čtvrtek 29. června 2017

Všechno to do sebe nějak lehce zapadlo...

Je konec. Víte co? Já jsem si myslela, jak to bude v pohodě. Nějaký čas budu chodit do školy, pak skončím a řekneme si ahoj. Nebudu to nijak prožívat a budu mít dál svůj život. S tímhle jsem nastupovala do prváku a vůbec jsem netušila, co mi to vlastně přinese. Jenže nakonec to bylo trochu jinak. Teď je konec, opravdu reálný konec a já to i obrečela, protože mi bylo líto, že už nebudou žádné další soustředění. Že  teď jsme učitelky a tím to hasne. Poznala jsem totiž spousty originálních životních příběhů, skvělých lidí a prožila, především ten závěr, velmi intenzivně. 
A taky jsem během těch studijních let:

-Vypila mnoho litrů kávy

-V těsném závěsu mnoho litrů coca coly

-Strávila spousty hodin ve vlaku, na nádražích a přestalo mi to dělat problém

-Popsala jsem několik Pukka Pad

-Pořídila si 2xKeep Cup, abych je mohla do školy střídat

-Vstávala jsem v pět ráno, abych všechno stihla

-Přečetla hodně knih, na které bych jinde než ve vlaku, neměla dostatečný klid

-Zažila jsem mnoho stresu, že mě vyhodí(taková hra na nástroj...!!)

-Otěhotněla jsem, jezdila do školy zelená, s velkým břichem a občas jsem nějakou hodinu musela  prospat, abych byla schopná dál fungovat. 

-Udržela jsem se, když během matiky měl pedagog velmi vtipnou poznámku na mé břicho "tak    
  koukám, že všichni určitě nedostudujete, co kolegyně...?" (hahaha)

-Kojila jsem ve škole, protože jiná možnost prostě nebyla

-Vzala jsem Mládě na konzultace, protože byl zvědavý, jak to tam vypadá.

-Snažila jsem se (pro mě) o nemožné a pravidelně vlála mezi školou, výchovou našich kluků, řešení    nejzákladnějších věcí v domácnosti. Ani u jednoho jsem ale neměla pocit, že to dělám opravdu pořádně



O tom, jak se učím jsem psala tady a pravdou je, že to fakt mám dneska v takové zvláštní mlze. Byla jsem totiž jako stroj. Dva týdny, každý den to stejné: 1)Vstát, hrát si s MiniMládětem 2)udělat oběd 3)jít se učit 4)jít spát. Víkendy komplet učící. A když jsem se už nebyla schopná učit, tak jsem  si nastavila budík a šla na dvacet minut spát. I v tom spánku jsem si říkala "psychologie jako věda..." a podobně. 
Otravovala jsem okolí tím, že nic neumím a všechny jsem přesvědčovala, ať raději s ničím nepočítají, že to fakt není v mých silách. U každé otázky, kterou jsem si odříkávala, jsem si představovala, jak na mě všichni koukají, jak kroutí hlavou, jak si mezi sebou říkají, zda to myslím vážně. Opravdu úplné dno. V noci jsem nespala a nebo se mi zdálo o škole. Pak jsem si zase chvilkama říkala, že co no...tak něco nebudu vědět a svět se nezboří. 
Nejvíc líto mi bylo času, který jsem nemohla strávit s klukama. Když jsem jim musela říct, že se učím a ven s nimi jít v tu chvíli nemůžu, nebo se jít koupat, blbnout, jet na výlet...Už jen proto, aby ten čas měl nějaký smysl, jsem se rozhodla, že to prostě nějak dám. Že musím. Nevím, jak jsem to na pokraji svých sil, zvládla. Přijde mi, že do sebe všechno nějak podivně lehce zapadlo a já to najednou všechno věděla. Když jsem vylezla z učebny, musela jsem si sundat podpatky a bosá jsem prošla snad půlku školy. Nemohla jsem se vůbec zastavit. Ale mělo to smysl, všechno :)
Nezvládla bych to bez podpory rodiny, bez táty, který vstával v šílenou ranní hodinu, aby mě-v pokročilém stadiu těhotenství- odvezl v bezpečí do školy(a zastavoval mi každou chvilku, když mi bylo špatně a vůbec se mnou měl trpělivost), taky samozřejmě bez Atoma, který se  klukům věnoval bez přestávky všechny odpoledne i večery, uspával, koupal, dělal večeře a staral se o chod domácnosti, protože já jsem znala jen pracovnu. Bez mých dvou úžasných chlapečků, kteří sice někdy zlobili, že se to nedalo, ale...to jejich těšení se, až se vrátím ze školy, jak mi běželi naproti, jak mi Mládě vezl kufřík...Všechno tohle mě drželo nad vodou. A nezvládla bych to, bez prima party spolužaček a bydlení "u babičky". Tímto zdravím svou smečku, holky jste statečné, silné a nejlepší spolužačky, jaké jsem si mohla přát !:-)

