úterý 22. května 2018

Svět knihy 2018

Po Noci literatury, o které jsem se tady zmiňovala před pár dny, následuje období knižního veletrhu-Svět knihy. Ani ten letošní jsme si nemohli nechat ujít.  Mezi řádky si lze jistě přečíst, že si tu jeden knihomol za odměnu odškrtá pár titulů ze svého nekonečného, knižního seznamu. Ano, přesně takhle njak to vnímám já. Čestným hostem Světa knihy 2018, na který prý zavítal rekordní počet návštěvníků(!!), byl tentokrát Izrael.


Jistě jsem to už párkrát zmiňovala na instagramu, takže tuhle informaci budu maličko recyklovat. Svět knihy je pro mě docela zásadní květnová událostí. Když se dneska ohlédnu zpátky, vidím znovu vyjukanou studentku v manšestrových šatech(přijďte prosím vhodně oblečeni) a nelogicky vybranýma botama na podpatku. Inu, můj první rok tady. Myslím, že bolest nohou mě zásadně poučila pro ročníky příští. Ale bavilo mě to vážně moc. Koho ze studentů knihovnictví by taky nebavila spousta knih, chvilkový pocit dospělosti a hlavně od čtvrtka do soboty po práci absolutní volnost. Od téhle chvíle jsem, přiznám, trochu vyrostla. Možná bych spíš měla napsat dospěla.



Prožila jsem tady toho vážně moc. Od mladé, vyjukané studentky, podobné Douchové, jsem si prošla obdobím hledání sebe sama, prožila jsem tu první šílenou realitu a zklamání ve vztahu(přemlouvání kolegyně, ať vylezu ze záchoda, že ON už je pryč a že se tím pádem nemusíme potkávat). A taky jsem prý jednou v rekordním čase proběhla stánky vystavovatelů, abych stihla nějaké vysněné čtení. To si teda moc nepamatuju, ale prý se četlo Potichu :-)))

Letošní ročník jsem navštívila jako máma dvou kluků, která se je vést tímhle neskutečným světem. Alespoň trochu. Mini byl naprosto nadšený z první knihy, kterou jsem mu musela ihned dát do ruky a pak už s ním byla řeč. Tedy, než usnul :-)
Mládě už všechno bral dost vážně. Dlouze se procházel, diskutoval, prohlížel knihy a bylo vidět, že ho to baví. Takový pocit, když vidíte, že vaše dítě dělá ty stejné věci, jako kdysi vy. Jen mně bylo o pár let víc. Má svůj velký spisovatelský sen a šel především načerpat inspiraci(říkal:-))



Bylo milé vidět některé známé tváře, vždycky mě to potěší a jsme ráda, že můžeme prohodit pár slov. Takže když moje bývalá učitelka, která mě vlastně na tuhle cestu nasměrovala a díky které jsem objevovala postupně celý tenhle svět(a taky to se mnou neměla lehké, co si budeme...) říkala Mláděti, že má poslouchat mámu, protože knihám rozumí. Najednou mi došlo, že jsem tady fakt dospěla.









Ano, vedro bylo sice šílené, měla jsem díky němu chvilku krizi, kvůli které jsem si nebyla schopna dojít pro některé konkrétní knihy(na seznamu zůstávají dál) a neměla jsem kafe!! Ale mám to tu s určitou nostalgií, fakt ráda. A jako bonus je mi vážně moc sympatický Stan malých nakladatelů, vnímám to jako dobrý krok. Vím, že byl už minulý rok a vážně jsem z toho nadšená, protože si pak svoje knižní šílenství dokážu mnohem lépe naplánovat:-))




Mini sice ještě podstatnější část prospal, ale Mládě jsem odtud nemohla dostat, kdyby bylo na něm, posloucháme čtení a probíráme knihy, až do zavíračky. Ovšem vzhledem k tomu, jak každý večer Mini z postele skanduje "čííst, číííst!!" myslím si, že za pár let "taháme" ze Světa knihy oba dva bráchy. A za pár let nás k tomu nebudou vůbec, ale vůbec potřebovat. Takže si dáme v klidu s Atomem to kafe...nebo...ne? :-))

Z toho co jsme si přinesli domů. Jasně, převažují (opět) knihy pro děti. Určitě o nich brzy napíšu víc, protože jsou to kousky, které stojí za to. No a u těch pro nás je docela jasně vidět, kde mi přesně došla energie(antikvariát Fryč). Pro Nicka jsme si šli ale cíleně, ten byl úplně jasný předem. Zbytek jsme si musela objednat o pár dnů později, ale o to větší radost jsem měla. A z náhohodných antikvariátových úlovků mám radost kolikrát ještě mnohem větší, protože nikdy nevím, co všechno potkám a přinesu si domů. Kouzlo!

