úterý 17. října 2017

prázdninové cesty/tyhle starý nádraží

Moji kluci mě naučili lásce k vlakům. Taky ke starým nádražím s tajemnou atmosférou, kolejím, které míří do nekonečna, zase se vrací zpátky a odráží se v nic zapadající slunce. V létě to je všechno ještě mnohem lepší, protože ve vzduchu visí svoboda, tajemné výlety, cestování jen tak někam, kam se nám zrovna chce. Světlo je dlouho a spát můžeme později. Čím dál víc si uvědomuju, že to starý, orvaný "i cesta může být cíl" je vlastně pravda, kterou se nějaký ten čas, docela zdárně, řídím. 

Tohle nádraží už nefunguje tak, jak by mělo. Je v Rokytnici a my jsme ho vždycky míjeli s tím, že příště. Prej už je mrtvý, ale já myslím, že právě žije svůj vlastní život. Taková zapadlá letní romantika uprostřed lesů. Ticho! A my....

K opuštěným místům mám nějak podivně zvláštní vztah. Stejně jsem trochu čekala, že se na nás vyřítí vlak a vybavila se mi u toho úplně jiná, dávno zapomenutá historka o tom, jak se couráme s kamarádkou po kolejích a proti nám vyjede vlak. A my na sebe koukáme jako telátka, pořád stojíme na těch kolejích a ona mi úplně suše říká "jede vlak" a pak teprve uskočíme. Malý blázni. Doufám, že tohle moje děti nikdy opakovat nebudou. Prostě jsme byly obě tak v šoku, že jsme se pohnuly až na moje zařvání "proč sakra nic neděláme?". Obě stále žijeme. Mám pocit, že jsme o tom tehdy napsaly písničku, ke který by se hodilo akorát tak hrát dokola na basu tudum tudum...tudum tu dum...










4 komentáře:

  1. vlaky k létu patří. a k životu taky! <3

    OdpovědětVymazat
  2. jak název nějakýho punkovýho alba. tyhle starý nádraží taky vyhledávám.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za milé komentáře;-)