úterý 28. srpna 2018

léto na horách/Starý Kravín

Na tomhle místě se budete cítit trochu jako v prababiččině stodole, která je plná pokladů a zajímavostí. Tedy, alespoň já jsem se tady takhle cítila opravdu hodně. Jako kdybych se na chvilku vrátila zpátky v čase. Přesně takové je muzeum Starý Kravín ve Františkově, které jsme při našich toulkách v Krkonoších navštívili.

Františkov je sice část města Rokytnice nad Jizerou, ale díky k tomu, že se nachází až za kopcem, působí na první pohled jako když přijede člověk do samostatné obce. Z města je to sem asi 2,5 kilometru. Návštěva se dá spojit s touláním po okolí města, například po zajímavém značeném "Poznávacím okruhu okolo Rokytnice" nebo když se člověk vydá po naučné stezce "Dřevosochání", která má začátek na křižovatce "Na vrších" v Horní Rokytnici nad Jizerou a konec je ve Františkově právě u zmiňovaného objektu Starý Kravín.


pátek 24. srpna 2018

léto na horách/Dvoračky

Bez hor a chození po kopcích už by naše léto nebylo vůbec kompletní. Takže i letos jsme si užili skvělý týden v Krkonoších se vším všudy. Tentokrát ještě zpestřený faktem, že mám mírnou zátěž na břiše, ale tušila jsem, že to nijak moc vadit nebude. Jednoduše se jen nebudu přepínat(a na výlety budu chodit s těhotenskou průkazkou, protože jeden nikdy neví, že:-). A ono to šlo! Jasně že ne v nejrychlejším tempu, ale kdo by to řešil? Prázdniny, les a klid. Tedy klid v určitém měřítku samozřejmě a s ohledem na to, že s námi putují i kluci.



pátek 17. srpna 2018

výlety/Pamětní Síň Oty Pavla

"Řeka je jiná než potok. Řeka je hluboká studna zapomnění. Valí se jako milosrdný čas, který odnesl bolest, zármutek, zoufalství, utrpení, křivdu, ale vzpomínky nechá ležet někde na dně duše jako hladký oblázek v hluboké tůni." 

Tenhle výlet měl Mládě slíbeno už loni, když ho začal zajímat Ota Pavel, jeho knihy a osud. Během školního roku tenhle zájem maličko uvadl, ale s prázdninami jsme se k němu dostali znovu a postupně jsme se dopracovali k tomu, že nejlepší bude se jet podívat na zásadní místo jeho života. 
Ota Pavel neměl vůbec lehký osud. Není to tak dlouho co jsem viděla dokument o jeho životě a především jeho konci a vzhledem k bouřícím se hormonům jsem z toho všeho byla velmi smutná. I přes fakt, že všechno to, co bylo řečeno, jsem dávno znala a věděla. Nuže...byla jsem ve fázi, kdy mě dojalo předávání cen Magnesia Litera(opravdu!). A protože je velikým faktem, že jsme opravdu dobrodruzi, poměrně záhy po našem putování u moře, jsme se vydali na Křivoklátsko.

Na Branově jsme rychle a nepozorovaně vystoupili do magického světa. Právě tady Ota Pavel potkával ryby s tatínkem Leem, maminkou Hermínou, svými bratry a právě tady prožil nejspíš nejkrásnější chvíle svého dětství, které pak dokázal zpracovat do svých knih. V Luhu u přívozu můžete navštívit Pamětní síň Oty Pavla. Vystavěná je z převoznického domku a opravdu stojí za to. Žádné velké muzeum to sice není, ale působivé umí být i tak. Pár milých vzpomínek, které znalci díla Oty Pavla dokáží ocenit. Co je ale důležité-tohle místo je vážně autentické. Všechny ty příběhy, které o Berounce napsal, se vztahují právě sem. Prohlédnete si tu i řadu rodinných záběrů, nebo u stropu rozlámanou převoznickou loďku. Na trámu, kde jsou přibité i štičí hlavy, vysavač Elektrolux jako vzpomínka na tatínka Lea. Taky notoricky známou fotku Otova bratra na vysavači a nebo velmi působivou bustu věnovanou akademickým sochařem Stanislavem Hanzlíkem. Můžete si i na chvíli v "knihokufru" půjčit a prolistovat všechny zásadní knihy. Na to bych chtěla mít trochu času, protože věřím, že něco podobného musí být velký zážitek.