P.S:Můj osobní měsíc knihy, je jednoznačně květen. Noc literatury, Svět knihy, narozeniny a svátek. Což jsou minimálně 4 důvody, proč tomu tak je:-))

pátek 18. května 2018

krabička poslední záchrany(nejen) pro unavené mámy

Není to jen tak. Před časem jsem si všimla, že můj obličej začíná připadat přesně tak, jako se já sama cítím. Dost zvadle. Doslova. Pleť jsem najednou měla šedivou, v těch horších případech i zelenošedivou, vypadala jsem šíleně a jako bonus se mi přidal pár pěkných kruhů pod očima. Pokud nosím dioptrické brýle, skryju to za ně. Jakmile si je ale sundám, mají lidí kolem obavu, jestli nejsem nemocná. Ne, nejsem nemocná, jen jsem teď byl neskutečně unavená. Když k tomu přičteme, že nikdo z nás nemládne, musí nám zákonitě z téhle rovnice vyjít, že je třeba urychleně najít řešení.
Pominu základní věci, snažím se pít víc vody. Když mě naposledy líčila jedna šikovná vizážistka, kladla mi na srdce, že tohle stačí. Snažím se, někdy zapomínám(můj celoživotní boj), ale...zatím to nestačí. Taky běhám, což ví všichni, kteří mě sledují na instagramu(kdo ne, tak TADY). Po běhu mám vždycky pocit, že je to všecho o trochu lepší, ale to jsou spíš vyplavené endorfiny.
No, zapátrala jsem co a jak a vznikla z toho tahle malá "kápézetka" pro můj unavený obličej. O co tedy jde?


Remescar na kruhy a váčky pod očima je přípravek, který pleť okamžitě vypne a tím opticky redukuje otoky. Nejedná se o péči s dlouhodobým efektem, ale spíše korekční záležitost .Ideální je pod něj nanést ještě hydratační krém. Množství, které se pod oko nanáší, ale musíte vychytat. Spíše víc než míň, aby se efekt projevil. Doporučuje se množství o velikosti zrnka rýže, opatrně vklepávat. Poté se malou chvilku vydržet nesmát se a nemluvit, aby mohl v klidu působit a pod okem se neudělala vráska. Já jsem se to musela učit, protože se mi stalo, že na jednom oku bylo všechno v pořádku během chvilku a na druhém mi zůstal černý kruh. Ano, vypadala jsem dost vtipně. Když jsem to zase s množstvím přehnala, udělala se mi kolem oka z krému mapa a nebylo to nic přijemného. Chce to prostě cvik, ale jde to doladit, fakt jde. A hlavně ty kruhy doopravdy zmizí. Kouzlo, kterému se mi nechtělo věřit a které funguje! Kéž by to bylo napořád, měla bych po starostech.  Dlouho jsem měla pocit, že o svou pleť se můžu starat jen tak decentně a pořád bude v pohodě. Spletla jsem se. Rozodně ale Remescar nepoužívám denně. Je to spíš taková záchrana, když už je opravdu krize a přestávám vypadat svěže. Kdo z nás už to nezažil, že? :-)



Druhá věc, která mě aktuálně zachraňuje je Glow Scrub.
Laboratoře Loreal Paris poprvé vybraly tři druhy jemného cukru a spojily je s olejem z hroznových semínek pro rozjasnění a zjemnění pleti. Já jsem potřebovala velmi nutně především tu první variantu a to rozjasnění. Tak jsem se rozhodla tomuhle peelingu uvěřit a vyzkoušet, co to se mnou udělá. Po necelém měsíci užívání už ale můžu říct, že jsem si ho dost oblíbila. Má jemnou texturu a vždy po nanesení mám pocit jako kdyby pleť maličko zahříval, což je příjemná věc. Je možná o něco hrubší, než jsem čekala, ale vůbec mi to nevadí. Naopak je mi příjemné obličej pořádně s peelingem promasírovat. Olej z hroznových semínek, který pleti dodává jas a svěžest krásně voní a především-funguje!  Opravdu tady slíbený rozjasňující efekt vidím ihned. A to se mi zase tak často nestává. Rozjasněný obličej oceňuji hlavně ráno, pleť vypadá vážně svěže a zdravě, bez ohledu na to, jak moc jsem unavená, nebo jak mizerně se cítím. Peeling nezanechává mastný film, pleť je na pohled "hydratovaná". Jako bonus lze peeling použít i pro vyhlazení a zjemnění rtů. Mám pocit, že všichni chválí kiwi verzi, ale tato je maličko opomíjená. Za mě určitě skvělý kousek!


