pondělí 8. října 2018

běh v těhotenství/ponožky pro štěstí & co na sebe s rostoucím bříškem

Poslední větší běh mám nejspíš za sebou. Myslím tím běh, kdy se opravdu seberu, vezmu si boty a jdu si dát alespoň tři kilometry(a víc). Přišlo nevyhnutelné, právě jsem se přehoupla do posledních dnů s břichem, které se mi zdá čím dál těžší. Takže si dopřávám trochu klidu, ale....stejně mi to chybí. V posledních dnech je tak nádherně, že se sama vidím, jak běžím podél řeky a užívám si to. A domů se vracím s čistou hlavou. 

Celým běháním v těhotenství mě ale provázelo několik zásadních kousků, které bych ráda zmínila právě v tomhle článku. Dostala jsem totiž dost dotazů na to, v čem vlastně s tím rostoucím břichem zvládám běhat. A přiznávám, že to byl celkem oříšek vyřešit. Třeba i proto, že sportovně těhotenských kousků je na trhu zatím ještě poměrně málo. Doufám tedy, že tenhle článek pomůže všem nadšeným sportovkyním, které se nenechají odradit od sportu tím, že jim roste bříško. 

pátek 5. října 2018

Tabook 2018

Literární návrat do rodného města. Kolik jsem tu potkala známých, ať už z dob školních, nebo blogerských...to se snad ani nedá spočítat. Jestli jsem měla někdy pocit, že na mě tohle město zapomnělo, tak jsem se vážně dost pletla. A taky jsem byla s tím břichem už asi nepřehlédnutelná, takže se všechno dokonale propojilo. Spousty skvělých knih, báječných setkání, hodně kávy(samozřejmě) a poslední dny před porodem na chvilku "doma". Jestli jsem na něco hodně pyšná, tak na fakt, že Tábor je místem konání něčeho podobně skvělého jako Tabook. Fakt!

Pátek byl tak trochu oťukávací, sotva jsme přijeli, utíkali jsme na Střelnici, na knížky a projít se. Mládě tak trochu okukovat holky a zmapovat si, co a jak. Mini byl trochu přetažený, takže potřeboval hlavně spánek a museli jsme se na chvíli rozdělit. Když jsem někde víc dnů, většinou si (skoro) všechny knihy kupuji až na poslední chvíli. V praxi to znamená, že strašně dlouho váhám a pak si domů nesu plnou tašku, ještě něco navíc a jsem smutná, že jsem polovinu musela nechat na příště. To zná asi každý, kdo se cítí být knihomolem.

Druhý den, hned po snídani už jsme byli na Tabooku všichni čtyři. Kluci se těšili na workshop Rakety, takže přeběhnout jordánskou hráz a mohlo se začít. Plnila jsem funkci svačinářky, protože Mládě byl svým úkolem tak vyčerpaný, že nutně a nejvíc ze všeho domácí sušenky, které se prodávaly venku. Pak už to šlo (skoro) samo. 
Dopoledne mě přesvědčil, že nutně potřebuje vidět a slyšet diskuzi Už dva tisíce let. Koláž úryvků z díla rumunského židovského spisovatele Mihaila Sebastiana. A protože v úplně první řadě bylo poslední místo a on o to moc stál, tak jsem ho tam nechala sedět a sama jsem plnila funkci doprovodnou někde vzadu. Vůbec nevím, proč chtěl zrovna sem, ale chtěl. A odcházel poměrně spokojený. 

Znáte to, když už si přestanete plánovat věci jako, že budete chvilku úplně sami? Případně vás to ani nenapadne, že by se to mohlo stát? Tak tady se to stalo. Stokrát díky za Tabookovou školku, kam chtěli kluci sami, protože se tam kreslilo, vyrábělo, hrálo a vyprávělo. A my jsme najednou stáli na sluníčku sami dva a...měli jsme opravdové volno. Na chvilku, jasně že ne na půl dne, ale...někdy stačí málo. A nám rozhodně ano. Občerstvit se, projít se, prohlédnout si všechno, co jsme do té doby nestihli, popovídat si...Motivačně před tím, než se staneme rodičí tří dětí. 

A cestou domů, na střelnických schodech nám kluci ještě zahráli malý, improvizovaný koncert kapely Chyťte to dítě. Takže...co víc si přát!


čtvrtek 20. září 2018

Indiánské léto

Celé  prázdniny jsme byli v pohybu a doma jsme nestrávili skoro žádný čas. O to víc si teď na zahradě užíváme jeho závěru, krásných teplých dnů, než nás definitivně navštíví podzim. Všechno je mnohem klidnější, než jsem čekala. Velký podíl na to má, samozřejmě, škola a změny, které jsem popisovala v minulém článku. Ještě stále se "vzpamatovávám" z toho, že všechno funguje tak, jak má. Až na malé detaily, které se nevyhýbají nikomu. Jednoduše-asi je opravdu všechno tak, jak má být. 

Zatím se cítím skvěle i ve třetím těhotenství. Slíbila jsem, že o něm napíšu něco víc, ale ono to tak rychle utíká...S Mládětem jsem odpočítávala každý den, věděla jsem přesně, ale úplně přesně kolik dnů mám do termínu porodu, kolik dnů za sebou a tak dále. S Mini to bylo trochu jiné. Věděla jsem, že velké odpočítávání nemá moc význam, ale mnohem víc jsem se těšila, až bude na světě. Měla jsem šíleně těžké břicho a nemohla jsem ho unést. Doslova a do písmene tak, jak píšu. Teď, potřetí, jsem opatrná stejně jako u předchozích dvou, ale něco je jinak. Cítím se dobře, vlastně...víc než dobře. Na začátku jsem sice trpěla na nevolnosti, ale pravidelně brzy ráno a potřebovala jsem se nasnídat v posteli. Nic víc, pak jsem už fungovala úplně normálně, dokonce jsem si troufla i na lyžování. Najela jsem na režim "na co se budu cítit, to zkusím" a zafungovalo to. Sport, pohyb, snažím se být aktivní, dokud to jde. Aktuálně už, protože má jen chvilku do úplného finále, nenápadně polevuji a víc odpočívám. Jenom je to všechno tak nějak rychlejší. Vždycky se úplně leknu, když zjistím, že jsem už zase o týden dál! Ale to je asi úplně běžná věc. Nejsem si úplně jistá, jestli jsem všechny ty obtíže prostě nezahnala tím, že jsem si řekla, že musím vydržet, protože kluci nás potřebují oba a nějakým způsobem jsem je odfiltrovala. Rozhodně jsem ale nijak netrpěla :-) V létě jsme toho dost nacestovali a snažila jsem se co nejvíc věnovat klukům a oba je připravovat na fakt, že budou tři.

Jak to přijali? Vzhledem k tomu, že oba dva si dalšího člena rodiny přáli vážně moc, tak to přijali s obrovským nadšením. Mládě se ujišťoval, jestli opravdu, vážně, fakt....a že miminko moc chtěl. Mini to cítil ještě dřív, než jsme jim tuhle novinku řekli, protože se mě několikrát šel zeptat, zda mám v břiše miminko. Oba dva se těší a čím víc "rostu" tím častěji se chodí objímat, mluvit na břicho a vypravovat. Mini vlastně dělá úplně to stejné, jako kdysi Mládě. Přijde ze školky a vypráví, večer mu říká dobrou a uvědomuje si, že tam uvnitř je miminko, které bude jenom naše. Mládě už se tváří, že bude vozit, hlídat a pečovat, protože "to je přeci jasný mami!".