Od luhovského převozníkova domku se kopcem dostanete do Branova. Je to asi kilometr dlouhá trasa s mírným kopcem, který jsem si ale původně myslela, že nejspíš nevyjdu. Přiznávám, nejsem schopna reálně odhadnout svou fyzickou kondici na sto procent. Takže tedy-vyšla jsem to tam i zpět, takže to zvládně nejspíš úplně každý:-) Auta touto trasou běžně jezdit nesmí.
Mládě byl, alespoň myslím, spokojený velmi. Chvíli jsme spolu jen tak seděli u Berounky a vyprávěli jsme si, pak se vyptal na pár detailů ohledně knih a myslím, že i na něj tenhle kraj zapůsobil. O smutném konci jsem mu ale ještě nevyprávěla. Na to je ještě čas. 

P.S: po cestě jsme potkali "lesní" kavárnu. I když by měli fungovat na zazvonění(a kluci zazvonili několikrát jako o život), nic se nedělo. Takže jsem si kafe dala až v blízkém Berouně, kam jsme měli namířeno. To jen pro ty, kteří by na to kafe v lese spoléhali podobně jako my.



čtvrtek 16. srpna 2018

Wroclaw/KRVN bar

Kafe ve Wroclawi. Vlastně takový rychlý tip na jednu skvělou kavárnu/bar uprostřed tohoto zajímavého města. 

Krvn bar je možná trochu zvláštní, skoro by se dalo říct i morbidní místo, ale rozhodně to neznamená nic špatného. Nám se tu totiž líbilo velmi. Najdeteho v ulici Svatý Antoniego. Kdysi prý byla tahle ulice místem, kde se téměř všechno spojovalo s pohřebními tématy - bylo možné si tu vybrat mezi pohřebními obchody a oděvními prodejnami vhodnými pro tenhle obřad.
Tahle kavárna se sem tedy se svým konceptem vážně hodí. Během naší návštěvy nás doprovází pomalované stěny, duchové, kostry i rakvičky ke kafi. Mírně děsivé? No jasně! :)

A přesně od téhle chvíle Mládě chce "rakvičkovou" oslavu. Vůbec to nevnímá jako morbidní téma, pamatuje si Día de los Muertos, který jsme navštívili v Praze a celkově tohle všechno nevnímá tak "tragicky" jako spousty dospělých. Sama ještě nevím, jestli si to ještě nějak nerozmyslí, ale když to bude trvat, tak mu nějaké morbidní sušenky upeču a určitě se s tímhle tématem poperu.

Doufám, že do Wroclawi ještě budeme mít prostor se vrátit. Umím si tohle místo ideálně představit se začínajícím podzimem(asi je to hodně dáno tematicky). Jen letošní podzim už to asi nestihneme. Pořád si ještě nějak neumím představit, že mě čekají v tu dobu úplně jiné sttarosti. Ne, že bych své těhotenství ignorovala, spíš to nějak hodně, hodně utíká. Ale to je spíš na další článek, který bych měla na tohle téma napsat. Ale vrátím se sem určitě! Jen možná ne jako hippie máma s břichem :-))


středa 15. srpna 2018

na cestách/Sopoty

Naše další cesta vedla do lázeňského města Sopoty. Vydali jsme se tam vlakem z Gdaňského nádraží a cesta trvala asi dvacet minut. Kluci byli z vlakového dobrodružství samozřejmě nadšení a hodně se jim to oběma líbilo. Navíc nebylo ani přehnané vedro a vypadalo to na déšť, což jsem s chutí vítala, vůbec mi to nevadilo. Po šílených vedrech v předchozích dnech jsem se na déšť opravdu těšila. Ale myslím, že tenhle příběh v poslední době známe tak nějak všichni. Tušila jsem od začátku, že tohle místo je typická prázdninová lokalita a bylo to přesně tak. Sopoty jsou známým lázeňským centrem, kde můžete vidět rarity, jako nejdelší dřevěné molo v Evropě nebo „Křivý dům“.

