pondělí 10. prosince 2018

Mládě 8. narozeniny

Na tyhle narozeniny jsem myslela už od léta. Bylo totiž jasné, že až bude Mláděti osm let budu zrovna ve fázi sžívání s miminkem a možná to nebude vůbec snadné. Proto jsem se snažila naplánovat to alespoň trochu dopředu. Strašně moc by mě totiž mrzelo, kdybych ho o oslavu připravila. Všechno se ale povedlo. Sice jsme jí museli díky dalším rodinným aktivitám posunout na začátek prosince, ale dopadlo to tak, jak mělo. Literární oslava osmých narozenin našeho malého-velkého chlapečka.

Zásadní byl dort, který jsem dlouho promýšlela a řešila jsem různé varianty toho, jak by mohl vypadat., Že musí být tematický bylo celkem jasné. Vymýšlela jsem varianty od otevřenou knihu až po hřbety knih kolem dokola dortu. Vyhrál ale nápad s texty z knih. Trochu osobní a originální. Na jedlý papír jsme nechali natisknout úryvky z textů Rudiše, Hrabala a Kafky a pak už to šlo samo. A líbil se mu!

Jak už to tak bývá, naše narozeninové party nejsou tak úplně běžné. Skoro vždycky se hraje a zpívá, což nebyla ani tentokrát výjimka. Letos se ale ve spisovatelském koutku psalo na stroji. Protože to je věc, která děti jednoduše neomrzí. 
MiniAtom si užil náruč tety i babičky, což přidalo na jeho spokojenosti, Mládě svůj den prožil naprosto podle svých představ a Mini dělal návštěvníkům koncertu kávu. Je to ideální duo-muzikant a kavárník. 

Pořád si říkám, že těch jeho osm let uteklo nějak moc rychle. Umí být pěkně drzý, umí mi dát pusu a říct mi, že mě má rád...ale roste a dospívá šílenou rychlostí. Za pár let už nebude potřebovat mou maminkovskou náruč. Zvláštní pocit. Zatím si teda ještě jdu užívat to, že se za mě nestydí před kamarády a že mi sám od sebe jde dát pusu. Třeba mu to ještě nějakou dobu vydrží:-)



















čtvrtek 6. prosince 2018

Vánoce/Dopis Ježíškovi

Jak se to stane? V listopadu mi vždycky přijde, že je to všechno za hrozně dlouhou dobu. A pak najednou...čekáme na Mikuláše, čteme si vánoční knihy a především píšeme Ježíškovi. No jasně, bez toho přeci žádné Vánoce nemůžou být. Tedy alespoň u nás ne. Loni i letos už to bylo úplně o něčem jiném. Mládě píše dopis sám. Vlastně ne tak úplně sám. Samozřejmě společně s bráchou, který mu diktuje všechna svá vánoční přání a on je obětavě(někdy víc a někdy míň) zapisuje. Mini doplňuje svým vlastním obrázkem, aby Ježíšek přesně věděl, co má na mysli.

K psaní takového dopisu navíc patří pár důležitých věcí.
Ta první je zapálená svíčka. To tak nějak k adventu a atmosféře patří, takže nic moc nového. Vždycky dovolím jednu zapálenou svíčku doprostřed stolu a oni mají pocit, že jsou zase o něco "dospělejší". Jen je musím hlídat, aby někdo(Mini) neměl jeden ze svých dobrodružných nápadů a nechtěl papír decentně opálit. 

Káva. Nebo spíš dětská káva, jak říkají kluci. Ale ve skutečnosti tam není z kávy nic víc než hrneček a v něm našlehané mléko. Mají z toho takový malý rituál, asi jako když pijeme kafe my, rodiče. Tady se vážně není třeba ptát, kde to viděli. U nás. A tak jim to mlíčko rádi do hrnečků našleháme. Protože...proč ne?

