pátek 29. září 2017

prázdninové cesty/V Berlíně III.

Víte co děláme, když venku fakt hodně prší?  A blíží se bouřka? A všude je tma a vypadá to na konec světa? No jasně, my si čteme. Mládě si s sebou sbalil Zahradníkův rok od Karla Čapka, takže jsme jí otevřeli, já jsem měla kafe v posteli(víte jak dlouho jsem tohle nezažila?). Za okny zuřila bouřka a nám to bylo jedno. Taková krásně klidná chvíle. Bylo mi úplně jedno, že třeba něco nestihneme. Ležet a odpočívat bylo prostě v tu chvíli nejvíc. 


A pak se kluci rozhodli, že si budou hrát na upíry. V tuhle dobu žili oba Draculou i když MiniMládě spíš jen jako taková opička, protože co dělá brácha, dělá i on. Takže bráchové-upíři-Draculové a bylo po lenošení v peřinách. Tímto se omlouvám Járovi a Tině, protože se po dobu našeho pobytu, ráno určitě nevyspali tak, jak by chtěli. I když se drželi statečně :-) 




Přírodovědné muzeum v Berlíně, německy Berlin Museum für Naturkunde, patří mezi nejznámější muzea svého druhu a světového charakteru. S více než 30 miliony objektů také patří mezi ta největší.

Po příchodu do budovy nás uvítal pohled na dinosauří kostry v hlavním sále. Ještě předtím jsme si však všimli několika exponátů vystavených poblíž včetně zmenšené rekonstruované čelisti pravěkého žraloka Megalodona nebo modelu hlavy Allosaura, která navazuje na nedokončenou kostrou vedoucí přes sklo z hlavního sálu.

Pro kluky byl ale nejzajímavější právě hlavní sál. A ten opravdu stojí za to. V jeho středu stojí obrovská, třináct metrů vysoká kostra Brachiosaura. Ten však není sám-je obklopen Diplodokem, Kentrosaurem a Dicraeosaurem. Ti, ktří umí německy, si také mohou půjčit speciální přístroj s komentářem ke všem exponátům. Ještě jsme si prohlédli dvě kostry Allosaura a opodál už byla vystavena ohromná spousta zkamenělin pravěkých ryb, ptakoještěrů, ještěrek, trilobitů, amonitů a mnoha dalších živočichů, které si v muzeu našly své místo.




Prošli jsme se i navazujícím sálem, který vyprávěl o vývoji života na Zemi. Sledovat jsme mohli zajímavý film, prohlédnout si model země. Odtud jsme se vydali do sálu dále dostanete do sálu zaměřeného na vesmír či na současně žijící tvory.

Nejzábavnější atrakcí vesmírného sálu je bezpochyby film promítaný na stropě. Chcete-li jej vidět, stačí si lehnout do měkkého kruhu na zemi a sledovat. Přečíst si můžete informace o planetách sluneční soustavy a podívat se na všechny možné meteority, mnohé z nich jsou zcela unikátní.
Sál se zvířaty nabízí dokonalý pohled na vypacniny nejrůznějších obratlovců, od obojživelníků a plazů přes ptáky až po savce.

Uvnitř dalšího sálu- s rybami naloženými v lihu bylo, logicky, dost chladno a celé to působilo jako z nějakého hororu. Nicméně za (trochu strašidelný) pohled to  určitě stojí. 


Na úplný závěr jsme si nechali Tristana. Dvanáct metrů dlouhá a 4 metry vysoká uhlově černá kostra dravého dinosaura byla nalezena v Montaně v roce 2010. Jedná se o jeden z nejlépe zachovaných exemplářů Tyrannosaura rex na celém světě a v Berlíně by měl být do roku 2018. Byl to opravdu zážitek. I když jsme viděli dinosaury i v hlavní hale, tak tohle bylo ještě mnohem působivější. Opravdu obr.


U nás je ten model návštěv muzeí poměrně podobný. Na závěr vždycky potřebujeme kafe. Jak jinak. I tady si ho lze dát, což pro nás byla trochu(dost) záchrana. Kluci si vybrali donuty a my si na chvilku odpočinuli. Kafe naprosto v pohodě. Hispter kavárna to sice není, ale naučila jsem se užít si to i když nejde zrovna o nejklidnější podnik. 

