pondělí 6. srpna 2018

Táborské toulky

Přijet do rodného města, mít čas se tu projít, poznat všechny nové kavárny a podniky které se tu objevily, navíštívit ty staré a osvědčené, vidět všechno co z nostalgie vidět chci, nebo chci ukázat svým dětem. No, řeknu vám, jeden víkend na to skoro nestačí. Tábor. Od chvíle, kdy jsem přestala tímhle směrem jezdit do školy, jsem tu pořádně nebyla. A ani předtím to nebylo na žádné velké procházky. Málo času, dlouhá cesta domů, hlava plná školních povinností. Tohle léto to ale vyšlo! A já jsem za ten úplně obyčejný, klidný víkend nesmírně ráda. Byl plný dobrého kafe, skvělé zmrzliny, procházek po městě i výletů po okolí. 


Objektivně nedokážu posoudit, jestli to kluky bavilo stejně tak, jako mě. Město, kde jsem spousty let žila, trápila se, vztekala, měla pocit, že tu marním svůj čas, zažila spousty dobrého, měla svoje první veřejné autorské čtení. Ten první, trochu zvláštní, pocit přešel po pár okamžicích. Pak už to šlo samo. 
Seděli jsme na břehu Jordánu a já Mláděti vyprávěla, jak se po jeho dně projížděl v kočárku, když tu nebyla voda. Tehdy jsem říkala, že mi to jednou určitě nebude věřit. No...zdráhal se uvěřit, jak jinak. Mini tady zažil obyčejnou procházku snad úplně poprvé. Trochu mě to mrzí, protože to už pro něj vždycky bude "jedno z měst" které v naší cestovatelské vášni navštívíme. 
Ta mola u Jordánu, které sice nejsou žádná novinka, ale já tam takhle seděla fakt úplně poprvé, jsou fakt nejlepší. Co na tom, že jsem vypadala jako velryba vytažená na břehu.







Když je příležitost, zástavka v Mocca Café je nutná. Ani ne tak kvůli kávě, ale především na zmrzlinu. I tak je to vždycky na pár (dlouhých) minut, protože nikdy nechybí spousty lidí, kteří chtějí také ochutnat. Vždycky si říkám, že si konečně dám nějakou specialitu, ale nakonec skončím u úplné klasiky. Prostě jdu na jistotu. Je moc fajn, že dělají degustační kelímek do kterého si můžete vybrat tři druhy zmrzliny. Takže veškeré chutě uspokojeny a zároveň se "nepřecpete" zmrzlinou k prasknutí.



Kde je kytara a mikrofon, tam jsou i mé děti. Stejně tak tomu bylo v zahradě Střelnice, kde se pokoušeli (oba) uspořádat malý koncert. Já jsem se alespoň chvilku, jen tak, koukala z dálky na Jordán(myslela na tu lokomotivu, která tam měla být a nebyla!) a stihla jedno velmi rychlý kafe.



Jsou i místa, která jsem dřív míjela bez povšimnutí a ani o nich nevěděla! Například transformační elektrocentrála- dneska galerie- Trafačka. Pro mě kdysi zcela běžná věc. V roce 2015 byl soubor staveb zahrnující Křižíkovu elektrárnu, budovu subcentrály a správní budovu vzhledem k unikátnímu technickému a architektonickému významu prohlášen za nemovitou kulturní památku a zapsán jako komplex do Ústředního rejstříku kulturních památek České republiky. Navíc je pravidelně využívána ke kulturním akcím. Super, super, super. Ani mi vlastně nevadilo, že výstavu, která tu probíhá, tedy Industriální topografie, jsme už viděli v Plzni. Je skvělá, můžeme určit doporučit. 







Kafe a knihy. To k sobě odjakživa patří, takže jsem se moc těšila, až konečně zavítám do Jednoty. Protože to spojení zajímavého místa, knížek, dobrého kafe a města, která mám tolik ráda, je prostě k nezaplacení. Zklamaná jsem rozhodně neodcházela a myslím si, že ani kluci. Spíš jsme je odtud nemohli dostat. Navíc měli v nabídce rybízový koláč a ten já fakt bezmezně zbožňuju. No a spousty knih. Kluci si prohlíželi a hráli, my jsme si mohli docela v klidu to kafe vypít. Díky za tyhle skvělá místa, do kterých se budeme vracet(taky jsme se ještě v neděli hned museli vrátit, co si budeme povídat:-)). Navíc tady opravdu ví o čem mluví, když se bavíte o knihách a to já prostě vždycky a stoprocentně ocením. Stokrát ANO a velké doporučení právě sem, do Pražské ulice, pár kroků od náměstí. Stojí to za to, slibuji!






Kdo chodil v Táboře do školky, vyrůstal tu a zná každé jeho zákoutí, tak zná "dort". Stále existuje a stále nevím, jestli se tahle stavba nějak jmenuje, nebo je to prostě jen dort. Skoro čekala, že už v parku vůbec nebude, takže jsem byla překvapená. Tak si na něj poprvé mohli vyběhnout i kluci. Obří nostalgie. Se školkou mi to pěšky vždycky připadalo jako nejdelší procházka na světě. A pak ještě vyběhnout nahoru!



Některé věci se stále můžou opakovat donekonečna. Příjemné procházky Starým městem, odkrývání minulosti, Kafe a knihy, zmrzlina a odpočívání na náměstí. Dělali jsme toho spousty, ale tohle bylo jen pár střípků a postřehů z našich toulek městem. Brzy přidám i pár tipů z okolí. Jo a zase jsem si dala jahodovou...jako vždycky když nevím jinak:-))







2 komentáře:

Děkuji za milé komentáře;-)