pátek 3. března 2017

co jsem se o sobě dozvěděla, díky lyžování s Mládětem

Na hory jsem jezdila od malička. Moje začátky horské kariéry sahají do raného dětství a na chalupu s výhledem na krásné Šumavské lesy a Boubín, mám dodnes naprosto živé vzpomínky. Na tu volnost, kterou jsem cítila na velké zahradě, kde byl můj nejlepší kamarád pes(jiné děti v okolí bohužel tehdy moc nebyly). Právě tam mi táta poprvé obul lyže. Ty obyčejné, první lyže, které se jen připnou na boty. Vztekala jsem se! Strašně moc.

Malý skok do mé dospělosti. V mezičase jsem lyžovala všude možně, se Šumavou jsem se rozloučila a v jednom období jsem jezdila na hory spíš na večírky, než lyžovat. Taky jsem několik let vůbec nelyžovala a dodnes nevím, jak jsem to mohla vydržet a zvládnout. S Atomem bylo jasné, že lyžovat budeme. A samozřejmě všichni, kdo to tu čtete víte, jak to máme. Ve dvou se lyžuje hezky. Když už jsou ale děti, je to trochu o něčem jiném(psala jsem v jednom z předchozích článků TADY). Dneska bych chtěla napsat o tom, co jsem se na horách s dětmi naučila, sama o sobě. Protože člověk si myslí, že spousty věcí neumí, nezvládne, ale je to jen pocit. Zvládnout se toho dá mnohem víc.
A pravdou je, že jsem se o sobě dozvěděla docela dost věcí. 



Unesu nejen svoje lyže. Ale taky Mláděcí, svoje hůlky a kdyby to šlo tak třeba i dvoje boty a batoh. Dlouho jsem byla v pozici té, která pořádně nic nemusí řešit. Postarat se o sebe a to ještě s občasnou úlevou. Malá a hubená holka, takže se všichni nabízí, že pomůžou, odnesou, přinesou, zapnou. A já jsem začala mít pocit, že vlastně nic podobného sama ani nezvládnu. No, tak zvládnu a zvládnu to docela s přehledem. A taky je oba i s lyžema odvleču na saních a jsem v pohodě. Děti jsou v tomhle dokonalá škola. Najednou jsem já ta, co nosí a zapíná. A jsem za to ráda. 

Dokážu jezdit bez hůlek. Nepatřím do generace těch dětí, které svištěli od tří let z kopce jen tak, bez hůlek. Učila jsem se lyžovat s nimi a jinak jsem to dlouho neuměla. S Mládětem jsem potřebovala mít ruce volnější ruce pro případnou záchranu a zjstila jsem, že mi to naprosto vyhovuje. Teď už zas moc nechci jezdit s hůlama. Paradox.

Zvládnu dítě posadit na lanovku a zase ho z ní vysadit a bezpečně s ním odjet. Nebo počkat a pomoct v úplných začátcích, Mláděti vystoupit z vleku. Z toho jsem měla vždycky obrovský strach. Vlastně i sama se sebou jsem měla dlouho problém-abych všechno stihla, abych si srovnala lyže...Přitom nevím, kde se to ve mě bralo, protože jsem nikdy neměla žádný karambol a vždycky jsem byla v tomhle směru navenek v pohodě. Možná tam zafungoval vliv mámy, která nám vštěpovala, že jsme neschopné husičky a za každý přeřek/upadnutí/zakolísání se nám všichni budou smát. Tak já to nedělám, naopak. Mládě podporuji, když z něj cítím nervozitu, ujistím ho, že všechno je v pořádku a nic se neděje a že spolu všechno zvládneme. A to mě přivádí k dalšímu bodu.

Dokážu uklidnit sama sebe kvůli dítěti(a tím pádem i jeho). Velmi důležitá věc, kdo má děti určitě zná ve všem možných variantách. Nervózní rodič-nervózní dítě a naopak. Naposledy, když jsme vyjeli na kopec, se přihnala neskutečná bouřka. Z minuty na minutu, jak už to na horách bývá. Jo, docela jsem se bála, ale viděla jsem, že on víc. Takže jsem se nadechla, vydechla a řekla mu, že nás čeká velké dobrodružství, musíme sjet opatrně dolů i když nic moc nevidíme a že to bude úplně jiná cesta než známe. Že musíme být opatrní a na konci nás čeká odměna. A do dobrodružství se samozřejmě vrhnul skoro po hlavě. Když jsme dojeli, byla jsem zralá na grog :-)) Mládě si vybral sušenku, kterou s radostí chroupal. Žádná velká újma :-) 

Nic není tak těžké, jak se mi na první pohled zdá. Je to tak. Jsem ráda, že jsem překonala sama sebe a svůj strach, že to s dětma na horách nezvládnu. S námi lyžoval vždycky táta a byl v tomhle odjakživa můj vzor. Měla jsem ale dlouho pocit, že já si to nerisknu. Ale zatím všechno zvládáme poměrně hladce a co ne, z toho se nestresujeme(tedy já nestresuji a oni vědí, že nemusí taky) a postupně se naučíme. Takhle hezky bych to chtěla mít se vším, nejen na zasněžených kopcích :-)




Samozřejmě se mi díky tomu zvedlo sebevědomí a to je, pro mámy na mateřské, kolikrát velmi důležitá věc. Dolů totiž padá nesmírnou rychlostí a nahoru se škrábeme horko-těžko. Ale to už by asi bylo zase na úplně jiný článek. Krásný pátek!

4 komentáře:

  1. To já vždycky bezmezně obdivuju ty maminky, které tohle dávají <33 Kluci mají veliké štěstí.

    OdpovědětVymazat
  2. Ty i manžel dáváte klukům úžasný příklad. Líbí se mi, že jsi napsala co se odehrává v Tobě a ne(jako hodně maminek) o tom, jak to samo od sebe všechno jde. Věřím, že pomůžeš hodně dalším, aby do něčeho podobného šly/i. Nejhorší je nakopnout se do začátku a pak to jde samo. Hůř nebo líp, ale snaha se cení. A Ti nejmenší to jednou vyváží zlatem. Hodně sil do dalších životních a výchovných lekcí:o)

    OdpovědětVymazat
  3. Až budou kloučci dospěláci, poděkují vám za to, že jejich dětství nebylo hraní na počítačích a kynutí v sedačkách. Únava musí být po tomhle jako hrom, ale vy to oba/všichni dohromady/stále dáváte. Když potkávám ty maminy, které -toho mají nad hlavu- a jejich děcka vedle sedí a zírají na obrazovku/a vzhledem k profesi jich potkávám mnoho takových/...škoda mluvit. Za mě jste statečná a skvělá máma, která se s tím pere báječně!

    OdpovědětVymazat

Děkuji za milé komentáře;-)