úterý 10. října 2017

prázdninové cesty/Pěšky do Harrachova

Letní hory. Vlastně nevím, jestli raději jezdím do Rokytnice v létě, nebo v zimě. Oboje má svoje kouzlo, ale v létě odpadá stres z nekonečného množství promočeného oblečení na lyže, sníh natahaný v předsíni, obrovské lyžáky v botníku a pár dalších drobností. Třeba čekání, než se zatopí a mě bude konečně teplo. S tímhle mám obecně dost problém, ale zase je to vykoupeno příjemným lyžováním.  V létě zase můžu vyběhnout v pyžamu s hrnkem kafe na terasu a sledovat okolní kopce a je mi tak akorát. Koukám na sjezdovky v létě a je mi vlastně dobře. Asi se v létě těším na zimu a v zimě na léto, ale oboje si opravdu užívám. 

Sama sebe se teď často ptám, jestli za to může věk, nebo nějaká forma dozrání, ale nic mě neuklidní tak, jako procházka v lese, hory, příroda, ticho a klid. Dřív jsem ani pár metrů nešla bez sluchátek a dneska bez nich i běhám. Lidi se mění. Druhá verze je ta, že za to může spousta času, strávená s klukama. Poslech hudby je u nich na denním pořádku, takže já si pak jedu svoje soukromý ticho. Na terase s kafem a úplně klidným koukáním na zeleň. Takhle nudně končí občas punk
Někdy mi k tomu ale stejně přijdou nakonec zpívat děti, aby bylo jasno.




Tohle ráno jsme se rozhodli, že půjdeme pěšky do Harrachova. Mládě mluvil o něm skoro ob den, poté co se vrátil ze školky v přírodě. Navštívili tam totiž Šindelku, což je vlastně lesnická a myslivecká expozice, takže nám to toužil ukázat a projít si to ještě jednou(dvakrát, desetkrát:-)). Plán byl tedy Rokytnice-Harrachov-Šindelka-co nám cvrnkne do nosu. Na Horní Domky jsme se nechali vyvézt lanovkou. Poprvé všichni čtyři společně. A pak už jen pěšky a po svých, blbnutí po cestě, občas malá krize, když už Mládě měl pocit, že nemůže. Vidina Šindelky ho ale hnala kupředu. Cestou jsme udělali pár zastávek, seznámili jsme se se Včelí stezkou, které věnuji samostatný post. Prostě jsme si jen užívali společného času. 



Bráchové spolu byli super. Běhali, blbnuli, opakovali se jeden po druhém. Uznávám, že tohle opičení jsme neocenili jen v případě, když jsme se rozhodli udělat zastávku na oběd. Oni se zas rozhodli, že budou nejvíc zlobit, vymýšlet a tak dále. Ale to už je taková rodičovská klasika. Oběd v klidu je někdy utopie, ale...já vím, že to přejde! Vím to! :)
Tyhle šílené chvilky, kdy si připadáte jako nejhorší rodič široko daleko, většinou přebijí ty krásné zážitky a úplně obyčejné věci.









Do Harrachova jsme opravdu došli a protože si kluci z loňska pamatovali bobovou dráhu, tak jsme zamířili i tam. Měla jsem trochu strach, nedokázala jsem odhadnout, jak to MiniMládě bude, nebo nebude zvládat. Dopadlo to tak, že jeli oba dvakrát. S mámou i s tátou, to je jasný. Naprosto v pohodě, MiniMládě celou dobu zpíval, tleskal a užíval si to. Mládě už to znal těšil se, že pojedeme úplně rychle, tam už strach nehrozil. Šindelku jsme samozřejmě navštívili taky, věnuju jí, stejně jako Včelí stezce, samostatný post.





Domů z Harrachova jsme jeli autobusem. Dobrodružství pro naše děti, které znají jen vlaky. Zpět pěšky by to asi bylo jen tak tak. I tak toho měli v nohách ten den, docela dost. Prošli si s námi přes 7 kilometrů.
Večer ještě šeptání z postele do postele a pak už spánek. No..a my víno v úplném tichu. Jenom se šuměním potoka. Ideál! 


1 komentář:

Děkuji za milé komentáře;-)