Jak si sama sebe umím představit, jako trojnásobnou mámu? Vůbec! ale to jsem si neuměla ani jako dvojnásobnou a před osmi lety ani jako mámu toho úplně maličkého miminka, které se mi mělo narodit. Je to zvláštní a vím, že to přejde z minuty na minutu, až bude na světě. Do té doby můžeme jenom přemýšlet a povídat si o tom, jaké to bude....
Pevně doufám, že obstojím a budu všechno alespoň trochu zvládat. Že dokážu svůj čas rozdělit mezi své tři děti(no a pořád to zní NESKUTEČNĚ!!).
Takže dokud to jde...ještě si hrajeme, čteme, kluci koncertují a fungujeme z velké části venku. Protože to stojí za to. Jak to bude dál, nechávám otevřené, protože....život je prostě stále jedno velké překvapení. To jsme prostě my!












pátek 14. září 2018

Zpátky do školy&Nové začátky

Je to právě rok(a pár dnů), co se Mládě stal prvňáčkem. Do školy se hodně těšil, měl svou krásnou představu o tom, jak bude mít rád paní učitelku, jak bude mít rád třídu a jak se konečně bude učit. Protože jednou z jeho velkých zálib je zjišťování, vstřebávání nových vědomostí. A nemohl se dočkat, až se naučí doopravdy číst. Většina lidí z okolí mi říkala, že to je přesně ten kluk, který bude ve škole úplně v pohodě. Samostatný, zvídavý, s veselou povahou. Nabrala jsem tedy ohromnou jistotu, že škola bude super, všechno půjde a problémy budou minimální. Dneska už bych s podobným soudem byla mnohem opatrnější, protože...ne vždycky všechno vyjde. 



Taky máte nějakou vzpomínku na školu, stalo se něco nehezkého a dneska nad tím skoro mávnete rukou, protože "tohle už se dneska přeci vůbec nemůže ve škole stát"? Veliká chyba. Stát se totiž může opravdu nekonečně mnoho věcí, které nelze předem odhadnout. I ty o kterých si myslíme, že praktikovaly učitelky v osmdesátých, možná ještě v devadesátých letech, ale potom přišlo na řadu moderní vzdělávání. Ha, ha, ha. Směju se sama sobě, jak jsem byla naivní, plná plánů. Taky čerstvě ze školy, odkud jsem odcházela natěšená, jak to se současným vzděláváním bude lepší. Možná bude, ale není to vůbec žádné pravidlo.

V prvním týdnu školy, když se děti teprve rozkoukávají a je radost, když všechno jakž takž zvládnou, přinesl Mládě domů první poznámku. Tu, na kterou nezapomenu, protože byla první. Vyděsila mě protože v ní stálo, že se máme dostavit do školy za účelem konzultace s výchovným poradcem, speciální pedagožkou a třídní učitelkou. Takové nervy bych nepřála nikomu. Mládě vůbec netušil o co jde, já jsem nechtěla být za hysterickou mámu, která ihned volá do školy a zjišťuje. Rozhodla jsem se vydržet. Na schůzku jsme šli s Atomem oba. Dorazila jen třídní učitelka, takže celá schůzka byla s absencí speciálního pedagoga a výchovného poradce, zato s přednáškou o tom, že Mládě patří do školky, protože při hodině vyskočil nadšením ze židličky a zatleskal na cosi, co jim vyprávěla. Taky proto, že se zeptal, kdy bude čas si jít pohrát a ještě mnoho dalších a dalších úplně zbytečných problémů. Tehdy jsme nepodlehli nátlaku, papír o nezralosti jsme nepodepsali a šli jsme zase domů. Zbytečná schůzka, ke které nebyl žádný zásadní podklad. Kdo učí, nebo se vzděláváním a pedagogikou zabývá, musí tušit, že adaptační doba jsou většinou(bavíme se o průměru) první tři měsíce školní docházky. Pokud se dítě není schopno adaptovat na prostředí, je vhodné uvažovat o dalším postupu. Paní učitelka mi na to odpověděla, že přeci jen učí dlouho a tohle prostě pozná. 

Touhle první poznámkou a schůzkou jsme odstartovali rok plný stresu, vyčerpání, naprostého nepochopení a jako vzpomínku na první třídu máme žákovskou knížku plnou červených poznámek o úplných zbytečnostech. Víte, když přinese dítě poznámku první, tak jste fakt vyděšení. Když přinese dvacátou pátou, která nás informuje o tom, že Mládě neměl sešit a našel ho až druhou hodinu, tedy na příslušný předmět, kdy ho mít měl=fakticky se nic nestalo. No...prostě už nad tím (skoro) mávnete rukou. 

Celé naše nesympatie s paní učitelkou nás zavedly ke školní psycholožce, na dětskou neurologii kvůli vyšetření(moje nejhorší zkušenost s dětským lékařem vůbec) i do ředitelny. Ředitelna přišla na řadu chvilku po tom, kdy jedna maminka začala zakazovat synovi s Mládětem kamarádit. Dokonce to řekla i Mláděti, že prý "až se bude líp učit". Co na to asi tak říct? Jak to vysvětlit dítěti, které je družné a zrovna s tím konkrétním chlapečkem tvoří nerozlučnou dvojku? Musím říct, že tahle "akce" mě samotnou zabolela skoro nejvíc. Zakázat dítěti kamarádit? Kdybych to měla brát já podle toho, co paní učitelka vykládala o jiných dětech, nemohl by se Mládě kamarádit s nikým ze třídy. Všechno to totiž podle paní učitelky byly velmi problémové děti, se kterými měla jen trápení. 

O tom, že domů Mládě nenosil zrovna nejlepší známky...o tom psát asi ani nemusím. Nenosil. V pondělí například přinesl pětku z prvouky, kterou mívají běžně ve středu. Prostě ho paní učitelka vyzkoušela. Skvělý přístup. Takový motivační hodně...

Po třetím sezení v ředitelně, které probíhalo po posledních rodičovských schůzkách, jsme se dohodli, že tohle dál smysl nemá. Paní učitelka, ač mi těsně před zahájením schůzek přišla potichu říct, že by se mnou pak potřebovala ještě mluvit po skončení, mi pak před celou třídou řekla, že Mládě je vlastně hloupý kluk, který je snad úplně nejhorší ze všech. Chtěla po mě opět podepsat řadu nesmyslů o tom, že je zaostalý, atd. a na závěr mi ještě navrhla, ať ho dáme do nějaké lesní školy. Koukala jsem jako blázen, ostatní rodiče koukali na mě a já jsem měla chuť přeskočit lavici a konečně jí to vysvětlit. Jenže...byla jsem už těhotná a možná to jediné mě donutilo vydržet a neudělat scénu. Byl to můj nejhorší zážitek ze školy a pevně doufám, že už nikdy nic podobného nezažiju. Věděla jsem, že tohle je konec, že musíme pryč, jinak Mládě bude školu postupně nenávidět, já se zblázním a všichni budeme nešťastní. 

Během roku jsme řešili úplně všechny varianty vzdělávání. Soukromé, alternativní, jiné státní základní školy. Přesně tak jsem byla bezradná. Samozřejmě, že tohle všechno se projeví na rodinném životě. Při hledání jakéhokoli řešení se samozřejmě dokážete v závěru pohádat i s člověkem, který má vlastně stejný názor, jenom už je ta únava naprosto nepředstavitelná. Bylo několik chvil, kdy jsem měla tak temné nálady, že jsem si říkala "co když on na to fakt nemá?", protože toho bylo vážně hrozně moc. Dneska bych si za to dala pár facek, ale...když řešíte většinu roku podobné věci, tak vás napadne i to, jestli by mu v té školce nebylo ještě ten rok líp. Minimálně by v další první třídě dostal jinou učitelku. Člověka napadají různé věci.

