pátek 26. května 2017

Jednou budu mít tohle období v šílený mlze...

....a docela se na to těším. Snažím se dělat všechno a mám pocit, že nestíhám nic. Do 2.6 (nebo možná až do 4.6? :-)) bude muset moje aktivní blogování počkat. Pak to všechno skončí...teda...možná ne tak docela, ale to už je zase na docela jiný článek. Jisté ale je, že pokud se to za týden nepovede, povede se příště. Jen já jsem už ve stavu, kdy si jen zoufale přeju, aby bylo po všem. Jedno s jakým výsledkem.


-jsem strašně unavená

-denně se učím a vždycky když skončím, přijde pocit, že si nic nepamatuju

-většinou si asi fakt nic nepamatuju

-začala jsem jíst Ginko a mám pocit, že mě to spasí

-nemám chuť na zákusky(!!!)

-dopoledne se věnuji klukům, odpoledne se učím, večer usínám u Twin Peaks. Celé období si  budu  pravděpodobně jednou vybavovat nejen v mlze, ale taky se soundtrackem právě k tomuhle seriálu.  Jo, jasně..dívám se úplně poprvé. Mizerná intelektuálka, co nezažila devadesátky, protože byla tou  dobou na prvním stupni základní školy.

-mám pocit, že nic nedělám pořádně a všechno chci stihnout co nejlíp. Moje děti, protože Mládě  zůstal tento týden s mírným kašlem doma, mají větší přísun pohádek než kdy jindy. Alespoň se  snažím  a vybírám ne ty úplně vymaštěné šílenosti. Koukají na Lotranda a Zubejdu(za poslední týden  dvakrát),  Prázdniny pro psa nebo dnes možná Cestu do pravěku. Chvíli si prohlížíme knihy, pokud  to jde jsme venku, pak koukají na pohádku. Újmu z toho určitě mít nebudou.

-občas si říkám, že bych si měla stav tady nahrát na video a až to neudělám ukázat to všem, aby  věděli, že to fakt nešlo :-))) Ne, aby mi někdo něco odpustil, ale aby mi věřili, že jsem strašně chtěla,  ale...podmínky nic moc :-))

-budím se v noci, vybavím si nějakou konkrétní otázku a rozespalá se snažím dát dohromady v  polospánku odpověď. Pak si začnu představovat, jak tam budu jen koukat a mlčet...ráno vypadám    jako zombie

-nadávám sama sobě, za ten pitomý nápad vracet se do školy a zároveň si říkám že to proboha už  nějak dopadnout musí.

 Prý je tohle všechno normální. Já se teda moc normálně necítím. Dostala jsem spousty rad, co mám  dělat, aby to určitě vyšlo. Třeba ráno v den zkoušky si lusknout prstama a říct, že se to povede.  Ok...Takhle blbneme s holkama běžně, proč ne. Hodit si tenisákem o zeď a chytit ho zpátky do tuby.  Pokud se mi to podaří, tak to určitě dám :-))) Dát si všechny materiály pod polštář na noc a otevřít  všechny šuplíky. Víte co? Stejně to nakonec všechno vyzkouším :-)) A třeba to vyjde...nebo taky  ne! Ale hlavně už ať je po všem!


neděle 21. května 2017

Noc literatury Nymburk

Pokud čtete můj blog pravidelně, tak jistě víte, že jsme i s klukama každoročně navštěvovali Noc literatury v Praze. Můj vztah ke knihám, čtení a podobným akcím je velmi vřelý a rozhodla jsem se to učit i své děti. Několik let jsem si pohrávala s myšlenkou, zorganizovat čtení i v Nymburce. Míst, kde se dá číst, se nabízí poměrně dost, vztah k literatuře by tady taky nějaký byl...Chvilku to bylo především jen o takovém tom povídání "proč to jako nikdo neudělá?" a až pak mi došlo, že když to nedělá nikdo další, budu do toho muset jít já. Samotné se mi nechtělo, protože vím, že zorganizovat jedno čtení je docela náročná akce, natož větší počet. Úplnou náhodou jsem se dozvěděla, že knihovna a hlavně některé milé knihovnice, smýšlí velmi podobně jako já. A pak už to vlastně šlo (skoro) samo. 


