čtvrtek 29. června 2017

Všechno to do sebe nějak lehce zapadlo...

Je konec. Víte co? Já jsem si myslela, jak to bude v pohodě. Nějaký čas budu chodit do školy, pak skončím a řekneme si ahoj. Nebudu to nijak prožívat a budu mít dál svůj život. S tímhle jsem nastupovala do prváku a vůbec jsem netušila, co mi to vlastně přinese. Jenže nakonec to bylo trochu jinak. Teď je konec, opravdu reálný konec a já to i obrečela, protože mi bylo líto, že už nebudou žádné další soustředění. Že  teď jsme učitelky a tím to hasne. Poznala jsem totiž spousty originálních životních příběhů, skvělých lidí a prožila, především ten závěr, velmi intenzivně. 
A taky jsem během těch studijních let:

-Vypila mnoho litrů kávy

-V těsném závěsu mnoho litrů coca coly

-Strávila spousty hodin ve vlaku, na nádražích a přestalo mi to dělat problém

-Popsala jsem několik Pukka Pad

-Pořídila si 2xKeep Cup, abych je mohla do školy střídat

-Vstávala jsem v pět ráno, abych všechno stihla

-Přečetla hodně knih, na které bych jinde než ve vlaku, neměla dostatečný klid

-Zažila jsem mnoho stresu, že mě vyhodí(taková hra na nástroj...!!)

-Otěhotněla jsem, jezdila do školy zelená, s velkým břichem a občas jsem nějakou hodinu musela  prospat, abych byla schopná dál fungovat. 

-Udržela jsem se, když během matiky měl pedagog velmi vtipnou poznámku na mé břicho "tak    
  koukám, že všichni určitě nedostudujete, co kolegyně...?" (hahaha)

-Kojila jsem ve škole, protože jiná možnost prostě nebyla

-Vzala jsem Mládě na konzultace, protože byl zvědavý, jak to tam vypadá.

-Snažila jsem se (pro mě) o nemožné a pravidelně vlála mezi školou, výchovou našich kluků, řešení    nejzákladnějších věcí v domácnosti. Ani u jednoho jsem ale neměla pocit, že to dělám opravdu pořádně



O tom, jak se učím jsem psala tady a pravdou je, že to fakt mám dneska v takové zvláštní mlze. Byla jsem totiž jako stroj. Dva týdny, každý den to stejné: 1)Vstát, hrát si s MiniMládětem 2)udělat oběd 3)jít se učit 4)jít spát. Víkendy komplet učící. A když jsem se už nebyla schopná učit, tak jsem  si nastavila budík a šla na dvacet minut spát. I v tom spánku jsem si říkala "psychologie jako věda..." a podobně. 
Otravovala jsem okolí tím, že nic neumím a všechny jsem přesvědčovala, ať raději s ničím nepočítají, že to fakt není v mých silách. U každé otázky, kterou jsem si odříkávala, jsem si představovala, jak na mě všichni koukají, jak kroutí hlavou, jak si mezi sebou říkají, zda to myslím vážně. Opravdu úplné dno. V noci jsem nespala a nebo se mi zdálo o škole. Pak jsem si zase chvilkama říkala, že co no...tak něco nebudu vědět a svět se nezboří. 
Nejvíc líto mi bylo času, který jsem nemohla strávit s klukama. Když jsem jim musela říct, že se učím a ven s nimi jít v tu chvíli nemůžu, nebo se jít koupat, blbnout, jet na výlet...Už jen proto, aby ten čas měl nějaký smysl, jsem se rozhodla, že to prostě nějak dám. Že musím. Nevím, jak jsem to na pokraji svých sil, zvládla. Přijde mi, že do sebe všechno nějak podivně lehce zapadlo a já to najednou všechno věděla. Když jsem vylezla z učebny, musela jsem si sundat podpatky a bosá jsem prošla snad půlku školy. Nemohla jsem se vůbec zastavit. Ale mělo to smysl, všechno :)
Nezvládla bych to bez podpory rodiny, bez táty, který vstával v šílenou ranní hodinu, aby mě-v pokročilém stadiu těhotenství- odvezl v bezpečí do školy(a zastavoval mi každou chvilku, když mi bylo špatně a vůbec se mnou měl trpělivost), taky samozřejmě bez Atoma, který se  klukům věnoval bez přestávky všechny odpoledne i večery, uspával, koupal, dělal večeře a staral se o chod domácnosti, protože já jsem znala jen pracovnu. Bez mých dvou úžasných chlapečků, kteří sice někdy zlobili, že se to nedalo, ale...to jejich těšení se, až se vrátím ze školy, jak mi běželi naproti, jak mi Mládě vezl kufřík...Všechno tohle mě drželo nad vodou. A nezvládla bych to, bez prima party spolužaček a bydlení "u babičky". Tímto zdravím svou smečku, holky jste statečné, silné a nejlepší spolužačky, jaké jsem si mohla přát !:-)

P.S: Možná...možná to ještě nebude konec. Tedy konec mého studia jako takového. Třeba se oklepu a řeknu si, že ještě mám dost sil na to, abych jela dál. Nechávám to zatím takhle otevřené...



6 komentářů:

  1. Bosé nohy ve škole:D jsem ráda,že to vyšlo:)

    OdpovědětVymazat
  2. Jani, gratuluju, jsi skvělá!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Jani, smekam. Ja VS s ditetem nedala, presto mi to mnohe dalo :) Jaky jsi vystudovala konkretne obor, smim-li se ptat? A jake studium zvazujes - doktorske ci magisterske? Promin mi mou zvedavost hodnou opice :)

    OdpovědětVymazat
  4. Jani, ja ti tam moc.fandila. Ani jsem nepochybovala, ze by to nakonec nedopadlo.Petra

    OdpovědětVymazat
  5. Hodně velká gratulace, věřím, že to muselo být náročné. A jsi skvělá, žes to dala! :)

    OdpovědětVymazat
  6. Obrovská gratulace a teda fakt smekám! Nedokážu si představit, že bych se teď s tím naším turbumyšákem měla něco učit, jsem ráda, že jsem to stihla před ním:D

    OdpovědětVymazat

Děkuji za milé komentáře;-)