pátek 17. srpna 2018

výlety/Pamětní Síň Oty Pavla

"Řeka je jiná než potok. Řeka je hluboká studna zapomnění. Valí se jako milosrdný čas, který odnesl bolest, zármutek, zoufalství, utrpení, křivdu, ale vzpomínky nechá ležet někde na dně duše jako hladký oblázek v hluboké tůni." 

Tenhle výlet měl Mládě slíbeno už loni, když ho začal zajímat Ota Pavel, jeho knihy a osud. Během školního roku tenhle zájem maličko uvadl, ale s prázdninami jsme se k němu dostali znovu a postupně jsme se dopracovali k tomu, že nejlepší bude se jet podívat na zásadní místo jeho života. 
Ota Pavel neměl vůbec lehký osud. Není to tak dlouho co jsem viděla dokument o jeho životě a především jeho konci a vzhledem k bouřícím se hormonům jsem z toho všeho byla velmi smutná. I přes fakt, že všechno to, co bylo řečeno, jsem dávno znala a věděla. Nuže...byla jsem ve fázi, kdy mě dojalo předávání cen Magnesia Litera(opravdu!). A protože je velikým faktem, že jsme opravdu dobrodruzi, poměrně záhy po našem putování u moře, jsme se vydali na Křivoklátsko.

Na Branově jsme rychle a nepozorovaně vystoupili do magického světa. Právě tady Ota Pavel potkával ryby s tatínkem Leem, maminkou Hermínou, svými bratry a právě tady prožil nejspíš nejkrásnější chvíle svého dětství, které pak dokázal zpracovat do svých knih. V Luhu u přívozu můžete navštívit Pamětní síň Oty Pavla. Vystavěná je z převoznického domku a opravdu stojí za to. Žádné velké muzeum to sice není, ale působivé umí být i tak. Pár milých vzpomínek, které znalci díla Oty Pavla dokáží ocenit. Co je ale důležité-tohle místo je vážně autentické. Všechny ty příběhy, které o Berounce napsal, se vztahují právě sem. Prohlédnete si tu i řadu rodinných záběrů, nebo u stropu rozlámanou převoznickou loďku. Na trámu, kde jsou přibité i štičí hlavy, vysavač Elektrolux jako vzpomínka na tatínka Lea. Taky notoricky známou fotku Otova bratra na vysavači a nebo velmi působivou bustu věnovanou akademickým sochařem Stanislavem Hanzlíkem. Můžete si i na chvíli v "knihokufru" půjčit a prolistovat všechny zásadní knihy. Na to bych chtěla mít trochu času, protože věřím, že něco podobného musí být velký zážitek.

Od luhovského převozníkova domku se kopcem dostanete do Branova. Je to asi kilometr dlouhá trasa s mírným kopcem, který jsem si ale původně myslela, že nejspíš nevyjdu. Přiznávám, nejsem schopna reálně odhadnout svou fyzickou kondici na sto procent. Takže tedy-vyšla jsem to tam i zpět, takže to zvládně nejspíš úplně každý:-) Auta touto trasou běžně jezdit nesmí.
Mládě byl, alespoň myslím, spokojený velmi. Chvíli jsme spolu jen tak seděli u Berounky a vyprávěli jsme si, pak se vyptal na pár detailů ohledně knih a myslím, že i na něj tenhle kraj zapůsobil. O smutném konci jsem mu ale ještě nevyprávěla. Na to je ještě čas. 

P.S: po cestě jsme potkali "lesní" kavárnu. I když by měli fungovat na zazvonění(a kluci zazvonili několikrát jako o život), nic se nedělo. Takže jsem si kafe dala až v blízkém Berouně, kam jsme měli namířeno. To jen pro ty, kteří by na to kafe v lese spoléhali podobně jako my.
























čtvrtek 16. srpna 2018

Wroclaw/KRVN bar

Kafe ve Wroclawi. Vlastně takový rychlý tip na jednu skvělou kavárnu/bar uprostřed tohoto zajímavého města. 