Takže: expozice naprosto super, úžasné pro děti i rodiče, spousty jsme toho ani pořádně neprošli, což mě mrzí a musíme se asi ještě časem vrátit. Kafe přiměřené a v pohodě-unaveného rodiče vytáhne z krize. Rozhodně můžu doporučit návštěvu. Stojí to za to. 



pondělí 25. září 2017

prázdninové cesty/V Berlíně II.

Festival, který vlastně nebyl festivalem. Trefili jsme se přesně do Christopher street day, tedy Berlin Pride. Moc se mi líbilo, jak psala o podobných akcích Radka z blogu Kusanec. Taky se totiž snažím, aby kluci nesoudili ostatní jen proto, že jsou trochu jiní, ale aby mnohem více přemýšleli. 
My jsme samotný průvod těsně nestihli, protože jsme měli zarezervovanou návštěvu věže a ještě další plány, ale viděli jsme ho z části na projekcích. Na místě, tedy v cíli pochodu, jsme zůstali dlouho, procházeli se, poslouchali hudbu, občas si dali něco dobrého, odpočívali v parku, kluci tančili. Takové obyčejné letní nicnedělání. Ale krásné.

V závěru začalo pršet, což mi vůbec nevadilo. Z ničeho nic mi totiž klesl tlak. Tak moc, že jsem myslela, že omdlím, pokud se něco nestane. A stalo. Vlastně si ani nepamatuji, kdy naposledy mi bylo tak krásně v úplně obyčejném dešti. A tak jsme šli pěšky k Českému centru a trochu jsme mokli, což nám moc nevadilo, protože v létě je to všechno trochu jinak.








Tady v Tschechisches Zentrum Berlin, jsme měli v plánu navštívit výstavu Jaromíra 99. Slečna, která tam byla, se nás asi trochu lekla a pak konstatovala "jo aha, ono prší..." Takže jsme nejspíš vypadali, že se nutně jdeme schovat před deštěm a nějaká výstava je nám celkem fuk. A to nám rozhodně nebyla. Možná na tom měl svůj podíl i déšť venku, který dokreslil pochmurnou atmosféru uvnitř, ale byla jsem opravdu nadšená a moc se mi to líbilo. Vlastně se mi ani nechtělo pryč a kdybychom neměli další plány, asi tam ještě v té atmosféře chvilku sedím a jen tak si to užívám.
Výstava představila dvě aktuální polohy siluet artu Jaromíra 99, cyklus portrétů a siluet. Jednalo se o vůbec první samostatnou výstavu Jaromíra, organizovanou Českým centrem Berlín. Díla zastoupená na výstavě jsou vytvořena metodou prořezávaného papíru-papercut.








Ještě nikdy jsem nebyla na Berlínské televizní věži. Teda kecám, teď když to píšu, už to pravda není, ale... Ta situace. Vždycky když jsme tu, tak si říkáme, že příště. A tentokrát jsem to tak už nechtěla nechat a udělali jsme rezervaci. Návštěva v konkrétní den i čas. A přesně v ten den i čas, kdy tam jsme, začíne bouřka. Nevadilo mi, že prší, tak prší, hodně jsme zmokli už při přebíhání z u-bahnu směr věž, ale. Výhled na město bude i tak, to je přeci jedno. Když jsme vyjeli nahoru, do té šílené výšky, tak Mládě začal hlásit "hele mami, blesk...a další koukej, blesky". Tak to jsem už trochu znejistěla. Ta představa, že jsme fakt hodně vysoko a kolem nás létají blesky, zuří bouřka...no úplně mě to nenadchlo. Výhled ale jo a jsem ráda, že jsme to dali i když jsme měli "zase něco navíc" :-)) Jasně, že to člověk chce! MiniMládě potřeboval ihned, okamžitě, bezpodmínečně dolů a přesvědčila ho až malá sušenka, kterou si vyloudil od Atoma. Nakonec vydržel docela dlouho. Projet se výtahem za cca 50 € totiž není úplně zrovna ten nejlepší nápad. 




A pak, když jsme promočení a utahaní přijeli k Járovi domů, kde bylo kafe a k večeři řízky, tak říká "no vidíte, taky tam občas uhodí třeba blesk..." jsem docela ráda, že jsem tuhle informaci získala až po návštěvě věže, tam jsem o tom vůbec nepřemýšlela. 

