středa 25. července 2018

výlety/po Litovli&okolí

Během plánů na naše prázdninové cesty jsme si s Atomem říkali, že jsme vlastně nikdy, ani jeden, nebyli v Litovli. A že nevíme, co od toho čekat, ale bylo by vlastně vůbec nebylo špatné si tam ten výlet udělat. Krásně to do sebe zapadalo, protože nás čekal běh v Olomouci na který se nám nechtělo jet tam a zpět v jeden den. Takže jsme se v Litovli, která je jen pár kilometrů od Olomouce, nakonec ubytovali. Když dobrodružství, tak přeci se vším všudy. Třeba i s tím, že Mládě spal úplně poprvé na palandě. A poznáváním "hanáckých Benátek".

úterý 24. července 2018

čteme/O holčičce z jiného světa

Už ji mám pár dní doma. Domluva s Mládětem byla taková, že si ji přečtu hned, aby ji stihl přes prázdniny i on. Docela mě svým výběrem překvapil, ale říkala jsem si, že zvládnout by ji už mohl. Navedla mě na ní Quanti a protože tato tematika, jak už pozorný čtenář blogu ví, mi není úplně cizí, tak už má své místo v naší knihovně. O holčičce z jiného světa.
Kniha je velmi útlá, nabízí pouze něco málo přes stovku stran. Jako dospělý čtenář ji budete mít nejspíš během jednoho dne přečtenou. Přesto v člověku zanechá opravdu rozporuplné a silné pocity. Hrůzy druhé světové války již byly popsány v mnoha knihách a o několika z nich jsem tady i psala. Tentokrát jde ale o něco trochu odlišného. Aharon Appelfeld má totiž svůj vlastní styl, který nemusí každému vyhovovat. Stránky jeho knih jsou především plné pocitů. Ale já jsem s tím neměla nejmenší problém. 



pondělí 23. července 2018

Run tour/Olomouc

Pomalu a nenápadně se loučím. Ne s během jako takovým, to se mi ještě nechce. Ale se závody už ano. Ten poslední "dospělácký" jsem si to totiž (nejspíš) odběhla minulý týden v Olomouci na Run tour. Bylo šílené vedro, trať byla jedna z těch mírnějších a i přes to všechno jsem tentokrát byla zničená víc, než kdy jindy. Jenže celé dopoledne se procourat městem s klukama a věnovat se jim, pak jít běhat a divit se, že jsem utahaná...to by byla asi blbost. Jednoduše si musím přiznat, že toho nevydržím tolik, co před těhotenstvím a je třeba se maličko šetřit. Ale běh v Olomouci byl i přes velké horko krásný. Jsem ráda, že jsem na tenhle Atomův nápad přistoupila, protože mě to tam bavilo. Jen si tam příště potřebuji maličko zlepšit svůj čas. Tedy...hned jak nebudu tak úplně těhotná.



pátek 20. července 2018

výlety/Dům přírody Blaníku

Výlet do Vodního domu, jsme chtěli spojit ještě s nějakou další výpravou. Včelí svět byl minulý rok moc fajn, ale opakovat dvakrát za sebou úplně stejný výlet se nám nechtělo. Původně jsme měli v plánu jít na Velký Blaník. Jenže, jak už to tak bývá, cachtání ve vodě nám(dětem) zabralo moře času a když se k tomu všemu přičte i vnitřní expozice, bylo zcela jasno. Na Blaník vystoupáme někdy jindy. Pravděpodobně až bez mého břicha už s mrnětem v kočáru. Navštívili jsme ale Dům přírody Blaníku. Už doma jsme si vyprávěli o Blanických rytířích, takže namotivovat kluky nebylo úplně těžké. Ale únava byla, to rozhodně ano.


čtvrtek 19. července 2018

čteme/Franz Kafka a panenka cestovatelka

Na samém začátku prázdnin jsem onemocněla. Člověk si vymyslí a představuje, jaké to všechno bude a nakonec se musí smířit s čajem, postelí a vědomím, že spousty věcí je zase trochu jinak. V tomhle podivném rozpoložení jsem sáhla po knize, od které jsem vůbec netušila co čekat. Byla jsem ale zvědavá, jestli jde spíš o knihu pro děti, nebo pro dospělé. Má jen "pár" stránek, ale přesto má své kouzlo. Jmenuje se Franz Kafka a panenka cestovatelka. Velmi zvláštní příběh, který v roce 2007 získal Narodní cenu za literaturu pro děti a mládež. Krátká epizoda ze života čtyřicetiletého, nemocného Kafky, který vystupuje jako pošťák. Ale ne jen tak obyčejný pošťák...


