pátek 24. srpna 2018

léto na horách/Dvoračky

Bez hor a chození po kopcích už by naše léto nebylo vůbec kompletní. Takže i letos jsme si užili skvělý týden v Krkonoších se vším všudy. Tentokrát ještě zpestřený faktem, že mám mírnou zátěž na břiše, ale tušila jsem, že to nijak moc vadit nebude. Jednoduše se jen nebudu přepínat(a na výlety budu chodit s těhotenskou průkazkou, protože jeden nikdy neví, že:-). A ono to šlo! Jasně že ne v nejrychlejším tempu, ale kdo by to řešil? Prázdniny, les a klid. Tedy klid v určitém měřítku samozřejmě a s ohledem na to, že s námi putují i kluci.





Jako první jsme si naplánovali cestu z Rezku na Dvoračky, což je necelých 6 kilometrů.
Krásná cesta lesem, děti sbírající všechny možné klacíky, kamínky, šišky, protože všechno se hodí na nějakou nečekanou bitvu(hodilo se:-)), několik zastávek s odpočinkem a chvilkama šílené vedro i tam, kde jsme si mysleli, že se schováme před sluncem. A také závěr do, poněkud náročnějšího, kopce. Tady jsem byla překvapená, jak to zvládl Mládě, protože on je většinou ten, který potřebuje povzbudit, potřebuje někoho, kdo ho motivuje. Možná to bylo i tím, že šel společně s nejstarším bráchou a chytil se jeho tempa. No jednoduše...když jsem se konečně vyšplhala nahoru i já, už tam skoro zívali nudou a polehávali v trávě. Mini naopak kopec odsoudil hned a ze začátku ho trochu bojkotoval. Myslím, že ho nejvíc přesvědčila až vidina oběda. 
Když se takhle vyšplháte do kopce s břichem, které ještě pod poněkud volnějším trikem vypadá větší než obvykle...neujdete zkoumavým pohledům. Úplně všech, pořád dokola. A takhle jsem to vlastně měla po celou dobu výletů. 









Horská Bouda Dvoračky je jedna z nejstarších horských chat v západních Krkonoších. Leží v nadmořské výšce 1140 m n.m. mezi Lysou horou a vrcholem Kotel na křižovatce turistických cest, které se tu zbíhají ze všech směrů - Rokytnice nad Jizerou, Studenova, Harrachova, Míseček, Špindlerova Mlýna i Rezku. Tato horská bouda koncem 19. století vyhořela a spáleniště koupil hrabě Harrach, který je přestavěl na hostinec. Dvoračky si dokonce oblíbil i prezident Edvard Beneš. My jsme si tu dali oběd. Borůvkové knedlíky jsou prostě jídlo, které si na horách vždycky musím, alespoň jednou, dát. Takže tady nebyla výjimka. Musela jsem :-)



Cesta zpátky byla poněkud náročnější. Po dobrém obědě jsme měli chuť si lehnout do trávy a usnout s nekonečně krásným výhledem. Silou vůle jsme se ale postupně zvedli a putovali jsme zpět. A protože jsem měla málo borůvek, tak došlo i na trhání do dlaní a občerstvování se po cestě. Měla jsem pocit, že to všechno trvá mnohem déle, ale vydrželi jsme, došli a i přes slabší chvilku Mláděte jsme to nakonec zvládli všechno dobře. 






Bez kafe na terase to nejde. Záchytný bod některých dnů se stává právě tenhle okamžik. Kdo má děti, nebo děti někdy hlídal, tohle dobře zná. Po dlouhé cestě(a unavenými dětmi v zádech)chutná ještě stokrát víc. Dýchat horský vzduch, poslouchat ticho a koukat do zeleně. Jak málo někdy stačí ke štěstí.



2 komentáře:

Děkuji za milé komentáře;-)