pondělí 20. listopadu 2017

podzimní -radost-

Kdybych chtěla popsat všechno, co způsobilo můj totální výpadek po prázdninách, asi bych to musela rozdělit minimálně na tři, tematicky zcela odlišné části. Všechny tyhle části, plus běžné starosti všedních dnů, mi připravili poněkud krušný a dost náročný podzim. Ani ne tak fyzicky náročný, jako psychicky. Včera jsem psala na instagram o tom, že mi někdy přijde, jako kdybych za tím vším, co se děje, vlála a nic nezvládala. A to je, bohužel, pravda. 

Mládě nastoupil do školy. Všichni, kdo mu předpovídali zářnou studentskou budoucnost, se bohužel trefili jen částečně. Škola ho baví, dokonce si myslím, že hodně. Jenže on nebaví paní učitelku. 
V prvním týdnu tleskal, rozjařeně vyskakoval z židličky a radoval se v hodinách. Občas se zeptal, kdy si půjdou hrát. Neznal jinou vzdělávací instituci, než školku, takže bych tohle chování označila za naprosto logické. Jenže my jsme se hned v tom prvním týdnu dozvěděli, že by měl ještě pro svou dětskost, jít zpět do školky...??!??....Ne, nedělám si legraci. Adaptační doba- s tou se nečeká, šance na zlepšení nula, golem efekt jako vyšitý. Od té doby bojujeme. Někdy je to lepší a mám pocit, že teď už se to zlomí. Někdy horší, třeba když je zase v pracovních listech červená poznámka o úpravě. Přiznám se, že mě to semlelo dokonale. Víc, než jeho samozřejmě. Je listopad a my jsme už mnohokrát řešili problémy našeho syna. Ve třídě kašpaří, místo domečku a zahrady, namaloval svou oblíbenou kapelu(Kafka band), nedává pozor, o přestávkách polehávají na koberci, spolužáci se smějí jeho vtipům.

Už jsem sama dokonce začala uvažovat o tom, že by se snad opravdu měl vrátit do školky a ten start si dát příští září ještě jednou. To, když mi bylo opravdu nejhůř. Jenže on chce číst, chce i psát, má tisíce zájmů se kterými by ho školka nebavila. A nemusíme si lhát, jeho mizerný grafický projev je prostě fakt a bude stejně slabý i to další září. Paní učitelka se divila tomu, že ho nevrátíme a varovala nás, že to je ale spousty práce doma.
Já teda myslela, že to je tak nějak normální. Pořídíme si děti, staráme se o ně a když to potřebují, učíme se s nimi a dohlížíme na to, aby všechno bylo v pořádku. Jedna ze základních věcí, které snad každý rodič dělá. Nebo nedělá? Někdy se v tom totiž trochu ztrácím. V mém životě jsem už potkala mámy, co se vůbec nechovají jako mámy a jejich děti jsou jim na obtíž. Přesto jsou poplácávány po zádech, jako skvělé rodičky. Potkala jsem i nešťastné děti, které tím trpí. Viděla jsem toho dost a teď teda nevím, kde je vlastně realita. Držím se toho, co si myslím, že je správné. I za cenu deseti kafí za den a sezení u úkolů jak jen to jde.

Paradoxně...Mládě sám chodí a doslova mě tahá, že chce se jít učit. Ne, nekecám a nepřeháním. On se jednoduše chce učit, má touhu po vzdělávání se, po objevování světa. Chce chodit do školy, jen je to prostě dítě a taky se předvádí. Velmi rád.

Vážne si nemyslím, že mé dítě je geniální a nikdo nemá právo mi vytknout, že něco dělá špatně. Jasně že dělá a ještě k tomu spousty blbostí. Samozřejmě, že když ve třídě zlobí, máme spolu hovor a přichází nějaká forma trestu. Nešla jsem na paní učitelku křičet, co si to dovoluje. Ani si nemyslím, že její práce je snadná. Jen si myslím, že existuje nějaká doba, během které se děti ve škole zvyknou. 
Každý týden je vidět pokrok, který Mládě udělá. 

I když jsem tušila, že snadné to nebude, takový start na základní škole jsem si nepředstavovala ani v nejmenším. Vlastně mi přijde, že jsme si to nestihli nijak užít, že to byl opravdu náraz do zdi. Žádné pozvolné vplutí do školního režimu. Částečně i pocit křivdy, že to celé přeci mohlo být lepší. 

Tak s tímhle teď bojuji asi nejvíc. 

Nestíhám psát, nestíhám odepisovat, nestíhám být společenská a milá. Stíhám jen pár věcí, promiňte mi. 

