sobota 18. března 2017

Dva roky

Moje milé MiniMládě,
před dvěma lety jsi se rozhoupal a rozhodl jsi se, že teď je ta správná chvíle a Ty se podíváš na svět. Moc jsem se na Tebe těšila a zároveň se trochu bála, protože do porodnice jsme odjížděli velmi narychlo s nejistým pocitem. Mě i Tebe tehdy vyprovázel i Tvůj bráška, protože nebyl čas. Ten strach o Tebe mám (a budu mít) pořád, jsi můj malý/velký kluk. Dva roky, za které jsme toho stihli vážně hodně. Byl jsi se mnou ve škole, když to bylo nutné, připravil mi i pár krušných chvilek a pochopila jsem, že co se týče hudby, mám dalšího parťáka na poslouchání a tancování.
Mám ráda chvilky, kdy si se mnou chceš prohlížet knížky, nebo mi něco “vyprávíš” a divoce u toho gestikuluješ. Vážím si každé pusy a každého objetí, které mi přijdeš sám od sebe dát. Je to pro mě moc důležité. Máme za sebou dva roky prima dobrodružství a jedeme dál. Neuměla jsem si tuhle dobu vůbec představit a...jsme tu! Jsi skvělý kluk a jsem na Tebe pyšná. Všechno nejlepší! Mám Tě moc mám ráda.
Máma

pátek 17. března 2017

10/52

Mládě se moc těšil do školky a byl spokojený, že už konečně! Chyběl mu kolektiv, děti, doma už se začínal pekelně nudit. Školka byla tentokrát docela vysvobozením pro všechny. Začala mu sezona, takže už se pomalu stěhuje se svou dětskou motorovou pilou na zahradu, tvrdě tam dře a je z něj zase, po dlouhé zimě, správný dřevorubec. V praxi to znamená, že přijde ze školky, převleče se do pracovního a do večera bych ho neviděla, pokud by nedostal hlad. Z toho mám radost. Ne, že ho nevidím, ale že bere zahradu a chození ven, jako něco super. Ne, že je to trest a teď musí chvilku dýchat čerstvý vzduch, aby se mohl povalovat. Je to prostě takové malé zahradní dítě. Už si chystá předzahrádku u svého domečku a vymýšlíme různé úpravy. Všude si bere knihy. Na výlet se školkou, když jdeme pro potvrzení k lékaři, když nás čeká delší trasa autem. A brácha ho stále velmi aktivně napodobuje. Velmi dobře!




MiniMládě se vystřídal s bráchou a zůstal nastydlý zase on. Takový klasický kolotoč, když máte dvě děti. Naštěstí se dal rychle dohromady a po několika dnech nekonečné nudy, kdy už měl plné zuby mě, která se snaží ho zabavit a mizerné nálady(co mizerné! Měl prostě několik velmi protivných dnů po sobě jdoucích). Jediným světlým okamžikem se pro něj stával příchod Mláděte ze školky a jeho kašpařiny, kterýma bráchu bavil. Viděli jsme spolu spousty pohádek, snažila jsem se ho udržet, aby ležel a odpočíval, ale byl to jeden z těch těžších úkolů. Samozřejmě nechtěl. Nuda. Ke konci týdne už mohl na kratší(zkušební) procházku a pak jsme si dali v neděli výlet na Ještěd. To ho velmi nadchlo, když tedy nepočítám jeho utíkání pryč z restaurace. Venku je samozřejmě všechno lepší, zajímavější. A cestu lanovkou zvládl krásně, trochu jsem se bála jak zareaguje, ale bylo to dobrodružství. Jako všechno.


středa 15. března 2017

hrát si, vychovávat, učit se

Když jsem se rozhodla, že si k vychovávání dětí přidám na seznam aktivit ještě školu, bylo mi úplně jasné, že to nebude žádná velká sranda. Spíš jedno z těch těžších období. Ale chtěla jsem a šla jsem do toho i přes to všechno. 

V tom, abych to všechno přežila mi pomáhají kluci, kteří dokáží bez problémů zůstat doma sami. Nepotřebují k tomu ani mě, ani žádný manuál na přežití, nebo navařeno na ,tři dny dopředu. Můžu naprosto v klidu odjet do školy a vrátit se za dva dny. A často se tomu někdo diví, takže si říkám, že je to vlastně docela dobrý námět na článek. Teď o ale tom psát nechci, chci psát o něčem úplně jiném.  O tom, jak to mám já, když se snažím učit a zároveň mám u sebe děti. 