Vánoce v Bullerbynu. Další věc, která u psaní nesmí chybět. Letos bych skoro zapomněla, ale Mládě se celkem rychle přihlásil sám. Děti z Bullerbynu miluju stejně, jako kluci a asi nás to ještě dlouho neomrzí. Posloucháme tedy Vánoční Bullerbyn jako audioknihu, pijeme kávu a "kávu" kluci si vyprávějí o dárcích, které si přejí a je z toho hezká chvilka, která končí rovnáním dopisu za okno. Ježíšek ho přeci musí vidět, to dá rozum.

Mimochodem...letos si kluci přáli, aby všichni byli zdraví, což mě potěšilo i dojalo. Zároveň se ptali Ježíška, jak že se má? A já jsem si říkala, že by vůbec nebylo špatné, kdyby tenhle dotaz i pěkné přání, zůstalo bez odpovědi. 
Zapojila jsem se do projektu Pohlednice od Ježíška a zkusila jsem si objednat Ježíškovský pohled pro kluky. Napsala jsem k nim vlastní text, vybrala obrázek a teď čekám, jestli klukům přijde překvapení a jak to celé bude vypadat. Mně se tenhle nápad dost líbí, sama jsem si vždycky přála, aby mi alespoň jednou přišla odpověď na můj dětský dopis. Nestalo se tak, ale teď to můžu splnit klukům. Jsem na to sama dost zvědavá! Píšete taky Ježíškovi? A už vám někdy odepsal zpět? 





úterý 4. prosince 2018

čteme/Veselé Vánoce

Je tu prosinec. U mě na blogu to, mimo jiné, znamená, že budu psát o vánočních knihách, které mě letos oslovují. V neděli jsme zapálili první svíčku na adventním svícnu, kluci vyplnili úkol z adventního kalendáře a Mládě měl najednou spousty vánočních dotazů. Jak to bylo přesně s Ježíškem, proč si dáváme dárky, jak se mohlo stát...
A já jsem letos objevila knihu, která dětem poodhalí Vánoce zase trochu jinak. Vlastně...úplně klasicky. Já osobně jsem z ní moc nadšená, protože jde o velmi hezky, vkusně a zajímavě zpracovanou záležitost. A proto je hned jako první v mých tipech. Veselé Vánoce-Vánoční zvyky a koledy.


pondělí 3. prosince 2018

Medvídě ve fusaku

Máme doma medvídě. To mě vždycky napadne, když balím mrně do medvědího overalu s ouškama a do fusaku k tomu. Tyhle "zimní" děti...Zkušenost mám už s Mládětem, který se narodil akorát tak do pěkných mrazů. Týden jsme nemohli ven a když už to vyšlo, neminulo nás oblékání do dvaceti vrstev. Tentokrát mi to přijde v hodně věcech podobné. Medvídě je sice v závěru vždycky dokonale spokojený, ale navléct ho do toho všeho...to chce občas pevné nervy. A to nepočítám, že starší dva kluci běhají kolem a většinou se  začnou oblékat, až když zvýším hlas.

Tentokrát jsme šli ale sami. Jedno dítě, v kočárku spící, dva rodiče a relativní chvilka klidu.
Za zmínku určitě stojí zavinovačka, ve které se MiniAtom nejen vozí v kočárku, ale v rámci zachovávání klidného spánku, jsme ji začali občas využívat i doma. Je to vlastně taková, docela multifunkční zavinovačka od značky Womar. Oproti klasickým fusakům má možnost zapnout pomocí patentek takovou "kapucu", což se mi moc líbí a mám pocit, že i miminku. Nevrtí se tolik a opravdu hned, jak se zachumlá do fusaku, tak usne. Můžu ho ale nechat i klasicky rozepnutý, což dělám hlavně doma. Na zadní straně jsou otvory na bezpečnostní pásy, takže ho nejspíš využijeme i do sporťáku, pokud se trefíme velikostně(absolutně nemám odhad na podobné věci, ale doufám, že ano!). Myslím si ale, že jí úplně v pohodě lze vzít do dětské sedačky. Rovnou píši, že jsme ale nevyzkoušeli. Naopak jsme ale po rozepnutí fusaku jednu část využili několikrát v sedačce/vajíčku při kratším přenášení venku jako deku s naprostou spokojeností. 

