středa 25. července 2018

výlety/po Litovli&okolí

Během plánů na naše prázdninové cesty jsme si s Atomem říkali, že jsme vlastně nikdy, ani jeden, nebyli v Litovli. A že nevíme, co od toho čekat, ale bylo by vlastně vůbec nebylo špatné si tam ten výlet udělat. Krásně to do sebe zapadalo, protože nás čekal běh v Olomouci na který se nám nechtělo jet tam a zpět v jeden den. Takže jsme se v Litovli, která je jen pár kilometrů od Olomouce, nakonec ubytovali. Když dobrodružství, tak přeci se vším všudy. Třeba i s tím, že Mládě spal úplně poprvé na palandě. A poznáváním "hanáckých Benátek".



První, co vždycky hledáme v novém městě, je kavárna. Tedy taková, kam se budeme moci během pobytu několikrát vrátit. Tentokrát jsme to vyhráli. Hned vedle místa, kde jsme se ubytovali, byla kavárna. Na první pohled zajímavá, uvnitř ještě lepší. Nebylo tedy co řešit. Starost s hledáním kavárny byla tentokrát docela rychle vyřešená. Navíc dobré kafe, skvěle vypadající dorty. Samozřejmě bych nejraději snědla(skoro bych řekla, že to je slabé slovo) všechny, které tam měli. Ale byla jsem statečná a vydržela jsem. Tahle skvělá kavárna se jmenuje Kafemlejnek a myslím, že ji mohu s klidným svědomím doporučit. Otevírají sice brzy(sobota osmá, neděle tuším devátá), ale my jsme tam stejně stepovali hned při otvíračce, protože kluci vstávali nesnesitelně, šíleně a strašně brzo, dožadujíc se dobrodružných výprav, ranního kakaa a toustů či vaflí k snídani. 


Přezdívka "hanácké Benátky" je vlastně docela přiléhavá. Kluci to opakovali stále a stále tím byli překvapeni. Desetitisícové město totiž leží na šesti ramenech řeky Moravy, které se proplétají uličkami, obytnými částmi a jedno takové rameno teče dokonce přímo pod dlažbou náměstí Přemysla Otakara II. Při zvláštních příležitostech se po něm můžete dokonce projet na pramici. Ale opravdu velmi výjimečně.


V sobotu jsme si dali procházku, probouzejícím se městem, k Uničovskému rybníku, prošli jsme park a podívali se ke gymnáziu, které je na jednom z břehů. Zastavili jsme se v Infocentru, kde probíhala interaktivní výstava nesoucí název „Oči nevidomých, uši neslyšících“. Návštěvníci se tu mohou seznámit se všemi smysly. S tím, jak fungují, přiblíží si a pochopí osoby s vadou smyslu a mohou vyzkoušet pomůcky a hry pro nevidomé a neslyšící. Výstava trvá do 14.září.













Neděle byla ve znamení mírné únavy z předešlého dne a běhu. Rozhodli jsme se tedy, že si sbalíme věci a budeme se posouvat směrem k domovu, ovšem s několika zastávkami. Tou první se staly Mladečské jeskyně. Nachází se asi 4km od Litovle a jsou to historicky první zpřístupněné jeskyně na našem území. Labyrint chodeb, komínů a dómů má tři patra, výzdobu tvoří krápníky a sintrové náteky. Jeskyně jsou také významným archeologickým a paleontologickým nalezištěm, nalezena byla spousta vzácných pozůstatků lidské činnosti, ale i lebky a kostry z období starší doby kamenné. Mini se asi od polovinu začal bát, což jsem moc nečekala, protože většinou podobným strachem netrpí a je docela odvážný. Tady to úplně neplatilo, ale nakonec to zvládl celé. Svou roli v tom jistě zahrála i únava. Takže z výkladu si pamatuji jen část, což je bohužel úděl výletů s dětmi. Ne vždycky se daří tak, jak zrovna chceme.




Poslední zastávkou byli Loštice. A muzeum olomouckých tvarůžků. Děti byly vyloženě nadšené, když jsem jim náš nápad přednesla(těžká ironie). Mládě tvrdil, že nikdy nepůjde. No...samozřejmě, že šel a samozřejmě, že ho to zajímalo a poctivě se snažil číst nápis za nápisem. Nové, bezbariérové Muzeum Olomouckých tvarůžků, je otevřeno od roku 2014. V bývalých stájích se návštěvník ponoří do příběhu o historii tvarůžků. Expozice začíná prvními zmínkami o výrobě, historii, postupném vývoji a s informacemi o zakladateli firmy, Aloise Wesselse. 



Ke konci prohlídky už děti začaly doslova odpadat, takže jsme situaci zhodnotili jako nejvyšší čas, pro návrat domů. Když si to po sobě zpětně čtu...no, nechápu, že jsme to všechno zvládli. Asi jsme fakt šílení dobrodruzi, ale vlastně i díky tomuhle mi mé těhotenství utíká stokrát rychleji než to první. Ale stejně mám tyhle naše cesty ráda.





3 komentáře:

Děkuji za milé komentáře;-)