Přesně si pamatuju období před rokem, kdy jsem měla v kuchyni otevřené poznámky, učila jsem se nahlas a vařila u toho polévku, zatímco miniMládě spokojeně spal. Všechno jde, když se trochu chce. Když se připravuji do školy, tak ovšem není pravidlem, že stihnu vařit, už vůbec není pravidlem, že trávíme společně odpoledne. Během mých příprav tahle úloha padne na Atoma a já jsem zavřená v pracovně. A píšu, učím se, nebo dělám i deset věcí dohromady. 

Dost dlouho mi taky trvá, než přepnu z "postavíme hrad z kostek" na "předškolní pedagogika", většinou tak půl hrnku kafe a chvilku zírání do zdi.
Taky v tu dobu není doma nikdy uklizeno. Dobrý, nebudeme si lhát, s dětma u nás uklizeno není fakt prakticky nikdy(a kdo to umí na 100%, tak všechna čest), ale když se učím, je to skoro tragedie šílených rozměrů. Nestihnu dát nádobí do myčky, protože píšu. Nezvládnu uklidit hračky, protože se učím. A tak dále...

MiniMládě mě většinou v takových dnech potěší něčím nečekaným! Tím myslím vysypaný cukr všude, logr vytažený z koše(ano, fakt se to stalo!!) a naposledy také mléko vytažené z lednice a zatímco vystresovaná matka telefonuje o školní práci, tak spokojené MiniMládě odšroubuje mléko otočí dnem vzhůru a proběhne se takhle po celé kuchyni. Hrdě mi pak přijde předvést mokré kalhoty. Například :) Děti jsou radost. A škola taky. Všechno dohromady je to někdy pekelně vyčerpávající. 

Aktuálně úplně poprvé cítím, že mi vlastně docházejí síly. Že mě neskutečně moc trápí, že čas, který jsem věnovala(leckdy zbytečným esejím a pracem), jsem mohla trávit jinak. S klukama. 
Co když si budou pamatovat jen to, že jsem se učila a učila? A nebo to bude tak, jak nám říká naše psycholožka při výkladu, že děti studující rodiče vnímají kladně a berou si z nich příklad? Netuším! Možná jsem si měla síly šetřit právě na teď, když to nejvíc potřebuju, možná jsem se úplně přecenila. 
A třeba nic z toho nevyjde a všechno jsem riskla zbytečně. Nějak to na mě dolehlo. Únava, stres, strach. Vybrala jsem si to ale přeci jen sama!

Vypila jsem za tu dobu neskutečné množství kafe, podobně hrozné množství coca-coly, pěkných pár litrů moštu. Abych vydržela, snědla jsem mraky sladkého, ne úplně zdravého jídla. Dnes jsem dopsala svou práci na téma "Rozvoj předčtenářské gramotnosti"  a mám dost. Dva poslední večery moji kluci byli neuvěřitelně hodní. Vždycky jsem si našla čas, abych je alespoň večer uspala. Když jsem uspávala Mládě, tak chtěl abych u něj ležela a poslouchali jsme spolu naší oblíbenou pohádku. Držel mě za ruku a já jsem nějak cítila, že mi v tu chvíli strašně rozumí. MiniMládě mě včera strašně silně objal. Ještě nikdy to neudělal, ale vypadala jsem tak strašně a tak moc mi to v tu chvíli pomohlo! 

Třeba už zase budu fungovat jako člověk, rodič, partner, úplně naplno. Vždycky je naděje :-)

P.S: Dnes jsem byla s klukama venku, po třech dnech v pracovně, a mám pocit, že jsem se propsala do jara. Takže dobrý!


čtvrtek 9. března 2017

9/52

Mládě zůstal doma, školka vůbec nepřicházela v úvahu, protože k teplotě se přidal šílený kašel a celková únava. Takže domácí polehávání u pohádek a filmů. Viděl Jak vytrhnout velrybě stoličku, taky Jak dostat tatínka do polepšovny, Prázdniny pro psa, Za trnkovým keřem(jeho oblíbený dětský hrdina je aktuálně Tomáš Holý). V polovině týdne se mu značně ulevilo a všechno byla nuda. Gauč byl nuda, pohádky nuda, odpočívání nuda...."Už musím mazat do školky" oznámil mi jedno ráno v naději, že to projde. Ale měl naordinovaný komplet týdenní odpočinek, takže i když už vypadal dobře, nikam našel. Vlastně až v pátek popřát Elilíně k jejím krásným narozeninám(kdo sleduje můj instagram, tak ví:-). Chybí mu děti. S bráchou si sice hrají, ale ještě to někdy(a někdy hodně) skřípe a musím je na chvilku rozdělit. Ven, tak si s sebou vzal skateboard a zkoušel jezdit na něm. Zatím jsou to jen první pokusy a sžívání, ale myslím, že brzy to vyladí. Už si vymýšlí svoje vlastní triky:-)



