pátek 17. srpna 2018

výlety/Pamětní Síň Oty Pavla

"Řeka je jiná než potok. Řeka je hluboká studna zapomnění. Valí se jako milosrdný čas, který odnesl bolest, zármutek, zoufalství, utrpení, křivdu, ale vzpomínky nechá ležet někde na dně duše jako hladký oblázek v hluboké tůni." 

Tenhle výlet měl Mládě slíbeno už loni, když ho začal zajímat Ota Pavel, jeho knihy a osud. Během školního roku tenhle zájem maličko uvadl, ale s prázdninami jsme se k němu dostali znovu a postupně jsme se dopracovali k tomu, že nejlepší bude se jet podívat na zásadní místo jeho života. 
Ota Pavel neměl vůbec lehký osud. Není to tak dlouho co jsem viděla dokument o jeho životě a především jeho konci a vzhledem k bouřícím se hormonům jsem z toho všeho byla velmi smutná. I přes fakt, že všechno to, co bylo řečeno, jsem dávno znala a věděla. Nuže...byla jsem ve fázi, kdy mě dojalo předávání cen Magnesia Litera(opravdu!). A protože je velikým faktem, že jsme opravdu dobrodruzi, poměrně záhy po našem putování u moře, jsme se vydali na Křivoklátsko.

Na Branově jsme rychle a nepozorovaně vystoupili do magického světa. Právě tady Ota Pavel potkával ryby s tatínkem Leem, maminkou Hermínou, svými bratry a právě tady prožil nejspíš nejkrásnější chvíle svého dětství, které pak dokázal zpracovat do svých knih. V Luhu u přívozu můžete navštívit Pamětní síň Oty Pavla. Vystavěná je z převoznického domku a opravdu stojí za to. Žádné velké muzeum to sice není, ale působivé umí být i tak. Pár milých vzpomínek, které znalci díla Oty Pavla dokáží ocenit. Co je ale důležité-tohle místo je vážně autentické. Všechny ty příběhy, které o Berounce napsal, se vztahují právě sem. Prohlédnete si tu i řadu rodinných záběrů, nebo u stropu rozlámanou převoznickou loďku. Na trámu, kde jsou přibité i štičí hlavy, vysavač Elektrolux jako vzpomínka na tatínka Lea. Taky notoricky známou fotku Otova bratra na vysavači a nebo velmi působivou bustu věnovanou akademickým sochařem Stanislavem Hanzlíkem. Můžete si i na chvíli v "knihokufru" půjčit a prolistovat všechny zásadní knihy. Na to bych chtěla mít trochu času, protože věřím, že něco podobného musí být velký zážitek.

Od luhovského převozníkova domku se kopcem dostanete do Branova. Je to asi kilometr dlouhá trasa s mírným kopcem, který jsem si ale původně myslela, že nejspíš nevyjdu. Přiznávám, nejsem schopna reálně odhadnout svou fyzickou kondici na sto procent. Takže tedy-vyšla jsem to tam i zpět, takže to zvládně nejspíš úplně každý:-) Auta touto trasou běžně jezdit nesmí.
Mládě byl, alespoň myslím, spokojený velmi. Chvíli jsme spolu jen tak seděli u Berounky a vyprávěli jsme si, pak se vyptal na pár detailů ohledně knih a myslím, že i na něj tenhle kraj zapůsobil. O smutném konci jsem mu ale ještě nevyprávěla. Na to je ještě čas. 

P.S: po cestě jsme potkali "lesní" kavárnu. I když by měli fungovat na zazvonění(a kluci zazvonili několikrát jako o život), nic se nedělo. Takže jsem si kafe dala až v blízkém Berouně, kam jsme měli namířeno. To jen pro ty, kteří by na to kafe v lese spoléhali podobně jako my.


























2 komentáře:

  1. to vypadá z fotek tak nádherně, že se tam snad vydám taky. Znám jedno muzeum, ale o přivozu jsem si myslela, že prostě není pro veřejnost. Jsem ráda, že je:o)

    OdpovědětVymazat
  2. Tebe nezastaví ani břicho, abys sis dala s dětma výlet <3 Jsem ráda, že z nich rostou vzdělaní kluci s rozhledem:o)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za milé komentáře;-)