradla zázemí jiným". Libůstka za libůstkou. Samozřejmě, že jsem si říkala, že tohle může napsat jen skutečný blázen, ale koho by taková obvinění netrápila, že. Nic z toho nebyla pravda, ale všechno mě to vždy zasáhlo. Mnohem víc, než kdyby mi někdo zkritizoval vzhled, oblečení, blog. S tím počítám. Že si někdo dá práci s takovýmhle zlem, na to jsem připravená nebyla. 

Můj hater mě navštěvoval téměř rok. Vždy si našel něco, čím mi připomněl, že nikdy nebudu ta důležitá v životě mého muže, naprosto zcestné připomínky u mých soutěží o tom, že je sponzoruje právě můj muž(velmi vtipné), nebo že kdyby mi nenosil kafe, měl by čas na ty důležité věci, že na J. kašleme, nic mu nedopřejeme, nikam ho nevezmeme, nic pro něj neděláme, neměříme děti stejným metrem(uvádím tu jen ty mírnější komentáře).



Já sama jsem si prošla v téhle aféře několika fázemi

1)Naprostý šok-protože přeci nejsem ta, které se dějí tyhle věci. Tak proč já?

2)Pocit strašné trapnosti za toho člověka-jen idiot může napsat k fotce, kde sedí dítě v kadeřnictví v dětském autíčku "na toho nejstaršího jste se znovu vykašlali?On nepotřebuje ostříhat?". Ano, narvat tam poměrně vzrostlého puberťáka, to je totiž to pravé čím mu dokážu, že ho mám ráda. V podobném duchu jsem jich dostala jsem mraky...

3)Zoufalství, že tohle si někdo třeba skutečně myslí. Nic jsem přeci sakra neudělala, nikomu neubližuju a žádnou rodinu nerozbíjím a ani jsem nerozbila. V této fázi jsem chodila za Atomem a pořád mu říkala, že tohle se přeci nikdy nestalo, nebo jo? Že nevím, co si o tom všem mám myslet? Co když tohle fakt někde koluje ve formě nějaké obrovské pomluvy na kterou se nabalují další a další věci? Mimochodem, chtěla bych mít víc mužskou povahu a zachovat tak chladnou hlavu. A ano, celou dobu jsem přemýšlela, kdo to může psát? Koho může bavit takhle systematické psaní a trápení.

4)Smíření se s celou situací. To přišlo ve chvíli, kdy zjistila, kdo za tím vším je. Od té chvilky na mém blogu nelze přidávat anonymní komentáře. Omlouvám se všem, kteří mi psali milé a povzbuzující vzkazy anonymně, ale nešlo to jinak. Zničila bych se. Už takhle jsem byla nešťastná a u každého článku čekala podvědomě "co zase bude". Od chvíle, kdy jsem pochopila o co jde, cítím obrovskou úlevu, ale i lítost. Je mi líto člověka, který neměl pravděpodobně nic důležitějšího na práci a v závěru se vlastně sám prozradil. Jak moc musí taková osoba být zoufalá a závistivá, aby tohle zvládla? Nejspíš tak, že si to sama neumím představit.

Kdysi někdo říkal, že takové ty nejvíc nenávistné věci píšou často a překvapivě lidé z poměrně blízkého okolí. A já to, bohužel, mohu jedině potvrdit. Teď už je konec. Zavírám tuhle anonymní etapu a veškerou energii budu směřovat jinam. A pevně doufám, že to bude znát i tady!
Přeji krásné pondělí všem mým čtenářům a díky za přízeň!

10 komentářů:

  1. Závist vládne světem ubožáků a nevyrovnaných magorů. Jani, jsi skvělá a báječná máma a pokaždé mám radost z každého nového článku:o)

    OdpovědětVymazat
  2. Jani, to mě mrzí. Ale přestála jsi to ��. Taky jsem si myslela, že se mě to netýká... a od pátku mám hacknutý web... jak říkáš - náhody se nedějí.

    OdpovědětVymazat
  3. To fakt? Ach jo. Dekuji, ze jsi to nevzdala. Byla by to skoda, chodim sem rada.

    OdpovědětVymazat
  4. Máš můj veliký obdiv dlouhodobě a od dneška ještě mnohem větší<3 Díky Ti, že jsi to napsala veřejně, popsala své pocity a trápení. Může to pomoct mnoha lidem kolem. I Tobě krásné pondělí.

    OdpovědětVymazat
  5. Some people deserve a high five, in the face, with a chair! A tohle je přesně ten případ. Držím palce, aby se nic z toho již nikdy nezopakovalo.

    OdpovědětVymazat
  6. To je mi moc líto Janino. Mám tak nějak pocit, že Ti někdo drsně závidí;)

    OdpovědětVymazat
  7. Lidi jsou neskuteční ubožáci v některých chvílích. Je fajn že se nevzdáváš. Jen tak dál! :)

    MagicBeautyLife

    OdpovědětVymazat
  8. střet s něčím podobným musí být opravdu nepříjemný. jsi skvělá, že jsi to ustála a věřím, že Tě to posílilo do budoucna. Odkud přesně to všechno šlo si můžeme jen domýšlet, ale z mé strany by pár tipů by bylo. Ach jo. Máš můj obdiv.

    OdpovědětVymazat
  9. Na jednu ženskou toho zvládáš dost - to se neodpouští:). A ještě Ti to u toho sluší - to už je vrchol:-). Drž se a nepřestávej, jsi skvělá!!!!

    OdpovědětVymazat

Děkuji za milé komentáře;-)