pondělí 27. února 2017

Diagnóza máma

Vrátili jsme se z hor, kde si vždycky odpočinu. Jasně, někdo by mohl říct, jak si můžu odpočinout s dvěma dětma. Jsem nenáročná. Stačí mi chvilku se dívat na kopce, dát si kafe, dýchat horský vzduch a jít si zalyžovat. Dát si večer s mužem víno a jen tak si chvilku povídat. 

Už strašně dlouho jsme s Atomem nelyžovali společně. Aktuálně to máme tak, že jeden z nás je na kopci s Mládětem a ten druhý se věnuje MiniMláděti. Oboje mi přijde super i když nepopírám, že už nás vidím, jak lyžujeme všichni čtyři společně. Mládě lyžování miluje. Není za tím žádný extra dril, jen zdravá motivace k pohybu, k tomu že sportovat je skvělé v létě nebo v zimě. Vidí nás, že to děláme taky, nestojíme pod kopcem a nehecujeme ho. A jemu se líbí, že to zažíváme společně.

MiniMládě má velkou motivaci v tom, že brácha lyžuje a on ho chce dohnat. Vyzkouší to(možná) až za rok a pak se uvidí. Pustit ho na kopec, bude ještě běh na dlouho trať. Stejně jako to bylo s Mládětem kdysi. I tak pro mě není lepší pocit, než ten, že jsem své kluky naučila něco nového. Aktuálně jsem především a v první řadě máma, což je taková nálepka, která se asi moc nenosí. Narážím na to teď z několika stran. Skoro by se pak člověk měl stydět za to, že se svým dětem věnuje, že s nimi nesedí doma na zadku, že se nepředhání, jak moc je nad věcí s tím celým rodičovstvím, nebo že je nenechá být celý den v pokoji, kam nainstaloval televizi a má pak ten svůj klid, který si přeci zaslouží. 

Tak třeba televizi kluci v pokojíčku mít nebudou ještě pěkných pár let. A řeknu vám proč. Zatím jí totiž vůbec nepotřebují. Ale pozor! Nebavíme se tu o tom, že je u nás tv tabu, že nesmí nikdy. Jasně, že se koukají na pohádky a jasně, že já někdy s nimi. Milují Potkali se u Kolína, Jáju a Páju, Zahradu nebo Krysáky. Pořád mám ale nějak pocit, že na soustavné povalování se doma, zašití u televize nebo notebooku mají čas do puberty. S tím jsem asi nějak smířená, každý to prožívá jinak a může se stát i tohle. I když si je tak zatím představit neumím ani z dálky. Mládě nesnáší jakoukoli nečinnost a možná se to s ním povleče právě do té puberty, těžko předjímat. 

Ve výchově jsem si dala trochu jiný cíl. Ukázat svým dětem, že cestování je skvělá věc, že v zimě lyžovat, bruslit, stavět sněhuláky a bobovat je nejlepší, že čtení jim rozšíří obzory. Že v létě se plave, jezdí na kole, běhá po zahradě, k svačině si můžou utrhnout jablko nebo angrešt a dobrodružství je jasná věc. Bereme je na kulturní akce, někdy koncerty. Oba. Ne všude a za každou cenu, ale když to jde, tak ano.

A až si budu jistá, že tohle je pro ně to zásadní, tak se budeme bavit o televizi v pokoji(a nebo je to taky třeba vůbec nenapadne!).
Moje spolužačka říká, že kdyby dětem rozdala tablety a nechala jim zapnutou tv, tak zvládne mít třeba šest dětí, ale s výchovou už to nemá nic společného. Ano, neřekla bych to líp. 

Za pár let už jim nebudu mít co ukazovat. Budou si hledat cestu sami, ale budou navazovat na základy, které jsme jim s Atomem dali. I když nás to stojí nervy, čas a jsme často strašně unavení. Jestli je to dobře, nebo špatně, si povíme. 
Důležité pro mě je, že o tom jen nepíšu a nedělá to za mě někdo jiný, ale že to takhle opravdu dělám(e). Jo a jako pochvala mi naprosto stačí, že jsem pro Mládě "hustá máma" :-)

P.S: Kluci mají v pokoji spousty knih a přehrávač na ipod, ze kterého Mládě večer poslouchá audiopohádky, když neusne u čtení a ráno si tam MiniMládě pouští hudbu a tančí po pokoji. Za mě, naprostý ideál.