A protože spokojenost byla obrovská, tak jsem při jedné "krizi" vzala fusak do košíku na miminko a ono to...fungovalo! Místo pláče bylo spokojené broukání a  klídek. Neříkám, že stoprocentní a napořád, ale velmi mi to usnadnilo fungování. On je ten vnitřek tak měkoučký a semišový, že se vlastně ani nedivím tomu, že to má tak rád. Měla bych taky na jeho místě. 
Já jsem ocenila hlavně to, že je vlastně 3v1 a navíc skvěle vypadá. V poslední době jsem si podobné vzory oblíbila strašně moc, ale aby to nepůsobilo moc "dospěle", tak je na přední straně krokodýl.
Vlastně takový ideál. Hřeje, je modrý, není úplně prvoplánově dětský vzor, ale zároveň tam je zvířátko. Všichni spokojeni :-)







úterý 27. listopadu 2018

Táta slaví!

Víte co je největší důvod k oslavě? Když má táta narozeniny. A ještě k tomu kulaté!
Protože kdo jiný si od svých dětí zaslouží překvapení a dárky, než rodič, na kterého se lze vždycky spolehnout. No jasně!
Pravda, ještě si pamatuji oslavu padesátin, což mi přijde před úplnou chvilkou. Jen jsem se v té malé chvilce stihla vdát a pořídit si tři syny a svému tátovi tři vnuky. 

Letos slavil šedesátiny a my jsme se rozhodli ho trochu překvapit. Jasně, dárky jsou jedna věc, ale chtěla jsem aby věděl, že na něj fakt myslíme. Začala jsem sbírat staré  fotky, v čemž mi všichni členové rodiny vyšli skvěle vstříc a  připravili jsme mu malou vzpomínkovou koláž. Bylo to poměrně jednoduché-počkat až táta odejde na oběd, nainstalovat překvapení, dorazit na oběd za ním a tvářit se, že nic. Asi právě proto jsem to musela ozvláštnit faktem, že jsem fotky zapomněla u ségry a Atom se pro ně musel vracet, čímž se celá akce zdržela o pěkný kousek. V závěru se sice nic nestalo, ale...lepší, než kdybych je nechala úplně doma. Pojďme to tedy omluvit šestinedělním zmatkem a únavenou matkou:-). Důležité je, že se všechno povedlo. Mohla by být rodinná sešlost bez nějakého zmatku? Vždyť to bysme ani nebyli my! 

U nás v rodině se totiž hodně a nahlas mluví, taky zpívá, dobře jí, máme spousty dětí, hodně psů i hodně koček. Jsme někdy úplně praštění a jsou historky, které musí padnout, jinak by večírek nebyl večírkem. A pořád nás to baví(mám v mysli malý prostřih do svého patnáctého roku života, kdy se na podobné akci strašně moc nudím a vzdychám, že žádný kluk tohle nemůže vydržet).

Na závěr jsem chtěla napsat takové ty věci, že je to vážně nejlepší, když se sejde rodina. Pak jsem si zase říkala, jak velké je to klišé a za chvíli jsem dospěla k názoru, že to je stejně největší pravda. 
Jsem šťastná, že kluci sami připravili pro dědu dárek podle svého vkusu. Mini nakreslil obrázek, zahradu, pejska a kočičku, Mládě napsal pohádku 6 psů a 12 koček a MiniAtom, ten tam prostě zatím jen byl. Nechával se chovat, mazlit a pusinkovat. Jsem moc ráda, že jsme to oslavili společně, přesně v našem rodinném stylu(kdo viděl instastories jistě tuší, že jsme taková normální rodinka). A tak jsme slavili, zpívali, četli a vzpomínali. Ano, k tomu úplně normálnímu štěstí toho stačí fakt málo. Mít se rádi. A to my se máme!

Všechno nejlepší, pro nejlepšího tátu na světě!

















čtvrtek 8. listopadu 2018

Tobiáš

Tak tady je. Třetí syn. Ty bláho, já mám vážně tři děti. Ne jedno, ne dvě, ale TŘI! Před třemi týdny(a dvěma dny) se nám narodil a dostal jméno Tobiáš.