Celý tenhle šílený kolotoč skončil vlastně až v těchto dnech. Mládě přešel na druhý ročník do jiné třídy a zároveň teprve nyní, na začátku září, jsme se konečně dostali na řadu v PPP(pedagogicko-psychologická poradna). Paní psycholožka na nás koukala naprosto nevěřícně, že Mládě měl vysvědčení, jaké měl. Celkem tam byl dvakrát během několika dnů. Poprvé kvůli celkovému testu(výsledek je naprosto očekávaný. Problémy s grafomotorikou, nadprůměr v jiných oblastech), podruhé kvůli testu inteligence-Wechslerova inteligenční škála pro děti ("nebyl mi moc schopen vysvětlit, proč kontrolujeme před vařením maso, ale zato moc dobře věděl, kdo byl Kryštof Kolombus"). Výsledek je jasný, chytrý kluk, kterého limituje grafomotorický projev. Ano, my to víme a teď na to máme i razítko. No a vlastně jsme se dozvěděli, že by byl dobrý herec, takže...
Abych to ale neironizovala, přístup v PPP byl naprosto skvělý. 

Že je nová třída v pořádku se začalo ukazovat hned v prvních dnech školy. Vyprovázeli jsme Mládě oba dva s Atomem. Já jsem měla stažený žaludek snad dva dny předem, pochybnosti a jisté trauma si člověk z toho předchozího školního roku nesl. Když jsem se s ním rozloučila a on si šel sednout do lavice, paní učitelka mu vysvětlovala co a jak...tak jsem byla nesmírně dojatá. Už tohle samotné bylo diametrálně odlišné. Jako kdybych s ním teprve teď zažívala první třídu doopravdy. Takový jsem z toho měla pocit. Ve škole je už pár dnů a zatím je všechno bez problémů. Do kolektivu zaplul v pořádku, poznámky nejsou a můj údiv nad tím, že nosí krásné známky je nekonečný. Já vím, známky nejsou všechno, ale...pro mě to bylo znamení, že všechno je v mezích normálu. 

Své trápení jsem ukončila včera na rodičovských schůzkách. Bála jsem se tam jít. Vážně jsem měla strach, obavy, bylo mi z toho mizerně. Nevěděla jsem, co čekat. Co když se zase dozvím, že je něco špatně? Ne, nedozvěděla jsem se. Naopak jsem z toho všeho měla výborný pocit a velmi obdivuji paní učitelku, která svou třídu zvládá s naprostou profesionalitou. Žádné stěžování si na to, jak to má vlastně všechno těžké, žádná dramata, řešení zásadních a důležitých věcí. Normálních věcí...Po skončení se mě ptala, jak se Mládě ve třídě cítí, jestli je všechno v pořádku. Chápete? 
Jak nekonečně moc dokáže jiný přístup.

Po dlouhé době se mi dnes v noci opravdu dobře spalo. I když mám břicho, unavené nohy, mrně se v břiše většinu nocí přetáčí a tak dále. 
Vím, že jsme udělali dobře a jsem šťastná, že jsme to nenechali být s tím, že to "nějak vydržíme". 

Pokud se ptáte, zda tohle všechno Mládě nějak poznamenalo, tak mohu s klidem odpovědět, že ne. Jediná krize prišla v červnu, kdy už byl unavený a několikrát řekl, že už do školy chodit nechce. Před pár dny mi řekl, že je moc rád, že se na nás může spolehnout a že je v téhle třídě spokojený. Co víc si přát? Celkově je opravdu velmi šťastná povaha a všechno bere tak, jak to je. Stále ho baví nové informace, stále se dotazuje, hledá, čte si a píše pohádky. Jednou možná nebude na svou první třídu vzpomínat rád, ale věřím, že to zmizí pod nánosem těch lepších vzpomínek na třídu současnou i skvělou paní učitelku. Já si stále ještě držím malou naději, že to se školstvím nebude nejhorší. Až půjde do školy Mini, dám si velký pozor, abych věděla předem, kdo ho bude učit. Znovu už pocitu, že se něco dneska nemůže stát, rozhodně nepodlehnu.

A proč tohle všechno píšu? Cílem není zúčtovat s někým, kdo mi(nám) dokázal připravit nejednu krušnou chvilku, ani se mstít, nebo si stěžovat, jak moc to bylo zlé. Chci jen poukázat na to, že tyhle věci se mohou stát a když se vám něco nelíbí, nezdá v pořádku a nebo s něčím nesouhlasíte, nesmíte mlčet. Už vůbec ne, pokud jde o děti. Je jen na nás, komu je svěříme a co jim do dalších let předáme my sami. Tak na to myslete a hlavně si neříkejte, že to "nějak vydržíte". Dítě tráví s pedagogy a v kolektivu se spolužáky během školního roku víc času, než s vlastními rodiči. Nezapomínejte na to!

P.S: trvalo to skutečně rok! Jeden celý rok trápení kvůli tomu, že Mládě tak úplně nepasoval paní učitelce do šablony. Proto byl "zaostalý", jiný, špatný, pak už úplně nejhorší. A přitom je to úplně normální kluk, kterého úplně nenaplňuje vybarvovat všechno co vidí a raději si čte a vypráví. Proto by měl být zaostalý? Vážně? 

čtvrtek 13. září 2018

"Mami, s tím musíme něco udělat"/TERIBEAR hýbe Prahou 2018

Jsou věci, které nám přijdou naprosto samozřejmé a pokud jsou v našich silách a aktuálních možnostech, tak se snažíme pomáhat. Všichni čtyři.

Na pražském Vítkově byl ve čtvrtek, 6. září, slavnostně odstartován desetidenní charitativní happening TERIBEAR hýbe Prahou aneb Prima den s medvědem, který pořádá Nadace Terezy Maxové dětem. Cílem této krásné akce je pomoci konkrétním příběhům a to vlastním pohybem. Zapojit se a pomáhat chůzí či během může totiž úplně každý, a to v kteroukoliv denní či noční hodinu. V loňském roce podpořilo tuto charitativní akci přes dvanáct tisíc lidí. Ti, kteří přišli na vrch Vítkov, společnými silami vyběhali nádherných 11 314 320 korun. Každý zdolaný kilometr podpoří prostřednictvím Nadace Terezy Maxové dětem partneři akce částkou 30 korun. Na každém běžci či chodci je, aby si vybral, komu z deseti příběhů věnuje své kilometry, které se promění v pomoc. Všech deset příběhů, na které lze přispět, najdete ZDE.

Co vlastně musíte udělat pro to, abyste mohli také pomoci? Stačí se jen registrovat, pořídit si čip a přijít si zaběhat nebo se projít na vyznačený okruh na vrchu Vítkov v Praze. Akci určitě nelze minout. Čip počítá kilometry a zároveň umožňuje opakovanou účast po celou dobu trvání akce, takže se můžete, stejně jako my, vracet a běžet znovu a znovu. Pro dospělého zaplatíte za čip 200 korun a pro dítě do 12 let 100 korun. Není to žádná velká částka a výsledek je vážně povznbuzující. Pojďte to ještě zkusit. Do 15. září je ještě spousty času na to, jít si zaběhat!

Já jsem tušila, že i jako těhotná bych ráda pár koleček na začátku září pro Teribear uběhla. Tedy v tom lepším případě-pokud se budu cítit dostatečně dobře. Druhá varianta byla o tom, že budu sotva chodit a udělám si po Vítkově procházku s krásným výhledem.  Nic se přeci nemá přehánět. Běhat jsem ještě stále úplně nepřestala(i když už zpomaluji, zmírňují a mnohem více odpočívám). Teribear byl tak nějak napůl. Běhala jsem s klukama ráda, ale když jsem nemohla, prošla jsem se. A bylo mi výborně, protože atmosféra byla skvělá, kluci nám sice trochu utíkali, ale nakonec se i to nějak zvládlo a na samém konci oba úplně odpadli a odpočívali. Přeci jen škola i školka jim dává docela zabrat a nechtěli jsme je úplně zničit. Celkem jsme naběhali 57 km a doufám, že za rok jich dáme ještě trochu víc. V pěti to totiž bude ještě mnohem zajímavější.