P.S: Možná...možná to ještě nebude konec. Tedy konec mého studia jako takového. Třeba se oklepu a řeknu si, že ještě mám dost sil na to, abych jela dál. Nechávám to zatím takhle otevřené...



středa 28. června 2017

Dětský komiksfest & Kašpárkohraní

Na Dětský Komiksfest jsme se vydali originálně přívozem, což byl opravdu super nápad. Líp bych to v tom horku nevymyslela. Přibrali jsme do party mou tetu Blanku s bratrancem Áďou a šli jsme se podívat, jaké to na Lodi Tajemství bude tentokrát. 
Vedro bylo ale vážně obrovské, takže jsme stihli vyrobit zmrzlinu u u Terezy z Pinwheels, MiniMládě zkoušel jaké to bude, až půjde k cirkusu(takže vesele točil talířem na tyči, což já nedokážu asi nikdy :-)) My jsme si dali kávu(no jasně, bylo vedro, ale kafe musí být) a já stihla nakoupit pár hezkých knih o kterých udělám samostatný post. Už nám přestává stačit knihovna a v hlavě mám realizaci nové, větší, lepší, přes celou zeď. Protože já neumím říct ne a nekoupit knihu. Zvlášť když je úžasná, dokonalá a nemůžeme bez ní dál žít. Znáte tyhle pocity? Já totiž v poslední době velmi důvěrně :-))





Odpoledne jsme vzali kluky na Kašpárkohraní, bylo krásně a řádění na festivalu se vyloženě nabízelo. Nestihli jsme sice zdaleka všechno, ale ke spokojenosti to stačilo. MiniMládě všechno v klídku a pohodě prospal a kluci si vyzkoušeli florbal, box a softball. K něčemu se i vraceli, tak moc je to oba bavilo. Já jsem byla pořád na pozoru, abych někde někoho nezapomněla a aby se ani jeden z nich někam neodpojil. Ale všechno se zvládlo, dokonce jsme chvilku poslouchali koncert Tomáše Kluse(kterého teď Mládě má rád, protože se zamiloval do pohádky Tři bratři). Zkoušeli si udělat vlastní "číra" na workshopu Kašpárka z rohlíku-jak to dopadlo můžete vidět níže. Mít bratrance ve stejném věku jako syna je prostě nejlepší:-)







čtvrtek 15. června 2017

Letní toulání

Protože cestování není nikdy dost. Kutnou Horu známe. Byli jsme tu už několikrát, prošli si město...V sobotu, cestou z Hulic se nám ještě úplně nechtělo domů. Bylo krásně, počasí přímo vyzývalo k nějakému podvečernímu toulání. A tak jsme si udělali zastávku tady. Takovou příjemnou, ani krátkou ani dlouhou, přesně podle nás. 