V lecčem mi to celé připomínalo porod Mláděte. Ten den jsem se cítila dobře, vůbec jsem nepočítala  s tím, že dnes by to skutečně mohlo být. Šla jsem na kontrolu s rozečtenou knihou, protože co jiného takhle dvacet minut na monitoru dělat? Během kontroly už mi bylo řečeno, že už to opravdu může být "každou chvilku". Ještě jsem prohodila pár vtípků, že zítra se to nehodí, protože nemáme úplně hlídání pro starší kluky a že to ideálně necháme na čtvrtek. (Ani ve snu by mě nenapadlo, že ve čtvrtek už budu řešit, jestli nás pustí domů z nemocnice). Jenže pak už to šlo docela dost rychle. Cestou domů zastávka v obchodě, měla jsem děsný hlad a každý večer poslední týden jsem se nacpala večeří, dala si kafe, nanuka a spokojeně jsem usnula. Dnes už to mělo být trochu jinak...
S Mládětem jsem udělala úkol do školy, překonotrolovala jim připravené "pohotovostní" hromádky oblečení na druhý den a oni popřečtení pohádky s Atomem, spokojeně usnuli. Já jsem ještě dopsala blog (prodýchávala nějaké ty kontrakce) a vypila u toho "poslední kafe před porodem"(těch posledních kafí před porodem bylo teda taky nespočet, ale já věděla, že tentokrát je to fakt TO poslední). 
Večeři jsem už nedojedla, prostě to nešlo. Bylo něco kolem deváté hodiny a docházelo mi, že nejspíš opravdu pojedeme do porodnice. Přišla chvíle na měření kontrakcí a když to bylo po třech minutách, bylo vyřešeno. A v tu chvíli mě napadlo, že to možná bude celé úplně na poslední chvilku. Čekala nás totiž dvacetiminutová jízda. 

Ve třičtvrtě na deset jsem už s asistentkou sepisovala papíry na příjmu, přišla se na mě podívat paní doktorka a pak už jen horká sprcha a než jsem se rozkoukala, tak...jsem rodila. Vlastně jsem si dala jednu horkou sprchu a během kontroly mi bylo řečeno, že UŽ! A pak to šlo strašně, strašně rychle. Přiznám se, že si nepamatuju nic moc. Vím, že jsem dokonce i mluvila s milou paní doktorkou o něčem(prožvaní i porod!:-)) a pak už byl venku. V jedenáct večer. Náš Tobiáš. Na první pohled úplně stejný jako dva kluci, kteří doma spali a zatím neměli vůbec tušení, že se oba právě stali velkými bratry. Byl tu s námi tak rychle, že mi to přijde neskutečné(a velmi milosrdné ke mně).
Prohlížela jsem si toho kloučka a byla jsem šťastná, že ho konečně můžu vidět. Jeho, který se mnou uběhl tolik kilometrů a závodů, jeho který se mnou cestoval a všechno jsme spolu tak skvěle zvládli. Mého třetího chlapečka.

Dvě klidné hodiny po porodu jsme se střídali v nošení a chování, seznamovali jsme se s Tobiášem. Zvláštní mix únavy a štěstí, dívání se na úplně nového člověka a neskutečný klid. 

Porod máme za sebou...Takže teď už zbývá být tou nejlepší mámou pro všechny naše děti. Nebude to lehké, ale...s tím jsme do toho asi nějak šli. 

Stejně se cítím jako v nějaké pohádce. Protože tři synové...to prostě pohádkové je:-)

P.S:díky všem, kteří drželi pohotovost, byli připraveni k hlídání, své milé švagrové, že hned přijela a díky tomu všechno proběhlo naprosto hladce. A taky ségře, které mě hecovala, že to stihnu do půlnoci, že to je přeci jasný. Věděla to líp, než já :-)) A taky Atomovi, že tam prostě byl.