Když Mládě odpočíval, poslouchal u toho příběhy dětí, kterým Nadace Terezy Maxové pomohla. Viděla jsem na něm, že z některých je dojatý a pak mi říkal, že s tím přeci musíme taky něco udělat. To jsou chvíle, kdy jsem na své děti pyšná. Hodně věcí jim není jedno, takže už vymyslel pár svých plánů. A protože Mini dělá všechno, co udělá brácha, tak určitě nezůstane pozadu. 

Já přináším pár fotek ze zahájení, ale také z průběhu akce. Bylo to moc fajn a za rok! Za rok zase :)

P.S: Ve stánku Nespresso dělají fakt dobré kafe a nebyla bych to já, kdybych si jedno dobré po běhu nedala, však to znáte.

















čtvrtek 6. září 2018

Run Tour/Liberec

Jeden den výšlap k vodopádům a ten další už zase běháme závody. U nás je totiž vážně možné úplně všechno. Z Krkonoš jsme se totiž přesunuli do Liberce na Run Tour. Já jsem věděla předem, že vzhledem k trase(spousty kopců)už si pět, ani deset kilometrů neuběhnu. Ale kluci přihlášení byli, takže jsem dělala jen "podporu" na dětských závodech. Ale i tak to stálo za to. Prostě jsme se cestou z hor zastavili, abychom se proběhli a vyrazili směr domov. Slíbila jsem klukům dobrodružné prázdniny a měli je mít.


úterý 4. září 2018

léto na horách/Liščí stezka&Mumlavský vodopád

Samozřejmě také nezbytná návštěva lesnické a myslivecké expozice Šindelka v Harrachově, což je nejspíš nejoblíbenější místo Mláděte v Krkonoších vůbec. Už druhý rok se snaží přesvědčit k tomu i bráchu a myslím si, že se mu to velmi daří. Nejsme ale zdaleka jediný případ. Paní, která platila vstup hned po nás říkala, že tam jdou už po třetí. O Šindelce jsem psala loni mnohem podrobněji TADY. Stačí tedy napsat, že je to stále stejně zábavné a zajímavé a zůstali jsme tam docela dlouho, než si kluci všechno znovu(a znovu) prohlédli.

Naším dalším cílem byl Mumlavský vodopád, kte kterému vedou z Harrachova dvě trasy. Jedna je hornického muzea a následně těsně podél vody. Druhá je asfaltová cesta (vhodné pro kočárek) a je značená ihned u Šindelky. Po té jsme se tentokrát vydali také. Vlastně ani nevím proč jsem měla chuť jít tudy, ale asi mě vedla intuice. Aniž bych to předem tušila, cestou jsme potkali skvělou Liščí stezku pro děti. 
Tahle naučná a dobrodružná stezka je pro děti. Dozví se něco ze života lišek a budou si některé liščí dovednosti moct i vyzkoušet (očekávejte prolézání nory, chůzi na vratké kládě, skákání po kamenech a další). Na konci stezky se napojíte na první cestu a dojdete k vodopádu, nebo se kousek vrátíte a pokračujete po asfaltce zase dál. Stezka je dlouhá 0,5 km, takže to není žádná velká zacházka. My jsme ale zvolili druhou variantu a napojili jsme se na první trasu. 
Tady jsem se trochu bála, abych nespadla(po cestě jsou kameny a kořeny stromů), ale dopadlo to dobře. Mumlavské vodopády jsou považovány za nejhezčí v Čechách. Je u něj vždycky hodně lidí, v létě se tam chce každý obzvlášť podívat a smočit nohy v ledové vodě. I přes to je to opravdu nádherné místo, které rozhodně stojí za návštěvu. My jsme si dali pauzu a svačinu na odpočinkovém místě s nádherným výhledem a protože minule jsme byli přímo pod vodopádem, tentokrát jsme šli nahoru. Nádhera a o mnoho větší klid. Jenom jsem si nestihla uvědomit, že ty tři děti, které se nám budou chtít rozprchnout do všech stran nějak musíme uhlídat. 
Všichni chtěli zkusit všechno, prostě děti. Uhlídali jsme i když jsem chvilku měla docela strach. Dost to totiž v té vodě a po kamenech klouže. Když jste dole, tak máte "šanci" na to, že vás odnese proud vody o kus dál, pokud vám noha podklouzne. Jenže když jste nahoře, je to trochu nebezpečnější. Tolik z relace "černá kronika". Nikdo neuklouzl, nikoho voda neodnesla a ve stejném počtu jsme se zase vrátili domů. Kluci spokojení především ze Šindelky a stezky a my z krásné procházky.

neděle 2. září 2018

léto na horách/Huťský vodopád

Tentokrát trochu oddechově, abychom děti úplně nezničili a oni nás do konce pobytu v Krkonoších neproklínaly. 
Jeden z našich dalších výletních cílů se tak stal Huťský vodopád. Ten je napájen vodou z Huťského potoka, který pramení pod horskou boudou Dvoračky, které jsme navštívili pár dnů zpět. Pojmenován byl podle první sklářské huti v Krkonoších a jeho výška je dvacet metrů. Leží přibližně v 787 m.n.m.  Z Rokytnice je navíc poměrně snadno dosažitelný, takže proč ne. Asi nejjednodušší je držet se cestou z Horní Rokytnice modré turistické značky a stále nahoru po asfaltové cestě. Ta končí asi 300 metrů pod vodopádem, takže tahle cesta je vhodná pro pro pěší i kočárky. Tedy pokud jste ochotni poslední úsek maličko zabojovat(ale také jsme kdysi zvládli). Kluci cestu dali bez větších obtíží, cesta je určitě vhodná pro děti i těhotné, které baví chodit do kopců.

Zpět jsme se nevydali stejnou trasou, ale asi v polovině jsme se napojili na naučnou stezkou Krakonoš a lyžníci, která seznamuje s historií a počátky lyžování. Právě ta nás dovedla zpět do Rokytnice, odkud jsme vycházeli. Kluci si cestou vymysleli svojí vlastní hru a začali si říkat Indiáni Zelená Pírka, na což padly dvě mé gumičky a pár kapradin. A taky lovení v lese a vůbec různé kousky. Výsledek velmi efektní. No a já jsem je v tom nemohla nechat, to je naprosto jasná věc. Takhle toulat po lesích bych se klidně mohla toulat celé dny a vůbec by mi to nevadilo. 

A poznámka na závěr-děti došly i zpět, unavené ani moc nebyly a my jsme odpadli skoro dřív než oni. Naprostá rodičovská klasika :-))


sobota 1. září 2018

léto na horách/Labská Bouda

Další z našich horských výletů, které jsme podnikli s klukama v Krkonoších. Kdyby mi někdo, když jsem na téhle trase byla naposledy řekl, že příště se sem dostanu s břichem, asi bych se hodně smála. No a jsme tu! Celodenní výlet Horní Mísečky-Labská Bouda-Pramen Labe a zpět. Byla jsem sama dost zvědavá jak to zvládneme. Děti, jedno těhotenství k tomu a krásná túra.

Z Horních Míseček na Zlaté návrší můžete vystoupat pěšky nebo využít autobus. Ten jezdí květen – říjen v pravidelných intervalech. Nahoru je to asi 5 km, ale cestou plnou serpentin. Takže my jsme si tuhle trasu vyjeli autobusem(počítejte, že bude absolutně nacpaný).