úterý 21. února 2017

7/52

Mládě byl pirát. Tedy alespoň ve školce, během karnevalu. Předcházela tomu velká příprava kostýmu a všech detailů, včetně pirátských tetování a kreslení pirátských vousů. Myslím, že výsledek vůbec nevypada zle. Strašně jsem řešila, aby se mu to líbilo, cítil se pohodlně, aby si všechno vyzkoušel a věděl, co tedy bude mít na sobě, konzultoval to se mnou. A asi se i povedlo :-) Po týdenní pauze se už asi do školky těšil, je na něm vždycky znát, když není pár dnů v kolektivu. Jedno ráno za mnou přišel se zvláštním culením a pořád popocházel kolem se slovy "mami, je na mě něco novýho:"...nejdřív jsem nechápala o co jde, ale pak mi bylo prozrazeno, že se v koupelně mohl natřít po holení s tátou jeho novým olejíčkem. Takže dospělost level 1000 v tu chvilku a já jsem si říkala, že to je vlastně strašně fajn. Tohle jsem si přála, aby se svým tátou prožíval, takhle to má být.



MiniMládě má za sebou první výjezd vlakem, jen se mnou. On a já. Zabalila jsem mu na cestu spousty knížek, svačinu a čekala jsem, jak to celé dopadne. Možná proto, že jsem automaticky počítala s tou nejšílenější variantou, byla jsem mile překvapena. Bavilo ho, prohlížet si knihu, líbilo se mu koukat na svět venku přes okno a nasvačil se úplně sám. Zvládl být chvilku úplně sám beze mě s dětma a vůbec ho nezajímalo, kam jsem odešla. Věc, která by byla ještě před měsícem absolutně nereálná. Kromě toho si konečně si začal doopravdy hrát s ostatními a družit se. Přijde mi, že už mě nepotřebuje mít za zády v jednom kuse. Velmi nám společný výlet prospěl, protože běžně je velmi fixován na Atoma a ten večer vyžadoval, abych ho šla uspávat já. Někdy mívá náladu jen a jen na tátu a jeho jediným přáním je, aby ho šel uspávat právě on. Vlastně mu rozumím, někdy jsou ty dny prostě těžší...Říkala jsem si, jak by bylo krásně snadné, místo těch pěti kilo knih, sbalit jeden tablet a mít svůj klídek. Ale neudělám to :-) Všechna čest rodičům, kteří to mají podobně, nebo stejně. Dneska jsem jela v kupé s úplně úžasnou rodinou, která hrála pexeso. Musela jsem se usmívat, protože jsem teď nějaký čas propadala beznaději, že ty správné mámy to dělají přesně takhle a já jsem někde úplně mimo. Tak prej ne :-)


sobota 18. února 2017

film/I dva jsou rodina

Ve středu jsem byla ve Francouzském institutu na předpremiéře nového filmu a musím o něm dodnes přemýšlet. Když mě Lucka na tuto projekci zvala, vybavuji si, že psala něco o dojemném filmu. Jenže já u filmů moc nebrečím, v kinech prakticky nikdy. Tak tady se mi to sešlo úplně všechno dohromady. Znáte ty filmy, které jsou krásné a zároveň srdcervoucí? Tohle je přesně on.

Samuel (Omar Sy) si užívá bezstarostný život na francouzské Riviéře. Do chvíle, než ho navštíví bývalá milenka Kristin (Clémence Poésy) a oznámí mu, že dítě, které drží v náručí, je jeho. Holčičku mu předá  a uteče. Samuel s malou Glorií odlétá do Londýna, kde Kristin marně hledá, ale akonec mu nezbývá nic jiného než si najít práci a usadit se zde. Samuel se okouzlujícím způsobem pouští do výchovy malé Glorie. Během následujících osmi let se ukáže, že je nejen milující, ale i hodně netradiční táta. S humorem se vypořádává s nástrahami každodenního života osamělého Francouze v Londýně. Rodinná idylka se však záhy změní, když se objeví Kristin.



Tenhle příběh netradičního, ale okouzlujícího tatínka, který se musí postarat sám o výchovu své dcery, bude k vidění v kinech od 23. února pod názvem I dva jsou rodina (Demain tout commence). Režisér filmu Hugo Gélin má na svém kontě cenu Nejlepší debut roku2013 za film Comme des frères a podílel se také jako scénárista na komedii Zlatá klícka.

