pondělí 31. července 2017

prázdninové cesty/Plzeň

Už v tom docela umíme chodit, takže naše vlakové výlety si užíváme báječně. V osm ráno vyrazíme z nádraží a v osm večer se na něj vracíme plni zážitků a dojmů. Jeden z takových výletů byla i Plzeň. Cesta klasika, kluci si zabrali místo u stolečku, já jsem stihla kafe a společně jsme si kreslili, nebo prohlíželi Raketu. Ani jeden z kluků ve vlaku nespí, povedlo se to snad jen jednou. Ale o to větší je zábava.


Náš cíl byl tentokrát úplně jasný. Chtěli jsme i s klukama navštívit DEPO2015 - místo, které se z bývalého depa trolejbusů,  proměnilo v kulturní a kreativní centrum DEPO2015, pod hlavičkou jmenování Plzně jako Evropského hlavního města kultury 2015. Co je důležité Plzeň máme všichni moc rádi. Je to jedno z měst, kam bych se byla ochotná bez váhání odstěhovat. 
Na místo jsme se dostali docela příjemnou procházkou z centra Plzně po pravém břehu Radbuzy proti proudu řeky. Na nádvoří na první pohled rozhodně zaujme 15metrová rozhledna vyrobená přímo pro plzeňskou výstavu sochařem Čestmírem Šuškou. Tu jsme si ovšem nechali až na úplný závěr a rozhodli jsme se prozkoumat halu. Já jsem se zdržela asi nejvíc ve skleníku. Moje představa o tom, jakou zeleň bych chtěla pěstovat doma, tady dostala mnohem reálnější podobu. Asi desetkrát jsem se vrátila a ujistila se, že tohle je skutečně ono. Zahrada na stěnu mě nesmírně okouzlila.






Největší zábava obou kluků. Šlapací autíčko z popelnice. Nezkouším ani odhadnout, kolikrát prostor oba prosvištěli bláznivou rychlostí. Ale byli jsme tam úplně sami, takže to nikomu nevadilo a nikomu se nepletli. Jen se tím neskutečně utahali a museli hodně odpočívat.





Trochu jsme v kavárně spoléhali na něco k jídlu, protože jsme dorazili skoro v čase oběda. Ale bohužel, prý o víkendech nemají nic, jen koláče. Tak jsme si dali pití a museli zkusit štěstí s jídlem jinde, protože hladové děti jsou protivné děti. O sobě ani mluvit nemusím-kdo mě zná, tak ví. 

Odpadnutí v dětském koutku. Oba chvilku leželi a prohlíželi si knihy. Víc v tu chvilku nešlo. Uřícení z autíčka, trochu utahaní z horka, které venku panovalo(a hrozilo šílenou bouřkou). MiniMládě ještě chvilku vydržel, všechno si prohlédl a pak spokojeně usnul v kočárku. Mládě se držel statečně a i když pokňourával, stejně všechno zvládl.

Trochu se mi nahoru nechtělo, ale co bych pro Mládě nakonec neudělala. A hezké to bylo i když pohled pod nohy se mi úplně nezamlouval. Tak jsme podporovali jeden druhého a společně jsme to zvládli. Jsem za to ráda, spolu jsme statečnější.


Pin up domeček MiniMládě zaujal ze všeho nejvíc. Stále se vracel(asi jako já do skleníku a nenechal se přesvědčit, že je čas vyrazit dál! Když jsem se podívala na všechny to obrázky, knihy a plakáty, došlo mi proč. 



Měla jsem hlad a taky velkou chuť na skvělý guláš a taky pivo. Jasně, občas hřeším, třeba tady . Byl boží! A pak ještě líná procházka městem, zmrzlina navrch a klučičí objevování kašny(ne, nepustila jsem je do vody, ale cákali po sobě docela dost, takže osvěžení bylo tak jako tak. Ať žije léto!




Kavárnu, nebo spíš minikavárnu Mýtnice jsme objevili už minule, cestou z nádraží na Slavnosti svobody. Tentokrát byla zastávka naprosto jasná, jen jsme jí dali až cestou na zpáteční vlak. Ale i tak super kafe, Mládě vyzpovídal slečnu baristku, na všechno se pořádně vyptal pak jsme se už museli rozloučit s Plzní a vydat se na vlakové dobrodružství. Vždycky když jsem byla malá holka a jezdily jsme na školní výlety, tak holky byly strašně smutné, když už se schylovalo k odchodu na nádraží. A já naopak nadšeně říkala "ježiši co je! Vždyť nás čeká ještě CESTA DOMŮ!" A něco na tom bude, pro nás je pořád zásadní i ta cesta. A vlaky nás baví! Zvlášť ta podvečerní cesta byla vážně krásná.



neděle 30. července 2017

Plaváčci

Aneb-co děláme, když zrovna nejsme někde s batohem na výletě? Chladíme se ve vodě! I když je fakt, že poslední týden(dva?) to vlastně na koupání moc nebylo a tyhle fotky jsou pořízeny během horkých letních dnů v polovině měsíce. 

