středa 30. listopadu 2016

Můj vánoční wishlist

Protože se Vánoce blíží vážně neuvěřitelnou rychlostí a protože se mě pořád někdo ptá na nějaký nápad na dárky, rozhodla jsem se to letos sepsat. Pár věcí, které bych si k letošním Vánocům přála já. Možná to někoho zaujme a inspiruje se. Tak jdeme na to!

Přála bych si pod stromečkem najít jistotu, že rok 2017 začnu zase s Teribear diářem. Už nějaký ten rok ho používám a letošní se mi opravdu líbí. Navíc s pocitem, že část peněz půjde na dobrou věc. Není vůbec co řešit. 



Kdo sleduje můj instagram, tak určitě ví, že od představení nové kolekce, moc toužím po mikině od ICE ICE BABY. Tenhle oversized kousek mi prostě v šatníku výrazně chybí. Navíc ta zmrzlina...:-)
Úplně se v ní vidím(nejen) na procházkách s klukama!



Kabelka od Rosy Mitnik! Víte jak dlouho si slibuju, že už si nějakou konečně koupím? Od chvíle, co jsem Rosu poznala. Jenže já chci vždycky všechny a nejsem schopná si vybrat tu svou jedinou. Tak by to mohl udělat Ježíšek za mě. Mimochodem Rosa má i poukazy na nákup, což považuji také za naprosto skvělé(a neodolatelné!). A tahle aktuálně vede..možná...:-))



Pro lepší spánek. Moc se mi líbí soví maska na spaní z kolekce Lucky limit. To jsou takové moje bláznivé úchylky. Sbírat plédy, do kterých se celou dobu balím a není mi pak taková zima, chlupaté bačkory(ano, moje nohy prostě trpí v zimě), fllanelová pyžama a masky na spaní. A sovičky. Chci, potřebuji! :-)



A jsme u toho...mluvila jsem o chlupatých bačkorách, do kterých obuji své vymrzlé nohy po dlouhé procházce, zabalím se krbu do plédu a budu s hrnkem kakaa rozmrzat. Bez nich se nedá zima přežíít!
Tyhle jsou F&F.


Také nějaký čas okukuji šperky Pretty precious. Jsou to jemné, nadčasové kousky, které se dají nosit ke spoustě příležitostí. Zatím u mě vede stříbro, ale nabídka je opravdu pestrá. Navíc není problém si objednat šperk na míru(a to je výzva!)


Kniha! Dobrá kniha mě totiž vždy potěší. Z těch, které si opravdu přeji(protože nevím, jestli stihnu sepsat top 10 mých vánočních knih) vybírám tuto. Letec Otto Hanzlíček. Příběh československého pilota 312. perutě R.A.F.  Kompletní přepis jeho válečného deníku poskytuje jedinečný pohled na historické události, než jak je známe. Vydalo nakladatelství Labyrint


A co vy? jaký je váš vánoční wishlist? Pište mi do komentářů, ráda se také nechám inspirovat.

čtvrtek 24. listopadu 2016

Mládě/lumberjack party

Téma letošní oslavy bylo dané už někdy v létě. Tehdy Mládě propadl své dřevorubecké vášni a zatím ho to drží. A asi jen tak nepustí. Vymysleli jsme tedy dřevorubecký dort-pařez, Atom vyrobil sekyrku ze dřeva, která se do dortu zasekla jako první z dárků pro Mládě a místo podnosů jsme mohli použít dřevěné kotouče(Mládě s Atomem na nic pracovali pěkných pár dnů společně). 
Před oslavou si Markéta, Radek a náš tatí odskočili zaběhnout poslední Run tour v Pardubicích-přečíst si o jejich dobrodruštví můžete TADY. A pak to všechno vypuklo.

Byla to prima party, na které se sešla veselá banda malých dřevorubců. 

Ještě večer před spaním Mládě vyprávěl, že si to moc užil, líbilo se mu úplně všechno a pak spokojeně usnul.

Děkujeme všem, kteří s námi šesté narozeniny Mláděte, přišli oslavit. Stálo to za to!