V závěru jsem měla pocit, že bych měla jít ven ze sálu, za dveře a chvilku tam brečet sama pro sebe. Stažené hrdlo jsem měla už když uteče máma od své dcery. Jako dcera, která se dodnes někde v hloubi duše srovnává s tím, že byla "odložena" a vychována jen jedním rodičem, jsem to prožívala z možná trochu jiné per spektivy.  Ale tátové jsou a budou hrdinové. Jen to, že dítě porodíme, z nás žen nedělá kvalitního rodiče. Je to přeci celé o něčem naprosto jiném.


Na trailer se můžete podívat tady



pátek 17. února 2017

6/52

Mládě měl za sebou jarní prázdniny a byl s námi doma. Vždycky ráno se k nám vplazil do postele a někdy trvalo strašně dlouho, než jsme vůbec vstali. Většinou pak následoval závod ve sjíždění schodů po zadku. Paráda :) Nejvíc mě ale potěšilo, když jsem je našla společně v naprostém klidu na gauči a Mládě "četl" z knihy bráškovi a ten rád a ochotně poslouchal. Měla jsem pocit, že kus práce, kterou jsme odvedli na jejich výchově, byl správný a že to, že si čtou je úplný ideál. A teď ještě dalších, alespoň dvacet let:-)) Stejně prima pocit jsem měla, když přijela Tereza s Toníčkem a naše děti seděli na gauči, jeden hrál na kytaru, druhý prohlížel knihu a třetí zkoušel flipbook. Je to na dobré cestě? Já v to doufám!(gauč od kříd vám kluci, pro tentokrát, odpouštím :-))
Stihli jsme i pár výstav. Hodně se mu líbila výstava Pražské biografy/pomíjivé kouzlo potěmnělých sálů. Nechal se ode mě číst různé názvy kin, aby pak na procházející paní zahrál scénku "tak já nevím, číst ještě neumím, ale docela by mě zajímalo jestli tady na té fotce je kino Lucerna, nebo spíš Blaník. Nemůžete mi poradit?" Takže...asi tak! :-)



MiniMládě prožil velký zlom. Poprvé jsem to zpozorovala, když se přijela podívat "teta na hlídání". MiniMládě je celkově dost odtažitý, jen tak někoho si k sobě nemíní pustit. Hlídací teta Šárka přišla a oba kluky naprosto okouzlila. Mládě se klasicky musel uvést, jak je jeho dobrým zvykem. Je otevřený a komunikativní, problém nikdy nemá. MiniMládě potřebuje víc času, ale rozkoukal se a během chvilky skočil Šárce do náruče. Ještě nikdy nic takového neudělal. A ten den vůbec neměl problém! Od té doby je mnohem otevřenější, druží se a asi ho to i baví. Mám z toho obrovskou radost :-) Doufám, že to bude pokračovat. A líbil se mu Hurvínek a Žerykova bouda. A taky Mánička, protože má stejné brýle jako maminka(a samozřejmě se jí je snažil sundat:-)).

středa 15. února 2017

My, mámy!

Na pondělí jsme si domluvily kafe. Holčičí kafe, trochu povídání...a k tomu čtyři děti! Seděly jsme uprostřed velké kavárny/herny a já jsem si najednou uvědomila, že my už vážně máme všechny děti!

Totiž-když se mi narodil Mládě, byla jsem ze svého okolí úplně první. Svou cestu rodičovskými povinnostmi a nejen jimi, jsem si musela hledat a udusat, naprosto sama. Ovlivněna pouze sama sebou, svým citem a intuicí. Taky tím, co jsem viděla jinde a říkala jsem si, že takhle to nechci. A bylo to takové trochu zvláštní, ale tehdy mi to nesmírně vyhovovalo. Věřím, že i Mládě to trochu formovalo.  Nevyžívala jsem se v chození do dětských heren, na společné pískoviště, kde si maminky, které se všechny znají z x dalších kroužků, cvičení, plavání, povídají a na děti občas houknou z lavičky(tohle nemá být jejich kritika, pro mě za mě, ať si své děti vychovává každý jak nejlíp umí!). Já tohle nějak neumím, ale zároveň si myslím, že to Mláděti konkrétně nijak neublížilo.

Skok o pár let a jednoho syna víc. Jsme tu. Tři kávy, které u sebe nemají jako samozřejmost víno, ale dudlík, plyšovou lišku a další hračky. Tři mámy! Naše děti si hrají kolem, občas jim pomáháme a to nejmenší se ještě spokojeně nechává chovat. Stíháme se u toho bavit o všem! A já jsem najednou vlastně docela ráda, že s někým můžu sdílet svoje radosti, zážitky, nebo problémy. Protože ne vždycky jsou věci tak růžové, jak by se mohlo zdát na instagramu ;-) Že se naše děti druží a hrají si...Přišlo to v pravou chvíli a jsem na to naprosto připravena.

