čtvrtek 20. září 2018

Indiánské léto

Celé  prázdniny jsme byli v pohybu a doma jsme nestrávili skoro žádný čas. O to víc si teď na zahradě užíváme jeho závěru, krásných teplých dnů, než nás definitivně navštíví podzim. Všechno je mnohem klidnější, než jsem čekala. Velký podíl na to má, samozřejmě, škola a změny, které jsem popisovala v minulém článku. Ještě stále se "vzpamatovávám" z toho, že všechno funguje tak, jak má. Až na malé detaily, které se nevyhýbají nikomu. Jednoduše-asi je opravdu všechno tak, jak má být. 

Zatím se cítím skvěle i ve třetím těhotenství. Slíbila jsem, že o něm napíšu něco víc, ale ono to tak rychle utíká...S Mládětem jsem odpočítávala každý den, věděla jsem přesně, ale úplně přesně kolik dnů mám do termínu porodu, kolik dnů za sebou a tak dále. S Mini to bylo trochu jiné. Věděla jsem, že velké odpočítávání nemá moc význam, ale mnohem víc jsem se těšila, až bude na světě. Měla jsem šíleně těžké břicho a nemohla jsem ho unést. Doslova a do písmene tak, jak píšu. Teď, potřetí, jsem opatrná stejně jako u předchozích dvou, ale něco je jinak. Cítím se dobře, vlastně...víc než dobře. Na začátku jsem sice trpěla na nevolnosti, ale pravidelně brzy ráno a potřebovala jsem se nasnídat v posteli. Nic víc, pak jsem už fungovala úplně normálně, dokonce jsem si troufla i na lyžování. Najela jsem na režim "na co se budu cítit, to zkusím" a zafungovalo to. Sport, pohyb, snažím se být aktivní, dokud to jde. Aktuálně už, protože má jen chvilku do úplného finále, nenápadně polevuji a víc odpočívám. Jenom je to všechno tak nějak rychlejší. Vždycky se úplně leknu, když zjistím, že jsem už zase o týden dál! Ale to je asi úplně běžná věc. Nejsem si úplně jistá, jestli jsem všechny ty obtíže prostě nezahnala tím, že jsem si řekla, že musím vydržet, protože kluci nás potřebují oba a nějakým způsobem jsem je odfiltrovala. Rozhodně jsem ale nijak netrpěla :-) V létě jsme toho dost nacestovali a snažila jsem se co nejvíc věnovat klukům a oba je připravovat na fakt, že budou tři.

Jak to přijali? Vzhledem k tomu, že oba dva si dalšího člena rodiny přáli vážně moc, tak to přijali s obrovským nadšením. Mládě se ujišťoval, jestli opravdu, vážně, fakt....a že miminko moc chtěl. Mini to cítil ještě dřív, než jsme jim tuhle novinku řekli, protože se mě několikrát šel zeptat, zda mám v břiše miminko. Oba dva se těší a čím víc "rostu" tím častěji se chodí objímat, mluvit na břicho a vypravovat. Mini vlastně dělá úplně to stejné, jako kdysi Mládě. Přijde ze školky a vypráví, večer mu říká dobrou a uvědomuje si, že tam uvnitř je miminko, které bude jenom naše. Mládě už se tváří, že bude vozit, hlídat a pečovat, protože "to je přeci jasný mami!".

Jak si sama sebe umím představit, jako trojnásobnou mámu? Vůbec! ale to jsem si neuměla ani jako dvojnásobnou a před osmi lety ani jako mámu toho úplně maličkého miminka, které se mi mělo narodit. Je to zvláštní a vím, že to přejde z minuty na minutu, až bude na světě. Do té doby můžeme jenom přemýšlet a povídat si o tom, jaké to bude....
Pevně doufám, že obstojím a budu všechno alespoň trochu zvládat. Že dokážu svůj čas rozdělit mezi své tři děti(no a pořád to zní NESKUTEČNĚ!!).
Takže dokud to jde...ještě si hrajeme, čteme, kluci koncertují a fungujeme z velké části venku. Protože to stojí za to. Jak to bude dál, nechávám otevřené, protože....život je prostě stále jedno velké překvapení. To jsme prostě my!












pátek 14. září 2018

Zpátky do školy&Nové začátky

Je to právě rok(a pár dnů), co se Mládě stal prvňáčkem. Do školy se hodně těšil, měl svou krásnou představu o tom, jak bude mít rád paní učitelku, jak bude mít rád třídu a jak se konečně bude učit. Protože jednou z jeho velkých zálib je zjišťování, vstřebávání nových vědomostí. A nemohl se dočkat, až se naučí doopravdy číst. Většina lidí z okolí mi říkala, že to je přesně ten kluk, který bude ve škole úplně v pohodě. Samostatný, zvídavý, s veselou povahou. Nabrala jsem tedy ohromnou jistotu, že škola bude super, všechno půjde a problémy budou minimální. Dneska už bych s podobným soudem byla mnohem opatrnější, protože...ne vždycky všechno vyjde. 



Taky máte nějakou vzpomínku na školu, stalo se něco nehezkého a dneska nad tím skoro mávnete rukou, protože "tohle už se dneska přeci vůbec nemůže ve škole stát"? Veliká chyba. Stát se totiž může opravdu nekonečně mnoho věcí, které nelze předem odhadnout. I ty o kterých si myslíme, že praktikovaly učitelky v osmdesátých, možná ještě v devadesátých letech, ale potom přišlo na řadu moderní vzdělávání. Ha, ha, ha. Směju se sama sobě, jak jsem byla naivní, plná plánů. Taky čerstvě ze školy, odkud jsem odcházela natěšená, jak to se současným vzděláváním bude lepší. Možná bude, ale není to vůbec žádné pravidlo.