MiniMládě se snažil o bráchu starat. Když mu nebylo úplně dobře, tak ho chodil hladit po vlasech, dokonce jsme mu společně uvařili silný vývar, aby se rychle uzdravil a mohl si zase hrát. Čím dál častěji se stává, že si spolu jdou hrát nahoru do pokojíčku a pak zase sami přijdou dolů a nepotřebují naší stálou asistenci. Zjistila jsem, že si v pokoji dělají hudební party, poslouchají hudbu a blbnou u toho. Někdy má chvilku, že potřebuje být jen se mnou. To si vlezeme společně na gauč, přikryjeme se dekou a on se přitulí, pusinkuje a objímá, říká "mama" a užívá si chvilku se mnou. Objímání je teď oblíbené i s Mládětem. Už jsem jen několikrát viděla jak se, sami od sebe, objímají a dávají si pusu. Co se mluvení týče, tak je to pořád trochu lenoch. Když něco chce, tak mě vezme za ruku a odvede na místo. Je to pro něj pohodlnější. Ale rozumí skvěle, takže doufám, že se to brzy zlomí.


úterý 7. března 2017

Deset let EKG

Osm let zpátky. Začíná podzim a moje tehdejší spolubydlící mi (absolutně nadšená!!) volá s tím, že cestou domů koupila lístky do Archy. Na EKG "víš ten Rudiš". Tak samozřejmě, jsem přeci knihovnice. Zrovna se to jmenovalo EKG O lásce a vlasech(!!) , které jsem tehdy měla asi do půlky zad. Pamatuju si, jak jsem jí psala ještě naštvanou zprávu, že nejdu v žádným případě, co když mě tam v rámci nějaký blbý performance třeba OSTŘÍHAJ a svoje vlasy nedám ani kvůli nějakým šáhlým spisovatelům(strašně se teď samozřejmě omlouvám a tak dál!:-)) 
A taky jsem tam přesně s tímhle pocitem šla. Protože jsem měla zrovna naprosto skeptický období, nic mi nebylo dost dobrý, na všechno jsem měla jen a jen kritiku(i kdyby nic, tak trochu by se tam vymáčknout dalo). Taky jsem měla období "teď budu chvilku sama", protože jsem se děsně motala ve vztazích, vůbec jsem netušila kam bych chtěla směřovat. Takže jsem si poprvé, upřímně slíbila, že nikam nebudu chodit za účelem seznámení se, že chci být úplně sama. Do té doby jsem to občas řekla, ale nikdy jsem to nemyslela zase tak vážně.

Což znamená, že kdyby mi někdo řekl, když jsem se vlekla po schodech do Archy, že

-si tam najdu kluka
-že se vdám
-budu mít dvě děti
-že se poprvé v životě uklidím
-že se mi změní všechno

tak se směju a směju, pak si poklepu na čelo a jdu pryč. Jenže ono se to fakt stalo. Začnu tím, že Literární kabaret byl vtipnej. Prostě jsem se smála jako blázen i když jsem si chtěla držet tu image furt naštvaný holky. Takže jsem pak měla rozmazaný oči od smíchu. Lístky na další EKG už byly v mojí vlastní režii. Odcházela jsem odtud v lehce podnapilém stavu, pitomě se chichotající se, Vánoce, Vánoce přicházejí.... 
EKG je tu furt. Už deset let. A protože mi tam Atom zachránil zuby, když jsem málem upadla ze schodu, pak mě dokonce jednou pozval na víno a PAK SI MĚ VZAL, tak jsme spolu nemohli na oslavě těch deseti let chybět. Tak si říkám, že ten život je někdy fakt zvláštní, jak to naservíruje, když už všechno vzdáme. Stalo se. Doufám, že za deset let bude zas aspikovej dort a nebo ještě nějakej větší bizár. 
Alles gutte EKG!