úterý 22. listopadu 2016

Šest

Moje milé Mládě, 
dnes je Ti šest let. Když jsem Tě poprvé držela v náručí, jako maličké miminko, nebyla jsem schopná tak daleko dohlédnout. Tvých šest let pro mě byla absolutní budoucnost, zahalená kdesi v mlze a najednou jsme tu. Rád mi říkáš, že mě budeš vždycky chránit a já jsem na Tebe pyšná. Umíš se zastat těch, kteří to potřebují a jsi velikým vzorem pro svého brášku. Naučil jsi mě, co je ta největší láska na světě a bez Tvého "mám Tě rád" před spaním už bych nedokázala žít. Zažíváme toho spolu tolik a ještě zažijeme! Slibuju! Krásné narozeniny

Máma

Naše první společné selfíčko! Už tehdy jsi si ze mě dělal obrovskou legraci :-))

pondělí 21. listopadu 2016

téma/měla jsem svého hatera

Měla a už nemám! Ale musela jsem se s tím hodně poprat.
Už před nějakým časem jsme se bavili s přáteli o různých anonymních komentářích, nenávistných výlevech, závisti a zlosti na blogu. Prostě o té odvrácené části blogerské práce, myslela jsem si, že to jde úplně mimo mě. Že já tohle řešit nemusím a nejspíš ani nikdy nebudu. Co by si taky kdo vzal na úplně obyčejné mámě, která se snaží vybalancovat mezi rodinou, školou a nezblázněním se z toho všeho. 

Jaký to je omyl, jsem zjistila poměrně záhy. Na mém blogu totiž přistál první nepříjemný vzkaz. A byl to přímý zásah do poměrně citlivého místa. Do něčeho, co nás doma trápí. Tehdy jsem si to přečetla, v šoku komentář hodila do spamu a pak ho nevěřícně ještě asi stokrát projela. Tohle má fakt někdo zapotřebí? 

Tehdy ještě jsem to brala jako náhodu. Přesvědčovala jsem sama sebe, že možná někdo šel okolo, pročetl si trochu blog a chtěl jen tak znepříjemnit den. Lidé jsou různí. 
Jenže od té chvíle jsem si přečetla spousty "milých" anonymních vzkazů na jediné téma. Proč nemá prostor i "ten nejstarší", tedy J. a proč si hrajeme na "rodiče roku" a nepříjemné narážky na to, že "rozbíjím rodinu" případně že "kradu nejstaršímu tátu" nebo že jsem "ukradla zázemí jiným". Libůstka za libůstkou. Samozřejmě, že jsem si říkala, že tohle může napsat jen skutečný blázen, ale koho by taková obvinění netrápila, že. Nic z toho nebyla pravda, ale všechno mě to vždy zasáhlo. Mnohem víc, než kdyby mi někdo zkritizoval vzhled, oblečení, blog. S tím počítám. Že si někdo dá práci s takovýmhle zlem, na to jsem připravená nebyla. 

Můj hater mě navštěvoval téměř rok. Vždy si našel něco, čím mi připomněl, že nikdy nebudu ta důležitá v životě mého muže, naprosto zcestné připomínky u mých soutěží o tom, že je sponzoruje právě můj muž(velmi vtipné), nebo že kdyby mi nenosil kafe, měl by čas na ty důležité věci, že na J. kašleme, nic mu nedopřejeme, nikam ho nevezmeme, nic pro něj neděláme, neměříme děti stejným metrem(uvádím tu jen ty mírnější komentáře).



Já sama jsem si prošla v téhle aféře několika fázemi

1)Naprostý šok-protože přeci nejsem ta, které se dějí tyhle věci. Tak proč já?

2)Pocit strašné trapnosti za toho člověka-jen idiot může napsat k fotce, kde sedí dítě v kadeřnictví v dětském autíčku "na toho nejstaršího jste se znovu vykašlali?On nepotřebuje ostříhat?". Ano, narvat tam poměrně vzrostlého puberťáka, to je totiž to pravé čím mu dokážu, že ho mám ráda. V podobném duchu jsem jich dostala jsem mraky...

