středa 22. listopadu 2017

Mláděti je sedm!

Sedm let?! Vážně Ti je tolik? Milé Mládě! Někdy tak moc hubatý navztekaný a temperamentní kluk s dobrým srdcem. 
Před pár dny jsem se nad jeho věkem podivovala a bylo mi odpovězeno "si zvykneš, mami!". Tak si teda zvykám. Pamatujete si, jak chtěl být ve třech letech bubeník a dostal od tety Terezy super dětskou bicí soupravu? Letos jedeme doopravdy. Přál si své vlastní, opravdové bicí a shodou náhod nám k nim pomohla zase teta Tereza. Když přišel domů ze školy, už je měl připravené v obýváku, mohl zasednout a hned začít bubnovat. Takže doufám, že mě Tereza jednou bude doprovázet na všechno koncerty :-)

Každé narozeniny mi přijdou jako neskutečné. Ty další budu zrovna tak překvapená a vyděšená, jak mi můj syn roste před očima, osamostatňuje se a jak dospívá. Mimochodem, zrovna před pár dny mi říkal, že bych měla tyhle připomínky o dospívání raději vynechat a neměla bych mu to říkat. Tak si to jen myslím a píšu sem. Taky mi řekl, že si myslí, že do osmnácti je život stejně nuda. Kde jsem to jenom slyšela...?
Zažíváme spolu dobré i tom ne úplně dobré, ale pořád se máme rádi. Občas mi to přijde říct jen tak, aby mě potěšil a já pro něj dělám to stejné. Umíme si povídat, diskutovat, odpouštět, ale hlavně jsme spolu. Jsem ráda, že ho mám. Vděčná, že je to zdravý, rozumný kluk. Jsem vděčná, že miluje svého bráchu a že mi vypráví o tom, jak mě jednou bude chránit. Jsem ráda, že vidí ve svém tátovi obrovský vzor a chce být jednou jako on. A taky pyšná máma, to je jasná věc.

Jo a v porodnici si to sice neumíte představit ani z dálky, ale...párkrát se probudíte a...slavíte takový věk! 
Krásné sedmé narozeniny! 
A prosím....v sobotu bubnuj až třeba od deseti dopoledne, díky! 
Maminka 




pondělí 20. listopadu 2017

podzimní -radost-

Kdybych chtěla popsat všechno, co způsobilo můj totální výpadek po prázdninách, asi bych to musela rozdělit minimálně na tři, tematicky zcela odlišné části. Všechny tyhle části, plus běžné starosti všedních dnů, mi připravili poněkud krušný a dost náročný podzim. Ani ne tak fyzicky náročný, jako psychicky. Včera jsem psala na instagram o tom, že mi někdy přijde, jako kdybych za tím vším, co se děje, vlála a nic nezvládala. A to je, bohužel, pravda. 

Mládě nastoupil do školy. Všichni, kdo mu předpovídali zářnou studentskou budoucnost, se bohužel trefili jen částečně. Škola ho baví, dokonce si myslím, že hodně. Jenže on nebaví paní učitelku. 
V prvním týdnu tleskal, rozjařeně vyskakoval z židličky a radoval se v hodinách. Občas se zeptal, kdy si půjdou hrát. Neznal jinou vzdělávací instituci, než školku, takže bych tohle chování označila za naprosto logické. Jenže my jsme se hned v tom prvním týdnu dozvěděli, že by měl ještě pro svou dětskost, jít zpět do školky...??!??....Ne, nedělám si legraci. Adaptační doba- s tou se nečeká, šance na zlepšení nula, golem efekt jako vyšitý. Od té doby bojujeme. Někdy je to lepší a mám pocit, že teď už se to zlomí. Někdy horší, třeba když je zase v pracovních listech červená poznámka o úpravě. Přiznám se, že mě to semlelo dokonale. Víc, než jeho samozřejmě. Je listopad a my jsme už mnohokrát řešili problémy našeho syna. Ve třídě kašpaří, místo domečku a zahrady, namaloval svou oblíbenou kapelu(Kafka band), nedává pozor, o přestávkách polehávají na koberci, spolužáci se smějí jeho vtipům.

