čtvrtek 5. července 2018

Můj běh těhotenstvím

Já vím, hodně lidí jsem překvapila. Ještě častěji jsem pak slyšela "to by mě v životě nenapadlo, že jsi těhotná, vždyť jsi POŘÁD běhala".  Třeba mému tátovi jsem tuhle novinku taky sdělila po společném běhu. Před jsem si to neriskla, určitě by měl strach a nechtěl by mě pustit na trať. A kdyby pustil, stejně by měl strach, aby se mi něco nestalo. A já to vlastně naprosto chápu. Kdyby mi totiž někdo řekl, že zrovna já nepřestanu sportovat a poběžím napříč třetím těhotenstvím, asi bych si klepala na čelo. Nebo se smála...nebo nad tím prostě mávla rukou, jakože naprostá blbost. Jenže shodou všech okolností jsem se vrátila do stavu, kdy mě sport uklidňuje, pomáhá a já jsem měla pocit, že by mi spíš uškodilo zastavit se a čekat až porodím.

Pokusila jsem se dát dohromady dvě, zdánlivě neslučitelné záležitosti. Tedy běh a těhotenství. Sama netuším, nakolik v tom hraje roli fakt, že jsem nějakou dobu o tom, že jsem těhotná, nevěděla a prostě jsem ob den běhala. Dokonce jsem v prvních týdnech dala svůj běžecký rekord na pět kilometrů. Dneska jsem už, samozřejmě, o nějakých deset minut jinde, ale stále se držím a hlavně jsem stále v pohybu, což mi moc pomáhá. Rozhodně neřeším, co jsem kde přibrala, protože s tím těžko člověk s postupujícími týdny a rostoucím břichem něco udělá. Mám jednoduše jen radost z pohybu. Když jsem zjistila, že už mám pár týdnů těhotenství za sebou, radila jsem se se svým lékařem. Zná mě i všechny má  dosavadní těhotenství a věřila jsem, že pokud to půjde, určitě mě od sportu neodradí. 

A neodradil. Dokud mi břicho dovolí, tak je pohyb v pořádku prý v tom nevidí žádný problém. Běh tak, jak sama uznám za vhodné a na co se cítím. Bylo mi jasné, že si dlouho nedám takovou trasu po které budu úplně vyřízená, ale šťastná. Taky jsem se v duchu ihned rozloučila s cílovou rovinou "na krev". Upřímně řečeno, ono by mi to tělo dneska už asi ani nedovolilo. Do dalšího běhu jsem tedy šla s "lékařským povolením" i s tím, že budu muset, víc než kdy dřív, poslouchat svoje tělo. Ať to zní jak chce, je to tak. Když jsem cítila, že musím běžet pomalu, běžela jsem. Jedním ze základních pravidel se stalo, nehlídat si čas a hlavně nic neporovnávat se stavem "před". Přiznávám, bylo to v jednom období hodně těžké. 
Tělo začne reagovat i fungovat trochu jinak, to co dřív šlo už nejde, občas zabolí záda. Každý týden je něco "nového" co mě trochu překvapí. Máte to v hlavě, ta už běží pár metrů před vámi, ale tělo má svůj, úplně nový, limit. A ten je třeba dodržet. Na tohle jsem si zvyklala asi nejvíc.

Proběhla zimou i jarem a další dotaz na běhání(pro jistotu) přišel před prvním závodem Run tour. To už se mi maličko klenulo bříško a já si začala zjišťovat, čím ho co nejvíc zajistit a ochránit. Dostala jsem se tak až k tejpování. Chtěla jsem si tedy před závodem nechat zatejpovat břicho a celkově se poradit. Shodou okolností mě těsně, než jsem se do toho pustila, odchytil táta, že už mi domluvil tejpy jinde a čekají tam na mě. Tehdy si ještě myslel, že mám problémy se zádama, takže jsem se bála, že mu budu muset "tajemství" říct ještě před závodem a ne až po, jak jsem si plánovala. Přesně tak jsem se dostala ke stánku Nadace Leontinka a byl to naprosto perfektní servis a dostala jsem hodně cenných rad do budoucích těhotenských běhů. 
Se zatejpovaným břichem se mi navíc běželo opravdu skvěle. Od té doby jsem vlastně ani jinak neběžela. Takhle mi to vyhovuje. Na poslední měsíc ještě uvažuji o podpůrném pásu. 

Nedala jsem si žádný cíl. Dokud to půjde, budu a chci běhat. A až to nepůjde? Budu třeba jen rychleji chodit. Ráda bych si udržela svých pět kilometrů, ale těhotenství je velmi nevyzpytatelný stav. Nikdy nevím, jak se budu zítra cítit a jestli to všechno bude stále stejné. Nejzásadnější pro mě je, abychom se já i mrně v břiše cítili v pohodě. Aktuálně běhám pět kilometrů, víc si dávám už jen málokdy. 
Jsem taky ráda, že i kluci chtějí chodit běhat a občas si jdou s námi dát nějaký kratší úsek. Jsem na ně vážně pyšná, protože opravdu sami od sebe chtějí. A pak že nápodoba neexistuje. Běhání vidí jako zcela přirozenou věc u mě, Atoma, proto chtějí běhat. 
Brzy už nás čeká další Run Tour závod, tentokrát v Olomouci a já se už moc těším.

Nikoho nejspíš nepřekvapí, že když chcete sehnat běžecké oblečení pro těhotné, máte celkem smůlu. Zatím se přiznám, že jsem to extra řešit nemusela. Mám nejpohodolnější tričko, do kterého se vejde celé břicho dokonale(po Run Tour v ČB na něj bylo dost dotazů). Zároveň je sportovní a ještě líp, mám ho prostě nejraději. Nefňukám a makám. Výmluvy jsou pro lenochy, všechno jde! A děkuju skvělým holkám z Číča v kleci, za super nápad. Protože jinak nevím, v čem bych teď běhala. 
Kraťasy mám New Balance. Nechtěla jsem nic vyloženě "na tělo", ale spíš volnější kousek. Při výběru nejvíc rozhodla široká, ale pohodlná guma, která mi břicho nijak neškrtí. Na tohle léto ideální, uvidíme jestli se vrátím na původní velikost a jak mi budou pak. 
Kdyby tedy někdo věděl o sportovním a zároveň těhotenském oblečení, dejte mi určitě vědět. Sama jsem opravdu nic nenašla.










3 komentáře:

Děkuji za milé komentáře;-)