pondělí 14. května 2018

Plzeň/Slavnosti svobody

První letošní výlet vlakem. Kluci si do batůžku sbalili vše potřebné, my jsme se snažili nacpat do toho zbytku a mohli jsme jet. Tyhle celodenní výlety máme už docela nacvičené, takže jsme neměli žádný velký problém. Tedy alespoň cestou do cílového města. Tím se stala Plzeň, kterou máme za prvé moc rádi(shodli jsme se kdysi, že to je jedno z mála měst ve kterém by nás oba dva bavilo bydlet) a za druhé byl náš cíl naprosto jasný-Slavnosti svobody.
Pamatujete si, jak jsem minulé léto psala, že Mládě si ve vlaku hraje na to, že píše knihu? Teď jí už píše doopravdy. Jen co se to naučil, začal si zapisovat příběhy do svého sešitu. První písňové texty, pohádky a nebo i to, co právě dělá a vidí. Přesně tak to bylo cestou do Plzně, ale i během čekání na oběd a v různých prodlevách. Mini k tomu zatím kreslí obrázku. Většinou jsou to všechno dost abstraktní auta, ale zásadní je fakt, že ho to moc baví. Takže takhle nějak cestujeme. Základem je velký stůl, aby se na něj vešla veškerá zásadní literatura, pastelky nebo pití a přiměřeně dlouhá cesta-aby toho šlo vymyslet, zapsat a nakreslit tak akorát. 



S klukama jsme tuhle Plzeňskou výpravu podnikli už několikrát a i když se některé akce opakují, pořád nás to baví. Vždycky se najde něco zajímavého. Letos jsem ale měla pocit, že by vůbec nebylo špatné si na příští rok zařídit bydlení a zkusit Slavnosti svobody prožít ještě o něco víc. Třeba i chvilku večer.  Měla jsem pocit, že jsme pár věcí nestihli tak, jak bych si představovala. Kluci, ač je to bavilo hodně, byli odpoledne už opravdu hodně unavení a myslím, že se těšili zpět do vlaku, až si natáhnou uchozené nožičky. Především teda Mládě. Pro Mini jsme, kvůli jeho spánku po obědě, brali pro jistotu kočárek. Ještě by to celé nevydržel. Za rok už ho potřebovat nebude. 








Program oslav konce války je rozdělený do několika částí. Některé akce jsou stálé, například konvoj vojenských historických vozidel(Mini ho letos úspěšně prospal), vzpomínková setkání u památníků II. světové války a spousty dalších. Prezentace dobové vojenské techniky, zbraní, vojenských činností. Některé z projektů přesahují hranice jednotlivých ročníků a kontinuálně pokračují. Do atmosféry poválečné euforie vás přenese nejen vojenský program, ale také rozmanitá hudební vystoupení, tematické výstavy, pietní akty či dobové módní přehlídky.









Kafe! Jako by bez něj někdy něco fungovalo. Tohle bylo v pauze, kdy na podiu hráli Nezmaři a Mládě nás donutil, že si to musíme poslechnout. Dobrý, slyšeli jsme toho fakt hodně a stejně nás nechtěl nechat odejít. Hudba ho zajímá, ať je jaká chce. Objevuje všechno. Takže kafe jaksi víc, než nutné! (Pro vysvětlení-když jste několik dlouhých let v dětství a pubertě nedobrovolným posluchačem této kapely, fakt se vám do toho pak nechce. U některých písní se mi křiví palce u nohou dodnes, fakt!! Ale oni za to vlastně ani nemůžou).



Ten pocit, když si svou zmrzlinu sníš moc rychle, ale brácha ještě má! Ještě jedna, skoro by se dalo říct až nostalgická. Musím jí přidat. Jsem team Mládě, přesně takhle jsem to měla celé dětství, takže mu vlastně docela rozumím. Mini se tváří přesně jako moje ségra kdysi.


Občas mi přijde dotaz, jak je možné, že kluci vydrží cesty vlakem. A v klidu. Tak abych byla upřímná, klid v dětském kupé je málokdy zaručen. Druhá věc je ta, že občas to nezachrání ani pastelky a knížky, ale děláme co můžeme. V začátcích mých vlakových cest do školy, jsem si hodně všímala různých maminek/rodičů, kteří cestují s dětmi a hodně jsem zkoumala jejich chování a fungování na cestách. Postupně jsem si udělala poměrně jasný obrázek o tom, jak bych chtěla se svýma klukama jednou fungovat i já. Častokrát jsem se inspirovala a bylo mi jasné, že málokterému dítěti stačí se jen dívat z okna. Proto mi teď není líto, že s sebou bereme mraky věcí, které kluky zabaví. Nedělá mi problém kreslit donekonečna silnice, kytky, rybníky a ryby. A ukazovat, povídat, opakovat. Žádná inovativní novinka, ale jsem ráda, že to mám tak, jak to mám. A kluci také. Zatím si takhle celkem vystačíme.(A to samé co jsem psala v jednotném čísle, dělá samozřejmě i Atom, což je jasná věc. S Mini projeli několik čísel Rakety během cesty. S velkým úspěchem).


P.S: A odsud už to bylo trochu jako z hororu. Znáte ty pocity, když si něco fakt nepřejete? Já mám pokaždé, když vlak zastaví v tunelu, špatný pocit. Fakt úplně pokaždé mě napadne, co všechno by se mohlo stát. A pak se to jednou stane. Zhasnou světla, požádní alarm houká a valí se kouř. Naprosto zmatená průvodčí křičí, že asi hoří. A vy pořád jste uprostřed tunelu v nejspíš hořícím vlaku, se dvěma malýma dětma. Pokud mám být upřímná, doopravdy jsem se nestihla bát. Netuším, jestli je to nějaké rodičovské nastavení, ale já jsem věděla, že děti prostě ven dostaneme. To ostatní jsem vůbec neměla kapacitu řešit. No, žijeme. Z tunelu nás pustili urychleně, Mládě se uklidnil i když mu to chvilku trvalo a až pak na mě padlo tisíc možností, co všechno by se mohlo stát. Naštěstí nestalo. Musela jsem si sednout a objednat silný kafe. Ale jsme  A Mini si od té doby stále hraje na to, že někde hoří. 

5 komentářů:

  1. Nádherné děti a báječní rodiče. Plzeň je město, které stojí vždy za to. A slavnosti též!

    OdpovědětVymazat
  2. Janino, máš naprosto skvostné šaty, fakt Ti seknou. A konec cesty, brr. Jsem ráda, že se vám nic nestalo.

    OdpovědětVymazat
  3. Já prostě miluju, jak děti baví jezdit vlakem<33

    OdpovědětVymazat
  4. Až spousta rodičů pochopí, že je dětem třeba se věnovat na to se těším. Vídám kolem sebe pravý opak vás. Jaká škoda.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za milé komentáře;-)