Cesta pěšky od Zlatého návrší je plná nádherných výhledů. Přešli jsme Pančavský potok(Mládě ho z nějakého důvodu měl zafixován jako Ančavský), který padá kaskádovitým vodopádem do skalní propasti. Z vyhlídky uvidíte celé údolí pod vámi, což je nádhera. Pro mě ovšem nádhera okořeněná trochou adrenalinu, protože mám v podobných výškách vždycky šílený strach o kluky. 
Cesta s břichem byla bez problémů, cítila jsem se naprosto v pohodě a ani trasa nebyla nijak náročná. Oproti naší výpravě před dvěma lety(tehdy ještě s kočárkem), která byla komplet po asfaltce byla tohle mnohem hezčí i příjemnější trasa. Ovšem s kočárkem to tudy moc nejde. Za rok nás tedy nejspíš čeká znovu tahle trasa, pokud se rozhodneme vzít sem všechny děti. Jak nás znám, tak chtít určitě budeme.

Naším cílem je Labská Bouda a asi kilometr od ní vzdálený Pramen Labe. Hotel Labská bouda se nachází v první zóně Krkonošského národního parku a leží v nadmořské výšce 1340 metrů. Je to náš záchytný bod pro pozdní oběd, což se v závěru neukázalo jako nejlepší řešení. Asi jsem (možná trochu naivně) čekala něco o kousek lepšího i v -obyčejném- bufetu. Že půjde o dražší záležitost, to jsem čekala a nepřekvapilo mě to. Že půjde o pseudopárky a polévku do plastových talířků, to mě teda vážně nepotěšilo. Jednoduše, kdyby to nebylo na trase, tak tam určitě nejíme. No a když jsem pak viděla zásobovací auto z Makra, bylo mi to celkem jasné. K obědu to tedy doporučit opravdu nemohu. Oproti minulé návštěvě ani není možné sezení venku, takže se ihned po obědě vydáváme dál. Je to škoda, že v místě s tak nádherným výhledem, není chuť se víc zdržovat. 

Cestou k Prameni Labe jsem poprvé pocítila lehkou únavu a musela jsem zvolnit tempo. Taky jsem čelila (snad úplně poprvé) mnoha komentářům protijdoucích. A úplně poprvé mě připomínku o břichu vůbec nebavily. Při běhání jsem zvyklá, na horách jsem neměl ani trochu pocit, že dělám něco neobvyklého. Přišlo mi, že ta trasa je snad nekonečná. Navíc v období extrémního sucha mi vůbec nedošlo, že žádný pramen Labe vlastně nebude, jen spousty lidí kolem. Voda nic. Připadala jsem si trochu jako v nějakém scifi filmu.
Od Pramene Labe jsme se vydali opět na Zlaté návrší. Někteří z nás měli ještě spousty energie a závěr si vyběhli. Já mezi ně(tentokrát) nepatřila. Kluci všechno zvládli celkem v pohodě-Mini jedna menší krize a jeden větší odpočinek, Mládě už úplně bez problémů. A břicho v naprostém pořádku :-)


úterý 28. srpna 2018

léto na horách/Starý Kravín

Na tomhle místě se budete cítit trochu jako v prababiččině stodole, která je plná pokladů a zajímavostí. Tedy, alespoň já jsem se tady takhle cítila opravdu hodně. Jako kdybych se na chvilku vrátila zpátky v čase. Přesně takové je muzeum Starý Kravín ve Františkově, které jsme při našich toulkách v Krkonoších navštívili.

Františkov je sice část města Rokytnice nad Jizerou, ale díky k tomu, že se nachází až za kopcem, působí na první pohled jako když přijede člověk do samostatné obce. Z města je to sem asi 2,5 kilometru. Návštěva se dá spojit s touláním po okolí města, například po zajímavém značeném "Poznávacím okruhu okolo Rokytnice" nebo když se člověk vydá po naučné stezce "Dřevosochání", která má začátek na křižovatce "Na vrších" v Horní Rokytnici nad Jizerou a konec je ve Františkově právě u zmiňovaného objektu Starý Kravín.


pátek 24. srpna 2018

léto na horách/Dvoračky

Bez hor a chození po kopcích už by naše léto nebylo vůbec kompletní. Takže i letos jsme si užili skvělý týden v Krkonoších se vším všudy. Tentokrát ještě zpestřený faktem, že mám mírnou zátěž na břiše, ale tušila jsem, že to nijak moc vadit nebude. Jednoduše se jen nebudu přepínat(a na výlety budu chodit s těhotenskou průkazkou, protože jeden nikdy neví, že:-). A ono to šlo! Jasně že ne v nejrychlejším tempu, ale kdo by to řešil? Prázdniny, les a klid. Tedy klid v určitém měřítku samozřejmě a s ohledem na to, že s námi putují i kluci.



pátek 17. srpna 2018

výlety/Pamětní Síň Oty Pavla

"Řeka je jiná než potok. Řeka je hluboká studna zapomnění. Valí se jako milosrdný čas, který odnesl bolest, zármutek, zoufalství, utrpení, křivdu, ale vzpomínky nechá ležet někde na dně duše jako hladký oblázek v hluboké tůni." 

Tenhle výlet měl Mládě slíbeno už loni, když ho začal zajímat Ota Pavel, jeho knihy a osud. Během školního roku tenhle zájem maličko uvadl, ale s prázdninami jsme se k němu dostali znovu a postupně jsme se dopracovali k tomu, že nejlepší bude se jet podívat na zásadní místo jeho života. 
Ota Pavel neměl vůbec lehký osud. Není to tak dlouho co jsem viděla dokument o jeho životě a především jeho konci a vzhledem k bouřícím se hormonům jsem z toho všeho byla velmi smutná. I přes fakt, že všechno to, co bylo řečeno, jsem dávno znala a věděla. Nuže...byla jsem ve fázi, kdy mě dojalo předávání cen Magnesia Litera(opravdu!). A protože je velikým faktem, že jsme opravdu dobrodruzi, poměrně záhy po našem putování u moře, jsme se vydali na Křivoklátsko.

Na Branově jsme rychle a nepozorovaně vystoupili do magického světa. Právě tady Ota Pavel potkával ryby s tatínkem Leem, maminkou Hermínou, svými bratry a právě tady prožil nejspíš nejkrásnější chvíle svého dětství, které pak dokázal zpracovat do svých knih. V Luhu u přívozu můžete navštívit Pamětní síň Oty Pavla. Vystavěná je z převoznického domku a opravdu stojí za to. Žádné velké muzeum to sice není, ale působivé umí být i tak. Pár milých vzpomínek, které znalci díla Oty Pavla dokáží ocenit. Co je ale důležité-tohle místo je vážně autentické. Všechny ty příběhy, které o Berounce napsal, se vztahují právě sem. Prohlédnete si tu i řadu rodinných záběrů, nebo u stropu rozlámanou převoznickou loďku. Na trámu, kde jsou přibité i štičí hlavy, vysavač Elektrolux jako vzpomínka na tatínka Lea. Taky notoricky známou fotku Otova bratra na vysavači a nebo velmi působivou bustu věnovanou akademickým sochařem Stanislavem Hanzlíkem. Můžete si i na chvíli v "knihokufru" půjčit a prolistovat všechny zásadní knihy. Na to bych chtěla mít trochu času, protože věřím, že něco podobného musí být velký zážitek.

Od luhovského převozníkova domku se kopcem dostanete do Branova. Je to asi kilometr dlouhá trasa s mírným kopcem, který jsem si ale původně myslela, že nejspíš nevyjdu. Přiznávám, nejsem schopna reálně odhadnout svou fyzickou kondici na sto procent. Takže tedy-vyšla jsem to tam i zpět, takže to zvládně nejspíš úplně každý:-) Auta touto trasou běžně jezdit nesmí.
Mládě byl, alespoň myslím, spokojený velmi. Chvíli jsme spolu jen tak seděli u Berounky a vyprávěli jsme si, pak se vyptal na pár detailů ohledně knih a myslím, že i na něj tenhle kraj zapůsobil. O smutném konci jsem mu ale ještě nevyprávěla. Na to je ještě čas. 