Kdysi, jako poměrně čerstvá máma, jsem se moc bála o Mládě. Aby mi jako malé miminko nespadl do bazénu a něco se mu nestalo. Dneska už tam skáče s rozběhem a vůbec se nad tím nerozmýšlí. Nějak rychlý postup, přijde mi. A MiniMládě se vody nebojí ani trochu. Možná po vzoru bráchy, skáče s rozběhem a a nemá vůbec žádné zábrany, ani strach. Pořád musíme hlídat, aby se nerozběhl i když tam nikdo není. Kdyby mohli, jsou oba ve vodě od rána do večera. Spousty času jim zabírají vodní bitvy všeho druhu a taky nový retro člun. Ten stejný, jako měl kdysi táta. 

Mám pocit, že tohle léto utíká nějak rychleji než jindy. Stihli jsme už tolik dobrodružství, výletů, máme spousty zážitků a já jsem ani pořádně nestihla všechno psát. Kluci si zasloužili, abych všechen čas věnovala právě jim a já se fakt snažím, jak jen se dá. Naše výletní blogy se pokusím dohnat alespoň se zpožděním, ale rovnou musím říct, že ještě nekončíme a máme toho před sebou ještě dost a dost! 

Chtěla bych, aby to všechno trvalo alespoň o měsíc déle. Možná i podvědomě kvůli blížící se školní docházce Mláděte, možná mě všechno to nové ve skrytu duše maličko děsí. Jenže nic nejde oddalovat věčně a já musím ty své smíšené pocity maličko usměrnit. Bude z něj skvělý školák, těší se a určitě to společně zvládneme.  
Ale ne...ještě na to nechci myslet takhle moc. Ještě je léto, prázdniny a my si je děláme co nejhezčí. 

Mimochodem....po všem tom skákání, blbnutí, plavání, potápění a vodních bitvách, se oba kluci unaví nejvíc. Večer většinou padají do postele a spokojeně spí.

Užívejte si prázdniny, ještě máme před sebou celou polovinu!











čtvrtek 20. července 2017

prázdninové cesty/Rumcajsova jeskyně

Naše další prázdninové kroky, byly přímo pohádkové. Vzali jsme kluky na výlet a krásnou procházku k Rumcajsovo jeskyni. Byli jsme na tomhle místě už před dvěma lety, ale tehdy s kočárkem a MiniMládětem, který si to ještě nemohl pamatovat. Taky začínal podzim, byla mnohem větší tma a les byl neskutečně tajemný. Taky to byla to jedna z našich posledních výprav toho roku(pak jsme si obuli lyže a nesundali je do jara:-). A protože ke Dni dětí od nás dostal právě MiniMládě knihu o Cipískovi, byl tenhle výlet ve vzduchu už hezkých pár dnů. Ale tentokrát už úplně bez kočárku a hezky pěšky a navíc se sluncem nad hlavou.
A kam jste tedy přesně jeli? Asi pět kilometrů od Jičína se nalézá obec Brada, ve které se můžeme podívat právě k Rumcajsově jeskyni, ale také ke zřícenině Brada na stejnojmenném vrchu. Zaparkovali jsme u penzionu Brada a odtud jsme se vydali na pěšky. Zatímco cesta k jeskyni je poměrně hezky sjízdná i pro kočárky, na zříceninu už to tak snadné není. S kočárkem bychom to museli určitě vzdát. Bez něj jsme to zvládli všichni čtyři poměrně dobře. 
Samotné Rumcajsovo obydlí se nachází pod typickou pískovcovou skálou a uvnitř je to zařízené tak, jako kdyby celá rodina, tedy Rumcajs, Manka i Cipísek, šli jen někam na procházku. Kluci se taky pořád otáčeli, jestli se náhodou nevrací domů. Nechali jsme jim alespoň vzkaz v knize, MiniMládě prohlédl Cipískovo hračky, zjistili jsme, že mají v jeskyni pilu. Mládě totiž ve volných chvilkách neustále něco kutí a řeže si polínka, což od něj brácha už odkoukal a na pily všeho druhu jsou teď oba velmi zatížení.




Další část výletu byla ve znamení procházky lesem, sbírání borůvek, objevování okolních krás, taková letní pohoda. Mládě se snažil vyšplhat na všechny možné velké i menší kameny a hrál si na horolezce(mimochodem jako malá jsem dělávala jako dítě úplně to samé a každý větší kámen jsem zdolávala jako horolezec). Ani jeden se kopců moc nebojí, takže jsme si to užili. Les mají oba rádi a my také, takže to bylo moc fajn.





Na zříceninu, která vlastně není klasická zřícenina, ale jsou to jen její pozůstatky, jsme se dostali také. Kopec už byl (pro děti) náročnější, ale všichni zvládli. Zvlášť MiniMládě měl obrovskou radost, že je nahoře. Z kopce je hezký výhled na město i okolí a díky informačním panelům jsme si mohli přečíst, na co všechno máme výhled. My jsme si odpočinuli na lavičce a pomalu se vydali procházkou dolů.