Kdo by se o pořad EKG nějak více zajímal, tak TADY nejdete základní info. 



neděle 5. března 2017

8/52

Mládě lyžoval jako blázen. Ničeho se nebál a se mnou i Atomem si to užíval. A my s ním. Lyžoval skvěle a jsem na něj moc pyšná. Těsně před odjezdem na hory jsme si  ještě lastřihli zápis nanečisto. Byla to taková příprava na zápis a na všechno, co by ho mohlo ve škole při téhle akci potkat. Myslím, že to zvládl hezky(když vynechám divočení s kamarádem ve volné chvilce :-) 
Hory jsme měli tentokrát trochu hektičtější než obvykle. Ve středu nás čekal návrat domů, večer divadlo a čtvrtek ráno cesta zpět. Ale nevadilo to. Úplně poprvé u nás zůstala hlídací teta Šárka a my jsme mohli být jeden celý večer ve dvou. Naprostý ideál! Bylo to všechno naplánováno úplně přesně a já jsem se bála, aby to vyšlo jak má. A ono se to fakt povedlo. Mládě naprosto bez problémů, vždycky byl takový samostatnější a vítal každou novou tvář, se kterou si může povídat, nebo hrát pexeso. Druhý den vyprávěl, že ho to doma bez nás moc bavilo a ze Šárky je nadšený velmi :-)))
Po příjezdu zpět na hory, už z lyží neslezl až do konce pobytu. Jezdil pořád a pořád, prý musí trénovat. Bohužel neděle už byla ve znamení odpočinku doma, protože bylo jasné, že si na horách uhnal kašel a teplotu. 




MiniMládě spal poprvé ve velké posteli. Zatím tedy jen na horách, kde jsme si řekli, že to prostě riskneme. Balit cestovní postýlku už se nám moc nechtělo, navíc se uvolnilo trochu místa v autě(které jsem ihned zaplnila dekama, protože bez nic nemůžu jet na hory:-). Takže jsme zjistili, že ve velké posteli to zvládá dobře. Navíc s bráchou, velké dobrodružství. Což mě přivádí k tomu, že už je chceme postupně sestěhovat do dětského pokoje. Myslím, že to oba ocení. My ostatně taky. Takže už se mi v hlavě rodí plán na nový pokoj. 
Druhá věc je ta, že poprvé zůstal s někým doma a my jsme odešli. Dřív jsme ho většinou ještě stihli uspat, ale tentokrát to časově nevycházelo a Šárka se toho statečně ujala. I to zvládl podle všeho dobře a já jsem ráda, že už je to velký kluk. Je trochu uzavřenější, než brácha, ale mám pocit, že v posledních dnech se to všechno dokonale mění. Na horách ho fascinovala, mimo bráchovo lyže, rolba a vlek. Na tyhle dvě věci by mohl koukat a zkoumat je, pořád. Taky ho bavilo sedět na sluníčku na terase a vyhřívat se. S knížkou, nebo i bez, hezky bylo. 


pátek 3. března 2017

co jsem se o sobě dozvěděla, díky lyžování s Mládětem

Na hory jsem jezdila od malička. Moje začátky horské kariéry sahají do raného dětství a na chalupu s výhledem na krásné Šumavské lesy a Boubín, mám dodnes naprosto živé vzpomínky. Na tu volnost, kterou jsem cítila na velké zahradě, kde byl můj nejlepší kamarád pes(jiné děti v okolí bohužel tehdy moc nebyly). Právě tam mi táta poprvé obul lyže. Ty obyčejné, první lyže, které se jen připnou na boty. Vztekala jsem se! Strašně moc.

Malý skok do mé dospělosti. V mezičase jsem lyžovala všude možně, se Šumavou jsem se rozloučila a v jednom období jsem jezdila na hory spíš na večírky, než lyžovat. Taky jsem několik let vůbec nelyžovala a dodnes nevím, jak jsem to mohla vydržet a zvládnout. S Atomem bylo jasné, že lyžovat budeme. A samozřejmě všichni, kdo to tu čtete víte, jak to máme. Ve dvou se lyžuje hezky. Když už jsou ale děti, je to trochu o něčem jiném(psala jsem v jednom z předchozích článků TADY). Dneska bych chtěla napsat o tom, co jsem se na horách s dětmi naučila, sama o sobě. Protože člověk si myslí, že spousty věcí neumí, nezvládne, ale je to jen pocit. Zvládnout se toho dá mnohem víc.
A pravdou je, že jsem se o sobě dozvěděla docela dost věcí. 