Takových kafí, zažívám čím dál víc. Protože většina mých blízkých se stala rodiči. Někdy se dokážeme v klidu a dlouze pobavit. Pak jsou i kafe, kdy si děláme naděje a v závěru si neřekneme prakticky ani slovo. Ale víme :)
Neznamená to, že si celou dobu povídáme o plínách, znamená to něco úplně jiného. Něco, co bych s maminkama z cvíča prostě neuměla.
Káva se dá vypít kdekoli, když je dobrá společnost. Všem mámám, se kterýma se vídám, nebo jsem v kontaktu alespoň přes internet(zdravíme Evitu s Dorotkou, kteří jsou čerstvě doma z porodnice), velký dík. Před pár lety jsem si nic podobného neuměla představit!

P.S: Chodím i na "normální" schůzky a protože teď mám pár pracovních a ještě několik školních záležitostí, přijde mi, že je to v naprosto dokonalé rovnováze. Úplně všechno! :-)



úterý 7. února 2017

5/52




Mládě procvičuje grafomotoriku. Hodně často propadá beznaději, když mu něco nového nejde. Snažím se ho uklidňovat, že všechno nejde hned a on to po sto první zase vezme do ruky a jede dál. Téžší věci mu zatím nejdou, ale věřím, že to doladíme. Plánuju pustit se s ním do Šimonovoých pracovních listů, kdo nezná, tak TADY. Zkouším prostě všechno, jak bych mu mohla pomoct a mám pocit, že už je to znát. Dali jsme si spolu jedno fajn lyžování. Já a on, což nám oběma prospělo.I když první jízdu na mě naštvaně křičel, že mu to jede pomalu a pořád kontroloval, jestli jsem s ním. Hodně mě to s ním bavilo a doufám, že to ještě párkrát ve dvou zvládneme. A na lanovce mi pak vyprávěl různé historky. O upírech samozřejmě :-)



MiniMládě rád pomáhá při vaření a ještě raději mě napodobuje . Třeba jako když mi vytáhl tužku na oči a pomaloval si s ní obličej. Vzal to důkladně, polovinu tváře, ucho. Taky se snažil oči, přesně jako to dělám já. Pak si šel v klidu hrát a dělal že nic. Pohoda :) Říkám si, že je vlastně moc fajn, že si tužkou neublížil a svoje věci si hlídám mnohem líp. Rád pomáhá bráchovi s "učením", dost si užívá, když může dělat totéž co on. Velmi k němu vzhlíží. Šetří slovy, skoro ho podezírám, že je trochu lenoch a ví, že mu stejně to základní rozumím. Snažím se ho motivovat, popostrčit k tomu, aby opakoval slovíčka, když si prohlížíme knihu. Bezpečně najde to, co po něm na obrázku chci, ale zopakuje to málokdy. Uvidíme, kdy se opravdu rozmluví.

pondělí 6. února 2017

všechno pryč!

V posledních dnech vyhazuji. Ani nemůžu napsat, že nějak extrémně třídím, protože bych nepsala pravdu. Prostě se zbavuji. Vyhazuji všechno, co jsem měla uložené ze slušnosti, co mi leží na stole/skříni/polici a já vlastně nevím co s tím. Vyhazuji všechno co se nepoužívá a zabírá místo. Vyhazuji také poslední věci, které už tu dávno nemají co dělat. Nemám totiž nejmenší chuť narážet na minulost, byť v těch nejzapadlejších rozích domu. 

A přitom to začalo tak nenápadně, když jsem se klukům rozhodla třídit hračky. Mají doma neuvěřitelné, vážně neskutečné množství hraček. V závěru si hrají s dřevěnýma kostičkama, sensory blocks a Duplem. Taky ještě občas s vláčkama a Mládě nedá dopustit na svou kutilskou sadu. Nutno podotknout, že 90% hraček jsme jim ani nekoupili. Na to stačí jedny Vánoce. Domluvila jsem se tedy s Mládětem, že rozbité hračky vyhodíme, nerozbité, které už ani neví, že je mají v pokoji, dáme dětem, které je ještě využijí. Myslím si, že to docela hezky pochopil. Celkem jsem tím podpořila jeho plány na to "být tátou v dětském domově" už řešil, že by se hračky hodily právě tam. Fajn!