3)Zoufalství, že tohle si někdo třeba skutečně myslí. Nic jsem přeci sakra neudělala, nikomu neubližuju a žádnou rodinu nerozbíjím a ani jsem nerozbila. V této fázi jsem chodila za Atomem a pořád mu říkala, že tohle se přeci nikdy nestalo, nebo jo? Že nevím, co si o tom všem mám myslet? Co když tohle fakt někde koluje ve formě nějaké obrovské pomluvy na kterou se nabalují další a další věci? Mimochodem, chtěla bych mít víc mužskou povahu a zachovat tak chladnou hlavu. A ano, celou dobu jsem přemýšlela, kdo to může psát? Koho může bavit takhle systematické psaní a trápení.

4)Smíření se s celou situací. To přišlo ve chvíli, kdy zjistila, kdo za tím vším je. Od té chvilky na mém blogu nelze přidávat anonymní komentáře. Omlouvám se všem, kteří mi psali milé a povzbuzující vzkazy anonymně, ale nešlo to jinak. Zničila bych se. Už takhle jsem byla nešťastná a u každého článku čekala podvědomě "co zase bude". Od chvíle, kdy jsem pochopila o co jde, cítím obrovskou úlevu, ale i lítost. Je mi líto člověka, který neměl pravděpodobně nic důležitějšího na práci a v závěru se vlastně sám prozradil. Jak moc musí taková osoba být zoufalá a závistivá, aby tohle zvládla? Nejspíš tak, že si to sama neumím představit.

Kdysi někdo říkal, že takové ty nejvíc nenávistné věci píšou často a překvapivě lidé z poměrně blízkého okolí. A já to, bohužel, mohu jedině potvrdit. Teď už je konec. Zavírám tuhle anonymní etapu a veškerou energii budu směřovat jinam. A pevně doufám, že to bude znát i tady!
Přeji krásné pondělí všem mým čtenářům a díky za přízeň!

úterý 15. listopadu 2016

čteme/Pohádkový svět Františka Nepila

Naše knihovna má nový přírůstek. A není to jen tak nějaký přírůstek. Máme totiž doma Pohádkový svět!
Přiznávám, že jsem pohádky a příběhy Františka Nepila, vlastně vůbec neznala. Trochu jsme se celé mé dětství míjeli a cestu jsme k sobě našli až teď, když jsem vybírala nové knihy pro kluky. Takže to byl spíš takový risk, netušila jsem do čeho jdeme. Když jsme tedy s Mládětem začali číst tuhle knihu, bylo to pro nás oba bylo seznamování se s něčím úplně novým. A byla to rozhodně dobrá volba.


Kniha se věnuje tvorbě Františka Nepila pro dětské čtenáře a jedná se o ochutnávku z mnoha knih věnovaných právě této skupině jeho příznivců.
45 příběhů je tematicky rozděleno do sedmi bloků, které jsou nazvány: Strachonoši a strachonošky, Kocouři, brejlovci a malá divoká prasátka, Králové, řezníci a jiní neobyčejní lidé, Z polí, lesů a luk, Haf, haf, haf!, Vánoce jsou za dveřmi a O slunci, měsíci a hvězdách.


My jsme vynechali Strachonožce, tedy přesněji řečeno všechny pohádky, kde jsou čerti. Mládě je nemá rád a před spaním jsem ho tím vůbec nezatěžovala. Mnohem víc jsme si užili "Vánoce jsou za dveřmi", což je aktuálně velmi důležité téma. 
Kapitoly nejsou ani přehnaně dlouhé, ani kraťoučké, krásný střed. Většinou jsme před spaním stihli dvě(a půl) a bylo to akorát do spokojeného oddychování Mláděte v peřinách. 
Za zmínku stojí rozhodně i krásné ilustrace Adolfa Borna, dlouholetého kamaráda Františka Nepila. Jejich spolupráce byla skvělá!