P.S: po cestě jsme potkali "lesní" kavárnu. I když by měli fungovat na zazvonění(a kluci zazvonili několikrát jako o život), nic se nedělo. Takže jsem si kafe dala až v blízkém Berouně, kam jsme měli namířeno. To jen pro ty, kteří by na to kafe v lese spoléhali podobně jako my.



čtvrtek 16. srpna 2018

Wroclaw/KRVN bar

Kafe ve Wroclawi. Vlastně takový rychlý tip na jednu skvělou kavárnu/bar uprostřed tohoto zajímavého města. 

Krvn bar je možná trochu zvláštní, skoro by se dalo říct i morbidní místo, ale rozhodně to neznamená nic špatného. Nám se tu totiž líbilo velmi. Najdeteho v ulici Svatý Antoniego. Kdysi prý byla tahle ulice místem, kde se téměř všechno spojovalo s pohřebními tématy - bylo možné si tu vybrat mezi pohřebními obchody a oděvními prodejnami vhodnými pro tenhle obřad.
Tahle kavárna se sem tedy se svým konceptem vážně hodí. Během naší návštěvy nás doprovází pomalované stěny, duchové, kostry i rakvičky ke kafi. Mírně děsivé? No jasně! :)

A přesně od téhle chvíle Mládě chce "rakvičkovou" oslavu. Vůbec to nevnímá jako morbidní téma, pamatuje si Día de los Muertos, který jsme navštívili v Praze a celkově tohle všechno nevnímá tak "tragicky" jako spousty dospělých. Sama ještě nevím, jestli si to ještě nějak nerozmyslí, ale když to bude trvat, tak mu nějaké morbidní sušenky upeču a určitě se s tímhle tématem poperu.

Doufám, že do Wroclawi ještě budeme mít prostor se vrátit. Umím si tohle místo ideálně představit se začínajícím podzimem(asi je to hodně dáno tematicky). Jen letošní podzim už to asi nestihneme. Pořád si ještě nějak neumím představit, že mě čekají v tu dobu úplně jiné sttarosti. Ne, že bych své těhotenství ignorovala, spíš to nějak hodně, hodně utíká. Ale to je spíš na další článek, který bych měla na tohle téma napsat. Ale vrátím se sem určitě! Jen možná ne jako hippie máma s břichem :-))


středa 15. srpna 2018

na cestách/Sopoty

Naše další cesta vedla do lázeňského města Sopoty. Vydali jsme se tam vlakem z Gdaňského nádraží a cesta trvala asi dvacet minut. Kluci byli z vlakového dobrodružství samozřejmě nadšení a hodně se jim to oběma líbilo. Navíc nebylo ani přehnané vedro a vypadalo to na déšť, což jsem s chutí vítala, vůbec mi to nevadilo. Po šílených vedrech v předchozích dnech jsem se na déšť opravdu těšila. Ale myslím, že tenhle příběh v poslední době známe tak nějak všichni. Tušila jsem od začátku, že tohle místo je typická prázdninová lokalita a bylo to přesně tak. Sopoty jsou známým lázeňským centrem, kde můžete vidět rarity, jako nejdelší dřevěné molo v Evropě nebo „Křivý dům“.

Od vlakové stanice ve středu města vede šest set metrů dlouhá pěší zóna Monte Cassino. Je lemována krásnými domy, galeriemi, kavárnami. Najdete tu vážně všechno, ale její nejvýraznější stavbou je bezesporu Křivý dům. Postaven v roce 2004 – a hned nato se ocitl na seznamu nejkurióznějších staveb světa.

Sopocká promenáda vede přímo na nejdelší evropské dřevěné molo, které je pro turisty určitě nejoblíbenějším místem. Tady se konají kulturní akce, promítají filmy, najdete zde kavárny s výhledem na Gdaňský záliv. Navíc u mola kotví jachty a výletní lodě. Historie sopockého mola sahá do 20. let 19. století. Tehdy byl postaven dřevěný můstek a těšil se tak veliké oblibě, že byl postupně zvětšován. V současné době má dřevěné molo 511,5 m na délku a 10 m na šířku.
A právě tady jsme dokonale zmokli....a vůbec nám to nevadilo!

Udělali jsme si rychlou zastávku ve Sweet Factory. Což v praxi znamená mraky a mraky a mraky sladkostí, bonbonů na váhu. Měla jsem tušení, že budu potřebovat trochu cukrové podpory. Kdybych tušila předem, jak moc budu takovou podporu potřebovat, naberu si tam tak dvě kila! Čekalo mě poměrně krušných dvacet minut, cestou zpět. Vlakem. Vlakem, který byl mnohem plnější, než na první cestě. Ale dalo se to zvládnout. Neviděla jsem žádný problém. Tedy...Na nádraží nám Atom koupil kafe. On to své vypil už když čekal, až udělají to mé, což je poměrně běžná praxe. Já jsem měla za to, že si ho vypiju ve vlaku. Ha, ha, ha. Jak moc a moc naivní.
Vzala jsem si totiž na klín, vzhledem k nacpanosti vlaku Mládě. Už tady si zpětně klepu na čelo. 
Mládě jsem několikrát upozornila, aby se nevrtěl, že mám v ruce kelímek a že musíme dávat pozor. 
No, vybrala jsem to celkem dvakrát a potřetí, když jsem se konečně chtěla napít, mi to kafe vyrazil z ruky. Bylo celkem jedno, že polil mě, ale polil i sebe(nikdo další to kupodivu!! neschytal, za což jsem velmi vděčná). Jenže se lekl a i když káva nebyla naštětí horká, stejně vyletěl jako čertík z krabičky a se strašným křikem začal utíkat celým vagonem pryč. Nuže...zábava pro všechny kolem. Atom ho naštěstí odchytl a já se snažila zlikvidovat celou kalamitu. Tedy kafe na sobě, rychle se rozhlédnout, koho to zasáhlo, nebo ne a tak dále. A pak už překontrolovat Mládě, který měl své krásné, pruhované a světlé kraťasy úplně zlikvidované kafem. Z kterého jsem neměla ani lok a ještě jsem celých dvacet minut čelila velmi zlým pohledům ostatních cestujících a cítila jsem se jako nejhorší matka na světě.

A nejhorší je, že jsem si za to mohla sama, protože kafe do vlaku a dvě děti je prostě velký risk, který mi nikdy nedocházel tolik, jako na téhle cestě. Nakonec jsme si to všechno spolu vyříkali(já a Mládě) a ještě jsem mu cestou zakrývala nenápadně fleky před zkoumavými pohledy ostatních. 

A pak si večer prohlíží fotky v mém telefonu a říká mi "hele mami, alespoň sis to kafe na památku vyfotila!". Neřekla jsem mu na to NIC!  
Tohle píšu hlavně proto, aby bylo jasno-ne vždycky všechny výlety jsou idylické a z časopisu. 
Koho by to zajímalo-kafe jde dolů pomocí jedlé sody smíchané s trochou vody. Zaručeně!
A ty bonbony jsme nakonec snědli ve většině napůl s Atomem. Chápete nás, že jo?:-))


úterý 14. srpna 2018

na cestách/plážově

Odpočinek, čtení si na pláži, stavění hradů, skákání do vln a poslouchání moře. Na cestách je třeba si vyhradit čas i na tyhle radosti. Navíc tentokrát mě i břichu docela prospělo takové obyčejné volno. Ne proto, že bych měla pocit, že už si nikdy nic podobného neužiju, ale...únava v těhotenství dělá své. V horku, které venku panovalo se to vysloveně nabízelo.
Pročetla jsem si všechny resty(po všech těžších knihách jsem konečně dočetla dva měsíce neotevřené Vogue zásilky!!), chladila se ve vodě a bylo mi dobře. Dokonalost.

