Den židovských památek

Celé léto jsme procestovali, projezdili vlakem, objevovali nová místa užívali si krásného počasí, ale také jsme se rozhodli trochu kluky vzdělávat. Vlastně tak trochu i sebe, protože dozvědět se něco nového není nikdy na škodu. 

V neděli 13. srpna se konal Den židovských památek. Čtyři desítky židovských pamětihodností v Čechách, na Moravě a Slezsku, které mohli lidé navštívit. 

Tento den se sice konal i dříve, letos šlo ale o první oficiální celostátní ročník. Lidé při něm mohli nahlédnout i na místa, která nejsou obvykle přístupná nebo prošla v posledních letech nákladnou rekonstrukcí. Památky byly během neděle přístupné zdarma, případně za snížené vstupné. 

Výjimečně se otevřel i židovský hřbitov v Kolíně, který je po pražském starém židovském hřbitově v Česku druhý nejvýznamnější. 

Naše první zastávka byla v Čáslavské synagoze. Postavena byla v maurském slohu v Masarykově ulici. Dostavěna byla roku 1899 podle plánů, jež vypracoval architekt Wilhelm Stiassny. Je chráněna jako kulturní památka České republiky. Za vstupní částí začínají schody vedoucí do ženské galerie původně s 90 místy. Celkově zde bývalo 250 míst k sezení. Patnáct let po válce byla synagoga využívána jako sklad, od roku 1970 pak sloužila potřebám Městského muzea, přičemž místo s Davidovou hvězdou nahradil městský znak. Při opravě fasády v roce 2008  byl městský znak opatrně sejmut a místo něj bylo osazeno okno s Davidovou hvězdou. 

Synagoga má aktuálně opravenou fasádu, ale uvnitř je to stále smutný pohled. Říkala jsem si ale, že je vlastně štěstí, že ještě stojí. Například synagoga v Táboře takové štěstí bohužel neměla. V roce 1977 byla zbourána. Velmi smutná historie. 

Naše druhá zastávka se sice netýkala úplně Dne židovských památek, ale i tak bych ji ráda zmímila. Mládě s Atomem, poměrně náhodou, vylezli na vyhlídkovou věž u kostela sv. Petra a Pavla. Původně tam bylo zamčeno, ale když jsme šli koupit v infocentru známky do turistického deníku, Mládě si začal povídat se slečnou za pultem a nakonec z toho byl klíč na věž a vyhlídka. Bohužel bylo jasné, že MiniMládě by to ještě nezvládl, takže jsem s ním počkala dole a hráli jsme si. Půjdeme příště :) 

Naší druhou zastávkou byl Kolín a Starý židovský hřbitov. Údajně byl založen v roce 1418, byl několikrát rozšiřován a poslední obřad zde proběhl roku 1887, kdy vznikl židovský hřbitov nový v Kolíně-Zálabí. Do dnešní doby se zachovalo kolem 2600 náhrobků, jež dobře dokumentují vývoj náhrobních kamenů a hřbitov je tak po pražském Starém židovském hřbitově považován za druhý nejvýznamnější v zemi. Pro nás poměrně zajímavá návštěva, protože běžně na židovské hřbitovy nechodíme. Chvilkama strašidelné, zvlášť náhrobky porostlé břečťanem. Určitě doporučuji návštěvu. 

Mimo Den židovských památek si lze objednat v Kolínském infocentru prohlídku hřbitova. 

Doufám, že za rok se zvládneme podívat na další místa. Podobné akce se mi opravdu moc líbí.

prázdninové cesty/Allainova věž

Když se vám ještě nechce domů, ale letní pobyt na horách se nenávratně blíží k úplnému konci. Je důležité si tu zpáteční cestu udělat minimálně o kousek zajímavější. A my jsme dobrodruzi, baví nás poznávání nových věcí a domů se nám ještě moc nechtělo. Nesporná letní výhoda, tedy stmívání až pozdě, nám umožnila jednu super zastávku. Kluci tam chtěli, protože někde poblíž se ukrýval portál Déčka, které celé léto aktivně, společnými silami, zachraňovali. Mě zajímala spíš procházka lesem a samotný cíl, tedy Allainova věž. 