Od podzimu se náš tým scházel, vymýšlel, řešili jsme, mejlovali, ladili...V počtu pěti lidí(protože do týmu nutně musím započítat i Atoma, bez něj by to fakt nevyšlo) jsme se rozhodli, že do toho jdeme. 

10.května v šest hodin se opravdu začalo číst. Protože se jednalo o první ročník, rozhodli jsme se, že čtyři místa na čtení, čtyři zajímavé knihy a k nim čtyři herecká jména, budou úplně akorát. 
Nikdo z nás netušil, jestli tahle literární akce má nějakou reálnou šanci. Ale já i přes svůj chvilkový neoptimismus, jsem věřila, že to prostě musí dobře dopadnout. 
S úderem šesté hodiny se tedy opravdu začalo uvádět a číst! Posílaly jsme si mezi sebou zprávy o počtu lidí i o tom, jak to kde vypadá. Vypadalo to dobře. Lidi přišli a chodili celý večer.

Uváděla jsem v Turecké věži herce Jakuba Žáčka a knihu Celý život, rakouského spisovatele Roberta Seethalera





V Židovské synagoze četla herečka Vanda Hybnerová z knihy Morfium, polského autora Szczepana Twardocha.




Ve Farní zahradě četl herec Lukáš Pavlásek z knihy Běsi, co mě sužují, belgického autora Patricka Declerca.



V kavárně Cafe Society četla herečka Lenka Krobotová z knihy Geniální přítelkyně italské autorky Eleny Ferrante.




Občerstvení připravila Markéta z blogu Pochoutka. Postarala o dokonalé cateringové služby a o to, aby (nejen) interpreti měli co jíst i pít. A jako podpora a pomoc se mnou celý čas trávila nejen ona, ale i Tereza v Turecké věži.  Potřebovala jsem to moc, takže jim oběma děkuji za skvělou podporu!
Stejné poděkování platí i pro všechny výše zmíněné herce, kteří opravdu nádherně četli z vybraných knih a všem, kteří si je přišli poslechnout. A taky celému týmu. Možná to vážně má budoucnost :-)


středa 17. května 2017

Ideální šperk? Existuje!

Už delší čas jsem pokukovala po nějakém šperku, maličkosti, kterou bych si mohla udělat radost. Při kolotoči škola-rodina a spoustě dalších projektů, na které vynakládám většinu své energie i času si myslím, že trochu radosti určitě neškodí. A taky, že si to zasloužím. Vždycky jsem to ale nakonec nechala být s tím, že ničím vlastně nejsem dostatečně nadšená a nic není úplně dle mého vkusu. Potřebovala jsem prstýnek o kterém budu přesně vědět, že TO JE ON. Tenhle požadavek mi splnilo internetové klenotnictví Eppi, kam jsem se podívala a jasno bylo v podstatě ihned. Adeptů, kteří mě oslovili, bylo určitě víc, ale moje srdce zůstalo stát u stříbrného prstýnku se smaragdem. Ten prostě musel být můj. Rozhodnuto. A jak jsem se rozhodla, tak se i stalo :)

Přišel mi úžasný balíček s nádherně zabaleným prstýnkem(kdo sleduje můj instagram, tak ví), součástí byla podrobná informace o šperku i malý dáreček. Připadala jsem si trochu jako v jiném světě, takže uznávám, že tohle rozbalování mě moc, moc bavilo. Prstýnek byl na svém místě. V mé oblíbené barvě, se vším všudy. 