Na našich cestách si často vzpomínám na styl dovolených, které jsem zažila jako dítě. A možná i proto, že jsem se "naválela" po pláži dohromady v tomhle věku mraky času, tak to dneska není mou nejzásadnější prioritou a pro děti volím ten dobroudružnější způsob. Jsem moc ráda, že si v tomhle s Atomem rozumíme. Většinou se vypravujeme na pláž ráno(pro někoho fakt brzy ráno, ale děti jsou děti:-)), pak nás čekají výpravy po okolí. Přísahám, že není nic lepšího, než po prima výletě, kdy jsme poznávali nová místa, jít na chvíli do moře. Mít za sebou dobrodružství a před sebou pár temp v moři, písek na nohách a slunce nad sebou. 

Budou si to pamatovat? Nebo mi naopak jednou "vyčtou", že naše výlety byly až moc akční? Jako těhotná teď o tomhle dost přemýšlím, protože nikdy se nejde zavděčit někomu. Jezdila jsem na drahé dovolené, ale nemůžu říct, že by mi to přineslo šťastnější dětství. 

P.S: docela často poslouchám různé věci typu "v Polsku nic není" případně "ježiši studený moře, fouká tam a nedá se tam koupat". Tak tedy Gdaňsk, kde jsme byli a kde je možné i koupání (pláž z centra tramvají číslo osm a tři, naprosto bez problému-konečná zastávka) je nádherné místo. Moře naprosto super a bez jakéhokoli problému. A zima mi vážně nebyla ANI JEDNOU. A kdo mě zná, tak ví, že to musel být extrém. 

A kluci si i tady udělali improvizované podium a zahráli svůj malý koncertní set :-)))



pondělí 13. srpna 2018

na cestách/Gdaňsk

Jsme dobrodruzi. Tedy...na to, že máme dvě děti, tak prý rozhodně. Říkají všichni. Některé věci neplánujeme, takže zatímco spousty lidí ví od března, že v červenci jedou k moři, my víme jen to, že asi někam pojedeme. Ale kam? Copak to jde rozhodnout měsíce předem? Nám ne!

Letos to bylo, vzhledem k mému těhotenství asi o něco jasnější, a shodli jsme se na tom, že ideální výlet by byl k Baltu. Pocitově mi přišlo v pohodě, navíc kdybych začala rodit(neměla jsem to v plánu, ale víte jak), nebo kdyby byly komplikace jsem přeci pořád poměrně blízko domova. Neříkejte mi, že to jen pocit, ono to Polsko je fakt velké, prostě mi to tak jen přišlo a byla jsem s tím v pohodě. 
V předchozích letech jsme už část Polska prozkoumali a oba jsme věděli, že by to bylo fajn zase dalším směrem. A kam jinam, než poznat město Gdaňsk? Bylo jasno!


pátek 10. srpna 2018

čteme/Bojíte se?

Každý má z něčeho strach. A kdo říká, že ne, tak si pěkně vymýšlí. S klukama jsem, zatím, nemusela řešit žádné závažnější fobie, nebo úzkosti. Ale své strachy občas mají, jako všechny děti. A já jim jednoduše nedokážu říct, že to nic není a ať už proboha spí, zhasnout lampičku a nechat je tápat. Sama si ještě stále pamatuji, jaké to bylo pro mě. Jak jsem se dusila pod tlustou peřinou, abych neviděla všechno, co na mě ze tmy pokoje útočí. Možná, kdyby tehdy byly knihy, které vám chci představit, bylo by to všechno jinak a já bych si nic z toho nepamatovala. 
Jsem ráda, že si je mohu pročíst se svými dětmi, protože i prevence a překonávání strachu je velmi důležité. A je důležité děti v boji s jejich strachy podpořit. Překonaný strach je přeci jedno velké vítězství. Připravila jsem si čtyři knihy, které se strachem zabývají a které máme aktuálně v knihovničce. Všechny máme pročtené a kluky jsem nechala, aby si vybrali tu, která je jim nejbližší. A jak to celé dopadlo?


čtvrtek 9. srpna 2018

výlety/na Kozí Hrádek

Na tenhle výlet mě navnadil Mládě. Nevím, jestli si pamatoval z mého vyprávění, nebo knížek, ale na začátku prázdnin přišel s tím, že by rád na Kozí Hrádek. Moje jihočeské srdce zaplesalo, protože jestli jsem někde byla každý rok třikrát, psala jsem na to x referátů, seminárek a dalších prací, tak to je právě tohle místo. Navíc je už asi tři roky obohaceno o skvělou naučnou stezku, kterou jsem neznala a moc mě zajímala. Atom tam sice kdysi byl, ale dávno dávno, takže bylo jasno. Hned, jak to půjde, pojedeme.


středa 8. srpna 2018

výlety/Sladovna Písek

O písecké Sladovně jsem toho slyšela už opravdu mnoho. A vždycky to byla jen samá chvála a nadšení. Dlouho, předlouho jsem tuhle galerii hrou měla na seznamu míst, kam rozhodně musíme kluky vzít. A hurá, letošní prázdniny to konečně, tak trochu nečekaně, vyšlo. Ale nečekané věci jsou většinou ty nejlepší. Nebudu lhát-docela bych brala mít Sladovnu u nás a mít ihned zmapovanou každou novou expozici. Jo, bylo to naprosto senzační. Pro děti, pro rodiče, pro všechny. Bylo jasné, že tenhle tip si nemůžu nechat pro sebe a musím se podělit.
Vyrazili jsme v počtu tří rodičů a tří(a půl) dětí, takže síly vcelku vyrovnané. Doplnila nás ještě ségra s Dankem a mohlo se vyrazit. Iluze jsme si nedělali, bylo jasné, že stihneme maximálně Sladovnu, oběd a most. V Písku je totiž nejstarší dochovalý kamenný most u nás. Vždycky se mi vybaví cesty přes Písek na chalupu. Měli jsme takové oblíbené rituály a všechno jsme neustále na cestách opakovali. Takže "Písek, kamenný most, pozor!". 
A teď už budu říkat nejen že most, ale Písek, pozor Sladovna!

pondělí 6. srpna 2018

Táborské toulky

Přijet do rodného města, mít čas se tu projít, poznat všechny nové kavárny a podniky které se tu objevily, navíštívit ty staré a osvědčené, vidět všechno co z nostalgie vidět chci, nebo chci ukázat svým dětem. No, řeknu vám, jeden víkend na to skoro nestačí. Tábor. Od chvíle, kdy jsem přestala tímhle směrem jezdit do školy, jsem tu pořádně nebyla. A ani předtím to nebylo na žádné velké procházky. Málo času, dlouhá cesta domů, hlava plná školních povinností. Tohle léto to ale vyšlo! A já jsem za ten úplně obyčejný, klidný víkend nesmírně ráda. Byl plný dobrého kafe, skvělé zmrzliny, procházek po městě i výletů po okolí. 


Objektivně nedokážu posoudit, jestli to kluky bavilo stejně tak, jako mě. Město, kde jsem spousty let žila, trápila se, vztekala, měla pocit, že tu marním svůj čas, zažila spousty dobrého, měla svoje první veřejné autorské čtení. Ten první, trochu zvláštní, pocit přešel po pár okamžicích. Pak už to šlo samo. 
Seděli jsme na břehu Jordánu a já Mláděti vyprávěla, jak se po jeho dně projížděl v kočárku, když tu nebyla voda. Tehdy jsem říkala, že mi to jednou určitě nebude věřit. No...zdráhal se uvěřit, jak jinak. Mini tady zažil obyčejnou procházku snad úplně poprvé. Trochu mě to mrzí, protože to už pro něj vždycky bude "jedno z měst" které v naší cestovatelské vášni navštívíme. 
Ta mola u Jordánu, které sice nejsou žádná novinka, ale já tam takhle seděla fakt úplně poprvé, jsou fakt nejlepší. Co na tom, že jsem vypadala jako velryba vytažená na břehu.


středa 25. července 2018

výlety/po Litovli&okolí

Během plánů na naše prázdninové cesty jsme si s Atomem říkali, že jsme vlastně nikdy, ani jeden, nebyli v Litovli. A že nevíme, co od toho čekat, ale bylo by vlastně vůbec nebylo špatné si tam ten výlet udělat. Krásně to do sebe zapadalo, protože nás čekal běh v Olomouci na který se nám nechtělo jet tam a zpět v jeden den. Takže jsme se v Litovli, která je jen pár kilometrů od Olomouce, nakonec ubytovali. Když dobrodružství, tak přeci se vším všudy. Třeba i s tím, že Mládě spal úplně poprvé na palandě. A poznáváním "hanáckých Benátek".