čtvrtek 10. listopadu 2016

Berlín

Náš podzimní víkend v Berlíně, kam jsme jeli za našimi kamarády. Zpětně si říkám, že byli docela odvážní, protože naši dva mini lotři to umí pořádně roztočit už po šesté ráno a nezastaví se do večera! Každopádně nás čekalo prima bydlení, skvělé jídlo a zábavných pár dnů. Kluci cestu zvládli celkem dobře. Jediný nepříliš příznivý faktor delších tras je, že spokojeně usnou a večer se jim naopak spát nechce(taková ta rodičovská klasika). Ale dali jsme to. Dokonce se zastávkou na proběhnutí/hřiště. A já jsem velmi ráda zase na chvilku změnila prostředí.

Můj doping po příjezdu. Jestli jsem něco potřebovala, tak přesně tohle! Kafe a trochu vína vždycky pomůže. Na všechno. Skoro.

Tvůrčí chvilka našich chlapečků.


Konečně jsme měli čas a vypravili jsme se do Technického muzea. 
Jedná se o největší muzeum techniky na světě a má rozlohu až 50.000 m². Je rozděleno do sedmnácti sektorů, ve kterých můžete spatřit výstavu lokomotiv, letadel a lodí, nebo zjistit, jak se vyrábí různé šperky či papír. Nebylo v našich silách projít úplně všechno, je to opravdu obrovský prostor. Ale rozhodně můžeme doporučit!





Navíc je odtud opravdu pěkný výhled na město!

Skvělá večeře - wiener schnitzel. Co víc si po náročném dni přát! Danke!

Moje Batman pyžamo a snídaně. Kluci ráno chodili pro čerstvé pečivo, Mládě si chtěl povídat německy, vyprávěl mi, co cestou viděli a byl ze všeho nadšený. Mimochodem, v poslední době snídám pořád jen sladké(abych se rychleji probudila). Měla bych se nad sebou zamyslet. Velmi. 

Blešák. Mám vždycky chuť si koupit a odvézt nereálné věci jako židle, nebo obrovský stůl. Ale jednou, jednou se to podaří :-)) Mládě byl chvilkama otrávený, ale když našel starou pilu...svět byl zase v rovnováze(na chvilku). Vzhledem k tomu, že chce být dřevorubec...


Existují věci, které mě vždycky, fakt vždycky, potěší!:-)) 

Naši unavení kluci :-))

Dokonalý podzim, krásný den přesně stvořený pro procházku, běhání v listí a blbnutí. Dokonce bylo i nádherně teplo, takže jsme toho museli využít. Mládě si cestou vyhlédl školku, kam by ideálně chtěl začít ihned chodit. Po návratu opět skvělý, pozdní oběd na zahřátí. A to světlo za okny...





Fotil Mládě :-)


čtvrtek 3. listopadu 2016

téma/jak mluvit s dětmi o smrti

"Mami, ty jednou umřeš? A kdy?" zeptal se mě před dvěma lety poprvé Mládě, když jsem dočetla pohádku před spaním. Tou dobou jsem už tušila, že i tohle období nás čeká a nemine. I tak jsem musela trochu zapřemýšlet. Jak správně odpovědět, abych mu nelhala, ale zároveň byl klidný, že se nic neděje? Tehdy jsem si lehla k němu do postele a řekla, že jednou umřu, ale bude to za hodně dlouho a on už bude hodně dospělý, možná bude mít svou manželku, děti. Ale že na něj budu pořád dávat pozor a budu s ním. Měl spousty doplňujících otázek. Některé přišly ještě ten den a zbytek postupně, jak ho zrovna napadlo. Vždycky jsem se snažila udělat si čas na povídání a myslím si, že je to velmi důležité. Dnes už říká, že když někdo umře, tak ho máme v srdíčku a tam žije dál pro nás. Přebral si to takhle a já si myslím, že je to vzhledem k jeho věku ideální.
Je pravidlem, že v období Dušiček a dalších svátků, tyto otázky ještě trochu víc zintenzivní(a někdy se ptá i na to stejné, jako kdyby se chtěl ujistit, že to tak opravdu všechno je).