Od vlakové stanice ve středu města vede šest set metrů dlouhá pěší zóna Monte Cassino. Je lemována krásnými domy, galeriemi, kavárnami. Najdete tu vážně všechno, ale její nejvýraznější stavbou je bezesporu Křivý dům. Postaven v roce 2004 – a hned nato se ocitl na seznamu nejkurióznějších staveb světa.

Sopocká promenáda vede přímo na nejdelší evropské dřevěné molo, které je pro turisty určitě nejoblíbenějším místem. Tady se konají kulturní akce, promítají filmy, najdete zde kavárny s výhledem na Gdaňský záliv. Navíc u mola kotví jachty a výletní lodě. Historie sopockého mola sahá do 20. let 19. století. Tehdy byl postaven dřevěný můstek a těšil se tak veliké oblibě, že byl postupně zvětšován. V současné době má dřevěné molo 511,5 m na délku a 10 m na šířku.
A právě tady jsme dokonale zmokli....a vůbec nám to nevadilo!

Udělali jsme si rychlou zastávku ve Sweet Factory. Což v praxi znamená mraky a mraky a mraky sladkostí, bonbonů na váhu. Měla jsem tušení, že budu potřebovat trochu cukrové podpory. Kdybych tušila předem, jak moc budu takovou podporu potřebovat, naberu si tam tak dvě kila! Čekalo mě poměrně krušných dvacet minut, cestou zpět. Vlakem. Vlakem, který byl mnohem plnější, než na první cestě. Ale dalo se to zvládnout. Neviděla jsem žádný problém. Tedy...Na nádraží nám Atom koupil kafe. On to své vypil už když čekal, až udělají to mé, což je poměrně běžná praxe. Já jsem měla za to, že si ho vypiju ve vlaku. Ha, ha, ha. Jak moc a moc naivní.
Vzala jsem si totiž na klín, vzhledem k nacpanosti vlaku Mládě. Už tady si zpětně klepu na čelo. 
Mládě jsem několikrát upozornila, aby se nevrtěl, že mám v ruce kelímek a že musíme dávat pozor. 
No, vybrala jsem to celkem dvakrát a potřetí, když jsem se konečně chtěla napít, mi to kafe vyrazil z ruky. Bylo celkem jedno, že polil mě, ale polil i sebe(nikdo další to kupodivu!! neschytal, za což jsem velmi vděčná). Jenže se lekl a i když káva nebyla naštětí horká, stejně vyletěl jako čertík z krabičky a se strašným křikem začal utíkat celým vagonem pryč. Nuže...zábava pro všechny kolem. Atom ho naštěstí odchytl a já se snažila zlikvidovat celou kalamitu. Tedy kafe na sobě, rychle se rozhlédnout, koho to zasáhlo, nebo ne a tak dále. A pak už překontrolovat Mládě, který měl své krásné, pruhované a světlé kraťasy úplně zlikvidované kafem. Z kterého jsem neměla ani lok a ještě jsem celých dvacet minut čelila velmi zlým pohledům ostatních cestujících a cítila jsem se jako nejhorší matka na světě.

A nejhorší je, že jsem si za to mohla sama, protože kafe do vlaku a dvě děti je prostě velký risk, který mi nikdy nedocházel tolik, jako na téhle cestě. Nakonec jsme si to všechno spolu vyříkali(já a Mládě) a ještě jsem mu cestou zakrývala nenápadně fleky před zkoumavými pohledy ostatních. 

A pak si večer prohlíží fotky v mém telefonu a říká mi "hele mami, alespoň sis to kafe na památku vyfotila!". Neřekla jsem mu na to NIC!  
Tohle píšu hlavně proto, aby bylo jasno-ne vždycky všechny výlety jsou idylické a z časopisu. 
Koho by to zajímalo-kafe jde dolů pomocí jedlé sody smíchané s trochou vody. Zaručeně!
A ty bonbony jsme nakonec snědli ve většině napůl s Atomem. Chápete nás, že jo?:-))


úterý 14. srpna 2018

na cestách/plážově

Odpočinek, čtení si na pláži, stavění hradů, skákání do vln a poslouchání moře. Na cestách je třeba si vyhradit čas i na tyhle radosti. Navíc tentokrát mě i břichu docela prospělo takové obyčejné volno. Ne proto, že bych měla pocit, že už si nikdy nic podobného neužiju, ale...únava v těhotenství dělá své. V horku, které venku panovalo se to vysloveně nabízelo.
Pročetla jsem si všechny resty(po všech těžších knihách jsem konečně dočetla dva měsíce neotevřené Vogue zásilky!!), chladila se ve vodě a bylo mi dobře. Dokonalost.