úterý 24. července 2018

čteme/O holčičce z jiného světa

Už ji mám pár dní doma. Domluva s Mládětem byla taková, že si ji přečtu hned, aby ji stihl přes prázdniny i on. Docela mě svým výběrem překvapil, ale říkala jsem si, že zvládnout by ji už mohl. Navedla mě na ní Quanti a protože tato tematika, jak už pozorný čtenář blogu ví, mi není úplně cizí, tak už má své místo v naší knihovně. O holčičce z jiného světa.
Kniha je velmi útlá, nabízí pouze něco málo přes stovku stran. Jako dospělý čtenář ji budete mít nejspíš během jednoho dne přečtenou. Přesto v člověku zanechá opravdu rozporuplné a silné pocity. Hrůzy druhé světové války již byly popsány v mnoha knihách a o několika z nich jsem tady i psala. Tentokrát jde ale o něco trochu odlišného. Aharon Appelfeld má totiž svůj vlastní styl, který nemusí každému vyhovovat. Stránky jeho knih jsou především plné pocitů. Ale já jsem s tím neměla nejmenší problém. 



pondělí 23. července 2018

Run tour/Olomouc

Pomalu a nenápadně se loučím. Ne s během jako takovým, to se mi ještě nechce. Ale se závody už ano. Ten poslední "dospělácký" jsem si to totiž (nejspíš) odběhla minulý týden v Olomouci na Run tour. Bylo šílené vedro, trať byla jedna z těch mírnějších a i přes to všechno jsem tentokrát byla zničená víc, než kdy jindy. Jenže celé dopoledne se procourat městem s klukama a věnovat se jim, pak jít běhat a divit se, že jsem utahaná...to by byla asi blbost. Jednoduše si musím přiznat, že toho nevydržím tolik, co před těhotenstvím a je třeba se maličko šetřit. Ale běh v Olomouci byl i přes velké horko krásný. Jsem ráda, že jsem na tenhle Atomův nápad přistoupila, protože mě to tam bavilo. Jen si tam příště potřebuji maličko zlepšit svůj čas. Tedy...hned jak nebudu tak úplně těhotná.



pátek 20. července 2018

výlety/Dům přírody Blaníku

Výlet do Vodního domu, jsme chtěli spojit ještě s nějakou další výpravou. Včelí svět byl minulý rok moc fajn, ale opakovat dvakrát za sebou úplně stejný výlet se nám nechtělo. Původně jsme měli v plánu jít na Velký Blaník. Jenže, jak už to tak bývá, cachtání ve vodě nám(dětem) zabralo moře času a když se k tomu všemu přičte i vnitřní expozice, bylo zcela jasno. Na Blaník vystoupáme někdy jindy. Pravděpodobně až bez mého břicha už s mrnětem v kočáru. Navštívili jsme ale Dům přírody Blaníku. Už doma jsme si vyprávěli o Blanických rytířích, takže namotivovat kluky nebylo úplně těžké. Ale únava byla, to rozhodně ano.


čtvrtek 19. července 2018

čteme/Franz Kafka a panenka cestovatelka

Na samém začátku prázdnin jsem onemocněla. Člověk si vymyslí a představuje, jaké to všechno bude a nakonec se musí smířit s čajem, postelí a vědomím, že spousty věcí je zase trochu jinak. V tomhle podivném rozpoložení jsem sáhla po knize, od které jsem vůbec netušila co čekat. Byla jsem ale zvědavá, jestli jde spíš o knihu pro děti, nebo pro dospělé. Má jen "pár" stránek, ale přesto má své kouzlo. Jmenuje se Franz Kafka a panenka cestovatelka. Velmi zvláštní příběh, který v roce 2007 získal Narodní cenu za literaturu pro děti a mládež. Krátká epizoda ze života čtyřicetiletého, nemocného Kafky, který vystupuje jako pošťák. Ale ne jen tak obyčejný pošťák...


středa 18. července 2018

Místo, odkud žádné dítě nevyvázne suché

Vodní dům podruhé. Loni to byla jedna z prvních cestovatelských zastávek, které jsem klukům slíbila po dokončení školy. Možná i proto na tohle místo mám tak euforické vzpomínky a bylo jasné, že se tam musíme vydat znovu. Dokonce jsme stihli o něco lepší počasí i čas, kdy se z venkovního atria stalo doslova dětské koupaliště. Když se tak stalo, už jsme se chystali do vnitřní expozice. Dominantou Vodního domu je právě venkovní atrakce. Umělý vodopád, soustava čerpadel, mlýnků a dalších vodních prvků, které mohli vyzkoušet a samy pohánět vlastními(rodičovskými) silami. Cestičky, kterými se kluci opět vesele brodili, stavěli přehradu a nebo jen tak blbnuli ve vodě. Myslím, že jsem minule v tipech psala, že náhradní oblečení s sebou, ale to asi každému dojde podle fotek. Z tohoto výletu děti prostě nemůžou vyváznout suché. Vzhledem k počasí to ale bylo vlastně úplně jedno.  


pátek 13. července 2018

výlety/Muzeum Českých drah

Výlet s vlakovou tematikou jsem klukům slibovala už nějaký čas. A ten čas přišel před pár dny. Měli jsme volno, venku to nebylo úplně na koupání, proto jsme se(prý konečně!) vydali do Muzea Českých drah v Lužné u Rakovníka. Spousty vlakových nadšenců, spokojených dětí a hodně zajímavých zastávek. Ale nebudu tady lhát, jak vlakům rozumím. Co se historie týče, jsem úplný laik, co se techniky týče, tak jsem na tom taky ne zcela slavně. Takže dětem vypráví a na milion plus jeden dotazů, odpovídá Atom. Navíc už to na místě zná, protože tu párkát byl. No a samozřejjmě má nesčetněkrát větší přehled. Já si pak zase dokážu s klukama povídat a rozebírat detaily ve vojenském muzeu. Tady jsem byla i já spíše posluchačka. Což v praxi znamení, že můj první pocit byl asi takový, že jsem se ocitla v pohádce O mašinkách. Znáte? Zababa nepřišel teda, naštěstí!

pondělí 9. července 2018

čteme/Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky

Měla jsem z ní na začátku takové zvláštní pocity. Vůbec neříkám, že špatné(často si to každý hned spojí s něčím negativním). Jen jsem velmi ovlivněna tím, že mám kolem sebe dva syny, synovce, bratrance...a jsem hodně naladěna na klučičí vlnu. Celý námět se mi ale líbil moc, to je jasné. Kdo mě zná dlouho, předlouho tak ví, že jsem byla (a pořád to tam někde ještě je!) ve svém životě především rebelka. Kdybych měla dceru, tak bych tuto knihu použila jako materiál k večernímu povídání o příbězích slavných a silných žen. Tedy přesně k tomu, k čemu je určena. S klukama na to musím jinak. Nemyslím si, že by je každovečerní "holčičí" čtení nadchlo na 100%, ale jsem si jista, že je spousty příběhů zaujme. Blogovým světem proběhla už před časem a to ve velkém. Já jsem jí přečetla s pauzami a jsem ráda, že mohu i já napsat pár slov o téhle zajímavé a origininální knize.