Už jsem sama dokonce začala uvažovat o tom, že by se snad opravdu měl vrátit do školky a ten start si dát příští září ještě jednou. To, když mi bylo opravdu nejhůř. Jenže on chce číst, chce i psát, má tisíce zájmů se kterými by ho školka nebavila. A nemusíme si lhát, jeho mizerný grafický projev je prostě fakt a bude stejně slabý i to další září. Paní učitelka se divila tomu, že ho nevrátíme a varovala nás, že to je ale spousty práce doma.
Já teda myslela, že to je tak nějak normální. Pořídíme si děti, staráme se o ně a když to potřebují, učíme se s nimi a dohlížíme na to, aby všechno bylo v pořádku. Jedna ze základních věcí, které snad každý rodič dělá. Nebo nedělá? Někdy se v tom totiž trochu ztrácím. V mém životě jsem už potkala mámy, co se vůbec nechovají jako mámy a jejich děti jsou jim na obtíž. Přesto jsou poplácávány po zádech, jako skvělé rodičky. Potkala jsem i nešťastné děti, které tím trpí. Viděla jsem toho dost a teď teda nevím, kde je vlastně realita. Držím se toho, co si myslím, že je správné. I za cenu deseti kafí za den a sezení u úkolů jak jen to jde.

Paradoxně...Mládě sám chodí a doslova mě tahá, že chce se jít učit. Ne, nekecám a nepřeháním. On se jednoduše chce učit, má touhu po vzdělávání se, po objevování světa. Chce chodit do školy, jen je to prostě dítě a taky se předvádí. Velmi rád.

Vážne si nemyslím, že mé dítě je geniální a nikdo nemá právo mi vytknout, že něco dělá špatně. Jasně že dělá a ještě k tomu spousty blbostí. Samozřejmě, že když ve třídě zlobí, máme spolu hovor a přichází nějaká forma trestu. Nešla jsem na paní učitelku křičet, co si to dovoluje. Ani si nemyslím, že její práce je snadná. Jen si myslím, že existuje nějaká doba, během které se děti ve škole zvyknou. 
Každý týden je vidět pokrok, který Mládě udělá. 

I když jsem tušila, že snadné to nebude, takový start na základní škole jsem si nepředstavovala ani v nejmenším. Vlastně mi přijde, že jsme si to nestihli nijak užít, že to byl opravdu náraz do zdi. Žádné pozvolné vplutí do školního režimu. Částečně i pocit křivdy, že to celé přeci mohlo být lepší. 

Tak s tímhle teď bojuji asi nejvíc. 

Nestíhám psát, nestíhám odepisovat, nestíhám být společenská a milá. Stíhám jen pár věcí, promiňte mi. 

A byla jsem nominovaná na Blogerku roku...a ani jsem vám nestihla napsat o hlasy a soutěž byla pryč :-))

Taky chodím do školy. O tom ale jindy(tam je to zatím v pohodě, v lednu bude hůř:-)



pátek 17. listopadu 2017

Run tour/Praha

Další ze serie našich rodinných běhů. Každý je jiný, protože na každém běhu se potká úplně jiná rodinné seskupení. Tentokrát jsme běželi já, ségra, tatí a naši kluci. A opět se to povedlo, protože...může se rodinná-běžecká akce vůbec nepovést?

Ladronka je pro Run tour fakt výborné místo, což máme vyzkoušeno z loňska a vlatně i předloňska. Tehdy jsme se sešli já s pochroumanou nohou, MiniMládě miminko a ségra těhotná. Běžce tak zastupoval pouze tatí a Mládě, ale věděla jsem, že jednou to dáme úplně všichni.
Takže letošní skóre-ségra netěhotný běžec, moje noha v pořádku, děti běžely všechny, protože běhat je přeci super.

Mladší dva si dali poprvé v životě trasu 500m a Mládě zvládl 1km. Oba chtěli běžet s Atomem, což mi přišlo úplně super, protože táta a syn spolu prostě potřebují některé věci zvládnout a dokázat. Naprosto tomu rozumím a respektuji. Já jsem si zase přála běžet s tátou a ségrou, protože některé věci jsou jednoduše k nezaplacení. A jsem ráda, že se to povedlo.
Dali jsme si společně 5km příjemné trasy. Dlouho jsem si držela poměrně super tempo, ale pak jsem na chvilku zaváhala a čas mi maličko spadl. I tak se mi ale běželo snad úplně nejlíp. Velký dík ale patří slečně, která se mnou dobíhala poslední metry a vyhecovala mě k tomu, abych to nevzdala a zamakala i když jsem měla dost.

Jsem pyšná na malé kluky, na všechny tři. Doufám, že budou sportovat s velkou chutí, bude je to bavit a nebudou z nich lenivé pecky. A jsem ráda, že příště to dáme i my komplet. Atom poběží s námi. Těším se už teď, na další sezonu :)

P.S: za to že jsme všichni odběhli, připravila nám babička každému pohár s ovocem! Babička prostě umí a ví :-)













středa 15. listopadu 2017

IQLANDIA, aneb půl dne je tu málo!