Krvn bar je možná trochu zvláštní, skoro by se dalo říct i morbidní místo, ale rozhodně to neznamená nic špatného. Nám se tu totiž líbilo velmi. Najdeteho v ulici Svatý Antoniego. Kdysi prý byla tahle ulice místem, kde se téměř všechno spojovalo s pohřebními tématy - bylo možné si tu vybrat mezi pohřebními obchody a oděvními prodejnami vhodnými pro tenhle obřad.
Tahle kavárna se sem tedy se svým konceptem vážně hodí. Během naší návštěvy nás doprovází pomalované stěny, duchové, kostry i rakvičky ke kafi. Mírně děsivé? No jasně! :)

A přesně od téhle chvíle Mládě chce "rakvičkovou" oslavu. Vůbec to nevnímá jako morbidní téma, pamatuje si Día de los Muertos, který jsme navštívili v Praze a celkově tohle všechno nevnímá tak "tragicky" jako spousty dospělých. Sama ještě nevím, jestli si to ještě nějak nerozmyslí, ale když to bude trvat, tak mu nějaké morbidní sušenky upeču a určitě se s tímhle tématem poperu.

Doufám, že do Wroclawi ještě budeme mít prostor se vrátit. Umím si tohle místo ideálně představit se začínajícím podzimem(asi je to hodně dáno tematicky). Jen letošní podzim už to asi nestihneme. Pořád si ještě nějak neumím představit, že mě čekají v tu dobu úplně jiné sttarosti. Ne, že bych své těhotenství ignorovala, spíš to nějak hodně, hodně utíká. Ale to je spíš na další článek, který bych měla na tohle téma napsat. Ale vrátím se sem určitě! Jen možná ne jako hippie máma s břichem :-))











středa 15. srpna 2018

na cestách/Sopoty

Naše další cesta vedla do lázeňského města Sopoty. Vydali jsme se tam vlakem z Gdaňského nádraží a cesta trvala asi dvacet minut. Kluci byli z vlakového dobrodružství samozřejmě nadšení a hodně se jim to oběma líbilo. Navíc nebylo ani přehnané vedro a vypadalo to na déšť, což jsem s chutí vítala, vůbec mi to nevadilo. Po šílených vedrech v předchozích dnech jsem se na déšť opravdu těšila. Ale myslím, že tenhle příběh v poslední době známe tak nějak všichni. Tušila jsem od začátku, že tohle místo je typická prázdninová lokalita a bylo to přesně tak. Sopoty jsou známým lázeňským centrem, kde můžete vidět rarity, jako nejdelší dřevěné molo v Evropě nebo „Křivý dům“.

Od vlakové stanice ve středu města vede šest set metrů dlouhá pěší zóna Monte Cassino. Je lemována krásnými domy, galeriemi, kavárnami. Najdete tu vážně všechno, ale její nejvýraznější stavbou je bezesporu Křivý dům. Postaven v roce 2004 – a hned nato se ocitl na seznamu nejkurióznějších staveb světa.

Sopocká promenáda vede přímo na nejdelší evropské dřevěné molo, které je pro turisty určitě nejoblíbenějším místem. Tady se konají kulturní akce, promítají filmy, najdete zde kavárny s výhledem na Gdaňský záliv. Navíc u mola kotví jachty a výletní lodě. Historie sopockého mola sahá do 20. let 19. století. Tehdy byl postaven dřevěný můstek a těšil se tak veliké oblibě, že byl postupně zvětšován. V současné době má dřevěné molo 511,5 m na délku a 10 m na šířku.
A právě tady jsme dokonale zmokli....a vůbec nám to nevadilo!

