středa 21. března 2018

čteme/Hervé Tullet poprvé

V posledních týdnech se nám doma sešlo prostřídalo několik ne úplně hezkých nemocí. Na střídačku nebylo dobře dětem, ani nám. Znáte ten pocit, když už se děti pomalu nudí, chtějí vstávat z postele, ale ještě to není úplně ono? Všechny osvědčené pohádky už přestaly zabírat, většina knížek prohlédnutá. V tu chvíli přišla řada na skoro zapomenuté, ale přesto úžasné knihy Hervého Tulleta. A doslova nás zachránili. Vlastně jsem litovala, že jsem si jich už dávno nekoupila víc!
Před několika lety mi padly do ruky během festivalu Svět knihy a bylo jasné, že je musím klukům koupit. Do nedávna jsme je ještě četli společně, tedy já četla a kluci si hráli. Se začátkem školní docházky u Mláděte, dostaly ale úplně nový rozměr a obě dvě ho zabavily na půl odpoledne. A nejen jeho, připojil se i MiniMládě, kterého barevné puntíky a čmouhy stále dokola fascinují. 
Takže naše znovuobjevení Knížky a Barev.

Hervé Tullet je známý francouzský umělec, který stojí za pěknou řádkou bestsellerů pro děti. Svoji první knihu vytvořil v roce 1994 a od té doby se stal jedním z nejvíce inovativních autorů knih pro děti na světě. Ve Francii známý jako "Princ knih pro předškolní děti". Tullet přináší nový rozměr čtení knih, učí malé děti imaginárnímu a kreativnímu myšlení. Za svou úžasnou tvorbu posbíral mnoho cen a myslím si, že jeho knihy by neměly chybět v žádné knihovničce.



sobota 10. března 2018

Cítit se jako úplně marný rodič...

Minulý měsíc jsme s Mládětem, po všech možných(vlastně spíš nemožných) školních peripetiích, podstoupili vyšetření na neurologii. Tedy samozřejmě - to zásadní podstupoval on, ale já jsem byla u toho a celé se mě to dotklo víc, než jsem čekala. 
Ono to samo o sobě to zní vlastně dost děsivě. Prakticky jde stále o to, že je ve třídě živý, nestydí se projevit emoce a samozřejmě občas (dobře, tak víme, že je celý já, takže spíš hodně) si při vyučování chce povídat. Tyhle všechny jeho vlastnosti se setkaly s paní učitelkou a následně se staly nepřekonatelným problémem, kvůli kterému jsme měli už několik sezení.
Víte, nejsem Táta parťák, abych si skrz svůj blog postěžovala, že všechno je špatně, všichni jsou nejhorší, můj syn je geniální a naběhla na paní učitelku se ŠVP. Jsem rodič, který vidí cestu ve spolupráci pedagoga a rodičů. Boje jsou v tomhle případě určitě naprosto zbytečné a o ničem. Po domluvě se školní psycholožkou bylo jasné, že neurologické vyšetření nebude problém. Pokud je v pořádku, budeme to mít potvrzeno. Pokud v pořádku není, začneme s tím, samozřejmě, něco dělat.

Na nejbližší dětské neurologii nám řekli, že mají stop stav, dětí je moc a proto jsme byli objednáni do Mladé Boleslavi. Není to sice úplně za rohem, ale budiž. Na vyšetření jsem byla s Mládětem a všechno vypadalo pohodově. Milá sestřička, která se mnou vyplnila základní papíry a pak bylo na řadě samotné vyšetření Mláděte.
Tady ovšem nastala chyba, která ovlivnila veškerý další průběh. Protože šlo o EEG, dostal Mládě čepici s elektrodami a dostal pokyn zavřít oči a v klidu ležet. Ukázkově ležel a opravdu čekal. Jenže, program nešel spustit. Sestra se omlouvala, že je tam první den. Jasně, měla jsem pochopení, ale zároveň jsem si fakt přála, aby už to bylo za námi. Taky, kdo by tohle podstupoval nějak extra rád?
Po chvilce se přiřítila paní doktorka. Na první pohled se zánětem spojivek, na očích sluneční brýle, stále si dokola otírající oči. Přiznávám, už tohle mě trochu rozhodilo. Monitorování se jim, ani jedné, nepodařilo spouštět asi patnáct minut. Celou tu dobu nemohl Mládě nic dělat, jen ležet. A před ním bylo stále dvacet minut opravdového vyšetření. Bylo mi úplně jasné, k čemu to směřuje a jak to dopadne. A taky že dopadlo. 

Rozjelo se to po čtvrt hodině. Jenže...Mládě to přesně v polovině přestalo bavit. Vlastně už ho ta čepice s elektrodama tlačila, škrtila a celkově to moc nešlo, tak se to snažil říct. Paní doktorka ho seřvala, že není schopen dělat co ona chce a že jí skáče do řeči, takže má ADHD a zase  odkráčela. Nikoho nezajímalo, že tam v klidu ležel už jakou dobu před samotnou akcí. To už jsem měla dost a modlila jsem se, aby to všechno opravdu skončilo a bylo mi jasné, že tohle je úplně ztracený půlden. Mládě sebral sílu a měření opravdu dotáhl i když mu asi moc příjemně nebylo. Když bylo po všem, tahle milá paní doktorka se ke mně otočila zády a cosi si mumlala směrem k sestře. No, moc jsem to neřešila, co by mi taky bylo do nějakých jejich interních připomínek? Šla jsem tedy Mláděti umýt hlavu od gelu a ona seřvala i mě, že prý mi snad jasně řekla, ať jdu za ní do kanceláře a že to snad nemyslím vážně a nakonec se mě zeptala, jestli ROZUMÍM ČESKY! 