Allainova věž se nachází v lese nedaleko města Lomnice nad Popelkou.

Dojít k ní lze z několika stran po turisticky značených cestách. Ty ale nejsou moc vhodné pro kočárek. My jsme šli bez něj, vsadili jsme na to, že MiniMládě to prostě dá. A dal:-) Asi nejlepší cesta je ze vsi Kyje u Jičína-lesem je dlouhá asi kilometr a půl, není to nic šíleného.

V roce 1862 zde postavil knížecí stavitel Pravot z kamenných kvádrů osmibokou vyhlídku.

Vyhlídka v novogotickém stylu pak byla pojmenována po Allainovi, tragicky zesnulém knížeti z rodu Rohanů. Později, když začala chátrat, byla využívána spíše jako posed a vstup na ní byl jen na vlastní nebezpečí.

Nyní už je Allainova věž po zdařilé rekonstrukci a opět slouží kolemjdoucím jako volně přístupná vyhlídka. Sice i nyní je vstup na vlastní nebezpečí, ale to spíše z preventivních důvodů. Žádné nebezpečí v žádném případě nehrozí(samozřejmě v případě, že se na vyhlídce chováte tak, jak máte :)

Asi kilometr od věže by měla být rozhledna Tábor. Na té jsme byli už před několika lety, takže jsme s klukama šli najít portál Déčka a pomalu jsme se u zapadajícího slunce, ploužili opravdu domů. Teda...alespoň na chvilku, protože další dobrodružství už čekalo...

prázdninové cesty/tyhle starý nádraží

Moji kluci mě naučili lásce k vlakům. Taky ke starým nádražím s tajemnou atmosférou, kolejím, které míří do nekonečna, zase se vrací zpátky a odráží se v nic zapadající slunce. V létě to je všechno ještě mnohem lepší, protože ve vzduchu visí svoboda, tajemné výlety, cestování jen tak někam, kam se nám zrovna chce. Světlo je dlouho a spát můžeme později. Čím dál víc si uvědomuju, že to starý, orvaný "i cesta může být cíl" je vlastně pravda, kterou se nějaký ten čas, docela zdárně, řídím. 

Tohle nádraží už nefunguje tak, jak by mělo. Je v Rokytnici a my jsme ho vždycky míjeli s tím, že příště. Prej už je mrtvý, ale já myslím, že právě žije svůj vlastní život. Taková zapadlá letní romantika uprostřed lesů. Ticho! A my....

K opuštěným místům mám nějak podivně zvláštní vztah. Stejně jsem trochu čekala, že se na nás vyřítí vlak a vybavila se mi u toho úplně jiná, dávno zapomenutá historka o tom, jak se couráme s kamarádkou po kolejích a proti nám vyjede vlak. A my na sebe koukáme jako telátka, pořád stojíme na těch kolejích a ona mi úplně suše říká "jede vlak" a pak teprve uskočíme. Malý blázni. Doufám, že tohle moje děti nikdy opakovat nebudou. Prostě jsme byly obě tak v šoku, že jsme se pohnuly až na moje zařvání "proč sakra nic neděláme?". Obě stále žijeme. Mám pocit, že jsme o tom tehdy napsaly písničku, ke který by se hodilo akorát tak hrát dokola na basu tudum tudum...tudum tu dum...

Prázdninové cesty/Šindelka

Aneb, jak se Mláděti splnil dřevařský sen. Protože myslivecká a lesnická expozice ho uchvátila tolik, že tam potřeboval jet znovu i s námi. Poprvé to dal na školce v přírodě a jakmile zjistil, že všude je spousty dřeva a taky motorová pila(a ruční a spousty dalších pil a sekyr), nepřestal snít o návratu sem. A chtěl se s námi o ten zážitek podělit. Takže ihned po příchodu odchytil paní u pokladny a zpovídal jí, řekl jí všechno co měl na srdci a pak se rozhodl, že nás bude provázet. 