Unesu nejen svoje lyže. Ale taky Mláděcí, svoje hůlky a kdyby to šlo tak třeba i dvoje boty a batoh. Dlouho jsem byla v pozici té, která pořádně nic nemusí řešit. Postarat se o sebe a to ještě s občasnou úlevou. Malá a hubená holka, takže se všichni nabízí, že pomůžou, odnesou, přinesou, zapnou. A já jsem začala mít pocit, že vlastně nic podobného sama ani nezvládnu. No, tak zvládnu a zvládnu to docela s přehledem. A taky je oba i s lyžema odvleču na saních a jsem v pohodě. Děti jsou v tomhle dokonalá škola. Najednou jsem já ta, co nosí a zapíná. A jsem za to ráda. 

Dokážu jezdit bez hůlek. Nepatřím do generace těch dětí, které svištěli od tří let z kopce jen tak, bez hůlek. Učila jsem se lyžovat s nimi a jinak jsem to dlouho neuměla. S Mládětem jsem potřebovala mít ruce volnější ruce pro případnou záchranu a zjstila jsem, že mi to naprosto vyhovuje. Teď už zas moc nechci jezdit s hůlama. Paradox.

Zvládnu dítě posadit na lanovku a zase ho z ní vysadit a bezpečně s ním odjet. Nebo počkat a pomoct v úplných začátcích, Mláděti vystoupit z vleku. Z toho jsem měla vždycky obrovský strach. Vlastně i sama se sebou jsem měla dlouho problém-abych všechno stihla, abych si srovnala lyže...Přitom nevím, kde se to ve mě bralo, protože jsem nikdy neměla žádný karambol a vždycky jsem byla v tomhle směru navenek v pohodě. Možná tam zafungoval vliv mámy, která nám vštěpovala, že jsme neschopné husičky a za každý přeřek/upadnutí/zakolísání se nám všichni budou smát. Tak já to nedělám, naopak. Mládě podporuji, když z něj cítím nervozitu, ujistím ho, že všechno je v pořádku a nic se neděje a že spolu všechno zvládneme. A to mě přivádí k dalšímu bodu.

Dokážu uklidnit sama sebe kvůli dítěti(a tím pádem i jeho). Velmi důležitá věc, kdo má děti určitě zná ve všem možných variantách. Nervózní rodič-nervózní dítě a naopak. Naposledy, když jsme vyjeli na kopec, se přihnala neskutečná bouřka. Z minuty na minutu, jak už to na horách bývá. Jo, docela jsem se bála, ale viděla jsem, že on víc. Takže jsem se nadechla, vydechla a řekla mu, že nás čeká velké dobrodružství, musíme sjet opatrně dolů i když nic moc nevidíme a že to bude úplně jiná cesta než známe. Že musíme být opatrní a na konci nás čeká odměna. A do dobrodružství se samozřejmě vrhnul skoro po hlavě. Když jsme dojeli, byla jsem zralá na grog :-)) Mládě si vybral sušenku, kterou s radostí chroupal. Žádná velká újma :-) 

Nic není tak těžké, jak se mi na první pohled zdá. Je to tak. Jsem ráda, že jsem překonala sama sebe a svůj strach, že to s dětma na horách nezvládnu. S námi lyžoval vždycky táta a byl v tomhle odjakživa můj vzor. Měla jsem ale dlouho pocit, že já si to nerisknu. Ale zatím všechno zvládáme poměrně hladce a co ne, z toho se nestresujeme(tedy já nestresuji a oni vědí, že nemusí taky) a postupně se naučíme. Takhle hezky bych to chtěla mít se vším, nejen na zasněžených kopcích :-)




Samozřejmě se mi díky tomu zvedlo sebevědomí a to je, pro mámy na mateřské, kolikrát velmi důležitá věc. Dolů totiž padá nesmírnou rychlostí a nahoru se škrábeme horko-těžko. Ale to už by asi bylo zase na úplně jiný článek. Krásný pátek!

středa 1. března 2017

video/únor 2017

Tak takhle vypadá náš únor v pěti minutách. Stihli jsme toho spousty a jedeme dál! Mimochodem, když před lety někdo tohle natáčení únorových videí vymyslel, vůbec by mě nenapadlo, že budeme točit i za pět, šest let. No a jsme tady. Únor 2017 a deset vteřin z každého únorového dne je tu!




Krásný březen! Teď už můžeme mluvit o tom, že jaro se blíží :-)