Jak se tedy bavit s dítětem o smrti?

Obecně platí, že do tématu smrt by se rodiče měli pouštět až tehdy, když se děti samy začnou ptát. Pro dítě je obvykle přílišnou citovou zátěží, jestliže je jim toto téma někým sdělováno. Pokud je ovšem otázka položena, měli by dospělí naslouchat, co chce dítě vlastně vědět. A při nejistotě je vždy možné pomoci si chytrými a jednoduchými zpětnými otázkami. Dětské dotazy nikdy neodbývejte tolik zneužívaným „to bys ještě nepochopil, vysvětlím ti to později“. Věk, kdy děti čím dál více chápou smrt v pravém slova smyslu, se stále snižuje.

Je určitě jednodušší o všem mluvit, když zemře třeba domácí mazlíček, než když nás opustí někdo blízký. V tu chvíli totiž máme spoustu starostí i se svým smutkem a děti tak spíše nějak odbudeme.
Úmrtí zvířete je ideální příležitost věci ukázat a vysvětlit v rámci relativně bezpečného prostředí. Můžete mu na zahradě vystrojit pohřeb a zároveň třeba vysvětlit, jak to chodí u lidí. Vždy je nutné přihlížet k individualitě dítěte. Některé se hned na všechno ptají, jiné informaci jen vstřebají.“
I zde platí, že se nic nesmí přehánět, a tak vzít pohřeb křečka jako příležitost k detailnímu vysvětlování. Nechte to na dětech, napovědí samy, kolik toho v daný okamžik potřebují vědět.

Jedním ze způsobů, jak dítě citlivě konfrontovat s konečností lidského života jsou pohádky. Základní funkcí lidové slovesnosti bylo citlivě dětem vysvětlit právě takové věci jako je láska, spravedlnost nebo smrt. Pomocí pohádek si může dítě zafixovat, že život je konečný.



Když odejde někdo blízký

Pro dítě je důležité sdílení a posílení citových vztahů v rodině, tedy i sdílení společné bolesti a smutku. Společné vzpomínky na zemřelého, na to, co konkrétního jsme s ním prožili, jsou pro dítě zvlášť důležité. Způsobů je mnoho, např. prohlížení fotek, obrázků, procházky na známá místa. Lepení, kreslení, vyvěšování na nástěnku, modelování, procházky a povídání jsou dítěti důvěrně známé. Přizvat vzpomínky na zemřelého do těchto všednodenních činností je správné a pro dítě naprosto přirozené. 

Vytvořit dítěti atmosféru jistoty a bezpečí. Ujistit je a opakovaně ujišťovat, že je a zůstane v bezpečí, že je stále milované a vždy se na nás může ve všem spolehnout. Když se dítě bojí samoty, měli bychom být s ním. Má-li potřebu být samo, nevnucovat se mu. Není mnoho míst, kde by děti mohly otevřeně truchlit, vyjadřovat své emoce. 

Dovolit dítěti plakat a být smutné. Smutek má být prožit. Je zásadní ujistit dítě, že plakat při zármutku je dobré a přirozené, že se mu uleví, že i my pláčeme, protože i my jsme smutní. 
Emoce spojené s truchlením mohou být různé. Od šoku, smutku přes vztek až třeba k úlevě. Umožnit dětem vyjadřovat všechny emoce, jak negativní, tak pozitivní. 


Děti se učí nápodobou. Dospělý bývá pro dítě modelem vyrovnávání se s úmrtím blízkého člověka. Ovšem dospělí mají někdy tendenci schovávat svůj smutek před dětmi. Je třeba, aby se dítě naučilo plakat, vyjadřovat vztek, truchlit. Je třeba jim jít příkladem. Dát jim na vědomí, že nejsou se svým zármutkem samy.
Je důležité pamatovat si, že takový způsob doprovázení bude dítě přijímat nejlépe od svých nejbližších a že je dobré zapojit do něj i širší rodinu. Dětem vůbec neprospěje, když jsou jakkoli odstavené od dění v rodině, potřebují hlavně cítit, že nejsou opuštěny.