Netlačil nás čas a zároveň jsme si ten den chtěli užít se vším všudy. Hodně dlouho jsme posedávali u GASKu, kde si kluci hráli a blbnuli. Vůbec nás nepotřebovali, takže jsme mohli sledovat jejich hraní a já jsem si uvědomila, že jsou to konečně fakt kámoši. Mají prostě jeden druhého(i když se samozřejmě perou, tahají, provokují, strkají a často spolu "neka"). A pak jsme se, jen tak, procházeli, toulali letním městem, kolem chrámu sv. Barbory, podívali jsme se z vyhlídky na město, spousty, spousty času kluci trávili obyčejným sezení na zemi na mapě města. Hledali si vlastní cesty. A bylo nám úplně jednoduše hezky. 

Přesně na tohle jsem se těšila. Neplánovaná zástávka, pocit svobody, nehlídat nijak moc čas, slunce svítí. A samozřejmě jsme si sehnali kafe, abychom dobili energii. Klukům jsme to vynahradili výbornou zmrzlinou ze skvělé Zmrzlinárny. Ať žije léto...už to pomalu všechno začíná. Radosti z maličkostí jsou důležité. V posledních dnech zjišťuji, že mnohem důležitější, než jsem si kdy myslela. 










úterý 13. června 2017

na výletě II/Vodní dům

Další část našeho sobotního výletu se odehrávala o malý kousek dál. Stále v Hulicích, ale ve Vodním domě, který je asi o 1 km vzdálený od Včelího světa. Takže pro nás naprostý ideál. Vodní dům je moderní budova zasazená do přírody u vodní nádrže Švihov. Nadšení jsem u kluků tak nějak očekávala. Vodu milují oba, když můžou cachtají se v každé louži, kterou potkají, takže úspěch předem zaručen.

Už samotné atrium vodního domu je úžasné. Umělý vodopád, soustava různých čerpadel, mlýnků a dalších vodních prvků, které mohli vyzkoušet a samy pohánět vlastními silami. Různé cestičky, kterými se vesele brodili, stavěli přehradu a nebo jen tak blbnuli ve vodě. A protože bylo hezky, mohli si tam hrát na dvakrát. Před vstupem na samotnou výstavu i po tom, co jsme si všechno prohlédli a poslechli. Zůstali jsme tam opravdu  dlouho, skoro do úplného unavení(to s tím unavením jsme si mysleli my, naivní rodiče. Ve skutečnosti se po deseti minutách oklepali a měli zase oba energie na rozdávání). Co je ovšem zásadní-rozhodně zabalit oblečení s sebou. Rozhodně se vyplatí, protože děti si vodu užívají se vším všudy.






Vnitřní expozice je rozdělena do několika sekcí a každá z nich se týká jiné tváře vody.
První část je nazvaná Vodní mikrosvět. Mohli jsme tu vidět vodní organismy, které nejsou pozorovatelné pouhým okem. Umožňují to zvětšené modely, mikroskopy a makrofotografie.
Druhá část se jmenuje Podvodní makrosvět a představuje vodní rostliny a zvířata. V několika akváriích se zde budou prohání ryby i vodní hmyz. Ve sluchátkách jsme si poslechli třeba pořádnou bouřku, nebo příjemný déšť, odpočinuli si na velkých polštářích. MiniMládě mával všem rybičkám v akváriu, moc se mu to líbilo.

V části nazvané Mokřadní život jsme si prohlédli přírodní scenérii na břehu poslechli zvuky a hlasy ptáků a žab. 

V poslední části expozice, nazvané Pitná voda a koloběh, jsme se z přírody dostali do našeho světa. Protože ani my lidé se ale bez vody neobejdeme, naopak jí velmi potřebujeme. Klukům se moc líbilo pumpovat vodu a sledovat její koloběh. Povídali jsme si o tom, že většinu lidského těla tvoří voda a celkově to kluky moc zaujalo. Možná Mládě o něco více. 