A byla jsem nominovaná na Blogerku roku...a ani jsem vám nestihla napsat o hlasy a soutěž byla pryč :-))

Taky chodím do školy. O tom ale jindy(tam je to zatím v pohodě, v lednu bude hůř:-)



4 komentáře:

  1. Jani, drž se. Loni jsme taky bojovali s paní učitelkou... chvíli to i vypadalo na změnu školy. Ale přesně z důvodů, které uvádíš ty, jsme to nevzdali. Kuba do školy chodil rád, měl tam kamarády a paní učitelku zbožňoval, i když ona si na něj neustále stěžovala. Takže zatnout zuby, vydržet....

    OdpovědětVymazat
  2. Držím palce, ať to mládě neotráví a je stále stejné zářivé dítě. Já měla v první třídě stejný problém a k tomu soušku učitelku. Poznámek až hanba. Pak jsme se přestěhovali a rodiče zjistili, že k psychologovi (kam mě posílala) by měla jít spíš souška. ;)
    Držím palce ať se vše uklidní!

    OdpovědětVymazat
  3. Milá Jani, přemýšlela jsem, co všechno ti sem napsat, protože toho mám na srdci nemálo. Především chci napsat to, že si nemyslím, že by chyba byla ve vás. A že je mi strašně smutno z toho, když někdo prvnáčkovi na jeho první cestě školou takto nepomůže. Také mám společenskou a povídavou holčičku, jejíž grafický projev a soustředění nejsou dokonalé. Ale měla štěstí na bezva učitelku, která vše chápe..že je to prostě normální. Že jsou děti takové a děti makové, že někdo je klidný a někdo zakřiknutý a někdo spontánní a někdo prostě škrábe. Naše paní učitelka vždy dává všem prvnáčkům čas do zimy, aby si vše ozkoušeli, pochopili, jak to ve škole chodí, jak se pracuje...říká, že pak se většina z nich prostě "srovná". Myslím, že je to tak správné, a ať už by to u vás bylo jakkoliv (jako že tam ale velký problém nevidím), přijde mi velmi kruté že Mládě někdo "odsoudil" v prvním týdnu! školy. Jasně, že je to pro něj vše nové. Jasně, že se teprv učí, jaký je rozdíl mezi školkou a školou! Také psaní se u nás řešilo trochu jinak. Když jsem se s obavami paní učitelky ptala, jestli to její čmárání není už přes čáru, řekla mi na to, že prostě vidí, jak moc se snaží a jak je to její maximum. Že jí tam přeci nebude razítkovat prasátka. Že většina dětí se vypíše a nebo nevypíše a bude prostě škrábat...ale že kdo ví, jak a čím budou tyto děti jednou psát a zda pro ně ty kličky budou opravdu stěžejními.... Neříkám, že se to nemá naučit, vůbec ne. Bojujeme každý den. Ale i kdyby dostala sto poznámek, tak vím, že to, co odvádí, je teď její maximum...a že nejdůležitější na tom je ta její snaha a to, že umí pracovat. No, abych to shrnula: držím vám všem palce. Do školky ho určitě nevracejte, nepatří tam. A ber to tak, že každá, ale opravdu každá energie, kterou věnuješ svým dětem, se ti vrátí a má smysl. Budete mít možná těžký a pro všechny náročný začátek, ale pracujte spolu prostě víc doma, věnujte se mu, proberte to... a pevně věřím tomu, že později z toho už budete jen těžit. Přeju, ať máte dost sil. Markéta

    OdpovědětVymazat
  4. No pane jo! Pane jo, že tohle se ještě může odehrávat v dnešní době! Škola má dávat radost že vzdělání, podněcovat touhu učit se nové věci! Dodnes ničí a zadupává. A rodiče mlčí, doma dřou sebe i děti a nic se nemění. Nejstarší dcera je ve škole, učitelka je skvělá podobně, jak popisuje Markéta výše, mladší dceru učím doma. Nejmladší uvidím, je ještě u prsu :-) a čím déle jsem v domácím vzdělávání, tím vic chyb a nedostatků vidím na klasickém školství. Jani, zkusila bych se porozhlednout po okolí a případných alternativach. Tohle mě děsilo už se vstupem do školky. Já dám dceru na 8h hlídání někomu, koho VŮBEC neznam!!!! Vždyť normálně než jdu k někomu na návštěvu, tak se s ním taky nejdřív seznámím!!! S učitelkami není jak. Je na dveřích školy visí seznam a hotovo. Ta antipatie vůči vašemu synovi je fakt úlet. Dnes vím, že výběr školy je prace tak na dva, tři roky před zápisem.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za milé komentáře;-)