úterý 16. října 2018

do dětského pokojíčku/Koník FUTU

Čekání na nového sourozence ve velkém stylu. I když si vlastně nejsem moc jistá, jestli se velkému stylu dá říkat dojezd nemoci a pyžamový den. Připravili jsme alespoň do pokojíčku úplně první hračku, kterou "MiniAtom"  má. Koník FUTU. Oba kluci ho poměrně důkladně otestovali a protože stále drží a funguje tak, jak má, jsem naprosto spokojená. 
Tahle nádherná práce pochází z dílny Antonie & Emma, kterou jsem už nějaký čas okouzlena, máme od nich několik didaktických pomůcek a když se zaměřili na výrobu houpacích koníků, přišlo mi to jako geniální nápad. On to totiž není jenom obyčejný kůň, jsou to tři hračky v jedné.

Ta první je jasná HOUPACÍ KŮŃ.
Samotný koník jde poměrně jednoduše připevnit na houpací prkno pomocí speciálních, dřevěných šroubů. Není to vůbec těžká záležitost, docela v pohodě to dávám i s břichem a nulovou energií. Houpání baví především Mini. Než ale miminko doroste, určitě bude mít jiné zájmy a nebudou vznikat žádné bitvy. Aneb jedno přání ze serie "naivní rodič" :-)
Co je navíc úplně super a skvělé-na koníka navíc lze vyrýt zdarma jméno dítěte. A tak se k nám dostal právě MiniAtom.

Varianta číslo dvě je ODRÁŽEDLO.
Je to úplně jednoduché. Stačí povolit dva dřevěné šrouby v přední a zadní části koníka, vysunout houpací prkno, přidat kolečka a šrouby zase utáhnout. Nic víc v tom není. Koník na kolečkách. Působí na mě velmi stabilně, takže je ideální především pro malé jezdce. Už se nemůžu dočkat, až bude úplně aktuální i u nás. Navíc nehrozí žádné ničení podlahy, nebo extrémní hluk. Kolečka jsou po obvodu gumová. 

A pak tu máme variantu číslo tři a tou je klasické HOUPACÍ PRKNO.
U nás poměrně "provařená" záležitost, protože jedno už doma pro kluky máme. Dodnes je velmi žádanou hračkou a vůbec nelituji, že bychom ho doma měli. Výborná pomůcka pro děti, které se učí držet stabilitu, ale co vám budu povídat, zkoušel to u nás na návštěvě i můj táta. Líbí se totiž všem. Krom toho má nosnost asi 150kg, takže naprostá paráda.
Taky si myslím, že časem to bude ideální houpačka právě pro miminko. Možná naivní rodičovská představa číslo ... ani už nevím kolik, ale vystlat polštářem a bude to ideál i pro mrně.

A přesně tyhle tři věci dávají dohromady koníka FUTU. Je vyrobený z pevného bukového dřeva a je prostě dokonalý. Jestli něco mám opravdu ráda, tak dřevěné hračky a pomůcky. A tahle za to stojí. Jasně, je to dřevo a není to z úplně nejlevnějších kousků, ale lze si ho kupovat i postupně, nebo před Vánoci zaúkolovat všechny prarodiče, kteří jsou lační po nakupování co nejlepších kousků pro vnoučata. Pokud si pořídíte celý set, dostanete k němu i stojan na zeď. Zatím jsme ho nevyužili, ale Mini se ho z nějakého důvodu snaží neustále aplikovat jako sedátko. Z nějakého důvodu se rozhodl, že to je super pohodlné. Ale k tomuto účelu rozhodně neslouží, to je jen originální inovace mých kluků. Antonie & Emma mě opravdu baví a moc jim fandím, vážně stojí za to!

No a nám už teď nezbývá než počkat, až koníka otestuje i nejmladší člen domácnosti, který tu za chvíli bude s námi. Třikrát hurá!


pondělí 8. října 2018

běh v těhotenství/ponožky pro štěstí & co na sebe s rostoucím bříškem

Poslední větší běh mám nejspíš za sebou. Myslím tím běh, kdy se opravdu seberu, vezmu si boty a jdu si dát alespoň tři kilometry(a víc). Přišlo nevyhnutelné, právě jsem se přehoupla do posledních dnů s břichem, které se mi zdá čím dál těžší. Takže si dopřávám trochu klidu, ale....stejně mi to chybí. V posledních dnech je tak nádherně, že se sama vidím, jak běžím podél řeky a užívám si to. A domů se vracím s čistou hlavou. 