Samozřejmě bych to ale nebyla já, kdybych nezjistila zásadní problém. S největší pravděpodobností jsem při svém zmatkaření hned na začátku špatně změřila prst a můj vysněný prstýnek mi neseděl tak, jak by měl. Byl velký a já nechtěla riskovat, že ho při první příležitosti z prstu ztratím.  Ihned jsem svůj problém řešila, poštou mi pro jistotu přišel speciální Eppi meřič, v klenotnictví mi objednali ten správný s mou velikostí a nezbývalo jen počkat, až bude hotový. Tímto se ještě jednou omlouvám za veškeré zmatky, které jsem svým špatným měřením zvládla, za pohotovou a velmi empatickou komunikaci při řešení problému. Jsem ráda, že existují obchody, které si své zákazníky umí hýčkat! A jsem ráda, že jsem se stala jednou z nich!


Ještě pár mých osobních poznatků. Prstýnky jsem dlouho prakticky nenosila. Nepočítám-li snubní a zásnubní, tak mi žádný nevydržel na ruce delší dobu. Vždycky jsem byla schopna odložit a už se k nim nevrátit. Jednoduše jsem se s nimi nesžila. Tak tentokrát je to úplně naopak. Jen velmi nerada nový prstýnek sundavám, je to můj velký oblíbenec a nejraději bych ho nosila pořád. Našli jsme se. Konečně!

pondělí 15. května 2017

Být mámou

Včera se slavil Den matek a já jsem se moc chtěla dostat k tomu, abych napsala něco o tom, jaké to je být mámou. Tedy, jaké to je pro mě. Zůstali jsme však u hraní si s klukama a večernímu balení věcí na školku v přírodě. Mládě nám odjíždí a tomu předchází pečlivá příprava. Takže až dnes, ale o nic méně upřímně.
Být mámou je těžké, nevděčné, náročné psychicky i fyzicky a navíc obrovská houpačka. Když si myslím, že je všechno jakž takž v normě, přijde nové "je to jen období" a s ním i nové problémy. Zároveň je to ale nejkrásnější, nejintezivnější a nejúžasnější pocit, který všechno předchozí s naprostým klidem přebije.
Dlouho jsem se bála, jaká vlastně budu, až jednou budu mít vlastní děti. Trochu poznamenaná tím, že jsem v dětství neměla ženský vzor, ke kterému bych se mohla(nebo spíš chtěla) upnout a chtěla jednou vychovávat děti podobně. Časem jsem pochopila, že to není jen o tom a že si cestu najdu sama. A snad jsem našla :) Tedy alespoň v to pevně doufám. A s odstupem času jsem zjistila, že některé věci dělám úplně stejně jako moje babička, kterou velmi obdivuji a mám ráda a dlouho jsem si to nebyla schopna uvědomit. Až teď v dospělosti.
Včera mi kluci dali malé dárečky a nejkrásnější pusu na světě. Pro mámu z lásky. Jasně, dostávám ji každý den, ale včera to bylo nějaké hezčí, intezivní. Nebo jsem to možná jen chtěla hezčí vidět a povedlo se :-)
Mám dvě krásné, zdravé děti a jsem za ně vděčná. Bez nich bych to už dávno nebylá já. Myslím především na ně, protože za pár let už mě nebudou potřebovat tolik, jako teď. A pak budu myslet možná zase o něco víc na sebe. Někdy si přijdu jako ta nejhorší, nejnemožnější, nejnešikovnější máma na světě, protože ne vždycky se člověku vede všechno tak, jak by chtěl. Sem tam jsem strašně unavená, nepříjemná, ale vždycky potom jdu a vysvětlím, co se stalo a proč. A taky se omluvím, protože ne vždycky bylo to, že jsem na kluky zvedla hlas, úplně fér. Překvapilo mě, že to berou úplně v pořádku. Mládě dokonce formát "omluvení se" když cítí, že něco neřekl/neudělal úplně správně, úspěšně převzal. 
Jsem zvědavá, co tady budu psát za pár let, až budou kluci v pubertě. Zatím je to těžké a krásné! Dodatečně všem mámám, které znám a velmi obdivuji. Krásný nejen Den matek, ale krásné všechny dny! A hodně sil, úsměvů a hlavně lásky! :)