Expozice je umístěna v žulové budově, známé v Harrachově jako Šindelka. Název  budovy se pojí s dřívější činností – pálily se tady střešní tašky - šindel. V současnosti se tu seznámíte s těžbou a zpracováním dřeva a zjistíte povinnosti a činnosti myslivců.  K vidění je tedy lesnická a myslivecká expozice.

Nejzajímavější byl pro kluky model plavení dřeva.  Museli jsme zkusit mnohokrát, než jsme se mohli vydat zase o kousek dál. Vypustitelná přehrada, pár malých dřívek a kluci měli o plavení dřeva hned mnohem lepší představu. 

V patře jsme našli prostor takové malé "přezimovací obory", kde se kolem krmelce s různými druhy krmení sešlo několik lesních zvířat.

Mládě se dlouho bavil u poznávání stop, lesních zvířátek. Vyzkoušel všechny a párkrát se i hezky trefil. Na dalších asi pěti místech expozice, běží nepřetržitě krátké videopořady bez komentáře k jednotlivým tématům a v patře je navíc i oddělený promítací kout s projekcí krásných záběrů z přírody.

Rodinné vstupné je tu asi 90kč. Pro někoho je expozice na půl hodinky, my jsme tam zůstali asi o hodinu déle. Bylo nutné prozkoumat každý kout, vracet se, porovnávat, dozvídat se o těžbě i zpracování dřeva, kouknout se na filmy. Všechno muselo být a já jsem to klukům ráda dopřála. Za odměnu si ještě odnesli oplatky a ihned se do nich pustili. Myslím, že se sem s oběma budeme muset příště zase vrátit. Láska je láska :)

Prázdninové cesty/Včelí naučná stezka

Cestou do Harrachova jsme, úplnou náhodou, narazili na Včelí stezku Jana hraběte Harracha. Před časem byli ve Včelím světě v Hulicích-přečíst si můžete TADY a klukům se povídání o životě včel moc líbilo, nemohli jsme jí nechat bez povšimnutí. A protože většinou nemáme žádné pevné plány, jen přibližnou trasu, rozhodli jsme se stezku prozkoumat. A líbila se nám tak, že jsem se rozhodla jí věnovat samostatný článek.

Cílem stezky je přiblížit lidem, co obnáší včelaření a naučit je poznávat přírodu. Nechce ale jen přiblížit život včel, chce také vzdát úctu hraběti Janu Harrachovi, který byl v roce 1864 spoluzakladatelem a předsedou českého včelařského spolku. 

Takže...jestli chcete vědět, proč má včela žihadlo, nebo jak včely dělají med a přečkávají zimu a k tomu se rádi procházíte nádhernou přírodou, máte možnost právě tady. Potkali jsme nejen hmyzí hotely, ale také skládačky pro děti s různými zvířátky, nebo jsme si mohli prozkoumat život včel v prosklených úlech. Na některých stanovištích si lze koupit i včelí med, lavičky k odpočinku jsou tu také.

Včelí stezka začíná u harrachovského autobusového nádraží. Pokud se tedy vydáte autobusem, ke startu vaší výpravy to nebudete mít vůbec daleko. Dále vede Rýžovištěm kolem restaurace Lesního Zátiší a odtud dále až k penzionu Renata. Celkem jde o 3,5 km a na nich dohromady 11 zastávek, které se nesou v duchu včelího života. My, protože jsme šli směr Harrachov, jsme si prošli stezku sice od konce, ale to neměnilo naše nadšení. Všechno je poměrně pečlivě značeno a všude jsou mapky, takže nejde o nic náročného. Včelí svět nás bavil, Včelí stezka také. Opravdové propojení s přírodou je prostě krásný nápad. 