Podzim nás neúprosně zahání do tepla. Ve volných chvílích směřujeme k dekám, krbu a knížkám, ale dobrodružné srdce zůstává i dál. Takže čtení je fajn, ale i na podzim je třeba objevovat něco nového. Libereckou IQLANDII jsme měli na našem wishlistu už, dá se říct, několik let. Jenže znáte to...ne vždy je úplně ideální příležitost, jindy není čas. Jednoduše, vybalancovat s návštěvou tohoto skvělého science centra jsme měli docela potíž. A jak to tak bývá, nakonec jsme se tam ocitli vlastně úplně nečekaně. Když máte volné odpoledne, venku to není úplně nejlepší a vzpomenete si právě na tohle místo...Jo, někdy se to prostě krásně sejde.

Takže naše odpoledne vyhrazené pro IQLANDII. Nebudu lhát, měli jsme vyjet hned ráno a i tak by se nám kluky horko, těžko dostávalo domů. Tím, že otvírací doba je od 9:00 do 17:00 jsme měli s naším odpolednem, opravdu co dělat. Jedno vím určitě. Ač jsme rozhodně neobjevili úplně všechno, dojem na nás tohle místo udělalo. Nemusím asi ani psát, jak byli nadšení kluci. Všechno si mohli zkusit, hodně věcí osahat a pochopit. Nebo si třeba vyzkoušet, jak se řídí vlak! Víte, jak dlouho jsme je odtud posouvali dál?  A přemlouvali, že budou i další super věci? Zabral až slib, že se sem ještě před úplným odchodem vrátíme(dodrželi jsme).

Mnoho času jsme strávili v sekci Člověk. Částečně proto, že to zajímalo kluky opravdu hodně a pak taky...Ano! Slavný, humanoidní robot Thespian. Stihli jsme zrovna chvíli, kdy si lze s robotem popovídat, takže vznáším otázku "kdo s ním, ze všech těch dětí mluvil pořád a nejvíc?" :-))
Myslím, že Mládě z toho má zážitek ještě na dlouho, mimochodem, mohli jste vidět v mých stories na Instagramu, bylo to vážně super. Mimo jiné spousty zajímavostí o dokonalostech lidského těla, simulace těhotenství-no jasně, že jsem si to břicho musela zkusit. Doporučuji všem, kdo mají chvilkové návaly, co kdyby ještě třetí dítě? Rychle to pak přechází(zdravím svou messenger partu-vy víte!:-))

Další sekce, ve které jsme se zasekli na dlouho, předlouho byla sekce Živly. Simulátor zemětřesení, nebo vichřice(strašně mi to opět připomínalo jeden díl mých oblíbených Akt X!), tady jsme se různě vraceli a zkoušeli znovu a znovu. 

Stihli jsme i Vědu v domě, což je fajn seznámí s věcmi, které doma často využíváme, ale nic moc nás nenutí přemýšlet o tom, proč se to děje právě takhle. Běhání v obří pračce si užil především Mládě. Když byl malý, pračky doslova miloval. Dokonce měl jednu malou vlastní. Takže to pro něj byla velká připomínka. Nezkusila jsem si, jak domácnost vnímají nevidomí, takže si píšu pro příště.
Ono celkově, při poštu sekcí...máme i příště co dělat. 

4 patra zábavy a poznání. No jasně, že musíme se vrátit ještě, Hned, jakmile bude zase nějaká příležitost a volný den(ano, schválně píši den:-)). Bylo to fajn. Pokud pominu fakt, že pár exponátů nefungovalo vůbec, s čímž asi lze počítat, při počtu návštěvníků, které tohle science centrum navštíví. Vlastně jsme si ani neměli kde a jak vyzkoušet bubliny, protože už se o to nikdo moc nestaral. Na to by bylo asi lepší jít dřív, únava personálu v této sekci byla trochu znát a moc tomu nedali. Jo a pokud pominu ten šílený fakt, že jsem si tu nemohla dát kafe, protože bylo zavřeno. Já vím, neděle, vím...dvě hodinky před zavíračkou, ale...utahaní rodiče by to ocenili :-))

A protože jsme ho fakt chtěli, zajeli jsme si ho dát do Kavárny bez konceptu. Co by to bylo za neděli, bez toho správného dopingu!
























pondělí 13. listopadu 2017

Bejbypankový konec festivalové sezony!