Celým běháním v těhotenství mě ale provázelo několik zásadních kousků, které bych ráda zmínila právě v tomhle článku. Dostala jsem totiž dost dotazů na to, v čem vlastně s tím rostoucím břichem zvládám běhat. A přiznávám, že to byl celkem oříšek vyřešit. Třeba i proto, že sportovně těhotenských kousků je na trhu zatím ještě poměrně málo. Doufám tedy, že tenhle článek pomůže všem nadšeným sportovkyním, které se nenechají odradit od sportu tím, že jim roste bříško. 

pátek 5. října 2018

Tabook 2018

Literární návrat do rodného města. Kolik jsem tu potkala známých, ať už z dob školních, nebo blogerských...to se snad ani nedá spočítat. Jestli jsem měla někdy pocit, že na mě tohle město zapomnělo, tak jsem se vážně dost pletla. A taky jsem byla s tím břichem už asi nepřehlédnutelná, takže se všechno dokonale propojilo. Spousty skvělých knih, báječných setkání, hodně kávy(samozřejmě) a poslední dny před porodem na chvilku "doma". Jestli jsem na něco hodně pyšná, tak na fakt, že Tábor je místem konání něčeho podobně skvělého jako Tabook. Fakt!

Pátek byl tak trochu oťukávací, sotva jsme přijeli, utíkali jsme na Střelnici, na knížky a projít se. Mládě tak trochu okukovat holky a zmapovat si, co a jak. Mini byl trochu přetažený, takže potřeboval hlavně spánek a museli jsme se na chvíli rozdělit. Když jsem někde víc dnů, většinou si (skoro) všechny knihy kupuji až na poslední chvíli. V praxi to znamená, že strašně dlouho váhám a pak si domů nesu plnou tašku, ještě něco navíc a jsem smutná, že jsem polovinu musela nechat na příště. To zná asi každý, kdo se cítí být knihomolem.

Druhý den, hned po snídani už jsme byli na Tabooku všichni čtyři. Kluci se těšili na workshop Rakety, takže přeběhnout jordánskou hráz a mohlo se začít. Plnila jsem funkci svačinářky, protože Mládě byl svým úkolem tak vyčerpaný, že nutně a nejvíc ze všeho domácí sušenky, které se prodávaly venku. Pak už to šlo (skoro) samo. 
Dopoledne mě přesvědčil, že nutně potřebuje vidět a slyšet diskuzi Už dva tisíce let. Koláž úryvků z díla rumunského židovského spisovatele Mihaila Sebastiana. A protože v úplně první řadě bylo poslední místo a on o to moc stál, tak jsem ho tam nechala sedět a sama jsem plnila funkci doprovodnou někde vzadu. Vůbec nevím, proč chtěl zrovna sem, ale chtěl. A odcházel poměrně spokojený. 

Znáte to, když už si přestanete plánovat věci jako, že budete chvilku úplně sami? Případně vás to ani nenapadne, že by se to mohlo stát? Tak tady se to stalo. Stokrát díky za Tabookovou školku, kam chtěli kluci sami, protože se tam kreslilo, vyrábělo, hrálo a vyprávělo. A my jsme najednou stáli na sluníčku sami dva a...měli jsme opravdové volno. Na chvilku, jasně že ne na půl dne, ale...někdy stačí málo. A nám rozhodně ano. Občerstvit se, projít se, prohlédnout si všechno, co jsme do té doby nestihli, popovídat si...Motivačně před tím, než se staneme rodičí tří dětí. 

A cestou domů, na střelnických schodech nám kluci ještě zahráli malý, improvizovaný koncert kapely Chyťte to dítě. Takže...co víc si přát!