středa 16. května 2018

Noc literatury Nymburk 2018

Literárně-divadelní večírek (nejen) na Labi. Asi tak nějak by se dala shrnout Noc literatury. Měli jsme opět obrovské štěstí. Většinu dne totiž za okny výhružně hřmělo a já pomalu začínala vymýšlet, jak se nejlíp nahradí čtení na lodi. Protože na lodi je to sice dobrodružství, ale když kolem krouží bouřka a nesustále se hlásí o slovo, je lepší mít náhradní plán. Před šestou hodinou se, jakýmsi zázrakem, uklidilo úplně všechno a my jsme s naprostým klidem mohli začít. A tak se i stalo. S úderem šesté hodiny se tedy začalo předčítat z knih, které si naši interpreti vybrali. 

David Matásek - Dva pánové na pláži: Michael Köhlmeier, Rakousko
Jaromír Nosek - Záhada Henriho Picka: David Foenkinos, Francie
Natálie Kocábová - Osm hor: Paolo Cognetti
Berenika Kohoutová - Oběť bouři: Dolores Redondo, Španělsko

A četlo se až do desáté večer, každou půlhodinu.

Letos jsem měla i čas obejít zbylá místa a poslechnout si další interprety. Každé místo mělo svou vlastní atmosféru a kouzlo. Já jsem ale většinu času strávila v Café Society, kde předčítal David Matásek. Mimochodem, když slyšíte několikrát za večer tu stejnou ukázku, musíte si pak, tak jako tak, tu knihu pořádit domů. Zákonitě prostě chcete vědět, co bude dál! A v kavárně se četlo proto, že kafe a literatura k sobě neodmyslitelně patří, to je jasná věc. Jo a já patřím ke kafi a literatuře, takže proč jsem tam asi byla :-)))

Co mě ale naprosto okouzlilo a vůžně velmi potěšilo, byla atmosféra na výletní lodi Blanice. Čtení na vodě s nádherným výhledem je prostě úžasné. Jaromír Nosek, který tu četl byl vtipný a velmi přirozený, takže to všechny posluchače bavilo. Teda...tvářili se tak a já odcházela vážně spokojená, jak to do sebe zapadlo. Kdybych měla čas, ještě minimálně jednou si to přijdu poslechnout a užít si pohupování na Labi.

V radiu Patriot četla Natalie Kocábová. Z čtení se dělal živý přenos a v pauzách mezi čtením probíhalo několik rozhovorů. Myslím, že nápad s radiem byl opravdu velmi povedený! No a balkon Sokolovny, tajuplné rozléhání se hlasu Bereniky Kohoutové a k tomu poměrně dost ponurná kniha.
Každé čtení bylo úplně jiné, každé mělo svůj originální styl a všechny byly výborné. Jsem nadšená, že se nám to i letos povedlo.
Velký dík patří interpretům, bez kterých by to nešlo. Zároveň jsem moc nadšená, že tým Noci funguje tak dobře. Letos to bylo-co se příprav týče, s pár komplikacemi, ale jsem ráda, že se vše ustálo a všechno dopadlo jak má. Věřím nám, že i za rok se vše povede tak skvěle! Bez výjimky velký, velký dík. Jsem ráda, že se tohle všechno může konat.

P.S: na té poslední fotce jsem prostě už jenom strašně, STRAŠNĚ unavená a byl to úplný konec :-))
















úterý 15. května 2018

čteme/Transport za věčnost

Vybrala jsme ji především do dětské knihovny. Bylo mi ale jasné, že než k ní kluci dospějí, přečtu si jí sama. A dopadlo to tak, dala jsem jí na jeden zátah. Původně jsem měla v plánu pár kapitol a zbytek na cestách vlakem, ale nemohla jsem přestat. Vážně to nešlo. Tak moc, že od ní nejde odejít a nelze jí jen tak zavřít, je dobrá kniha Transport za věčnost.