O pár dnů později jsem sama sobě musela přiznat, že i když mám asi 40 hrnků na čaj, tak ten čaj piju, když už, tak maximálně z jednoho. Tady už se to začalo rozjíždět na plné obrátky. Na co já sakra všechny tyhle věci mám? Následovalo soukromé přiznání, že máme v kuchyni úplně neskutečné a šílené věci. Věci, které pořád odsouvám a vím, že s nimi nikdy nebudu pracovat(elektrický nůž na pečivo). No a pak taky ty věci, které mě naštvou jen je vidím(zkumavky s přísavkou na kytky!), ale stejně je neumím vyhodit, protože co kdyby je ještě někdo někdy chtěl. Tak tentokrát jsem uměla. Uměla jsem si s tím vším asi vůbec poprvé radikálně poradit. Zbavila jsem se spousty vzpomínek, které jsem potřebovala vytěsnit a nevěděla jak. Balzám na duši a zároveň spousty osvobozující práce přede mnou.



Když jsem byla mladší, moc ráda jsem se obklopovala velkou spoustou věcí. Teď jsem se postupně dopracovala na "čím míň, tím líp". Nejspíš jsem se potřebovala dostat do určitého životního stadia, abych tohle (především sama sobě) dokázala. 
Jediné, co vážně nikdy nebudu, nechci a odmítám vyhazovat, jsou knihy. Sice je už pomalu nemáme kam dát, ale nevadí. Mám totiž v hlavě novou knihovnu a nemůžu jí odtud dostat. A tam se vejde knížek ještě mraky. I když....nebudem si lhát, já bych knihy kupovala i kdybych věděla, že budou bydlet nějaký čas položené na zemi :-)
Hodně kamarádek mi to říkalo, a já tomu moc nevěřila, ale zbavování se věcí je veskrze příjemná záležitost. A to, že mi to takhle prospěje po psychické stránce, to je vážně skvělý bonus. Potřebovala jsem to. Odhodlat se a začít. A vážně se cítím tak dobře, že tomu sama skoro nemůžu pochopit. Pár věcí pryč a radost až na kost. Jako kdyby mi odpadlo těžké závaží, které  jsem si s sebou nevědomky pořád tahala. Tak prý už je konec. 

Zajímá mě, jak to máte vy? Třídíte? Vyhazujete? Nebo sbíráte a pak nevíte co s tím vším? Nějaké rady a tipy?

P.S:jestli já to všechno nedělám proto, že bych se spíš měla učit otázky do psychologie a pedagogiky. Začíná mě to nenápadně strašit i ve snech :-))

středa 1. února 2017

4/52



Mládě si na jednu stranu užívá zimu a všechny činnosti a aktivity, které k tomu patří. Zároveň ale po očku kouká, jestli se už náhodou neobjeví léto. Připomíná si ho alespoň s letním vydáním Rakety. Rád běhá venku a pak doma rozmrzá u poslouchání audioknížek. Ostatně, to je i na cestách jeho(a tím pádem i naše) oblíbená zábava. Hodně často a rád řeší, že až vyroste, bude mě chránit, což mě těší. Ještě víc to, že si chce před spaním šeptat buď legrace, nebo vážné věci. Třeba to, že by jinou maminku nikdy nechtěl. S čím má zásadní problém-velmi ostrý jazýček. V posledních dnech přitvrdil na hubatosti a musíme ho mnohem výrazněji krotit. Už padlo i pár větších trestů a demonstrativní truc za dveřmi. Znáte to, když vidíte, že to dítě je úplně jako vy...



MiniMládě si staví čtecí doupata(kdo sleduje můj ig, tak ví). Byla jsem z toho překvapená, protože jako malá holka jsem dělala úplně totéž. Vždycky jsem si nanosila knihy, spousty polštářů a dek, zahrabala jsem se a prohlížela, později četla a četla. A on to dělá stejně, aniž bych mu to já, nebo někdo další, ukázala. Rád si bere pastelky a kreslí. Vždycky a na všechno. Máme počmárané dveře, zeď a nově i kus gauče. Velmi těžce nesl mé tři dny ve škole a dost jasně mi to dal najevo, když jsem přijela domů. Pusu jsem dostala až druhý den. No, nebudu lhát, bylo mi z toho mizerně a smutno. Je v tomhle docela jiný než Mládě. Každé ráno sjíždí po zadečku schody a u dveří na balkon sleduje sýkorky, jestli nepotřebují nasypat zrní. :-)