Mimochodem, to že Mládě touží být spisovatelem, to jsem už určitě psala. Takže to bere od základu a zpovídá strejdu Járu třeba i u vaření večeře. Z Berlína se tak vrátil plný zásadních poznatků. A řízky spolu připravili fakt skvělý! My jsme si k nim pak dali malou ochutnávku piv. Jako bonus.....za tu bouřku :-))



čtvrtek 21. září 2017

prázdninové cesty/V Berlíně I.

Nebo spíš takové ozvěny léta. Dopisovat blog po tak dlouhé době, se mi chtělo pramálo. Najela jsem na užívání si prázdnin, rodiny, cestování a měla jsem pocit, že tenhle úsek ze svého blogu vynechám. Taky jsem chvilku uvažovala, že tenhle blog vynechám ze svého života úplně a budu si pořád jen takhle užívat naprosté pohody. Ale zastesklo se mi tak moc, že jsem tomu dala ještě šanci. A proto, ač už to není nejaktuálnější, píšu o našem letním cestování. 

Tentokrát Berlín, kam jsme se vydali autem a i když cesta tam nebyla z těch nejvíc ideálních, dali jsme to skvěle. To odpoledne jsme zaparkovali v Kreuzbergu před domem našeho kamaráda Járy a čekalo nás milé přivítání, KAFE, hudba, příjemný chaos a před námi super čas, strávený v tomhle městě. Btw na to kafe, který vždycky dostanu rozlámaná při příjezdu, na to se vždycky děsně těším. Takže jsme řekli "čau Berlíne" (ok a teď pravdu, děti to řvaly z okna na ulici) a vyšli jsme mu vstříc. A bylo to krásný! 


Tentokrát jsme to vzali trochu jako dohánění pomyslných restů, v podobě návštěv míst, které jsme si nechávali na "až budou kluci větší". Ta doba nastala právě teď a my jsme si jako náš první cíl dali Reichstag, kam jsme si návštěvu rezervovali předem, abychom se tam vůbec dostali. Ostatně doporučuji všem, kteří se chystají. Bez rezervace to nemá smysl. Několikrát jsme to chtěli dát na poslední chvíli, ale nepodařilo se to. Tentokrát už to vyšlo a po bezpečnostní kontrole jsme mohli nahoru.
Hlavním rysem téhle stavby je velká skleněná kupole, která se nachází na střešní ploše budovy a odkud má každý, kdo sem přijde, dokonalý panoramatický výhled na město a jeho nejznámější turistické zastávky. Takže je krásně vidět Braniborská brána, televizní věž-Berliner Fernsehturm a další. Ve skleněné kupoli se jde nahoru po spirálovité rampě a mohli jsme se dívat na zrcadla uprostřed. Skrz ně je částečně viděn parlament, což znamená, že pokaždé, když je zasedání, mohou návštěvníci sledovat vše, co se dole v Bundestagu odvíjí. Je to opravdu zážitek a "must see" při návštěvě Berlína, zážitek přebije i čekání dole ve frontě, až vás zkontrolují.




MiniMládě se (několikrát) připojil k fotícím se lidem. Takže zdravím ty, kterým můj malý syn dělal na fotkách křoví. Pár si jich vůbec totiž nevšimlo, než jsem si pro něj došla. Nakonec ale zapózovali i pro nás, společně s bráchou a ještě chvilku se objímali. Nával bratrské lásky.






Chvilku jsme se ještě toulali městěm, ale měli jsme za sebou čtyři hodiny cesty, takže jsme se rozhodli nenápadně posouvat zpět. Kluci sice měli spousty energie, ale my jsme potřebovali na chvilku vydechnout a odpočívat. Mládě objevil, že druhý den bude festival. Festival pro něj znamená všechno, kde je podium a hraje se tam jakákoli trochu snesitelná hudba. Takže jsme museli hned zjistit o co jde a slíbit mu, že druhý den tu prostě budeme zas. A jak jsme slíbili, tak jsme i udělali, což se bude možné dočíst v dalším cestovatelském zápisku. 