Jednání na jedničku co? Opravdu jsem jen stála s otevřenou pusou a pak jsem se snažila vysvětlit, že pokud ke mně mluví zády, tak vážně nepoznám, že to je informace směřovaná na mě. 
Tím jsem jí asi trochu podráždila, takže mi prakticky ve dveřích kanceláře řekla, že je všechno špatně, Mládě prý má ADHD, protože skáče do řeči a na úplný závěr jsem se dozvěděla, že to musí být hrůza, mít takovéhle dítě. Přitom během toho měření vlastně stále sestře říkala, že to vypadá dobře a že jestli to bude mít takhle, tak není problém. Sestra mi ještě říkala, že to je fajn, že Mládě je v pohodě, že paní doktorce se výsledky líbí. A najednou jsem se ve zprávě dočetla šílené bludy. 
Vypálila jsme odtud velmi rychle, vzala jsem Mládě a ani nevím, zda jsem se vůbec rozloučila. Už  dlouho jsem nezažila takové jednání lékaře vůči pacientům. Možná jsem měla doteď velké štěstí, vážně nevím. Očekávala jsem, asi velmi naivně a hloupě, že když jde o dětské oddělení, bude tam vůči dětem trochu více respektu, nebo snad i pochopení, ale nebylo. Navíc udělat z rodiče vlastně úplného idiota...Ano, já to vstřebávala doteď. 

Teprve cestou domů mě napadlo podívat se na recenze této lékařky a zjistila jsem, že většině lidí se tam dělo to podobné. Tak fajn, jsem poučená, budu se na servery jako znamylekar.cz a další, dívat asi trochu častěji. Ze všeho nejvíc mě neštve to chování vůči mně, ale že tohle celé musel podstoupit i slyšet Mládě. Ztracený čas, zbytečné vyšetření. Vzhledem k tomu, jak špatně to probíhalo, budu ráda, když stejné vyšetření podstoupí ještě jednou. Tentokrát už budu velmi, velmi opatrná s tím, kam své dítě vezmu a do kterých rukou ho svěřím. Protože si stále nemyslím, že jeho problémem určitě není to, co střelila paní doktorka jen tak od boku, možná aby už měla klid. 

Vlastně z toho neplyne níc víc, že si musím dávat pozor na to, ke komu na jaké vyšetření jdeme. A taky to, že když se v pár bodech neshodete s učitelkou, může to dopadnout i takhle. Myslím, si, že nic z toho jednoduše nemuselo proběhnout. Jsou to stále jen děti, které mají spousty času na adaptaci ve škole. Uměrně tomu času se Mládě se školou "srovnal" a začalo být všechno v pohodě. Jen si některé věci nechce nechat pro sebe. Hodně věcí ho navíc zajímá více, než se hodí do školních tabulek. A to je prostě "špatně". Hodně mi to pocuchalo nervy, dlouho jsem nevěděla, jestli tenhle článek napíšu. Ale vědomí, že pár lidem by to mohlo pomoct, jsem do toho nakonec šla. I když...jaký bude výsledek...kdo ví! Zatím klid a nohy teple...


úterý 6. března 2018

video/únor 2018

Celý únor jsem nenapsala na blog ani čárku. Naordinovala jsem si, trochu nedobrovolné, prázdniny, protože jsem se necítila vůbec dobře. V prvním kole jsem skončila na pohotovosti s antibiotiky a v tom druhém jsem se léčila jak se dalo s nastydnutím, které se mě nechtělo a nechce úplně pustit. Snažila jsem se tedy veškerou zbylou energii věnovat klukům a na blog zbývalo vážně moc málo prostoru. V březnu tedy malý restart, mám nafoceno a připraveno dost věcí, které bych ráda postupně přidávala.

Minulý měsíc byl, ač jsem překonávala různé zdravotní překážky, nakonec docela akční. Minimálně podle videa, které jsem v rámci naší přátelské videochallenge, jako každý rok točila. Tady vidíte, jak takové věci dokáží zkreslovat. Stačí, abych nenatočila, jak umírám v posteli.
Pravdou ale zůstává, že jsem si to užila i tak. Poprvé jsem měla na lyžích na starost dvě děti a dopadlo to dobře. Kluci byli úžasní, poslouchali co jim říkám a dělali všechno co dělat měli. Neustále si výhodu bratrance ve stejném věku, jako syna, pochvaluji. Je to super. Všechno pak zafungovalo a i když jsem se ještě poměrně nedávno ostýchala jezdit i jen s Mládětem, tak letos to svištělo.
MiniMládě už také trénuje na lyžích a zatím mi přijde, že je mnohem větší nadšenec než brácha. Ten se mnou totiž po prvních lekcích "neka navždy".

Únor byl poslem dobrých i špatných zpráv, narazila jsem na naprosto neuvěřitelné chování lidí o kterých jsem myslela, že jsou tak nějak normální a v pohodě, ale vším jsem se probojovala. Jen ta chuť psát, když se člověk brodí v některých situacích, prostě nebyla. Pauzu jsem asi vážně moc potřebovala, pomohlo mi odpočinout si. V posledních dnech mi ale blog už zase začínal chybět, což je vždycky dobré znamení.
Takže-Náš únor v necelých pěti minutách...Jak moc zle vypadám, můžete posoudit sami. Hezkou zábavu.