Na našich cestách si často vzpomínám na styl dovolených, které jsem zažila jako dítě. A možná i proto, že jsem se "naválela" po pláži dohromady v tomhle věku mraky času, tak to dneska není mou nejzásadnější prioritou a pro děti volím ten dobroudružnější způsob. Jsem moc ráda, že si v tomhle s Atomem rozumíme. Většinou se vypravujeme na pláž ráno(pro někoho fakt brzy ráno, ale děti jsou děti:-)), pak nás čekají výpravy po okolí. Přísahám, že není nic lepšího, než po prima výletě, kdy jsme poznávali nová místa, jít na chvíli do moře. Mít za sebou dobrodružství a před sebou pár temp v moři, písek na nohách a slunce nad sebou. 

Budou si to pamatovat? Nebo mi naopak jednou "vyčtou", že naše výlety byly až moc akční? Jako těhotná teď o tomhle dost přemýšlím, protože nikdy se nejde zavděčit někomu. Jezdila jsem na drahé dovolené, ale nemůžu říct, že by mi to přineslo šťastnější dětství. 

P.S: docela často poslouchám různé věci typu "v Polsku nic není" případně "ježiši studený moře, fouká tam a nedá se tam koupat". Tak tedy Gdaňsk, kde jsme byli a kde je možné i koupání (pláž z centra tramvají číslo osm a tři, naprosto bez problému-konečná zastávka) je nádherné místo. Moře naprosto super a bez jakéhokoli problému. A zima mi vážně nebyla ANI JEDNOU. A kdo mě zná, tak ví, že to musel být extrém. 

A kluci si i tady udělali improvizované podium a zahráli svůj malý koncertní set :-)))



pondělí 13. srpna 2018

na cestách/Gdaňsk

Jsme dobrodruzi. Tedy...na to, že máme dvě děti, tak prý rozhodně. Říkají všichni. Některé věci neplánujeme, takže zatímco spousty lidí ví od března, že v červenci jedou k moři, my víme jen to, že asi někam pojedeme. Ale kam? Copak to jde rozhodnout měsíce předem? Nám ne!

Letos to bylo, vzhledem k mému těhotenství asi o něco jasnější, a shodli jsme se na tom, že ideální výlet by byl k Baltu. Pocitově mi přišlo v pohodě, navíc kdybych začala rodit(neměla jsem to v plánu, ale víte jak), nebo kdyby byly komplikace jsem přeci pořád poměrně blízko domova. Neříkejte mi, že to jen pocit, ono to Polsko je fakt velké, prostě mi to tak jen přišlo a byla jsem s tím v pohodě. 
V předchozích letech jsme už část Polska prozkoumali a oba jsme věděli, že by to bylo fajn zase dalším směrem. A kam jinam, než poznat město Gdaňsk? Bylo jasno!


pátek 10. srpna 2018

čteme/Bojíte se?

Každý má z něčeho strach. A kdo říká, že ne, tak si pěkně vymýšlí. S klukama jsem, zatím, nemusela řešit žádné závažnější fobie, nebo úzkosti. Ale své strachy občas mají, jako všechny děti. A já jim jednoduše nedokážu říct, že to nic není a ať už proboha spí, zhasnout lampičku a nechat je tápat. Sama si ještě stále pamatuji, jaké to bylo pro mě. Jak jsem se dusila pod tlustou peřinou, abych neviděla všechno, co na mě ze tmy pokoje útočí. Možná, kdyby tehdy byly knihy, které vám chci představit, bylo by to všechno jinak a já bych si nic z toho nepamatovala. 
Jsem ráda, že si je mohu pročíst se svými dětmi, protože i prevence a překonávání strachu je velmi důležité. A je důležité děti v boji s jejich strachy podpořit. Překonaný strach je přeci jedno velké vítězství. Připravila jsem si čtyři knihy, které se strachem zabývají a které máme aktuálně v knihovničce. Všechny máme pročtené a kluky jsem nechala, aby si vybrali tu, která je jim nejbližší. A jak to celé dopadlo?