Jo a k Berlínu patří kecky. A teď teda vlastně vůbec nevím, jestli jsem to náhodou kdysi neslyšela v nějaký povídce Járy Rudiše a jestli jo, tak je to stylovka ne? Já už pár kecek prochodila, ale červený jsou prostě nejvíc. Ty už ke mě prej nějak patří. A nemohla jsem je nechat doma, to dá rozum ne?



pátek 15. září 2017

Dokud stíhám rychlý kafe, ještě pořád žiju

Zaří. Já vždycky měla září moc ráda. Podzim pomalu začíná, ale ještě není nesnesitelná zima. Jako malá jsem se brodila záplavou spadaných listů k domu, kde jsme bydleli. Někdy jsem je sbírala a zakládala do knih. Trochu jsem si představovala, že je tam zapomenu a otevřu je jako dospělá. Celé mi to ale přišlo jako naprosté sci-fi, protože jsem si neuměla představit, že jednou dospělá fakt budu. Před pár dny jsem lovila ve starých knihách a jedna taková vzpomínka na mě vypadla. Ani to nebolelo. Letos se mi nechtělo opustit krásné léto, cestovatelské a trochu punkové prázdniny, nechtělo se mi zpět do reality snad víc, než kdy jindy. Ani se mi nechtělo rozdělovat kluky, ač to pro mě znamenalo větší klid přes dopoledne, protože všichni víme, že jedno dítě...žádné dítě. Mládě jsem ale na školu připravovala, hodně jsme to spolu probírali, vysvětlila jsem mu všechno z čeho měl obavy. On je vlastně ani neměl, jen měl spousty otázek ohledně třídy, prvního dne, paní učitelky a učení se. Těšil se hodně a já jsem ho v tom vůbec nebrzdila. 

Za zády máme dva týdny školní docházky a každý z nás to prožívá trochu jinak. Já jsem například ráda, že je pátek a dnes nebudeme dělat žádné domácí úkoly. Budeme si hrát, blbnout, házet venku na koš, nebo co nás napadne. 
Mládě školu nevnímá jako omezení. Je trochu vyjukaný z nového světa, nových dětí kolem, velké školy. Má to tam ale rád a stále ještě obrovsky touží po tom "jít se do pokoje učit" což znal doteď jen ode mě a teď do toho konečně může nahlédnout sám. Do života nám mimo jiné se září přibyl trénink basketbalu a jednou týdně návštěva ZUŠ. Nenudíme se ani v nejmenším.

Posledních pár dnů nebylo úplně jednoduchých, párkrát to zajiskřilo a některé věci se musely uvést na pravou míru. Věřím ale, že to v nových začátcích tohle prostě bývá. Září je náročné pro děti, rodiče i pedagogy. Možná jsem si představovala o trochu hladší průběh adaptace, ale Mládě je prostě zvědavý, upovídaný a hravý a paní učitelka je jistě taky ráda, že už je dneska pátek. 
Zvládám se věnovat klukům, stíhám pár základních věcí a jsem upřímně ráda, že nová škola mi začne až za měsíc. Protože jinak bych studium určitě vzdala. Ano, rozhodla jsem se, že člověk není na další školu tak starý, aby to nemohl zkusit. Možná to vyjde, možná ne. Potřebuju asi pokořit strašáky z minulosti a dokázat sama sobě, že jsem lepší. 

Večer usínám tak brzy, že to snad ani není normální a blog stagnuje. Budu teď pár dnů(pokud načerpám dost energie) dopisovat všechny naše prázdninové zážitky. A že je na co se těšit. Berlín, Benátky, toulky vlakem, nebo letní spaní pod stanem. Všechno jsme stihli zažít, což je nejzásadnější. Teď se o to podělím i s vámi. Snad brzy. Čas letí šílenou rychlostí. Bojím se, že sotva se rozkoukám je třeba květen.

P.S: dokud stíhám rychlý kafe, ještě opravdu žiju. 
       & díky nejlepšímu support teamu(vy víte)! Kdybych to neměla s kým probrat, jsem na dně i s kafem. Díky holky!


pondělí 4. září 2017

Mládě/1.září

Ještě nějaký čas si na to budu zvykat. Můj malý/velký kluk, Mládě šel dnes poprvé do školy. Důležitý den nejen pro něj, ale i pro nás. Přijde mi teď mnohem větší, rozumnější, dospělejší. První den dopadl dobře, seznámení se třídou, s paní učitelkou, novými kamarády. Začíná něco úplně nového. Zbývá mi jen doufat, že ho bude bavit poznávat úplně nové věci a že i ty další dny budou pro něj tak krásné, jako dnešek. Budu mu držet palce.