čtvrtek 20. září 2018

Indiánské léto

Celé  prázdniny jsme byli v pohybu a doma jsme nestrávili skoro žádný čas. O to víc si teď na zahradě užíváme jeho závěru, krásných teplých dnů, než nás definitivně navštíví podzim. Všechno je mnohem klidnější, než jsem čekala. Velký podíl na to má, samozřejmě, škola a změny, které jsem popisovala v minulém článku. Ještě stále se "vzpamatovávám" z toho, že všechno funguje tak, jak má. Až na malé detaily, které se nevyhýbají nikomu. Jednoduše-asi je opravdu všechno tak, jak má být. 

Zatím se cítím skvěle i ve třetím těhotenství. Slíbila jsem, že o něm napíšu něco víc, ale ono to tak rychle utíká...S Mládětem jsem odpočítávala každý den, věděla jsem přesně, ale úplně přesně kolik dnů mám do termínu porodu, kolik dnů za sebou a tak dále. S Mini to bylo trochu jiné. Věděla jsem, že velké odpočítávání nemá moc význam, ale mnohem víc jsem se těšila, až bude na světě. Měla jsem šíleně těžké břicho a nemohla jsem ho unést. Doslova a do písmene tak, jak píšu. Teď, potřetí, jsem opatrná stejně jako u předchozích dvou, ale něco je jinak. Cítím se dobře, vlastně...víc než dobře. Na začátku jsem sice trpěla na nevolnosti, ale pravidelně brzy ráno a potřebovala jsem se nasnídat v posteli. Nic víc, pak jsem už fungovala úplně normálně, dokonce jsem si troufla i na lyžování. Najela jsem na režim "na co se budu cítit, to zkusím" a zafungovalo to. Sport, pohyb, snažím se být aktivní, dokud to jde. Aktuálně už, protože má jen chvilku do úplného finále, nenápadně polevuji a víc odpočívám. Jenom je to všechno tak nějak rychlejší. Vždycky se úplně leknu, když zjistím, že jsem už zase o týden dál! Ale to je asi úplně běžná věc. Nejsem si úplně jistá, jestli jsem všechny ty obtíže prostě nezahnala tím, že jsem si řekla, že musím vydržet, protože kluci nás potřebují oba a nějakým způsobem jsem je odfiltrovala. Rozhodně jsem ale nijak netrpěla :-) V létě jsme toho dost nacestovali a snažila jsem se co nejvíc věnovat klukům a oba je připravovat na fakt, že budou tři.

Jak to přijali? Vzhledem k tomu, že oba dva si dalšího člena rodiny přáli vážně moc, tak to přijali s obrovským nadšením. Mládě se ujišťoval, jestli opravdu, vážně, fakt....a že miminko moc chtěl. Mini to cítil ještě dřív, než jsme jim tuhle novinku řekli, protože se mě několikrát šel zeptat, zda mám v břiše miminko. Oba dva se těší a čím víc "rostu" tím častěji se chodí objímat, mluvit na břicho a vypravovat. Mini vlastně dělá úplně to stejné, jako kdysi Mládě. Přijde ze školky a vypráví, večer mu říká dobrou a uvědomuje si, že tam uvnitř je miminko, které bude jenom naše. Mládě už se tváří, že bude vozit, hlídat a pečovat, protože "to je přeci jasný mami!".

Jak si sama sebe umím představit, jako trojnásobnou mámu? Vůbec! ale to jsem si neuměla ani jako dvojnásobnou a před osmi lety ani jako mámu toho úplně maličkého miminka, které se mi mělo narodit. Je to zvláštní a vím, že to přejde z minuty na minutu, až bude na světě. Do té doby můžeme jenom přemýšlet a povídat si o tom, jaké to bude....
Pevně doufám, že obstojím a budu všechno alespoň trochu zvládat. Že dokážu svůj čas rozdělit mezi své tři děti(no a pořád to zní NESKUTEČNĚ!!).
Takže dokud to jde...ještě si hrajeme, čteme, kluci koncertují a fungujeme z velké části venku. Protože to stojí za to. Jak to bude dál, nechávám otevřené, protože....život je prostě stále jedno velké překvapení. To jsme prostě my!