Jak je to s věkem?

Děti od tří do pěti let se již setkávají přímo s pojmem smrt. Neznamená to však, že v tomto věku již smrti rozumějí. Nechápou trvalost a nezvratnost smrti a proto smrt chápou spíše jako odchod a nepřítomnost zemřelé osoby. Bylo vypozorováno, že si děti v tomto věku někdy dávají výčitky a vlastní vinu, což svědčí o hledání příčin „odchodu“ blízké osoby:„…asi jsem babičku moc zlobila, a proto umřela...“

Lépe formulují své „ošklivé pocity“, jak o nich často mluví, děti od šesti do osmi let věku. Trápí je stejné výčitky a vina jako mladší skupinu, jen již lépe komunikují, a tedy přirozeně potřebují s dospělými více mluvit.

V období přibližně mezi desátým a jedenáctým rokem věku dochází k pochopení permanence smrti. To souvisí s tím, že si dítě v tomto věku již správně uvědomuje časovou posloupnost. Umí rozlišit fantazii od skutečné vzpomínky, umí odlišit odchod od umírání a nepřítomnost od smrti.
Mnozí z rodičů však v tomto období věku nejednají přiměřeně, což je kámen úrazu. Děti považují za malé dospělé, kladou na ně nároky jako například na své partnery, přitom ale snižují jejich pocity. Dítě díky takovému jednání může cítit, že nemá právo si ztrátu blízké osoby prožít a poplakat si, ale že se naopak musí postarat o některé povinnosti v domácnosti, protože maminka nebo tatínek jsou nešťastní a nemohou.

Většina odborníků se shoduje v názoru, že teprve ve třinácti letech je dítě schopno chápat smrt racionálně. Podobně jako chápe smrt zdravý, dospělý člověk.

středa 2. listopadu 2016

podzim/na chalupě

Náš nejspíš poslední víkend na chalupě tento podzim. Poctivě plníme náš podzimní TO DO LIST, přečíst si o něm můžete TADY. A užíváme si krásné barvy, les a vůbec všeho, co se dá venku ještě dělat. A stihli jsme toho vážně dost. Já, mimo jiné, i návštěvu školy(takže si umíte představit, že jsem toho v neděli večer měla dost). Ale já to mám vlastně nejraději. Když máme tolik aktivit, že nevíme co dřív :-) 
Takový správný, chalupářský víkend vždycky stojí za to. Děti to milují. Stejně jako my se ségrou jsme milovaly jezdit na Šumavu, běhat celé dny po zahradě a užívat si přírodu, večery na peci, nebo u ohně. Teď děláme pro naše děti něco podobného. A oni jsou  tak spokojení, že si říkám, že to je prostě ta nejlepší cesta.

Kluci se vypravili ráno na houby. Pořád mi přijde neskutečné, že MiniMládě takhle rychle vyrostl!

Běhali jsme po louce s drakem, Mládě se ho naučit ovládat a nakonec to zvládl úplně sám!

 Hodně času trávili spolu, nevadí jim chytit se za ruce a vymýšlejí super lumpárny.

Pekli jsme buřty na ohýnku a jedli jsme v popelu pečené brambory. Neměla jsem je strašně dlouho, takže mňam! 

A když byl čas, zajeli jsme na návštěvu k Markétě a Danečkovi. Kluci obrátili byt vzhůru nohama(pohráli si), sousedi museli mít jistě radost :-)) Mám, mimochodem, super synovce. Ještě mu nevadí dávat mi pusu. 

Bratranci spolu! Tak, jak to má být :-)


Cestou domů jsme se rozhodli vystoupat ještě jednou na rozhlednu Hýlačka. Mládě nějak chytla za srdce, protože je odtud vidět celé město. Navíc její minulost(původní stavba shořela) mu nějak nedá spát. Takže rozhledna, zamávat a domů...


...ale předtím jedno rodinné selfíčko na závěr. Děti rostou strašlivě rychle :-)