Jo, jen mám zase chuť na med. Jako obvykle :-)

prázdninové cesty/Pěšky do Harrachova

Letní hory. Vlastně nevím, jestli raději jezdím do Rokytnice v létě, nebo v zimě. Oboje má svoje kouzlo, ale v létě odpadá stres z nekonečného množství promočeného oblečení na lyže, sníh natahaný v předsíni, obrovské lyžáky v botníku a pár dalších drobností. Třeba čekání, než se zatopí a mě bude konečně teplo. S tímhle mám obecně dost problém, ale zase je to vykoupeno příjemným lyžováním.  V létě zase můžu vyběhnout v pyžamu s hrnkem kafe na terasu a sledovat okolní kopce a je mi tak akorát. Koukám na sjezdovky v létě a je mi vlastně dobře. Asi se v létě těším na zimu a v zimě na léto, ale oboje si opravdu užívám. 

Sama sebe se teď často ptám, jestli za to může věk, nebo nějaká forma dozrání, ale nic mě neuklidní tak, jako procházka v lese, hory, příroda, ticho a klid. Dřív jsem ani pár metrů nešla bez sluchátek a dneska bez nich i běhám. Lidi se mění. Druhá verze je ta, že za to může spousta času, strávená s klukama. Poslech hudby je u nich na denním pořádku, takže já si pak jedu svoje soukromý ticho. Na terase s kafem a úplně klidným koukáním na zeleň. Takhle nudně končí občas punk

Někdy mi k tomu ale stejně přijdou nakonec zpívat děti, aby bylo jasno.

Tohle ráno jsme se rozhodli, že půjdeme pěšky do Harrachova. Mládě mluvil o něm skoro ob den, poté co se vrátil ze školky v přírodě. Navštívili tam totiž Šindelku, což je vlastně lesnická a myslivecká expozice, takže nám to toužil ukázat a projít si to ještě jednou(dvakrát, desetkrát:-)). Plán byl tedy Rokytnice-Harrachov-Šindelka-co nám cvrnkne do nosu. Na Horní Domky jsme se nechali vyvézt lanovkou. Poprvé všichni čtyři společně. A pak už jen pěšky a po svých, blbnutí po cestě, občas malá krize, když už Mládě měl pocit, že nemůže. Vidina Šindelky ho ale hnala kupředu. Cestou jsme udělali pár zastávek, seznámili jsme se se Včelí stezkou, které věnuji samostatný post. Prostě jsme si jen užívali společného času. 

Bráchové spolu byli super. Běhali, blbnuli, opakovali se jeden po druhém. Uznávám, že tohle opičení jsme neocenili jen v případě, když jsme se rozhodli udělat zastávku na oběd. Oni se zas rozhodli, že budou nejvíc zlobit, vymýšlet a tak dále. Ale to už je taková rodičovská klasika. Oběd v klidu je někdy utopie, ale...já vím, že to přejde! Vím to! :)

Tyhle šílené chvilky, kdy si připadáte jako nejhorší rodič široko daleko, většinou přebijí ty krásné zážitky a úplně obyčejné věci.

Do Harrachova jsme opravdu došli a protože si kluci z loňska pamatovali bobovou dráhu, tak jsme zamířili i tam. Měla jsem trochu strach, nedokázala jsem odhadnout, jak to MiniMládě bude, nebo nebude zvládat. Dopadlo to tak, že jeli oba dvakrát. S mámou i s tátou, to je jasný. Naprosto v pohodě, MiniMládě celou dobu zpíval, tleskal a užíval si to. Mládě už to znal těšil se, že pojedeme úplně rychle, tam už strach nehrozil. Šindelku jsme samozřejmě navštívili taky, věnuju jí, stejně jako Včelí stezce, samostatný post.

Domů z Harrachova jsme jeli autobusem. Dobrodružství pro naše děti, které znají jen vlaky. Zpět pěšky by to asi bylo jen tak tak. I tak toho měli v nohách ten den, docela dost. Prošli si s námi přes 7 kilometrů.

Večer ještě šeptání z postele do postele a pak už spánek. No..a my víno v úplném tichu. Jenom se šuměním potoka. Ideál!