Transport za věčnost
František Tichý
Stanislav Setinský
nakladatelství Baobab

V některých pasážích mi velmi připomínala foglarovské příběhy o velkém přátelství a odvaze. Život ve válečných letech, očima dvanáctiletého kluka, kterému právě gestapo zatklo tátu. O kamarádech, kteří najednou mizí ze škol i o síle přátelství. Je to jedna z těch knih, které se Vám nechce po dočtení zavřít a když už to konečně uděláte, stejně jí z hlavy nevyženete. Za hodinu, ani za týden, myslíte na ni dlouho. S úctou. 

Příběh dvanáctiletého Honzy začíná v druhém roce války a končí na podzim 1943 s epilogem po osvobození v roce 1945.  František Tichý nechává svého literárního hrdinu při pokusu o záchranu židovského kamaráda proniknout za zdi terezínského ghetta a fikci propojuje s dokumentárními materiály. 

Transport za věčnost je inspirován pocitem sounáležitosti s terezínskými dětmi, neboť „jediné, čím se od nich lišíme, je to, že jsme se narodili do šťastnějších časů“. Tento aspekt zdůrazňuje autor i v závěrečné časové přímce příběhu, kde zároveň uvádí na pravou míru rozdíly mezi realitou, její stylizovaností a fikcí. K adresátům knihy se obrací s připomínkou, že právě dočtený příběh bude dál pokračovat díky společnému sdílení. Přiznávám, že samotný závěr na mě velmi zapůsobil. Doprovázena dokonalou ilustrací Stanislava Setinského. Krásná práce.

Moc jsem téhle knize fandila, protože v mém výběru byla už od podzimu, kdy jsem si jí přinesla z Knihexu. Vlastně ne. Atom se pro ni ještě na poslední chvíli vracel a já si trochu nadávala, že si vymýšlím a kvůli knize máme zpoždění. Stálo za to! V nominacích na Magnesii literu se objevila(stejně jako Bratři v poli o kterých jsem psala před pár dny tady) a já jí ze všech sil držela palce. Jestli si jí někdo letos opravdu hodně zaslouží, je to právě příběh Petra Ginze a jeho přátel. Jsem ráda, že Literu získal. 









pondělí 14. května 2018

Plzeň/Slavnosti svobody

První letošní výlet vlakem. Kluci si do batůžku sbalili vše potřebné, my jsme se snažili nacpat do toho zbytku a mohli jsme jet. Tyhle celodenní výlety máme už docela nacvičené, takže jsme neměli žádný velký problém. Tedy alespoň cestou do cílového města. Tím se stala Plzeň, kterou máme za prvé moc rádi(shodli jsme se kdysi, že to je jedno z mála měst ve kterém by nás oba dva bavilo bydlet) a za druhé byl náš cíl naprosto jasný-Slavnosti svobody.
Pamatujete si, jak jsem minulé léto psala, že Mládě si ve vlaku hraje na to, že píše knihu? Teď jí už píše doopravdy. Jen co se to naučil, začal si zapisovat příběhy do svého sešitu. První písňové texty, pohádky a nebo i to, co právě dělá a vidí. Přesně tak to bylo cestou do Plzně, ale i během čekání na oběd a v různých prodlevách. Mini k tomu zatím kreslí obrázku. Většinou jsou to všechno dost abstraktní auta, ale zásadní je fakt, že ho to moc baví. Takže takhle nějak cestujeme. Základem je velký stůl, aby se na něj vešla veškerá zásadní literatura, pastelky nebo pití a přiměřeně dlouhá cesta-aby toho šlo vymyslet, zapsat a nakreslit tak akorát. 



S klukama jsme tuhle Plzeňskou výpravu podnikli už několikrát a i když se některé akce opakují, pořád nás to baví. Vždycky se najde něco zajímavého. Letos jsem ale měla pocit, že by vůbec nebylo špatné si na příští rok zařídit bydlení a zkusit Slavnosti svobody prožít ještě o něco víc. Třeba i chvilku večer.  Měla jsem pocit, že jsme pár věcí nestihli tak, jak bych si představovala. Kluci, ač je to bavilo hodně, byli odpoledne už opravdu hodně unavení a myslím, že se těšili zpět do vlaku, až si natáhnou uchozené nožičky. Především teda Mládě. Pro Mini jsme, kvůli jeho spánku po obědě, brali pro jistotu kočárek. Ještě by to celé nevydržel. Za rok už ho potřebovat nebude. 