Udělali jsme si rychlou zastávku ve Sweet Factory. Což v praxi znamená mraky a mraky a mraky sladkostí, bonbonů na váhu. Měla jsem tušení, že budu potřebovat trochu cukrové podpory. Kdybych tušila předem, jak moc budu takovou podporu potřebovat, naberu si tam tak dvě kila! Čekalo mě poměrně krušných dvacet minut, cestou zpět. Vlakem. Vlakem, který byl mnohem plnější, než na první cestě. Ale dalo se to zvládnout. Neviděla jsem žádný problém. Tedy...Na nádraží nám Atom koupil kafe. On to své vypil už když čekal, až udělají to mé, což je poměrně běžná praxe. Já jsem měla za to, že si ho vypiju ve vlaku. Ha, ha, ha. Jak moc a moc naivní.
Vzala jsem si totiž na klín, vzhledem k nacpanosti vlaku Mládě. Už tady si zpětně klepu na čelo. 
Mládě jsem několikrát upozornila, aby se nevrtěl, že mám v ruce kelímek a že musíme dávat pozor. 
No, vybrala jsem to celkem dvakrát a potřetí, když jsem se konečně chtěla napít, mi to kafe vyrazil z ruky. Bylo celkem jedno, že polil mě, ale polil i sebe(nikdo další to kupodivu!! neschytal, za což jsem velmi vděčná). Jenže se lekl a i když káva nebyla naštětí horká, stejně vyletěl jako čertík z krabičky a se strašným křikem začal utíkat celým vagonem pryč. Nuže...zábava pro všechny kolem. Atom ho naštěstí odchytl a já se snažila zlikvidovat celou kalamitu. Tedy kafe na sobě, rychle se rozhlédnout, koho to zasáhlo, nebo ne a tak dále. A pak už překontrolovat Mládě, který měl své krásné, pruhované a světlé kraťasy úplně zlikvidované kafem. Z kterého jsem neměla ani lok a ještě jsem celých dvacet minut čelila velmi zlým pohledům ostatních cestujících a cítila jsem se jako nejhorší matka na světě.

A nejhorší je, že jsem si za to mohla sama, protože kafe do vlaku a dvě děti je prostě velký risk, který mi nikdy nedocházel tolik, jako na téhle cestě. Nakonec jsme si to všechno spolu vyříkali(já a Mládě) a ještě jsem mu cestou zakrývala nenápadně fleky před zkoumavými pohledy ostatních. 

A pak si večer prohlíží fotky v mém telefonu a říká mi "hele mami, alespoň sis to kafe na památku vyfotila!". Neřekla jsem mu na to NIC!  
Tohle píšu hlavně proto, aby bylo jasno-ne vždycky všechny výlety jsou idylické a z časopisu. 
Koho by to zajímalo-kafe jde dolů pomocí jedlé sody smíchané s trochou vody. Zaručeně!
A ty bonbony jsme nakonec snědli ve většině napůl s Atomem. Chápete nás, že jo?:-))

















úterý 14. srpna 2018

na cestách/plážově

Odpočinek, čtení si na pláži, stavění hradů, skákání do vln a poslouchání moře. Na cestách je třeba si vyhradit čas i na tyhle radosti. Navíc tentokrát mě i břichu docela prospělo takové obyčejné volno. Ne proto, že bych měla pocit, že už si nikdy nic podobného neužiju, ale...únava v těhotenství dělá své. V horku, které venku panovalo se to vysloveně nabízelo.
Pročetla jsem si všechny resty(po všech těžších knihách jsem konečně dočetla dva měsíce neotevřené Vogue zásilky!!), chladila se ve vodě a bylo mi dobře. Dokonalost.

Na našich cestách si často vzpomínám na styl dovolených, které jsem zažila jako dítě. A možná i proto, že jsem se "naválela" po pláži dohromady v tomhle věku mraky času, tak to dneska není mou nejzásadnější prioritou a pro děti volím ten dobroudružnější způsob. Jsem moc ráda, že si v tomhle s Atomem rozumíme. Většinou se vypravujeme na pláž ráno(pro někoho fakt brzy ráno, ale děti jsou děti:-)), pak nás čekají výpravy po okolí. Přísahám, že není nic lepšího, než po prima výletě, kdy jsme poznávali nová místa, jít na chvíli do moře. Mít za sebou dobrodružství a před sebou pár temp v moři, písek na nohách a slunce nad sebou. 

Budou si to pamatovat? Nebo mi naopak jednou "vyčtou", že naše výlety byly až moc akční? Jako těhotná teď o tomhle dost přemýšlím, protože nikdy se nejde zavděčit někomu. Jezdila jsem na drahé dovolené, ale nemůžu říct, že by mi to přineslo šťastnější dětství. 

P.S: docela často poslouchám různé věci typu "v Polsku nic není" případně "ježiši studený moře, fouká tam a nedá se tam koupat". Tak tedy Gdaňsk, kde jsme byli a kde je možné i koupání (pláž z centra tramvají číslo osm a tři, naprosto bez problému-konečná zastávka) je nádherné místo. Moře naprosto super a bez jakéhokoli problému. A zima mi vážně nebyla ANI JEDNOU. A kdo mě zná, tak ví, že to musel být extrém. 

A kluci si i tady udělali improvizované podium a zahráli svůj malý koncertní set :-)))