čtvrtek 9. srpna 2018

výlety/na Kozí Hrádek

Na tenhle výlet mě navnadil Mládě. Nevím, jestli si pamatoval z mého vyprávění, nebo knížek, ale na začátku prázdnin přišel s tím, že by rád na Kozí Hrádek. Moje jihočeské srdce zaplesalo, protože jestli jsem někde byla každý rok třikrát, psala jsem na to x referátů, seminárek a dalších prací, tak to je právě tohle místo. Navíc je už asi tři roky obohaceno o skvělou naučnou stezku, kterou jsem neznala a moc mě zajímala. Atom tam sice kdysi byl, ale dávno dávno, takže bylo jasno. Hned, jak to půjde, pojedeme.


středa 8. srpna 2018

výlety/Sladovna Písek

O písecké Sladovně jsem toho slyšela už opravdu mnoho. A vždycky to byla jen samá chvála a nadšení. Dlouho, předlouho jsem tuhle galerii hrou měla na seznamu míst, kam rozhodně musíme kluky vzít. A hurá, letošní prázdniny to konečně, tak trochu nečekaně, vyšlo. Ale nečekané věci jsou většinou ty nejlepší. Nebudu lhát-docela bych brala mít Sladovnu u nás a mít ihned zmapovanou každou novou expozici. Jo, bylo to naprosto senzační. Pro děti, pro rodiče, pro všechny. Bylo jasné, že tenhle tip si nemůžu nechat pro sebe a musím se podělit.
Vyrazili jsme v počtu tří rodičů a tří(a půl) dětí, takže síly vcelku vyrovnané. Doplnila nás ještě ségra s Dankem a mohlo se vyrazit. Iluze jsme si nedělali, bylo jasné, že stihneme maximálně Sladovnu, oběd a most. V Písku je totiž nejstarší dochovalý kamenný most u nás. Vždycky se mi vybaví cesty přes Písek na chalupu. Měli jsme takové oblíbené rituály a všechno jsme neustále na cestách opakovali. Takže "Písek, kamenný most, pozor!". 
A teď už budu říkat nejen že most, ale Písek, pozor Sladovna!

pondělí 6. srpna 2018

Táborské toulky

Přijet do rodného města, mít čas se tu projít, poznat všechny nové kavárny a podniky které se tu objevily, navíštívit ty staré a osvědčené, vidět všechno co z nostalgie vidět chci, nebo chci ukázat svým dětem. No, řeknu vám, jeden víkend na to skoro nestačí. Tábor. Od chvíle, kdy jsem přestala tímhle směrem jezdit do školy, jsem tu pořádně nebyla. A ani předtím to nebylo na žádné velké procházky. Málo času, dlouhá cesta domů, hlava plná školních povinností. Tohle léto to ale vyšlo! A já jsem za ten úplně obyčejný, klidný víkend nesmírně ráda. Byl plný dobrého kafe, skvělé zmrzliny, procházek po městě i výletů po okolí. 


Objektivně nedokážu posoudit, jestli to kluky bavilo stejně tak, jako mě. Město, kde jsem spousty let žila, trápila se, vztekala, měla pocit, že tu marním svůj čas, zažila spousty dobrého, měla svoje první veřejné autorské čtení. Ten první, trochu zvláštní, pocit přešel po pár okamžicích. Pak už to šlo samo. 
Seděli jsme na břehu Jordánu a já Mláděti vyprávěla, jak se po jeho dně projížděl v kočárku, když tu nebyla voda. Tehdy jsem říkala, že mi to jednou určitě nebude věřit. No...zdráhal se uvěřit, jak jinak. Mini tady zažil obyčejnou procházku snad úplně poprvé. Trochu mě to mrzí, protože to už pro něj vždycky bude "jedno z měst" které v naší cestovatelské vášni navštívíme. 
Ta mola u Jordánu, které sice nejsou žádná novinka, ale já tam takhle seděla fakt úplně poprvé, jsou fakt nejlepší. Co na tom, že jsem vypadala jako velryba vytažená na břehu.