Program oslav konce války je rozdělený do několika částí. Některé akce jsou stálé, například konvoj vojenských historických vozidel(Mini ho letos úspěšně prospal), vzpomínková setkání u památníků II. světové války a spousty dalších. Prezentace dobové vojenské techniky, zbraní, vojenských činností. Některé z projektů přesahují hranice jednotlivých ročníků a kontinuálně pokračují. Do atmosféry poválečné euforie vás přenese nejen vojenský program, ale také rozmanitá hudební vystoupení, tematické výstavy, pietní akty či dobové módní přehlídky.









Kafe! Jako by bez něj někdy něco fungovalo. Tohle bylo v pauze, kdy na podiu hráli Nezmaři a Mládě nás donutil, že si to musíme poslechnout. Dobrý, slyšeli jsme toho fakt hodně a stejně nás nechtěl nechat odejít. Hudba ho zajímá, ať je jaká chce. Objevuje všechno. Takže kafe jaksi víc, než nutné! (Pro vysvětlení-když jste několik dlouhých let v dětství a pubertě nedobrovolným posluchačem této kapely, fakt se vám do toho pak nechce. U některých písní se mi křiví palce u nohou dodnes, fakt!! Ale oni za to vlastně ani nemůžou).



Ten pocit, když si svou zmrzlinu sníš moc rychle, ale brácha ještě má! Ještě jedna, skoro by se dalo říct až nostalgická. Musím jí přidat. Jsem team Mládě, přesně takhle jsem to měla celé dětství, takže mu vlastně docela rozumím. Mini se tváří přesně jako moje ségra kdysi.


Občas mi přijde dotaz, jak je možné, že kluci vydrží cesty vlakem. A v klidu. Tak abych byla upřímná, klid v dětském kupé je málokdy zaručen. Druhá věc je ta, že občas to nezachrání ani pastelky a knížky, ale děláme co můžeme. V začátcích mých vlakových cest do školy, jsem si hodně všímala různých maminek/rodičů, kteří cestují s dětmi a hodně jsem zkoumala jejich chování a fungování na cestách. Postupně jsem si udělala poměrně jasný obrázek o tom, jak bych chtěla se svýma klukama jednou fungovat i já. Častokrát jsem se inspirovala a bylo mi jasné, že málokterému dítěti stačí se jen dívat z okna. Proto mi teď není líto, že s sebou bereme mraky věcí, které kluky zabaví. Nedělá mi problém kreslit donekonečna silnice, kytky, rybníky a ryby. A ukazovat, povídat, opakovat. Žádná inovativní novinka, ale jsem ráda, že to mám tak, jak to mám. A kluci také. Zatím si takhle celkem vystačíme.(A to samé co jsem psala v jednotném čísle, dělá samozřejmě i Atom, což je jasná věc. S Mini projeli několik čísel Rakety během cesty. S velkým úspěchem).


P.S: A odsud už to bylo trochu jako z hororu. Znáte ty pocity, když si něco fakt nepřejete? Já mám pokaždé, když vlak zastaví v tunelu, špatný pocit. Fakt úplně pokaždé mě napadne, co všechno by se mohlo stát. A pak se to jednou stane. Zhasnou světla, požádní alarm houká a valí se kouř. Naprosto zmatená průvodčí křičí, že asi hoří. A vy pořád jste uprostřed tunelu v nejspíš hořícím vlaku, se dvěma malýma dětma. Pokud mám být upřímná, doopravdy jsem se nestihla bát. Netuším, jestli je to nějaké rodičovské nastavení, ale já jsem věděla, že děti prostě ven dostaneme. To ostatní jsem vůbec neměla kapacitu řešit. No, žijeme. Z tunelu nás pustili urychleně, Mládě se uklidnil i když mu to chvilku trvalo a až pak na mě padlo tisíc možností, co všechno by se mohlo stát. Naštěstí nestalo. Musela jsem si sednout a objednat silný kafe. Ale jsme  A Mini si od té doby stále hraje na to, že někde hoří.