Návštěva Vodního domu je vhodná pro všechny věkové kategorie.  Expozice je navržena tak, aby učila prostřednictvím neobvyklých zážitků a zajímavých pozorování a významnou roli lidské smysly. Myslím, že spojení Včelího světa a Vodního domu, můžeme s klidem doporučit. Byl to prima výlet.

pondělí 12. června 2017

na výlete/Včelí svět

Slibovala jsem dětem a taky sama sobě, že hned jak budu mít prázdniny, pojedeme na výlet. Co na výlet, budeme jezdit na výlety pořád, budeme si hrát, objevovat, zkoušet a poznávat nová místa i věci. A protože držím své slovo a měli jsme první opravdu "svobodný" víkend jen pro nás. Doma jsme se tím pádem moc neohřáli. V pátek jsme nabrali sílu u bazénu a v sobotu jsme byli od rána na cestách. Naším cílem se staly Hulice, malá vesnice kousek od Žďáru nad Sázavou a jako první jsme tady navštívili interaktivní výstavu s názvem Včelí svět. 
Já totiž miluji med. Opravdu moc, jako malá jsem dokonce nejraději u babičky sedávala s lžičkou a sklenicí medu. To už dneska nedělám, ale i tak ho mám pořád moc ráda. A jestli vy taky, tak mi věřte, že po návštěvě téhle výstavy si budete chtít dát minimálně chleba s medem. Nebo medový perníček. Ten už si na rozdíl od toho chleba, můžete koupit dole v obchodě s "medovým zbožím".

Expozice vznikla ve zrekonstruované budově bývalé obecní školy. Nás jako první nás zaujal "hmyzí hotel" na zahradě, která bývalou školu obklopuje. Hmyzí hotel je vlastně takový příbytek pro včelky samotářky, případně i další hmyz. Moc se mi tenhle nápad líbí a uvažovala jsem, že si pořídíme na zahradu něco podobného. Zatím je to ovšem ve fázi rozmýšlení. 
Samotná výstava je rozdělená na několik částí. Ve spodním patře dozvěděli, na kterém kontinentu žije který druh včel, jak to vypadá v úlu, nebo jak vznikají plástve. Všechno o včelí královně, včelách dělnicích či trubcích a jakou mají úlohu ve včelstvu. Kluci si mohli poslechnout zvuky včel, nebo si pohrát. My jsme si zatím mohli přečíst, co musí včelař udělat, aby získal med a jak se musí o včely starat, aby přežily zimu.
Expozice ovšem nespoléhá jen na ten vizuální dojem. Využívá i dalších smyslů včetně čichu (různé druhy pylu), sluchu (rozdíl mezi včelami v úlech a těmi divokými) i hmatu.




V patře je největším lákadlem nazvětšovaná napodobenina pláství, kde si děti (i dospělí) budou připadat skoro jako uvnitř včelího úlu. Tady jsme strávili mnoho času. Oba kluky tohle nové prostředí bavilo nejvíc. Mnohokrát proběhli "úlem" tam a zpět, mnohokrát zkusili, jestli se jim do plástve vejde hlava, že to tam krásně voní. MiniMládě se pokusil odnést vystavené včelí vosky:-))






Mládě s Atomem se pak šli podívat na krátké filmy do vedlejší místnosti a my jsme s MiniMládětem zkoušeli, co všechno se musí udělat, abychom med získali. Ovšem na filmy jsme se došli podívat samozřejmě potom taky. "To si nemůžeš mami nechat ujít!" hlásil Mládě a bylo jasno. Takže jsme chvilku koukali společně, pak proběhla výměna dětí a já zbytek výstavy prošla s Mládětem, zatímco kluci počkali na zahradě.  





Celkově jsme tam byli asi hodinu, možná o maličko víc, protože MiniMládě se rád vrací a okukuje všechno na desetkrát:-) A myslím si, že s klidným svědomím, můžeme výstavu doporučit. Bylo to super, poučné a zároveň zábavné. Kluci se nenudili, neprocházeli jsme kolem vitrínek na které se nesmí ani sáhnout, naopak. Smutná jsem byla jen z toho, že v obchodě neměli Medovou čokoládu. Na tu jsem se těšila a zrovna nebyla. Ale máme doma jiné medové dobroty, takže je všechno v pořádku. Čokoláda snad jindy.