Bylo nám docela vedro a kluci ještě nechtěli úplně domů, dali jsme tedy ještě zastávku v Jičíně. Kluci na zmrzlinu a my s Atomem na odpočinek v zámeckém parku a kafe k tomu. Mimochodem, zámecký park je skutečně krásné místo a mají tam docela prima kafe. Na relax nám to rozhodně stačilo, kluci se vyběhali a cestou domů se ze zadních sedaček ozývalo jen spokojené oddychování, spících dětí. A tak to má přesně být :-)






úterý 18. července 2017

prázdninové cesty/Malé Svatoňovice

Letošní prázdniny si užíváme jak jen to jde. Mládě měl velké přání, cestovat vlakem, jen tak s batůžkem na zádech a hrát si tak trochu na dobrodruhy. A protože jsme byli všichni pro, tak jsme se rozhodli sbalit pár věcí a vyrazit. Od té doby jsem si skoro nestihla vybalit batoh, protože jsme stále na cestách a baví nás to čím dál víc. Našli jsme si svůj systém a už v tom umíme docela chodit. Po klidných cestách do školy, je to celkem adrenalin, ale nutno podotknout, že velmi příjemný adrenalin. Cílem naší první výpravy se staly Malé Svatoňovice. Mládě si tam moc přál jet a protože jsem věděla(ano, už mám takový přehled!!), že tam jede vlak, bylo naprosto jasno!  Pojedeme do rodiště Karla Čapka, projdeme se po městě a především prozkoumáme Muzeum bratří Čapků. A když se najde něco navíc, tak se nebudeme bránit. 

Vozíme s sebou půl knihovny, spousty papírů na kreslení, pastelky a většinou ještě plyšové liščí sourozence, pro případ náhlého smutku po cestě. A zabírá to. Kluci si s tím vystačí na dvouhodinovou cestu a krom jedné procházky po uličce s MiniMládětem, to vyšlo parádně.




Před muzeem jsme museli udělat fotku u sousoší bratrů Čapků. Naprostá nezbytnosti. Mládě si mohl všechno prohlédnout a prozkoumat, což mu udělalo velikou radost. Pak jsme se už vydali do samotného muzea.


Muzeum bratří Čapků má dvě patra. První je věnováno expozici Karla Čapka, druhé patro jeho bratru Josefovi. S Mládětem jsme se dlouho domlouvali, která část se nám líbila víc, ale vždycky z toho vyšlo jakési nerozhodně, protože obě jsou zajímavé a velmi hezky zpracované. V prvním patře jsme se dozvěděli všechno o životě, knihách i cestách Karla Čapka, našli jsme i úsek věnovaný tvorbě pro děti, tam jsme se zdrželi nejdéle, protože Mládě objevil knihu o kočičce Pudlence a velmi ho zaujala. V druhém patře nás čekala krásná sbírka obrazů Josefa Čapka a další výběr z jeho díla kreslířského, z knižní grafiky a z výtvarných prací pro divadlo.



Mládě ve svém živlu. Promluvil si se slečnou u pokladny, vyřešil všechny detaily, využil své dosavadní znalosti a všechno pečlivě prozkoumal, žádná zajímavost mu nesměla utéct. A co nevěděl, to se doptal.







Venku před muzeem jsme potkali kočičku. Mládě měl pocit, že patří k výstavě a že to je určitě a rozhodně Pudlenka. Vzal si na pomoc bráchu a šli se pokusit ji ulovit. Nakonec jí  ale nechali dál se vyhřívat na slunci.


Prošli jsme se po městě, zašli jsme si na oběd do pizzerie Dášeňka. Zamířili jsme tam především kvůli dětskému koutku(a taky originálnímu názvu samozřejmě), ale nakonec jsme se všichni najedli docela dobře. I když malý prohřešek-hranolky, tam byl. Nakonec jsme stejně všechno vyběhali při procházce městem. Před cestou domů nás čekalo poměrně opuštěné, ale hezké malé nádraží, kde jsme si odpočinuli před příjezdem vlaku.


Radost z léta, vlaku, cesty a otevřeného okna ve vlaku. A tak to má být. Jsem ráda, že to s námi zažívají a že jsme se do vlakového dobrodružství pustili. Nezůstalo to jen u jednoho výletu, už jim máme za sebou víc a postupně budu doplňovat všechny naše zážitky a dobrodružství. 


Začal psát knihu. Ve vlaku, po cestě, skrčený na nejmenším možném kousku. Ale s nadšením pro věc. Když se s ním paní učitelka ve školce loučila, říkala mu, že se moc těší na knihu, kterou jednou napíše. A on si to vzal k srdci. Prý příběh o Karlu Čapkovi...Bezpečně vím, že tohle má po mně. Dělala jsem jako malá úplně to stejné...

A jedeme stále dál...