středa 18. července 2018

Místo, odkud žádné dítě nevyvázne suché

Vodní dům podruhé. Loni to byla jedna z prvních cestovatelských zastávek, které jsem klukům slíbila po dokončení školy. Možná i proto na tohle místo mám tak euforické vzpomínky a bylo jasné, že se tam musíme vydat znovu. Dokonce jsme stihli o něco lepší počasí i čas, kdy se z venkovního atria stalo doslova dětské koupaliště. Když se tak stalo, už jsme se chystali do vnitřní expozice. Dominantou Vodního domu je právě venkovní atrakce. Umělý vodopád, soustava čerpadel, mlýnků a dalších vodních prvků, které mohli vyzkoušet a samy pohánět vlastními(rodičovskými) silami. Cestičky, kterými se kluci opět vesele brodili, stavěli přehradu a nebo jen tak blbnuli ve vodě. Myslím, že jsem minule v tipech psala, že náhradní oblečení s sebou, ale to asi každému dojde podle fotek. Z tohoto výletu děti prostě nemůžou vyváznout suché. Vzhledem k počasí to ale bylo vlastně úplně jedno.  


pátek 13. července 2018

výlety/Muzeum Českých drah

Výlet s vlakovou tematikou jsem klukům slibovala už nějaký čas. A ten čas přišel před pár dny. Měli jsme volno, venku to nebylo úplně na koupání, proto jsme se(prý konečně!) vydali do Muzea Českých drah v Lužné u Rakovníka. Spousty vlakových nadšenců, spokojených dětí a hodně zajímavých zastávek. Ale nebudu tady lhát, jak vlakům rozumím. Co se historie týče, jsem úplný laik, co se techniky týče, tak jsem na tom taky ne zcela slavně. Takže dětem vypráví a na milion plus jeden dotazů, odpovídá Atom. Navíc už to na místě zná, protože tu párkát byl. No a samozřejjmě má nesčetněkrát větší přehled. Já si pak zase dokážu s klukama povídat a rozebírat detaily ve vojenském muzeu. Tady jsem byla i já spíše posluchačka. Což v praxi znamení, že můj první pocit byl asi takový, že jsem se ocitla v pohádce O mašinkách. Znáte? Zababa nepřišel teda, naštěstí!

pondělí 9. července 2018

čteme/Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky

Měla jsem z ní na začátku takové zvláštní pocity. Vůbec neříkám, že špatné(často si to každý hned spojí s něčím negativním). Jen jsem velmi ovlivněna tím, že mám kolem sebe dva syny, synovce, bratrance...a jsem hodně naladěna na klučičí vlnu. Celý námět se mi ale líbil moc, to je jasné. Kdo mě zná dlouho, předlouho tak ví, že jsem byla (a pořád to tam někde ještě je!) ve svém životě především rebelka. Kdybych měla dceru, tak bych tuto knihu použila jako materiál k večernímu povídání o příbězích slavných a silných žen. Tedy přesně k tomu, k čemu je určena. S klukama na to musím jinak. Nemyslím si, že by je každovečerní "holčičí" čtení nadchlo na 100%, ale jsem si jista, že je spousty příběhů zaujme. Blogovým světem proběhla už před časem a to ve velkém. Já jsem jí přečetla s pauzami a jsem ráda, že mohu i já napsat pár slov o téhle zajímavé a origininální knize. 


čtvrtek 5. července 2018

Můj běh těhotenstvím

Já vím, hodně lidí jsem překvapila. Ještě častěji jsem pak slyšela "to by mě v životě nenapadlo, že jsi těhotná, vždyť jsi POŘÁD běhala".  Třeba mému tátovi jsem tuhle novinku taky sdělila po společném běhu. Před jsem si to neriskla, určitě by měl strach a nechtěl by mě pustit na trať. A kdyby pustil, stejně by měl strach, aby se mi něco nestalo. A já to vlastně naprosto chápu. Kdyby mi totiž někdo řekl, že zrovna já nepřestanu sportovat a poběžím napříč třetím těhotenstvím, asi bych si klepala na čelo. Nebo se smála...nebo nad tím prostě mávla rukou, jakože naprostá blbost. Jenže shodou všech okolností jsem se vrátila do stavu, kdy mě sport uklidňuje, pomáhá a já jsem měla pocit, že by mi spíš uškodilo zastavit se a čekat až porodím.

Pokusila jsem se dát dohromady dvě, zdánlivě neslučitelné záležitosti. Tedy běh a těhotenství. Sama netuším, nakolik v tom hraje roli fakt, že jsem nějakou dobu o tom, že jsem těhotná, nevěděla a prostě jsem ob den běhala. Dokonce jsem v prvních týdnech dala svůj běžecký rekord na pět kilometrů. Dneska jsem už, samozřejmě, o nějakých deset minut jinde, ale stále se držím a hlavně jsem stále v pohybu, což mi moc pomáhá. Rozhodně neřeším, co jsem kde přibrala, protože s tím těžko člověk s postupujícími týdny a rostoucím břichem něco udělá. Mám jednoduše jen radost z pohybu. Když jsem zjistila, že už mám pár týdnů těhotenství za sebou, radila jsem se se svým lékařem. Zná mě i všechny má  dosavadní těhotenství a věřila jsem, že pokud to půjde, určitě mě od sportu neodradí. 