Září bylo ve znamení začátku školy, to ví všichni, ale pro nás také ve znamení posledního letního festivalu. Trochu se nám nechtělo s tím rozjetým létem loučit, ale rozhodli jsme se, že i ten poslední festival bude stát za to. A taky že jo. Kluci už měli nějaké zkušenosti, ale já jsem na tomhle bejbypankovém festivalu byla úplně poprvé. Vyjeli jsme na zámek Kačina, kde se konal festival Kefír. Čekala jsem, že to bude zážitek, ale že to bude opravdu tak moc cílené na děti...přiznám se, že mě to velmi, velmi mile překvapilo. 

Festivaly totiž navštěvujeme často, ale nějak jsme se naučili všechno zvládat i v ne úplně dětských podmínkách. Tady to bylo super. Bylo jednoduše poznat, kdo je tady nejdůležitější. Děti! Jasně, rodiče taky, ale tohle byl fakt dětský ráj. Co bych za to v jejich letech dala, kdybych na jednom místě mohla zkusit tolik věcí jako oni a pak si zalézt do jedné z postelí, které jsou stále k dispozici pro všechny, kteří potřebují pauzu na nabrání energie. Co bych dala za to, stát se na chvilku členem polní redakce časopisu Raketa a zkusit si psací stroj. Jasně, co si budeme povídat, jsem ta generace, která psala na psacím stroji kdysi dávno školní práce(ale jen v prváku na střední, pak už bylo líp:-)), takže psací stroj jako takový vidím úplně jinýma očima, ale...chápete...:-))
Naše společné poprvé na Kefíru plné nadšení. Přiznávám bez mučení, že jakmile jsem objevila "relax plac" tedy místo s nekonečným množstvím bublinkových folií, radovala jsem se víc než děti(ano, zrovna v tu chvilku psali na stroji:-). 

Do toho všeho ještě stihnout hudbu? Na podiu se vystřídala Bára Poláková, Vypsaná fixa, Kapitán Demo, večer zahrál Kašpárek v rohlíku. Na malé stagi kapely Vanua 2, nebo Bombarďák. 
Víte, já už pár koncertů speciálně Vypsané fixy zažila. Některé lepší, některé horší. Občas jsem byla i v první řadě, někdy jsem je poslouchala jen tak z dálky, častokrát s Terezou, protože...Prostě Fixa :-). Ještě nikdy jsem ale nestála v první radě s mým synem v náručí(aby pořádně viděl), volající na Pítrse a Márdiho svá moudra. Jako jo, zážitek! Doufám, že než budu stará babka, vymyslí někdo pořádný festival pro punkové důchodce a moji synové mě na vozíčku taky zaparkují do první řady. Akorát asi na jinou kapelu:-)) A neříkejte mi, že si ho mám vymyslet sama, mám toho teď fakt celkem dost!

Kafe samozřejmě bylo. Druhá věc, co mě celkem mile překvapila: vedle dobrého kafe se dalo sehnat i čerstvé pečivo. Buchty, koláče, chleba, případně rohlíky. Kultura halušek a nudlí už je  obecně z festivalů docela vymýcena. Já jsem jich za ty dlouhé roky tak moc přecpaná, že jásám nad každým stánkem, který tohle neprodává. 
Ale jídlo se dalo koupit opravdu v pohodě. Opět nebudu lhát a přiznávám, že jsem si koupila (naštěstí nevymýcenou) cukrovou vatu k tomu kafi :-)) Děti jedly v rámci možností docela normálně a dobře(kdyby měl někdo potřebu volat sociálku).

Hodně se mi líbil i koutek pro úplné mrňata. V soukromí lze přebalit děti, nebo nakojit miminka, naprosto dokonale vymyšlené a opravdu moc mě to potěšilo.

Atrakcí, zastávek a zajímavostí bylo na celém festivalu opravdu moc. Tak moc, že jsme všechno nestihli. Třeba čtení pro děti, což musel být zážitek, ale...v tu chvíli hrála hudba a nešlo to. 
Stihli jsme ale bubenický koutek, odkud jsme s Atomem(přísahám a nekecám! a to já jsem člověk, který nespočetněkrát usnul ve zkušebně, protože dlouhé čekání a Atom toho má taky dost za sebou) odcházeli se začínající bolestí hlavy. Vypadali jsme tak zničeně, že nám Tereza na chvilku odpomohla od malých lotrů a my jsme využili dvojpostel k několika minutovému odpočinku. Díky za to, protože jinak bych asi nezvládla poslední koncert festivalu, tedy Kašpárka v rohlíku. Za rok zas a tentokrát zkusím lépe rozplánovat co všechno bych chtěla stihnout. Nebo alespoň na chvilku vidět. A když se podaří, tak snad i přespat :)