A neodradil. Dokud mi břicho dovolí, tak je pohyb v pořádku prý v tom nevidí žádný problém. Běh tak, jak sama uznám za vhodné a na co se cítím. Bylo mi jasné, že si dlouho nedám takovou trasu po které budu úplně vyřízená, ale šťastná. Taky jsem se v duchu ihned rozloučila s cílovou rovinou "na krev". Upřímně řečeno, ono by mi to tělo dneska už asi ani nedovolilo. Do dalšího běhu jsem tedy šla s "lékařským povolením" i s tím, že budu muset, víc než kdy dřív, poslouchat svoje tělo. Ať to zní jak chce, je to tak. Když jsem cítila, že musím běžet pomalu, běžela jsem. Jedním ze základních pravidel se stalo, nehlídat si čas a hlavně nic neporovnávat se stavem "před". Přiznávám, bylo to v jednom období hodně těžké. 
Tělo začne reagovat i fungovat trochu jinak, to co dřív šlo už nejde, občas zabolí záda. Každý týden je něco "nového" co mě trochu překvapí. Máte to v hlavě, ta už běží pár metrů před vámi, ale tělo má svůj, úplně nový, limit. A ten je třeba dodržet. Na tohle jsem si zvyklala asi nejvíc.

Proběhla zimou i jarem a další dotaz na běhání(pro jistotu) přišel před prvním závodem Run tour. To už se mi maličko klenulo bříško a já si začala zjišťovat, čím ho co nejvíc zajistit a ochránit. Dostala jsem se tak až k tejpování. Chtěla jsem si tedy před závodem nechat zatejpovat břicho a celkově se poradit. Shodou okolností mě těsně, než jsem se do toho pustila, odchytil táta, že už mi domluvil tejpy jinde a čekají tam na mě. Tehdy si ještě myslel, že mám problémy se zádama, takže jsem se bála, že mu budu muset "tajemství" říct ještě před závodem a ne až po, jak jsem si plánovala. Přesně tak jsem se dostala ke stánku Nadace Leontinka a byl to naprosto perfektní servis a dostala jsem hodně cenných rad do budoucích těhotenských běhů. 
Se zatejpovaným břichem se mi navíc běželo opravdu skvěle. Od té doby jsem vlastně ani jinak neběžela. Takhle mi to vyhovuje. Na poslední měsíc ještě uvažuji o podpůrném pásu. 

Nedala jsem si žádný cíl. Dokud to půjde, budu a chci běhat. A až to nepůjde? Budu třeba jen rychleji chodit. Ráda bych si udržela svých pět kilometrů, ale těhotenství je velmi nevyzpytatelný stav. Nikdy nevím, jak se budu zítra cítit a jestli to všechno bude stále stejné. Nejzásadnější pro mě je, abychom se já i mrně v břiše cítili v pohodě. Aktuálně běhám pět kilometrů, víc si dávám už jen málokdy. 
Jsem taky ráda, že i kluci chtějí chodit běhat a občas si jdou s námi dát nějaký kratší úsek. Jsem na ně vážně pyšná, protože opravdu sami od sebe chtějí. A pak že nápodoba neexistuje. Běhání vidí jako zcela přirozenou věc u mě, Atoma, proto chtějí běhat. 
Brzy už nás čeká další Run Tour závod, tentokrát v Olomouci a já se už moc těším.

Nikoho nejspíš nepřekvapí, že když chcete sehnat běžecké oblečení pro těhotné, máte celkem smůlu. Zatím se přiznám, že jsem to extra řešit nemusela. Mám nejpohodolnější tričko, do kterého se vejde celé břicho dokonale(po Run Tour v ČB na něj bylo dost dotazů). Zároveň je sportovní a ještě líp, mám ho prostě nejraději. Nefňukám a makám. Výmluvy jsou pro lenochy, všechno jde! A děkuju skvělým holkám z Číča v kleci, za super nápad. Protože jinak nevím, v čem bych teď běhala. 
Kraťasy mám New Balance. Nechtěla jsem nic vyloženě "na tělo", ale spíš volnější kousek. Při výběru nejvíc rozhodla široká, ale pohodlná guma, která mi břicho nijak neškrtí. Na tohle léto ideální, uvidíme jestli se vrátím na původní velikost a jak mi budou pak. 
Kdyby tedy někdo věděl o sportovním a zároveň těhotenském oblečení, dejte mi určitě vědět. Sama jsem opravdu nic nenašla.