V prvním týdnu školy, když se děti teprve rozkoukávají a je radost, když všechno jakž takž zvládnou, přinesl Mládě domů první poznámku. Tu, na kterou nezapomenu, protože byla první. Vyděsila mě protože v ní stálo, že se máme dostavit do školy za účelem konzultace s výchovným poradcem, speciální pedagožkou a třídní učitelkou. Takové nervy bych nepřála nikomu. Mládě vůbec netušil o co jde, já jsem nechtěla být za hysterickou mámu, která ihned volá do školy a zjišťuje. Rozhodla jsem se vydržet. Na schůzku jsme šli s Atomem oba. Dorazila jen třídní učitelka, takže celá schůzka byla s absencí speciálního pedagoga a výchovného poradce, zato s přednáškou o tom, že Mládě patří do školky, protože při hodině vyskočil nadšením ze židličky a zatleskal na cosi, co jim vyprávěla. Taky proto, že se zeptal, kdy bude čas si jít pohrát a ještě mnoho dalších a dalších úplně zbytečných problémů. Tehdy jsme nepodlehli nátlaku, papír o nezralosti jsme nepodepsali a šli jsme zase domů. Zbytečná schůzka, ke které nebyl žádný zásadní podklad. Kdo učí, nebo se vzděláváním a pedagogikou zabývá, musí tušit, že adaptační doba jsou většinou(bavíme se o průměru) první tři měsíce školní docházky. Pokud se dítě není schopno adaptovat na prostředí, je vhodné uvažovat o dalším postupu. Paní učitelka mi na to odpověděla, že přeci jen učí dlouho a tohle prostě pozná. 

Touhle první poznámkou a schůzkou jsme odstartovali rok plný stresu, vyčerpání, naprostého nepochopení a jako vzpomínku na první třídu máme žákovskou knížku plnou červených poznámek o úplných zbytečnostech. Víte, když přinese dítě poznámku první, tak jste fakt vyděšení. Když přinese dvacátou pátou, která nás informuje o tom, že Mládě neměl sešit a našel ho až druhou hodinu, tedy na příslušný předmět, kdy ho mít měl=fakticky se nic nestalo. No...prostě už nad tím (skoro) mávnete rukou. 

Celé naše nesympatie s paní učitelkou nás zavedly ke školní psycholožce, na dětskou neurologii kvůli vyšetření(moje nejhorší zkušenost s dětským lékařem vůbec) i do ředitelny. Ředitelna přišla na řadu chvilku po tom, kdy jedna maminka začala zakazovat synovi s Mládětem kamarádit. Dokonce to řekla i Mláděti, že prý "až se bude líp učit". Co na to asi tak říct? Jak to vysvětlit dítěti, které je družné a zrovna s tím konkrétním chlapečkem tvoří nerozlučnou dvojku? Musím říct, že tahle "akce" mě samotnou zabolela skoro nejvíc. Zakázat dítěti kamarádit? Kdybych to měla brát já podle toho, co paní učitelka vykládala o jiných dětech, nemohl by se Mládě kamarádit s nikým ze třídy. Všechno to totiž podle paní učitelky byly velmi problémové děti, se kterými měla jen trápení. 

O tom, že domů Mládě nenosil zrovna nejlepší známky...o tom psát asi ani nemusím. Nenosil. V pondělí například přinesl pětku z prvouky, kterou mívají běžně ve středu. Prostě ho paní učitelka vyzkoušela. Skvělý přístup. Takový motivační hodně...

Po třetím sezení v ředitelně, které probíhalo po posledních rodičovských schůzkách, jsme se dohodli, že tohle dál smysl nemá. Paní učitelka, ač mi těsně před zahájením schůzek přišla potichu říct, že by se mnou pak potřebovala ještě mluvit po skončení, mi pak před celou třídou řekla, že Mládě je vlastně hloupý kluk, který je snad úplně nejhorší ze všech. Chtěla po mě opět podepsat řadu nesmyslů o tom, že je zaostalý, atd. a na závěr mi ještě navrhla, ať ho dáme do nějaké lesní školy. Koukala jsem jako blázen, ostatní rodiče koukali na mě a já jsem měla chuť přeskočit lavici a konečně jí to vysvětlit. Jenže...byla jsem už těhotná a možná to jediné mě donutilo vydržet a neudělat scénu. Byl to můj nejhorší zážitek ze školy a pevně doufám, že už nikdy nic podobného nezažiju. Věděla jsem, že tohle je konec, že musíme pryč, jinak Mládě bude školu postupně nenávidět, já se zblázním a všichni budeme nešťastní. 

Během roku jsme řešili úplně všechny varianty vzdělávání. Soukromé, alternativní, jiné státní základní školy. Přesně tak jsem byla bezradná. Samozřejmě, že tohle všechno se projeví na rodinném životě. Při hledání jakéhokoli řešení se samozřejmě dokážete v závěru pohádat i s člověkem, který má vlastně stejný názor, jenom už je ta únava naprosto nepředstavitelná. Bylo několik chvil, kdy jsem měla tak temné nálady, že jsem si říkala "co když on na to fakt nemá?", protože toho bylo vážně hrozně moc. Dneska bych si za to dala pár facek, ale...když řešíte většinu roku podobné věci, tak vás napadne i to, jestli by mu v té školce nebylo ještě ten rok líp. Minimálně by v další první třídě dostal jinou učitelku. Člověka napadají různé věci.

Celý tenhle šílený kolotoč skončil vlastně až v těchto dnech. Mládě přešel na druhý ročník do jiné třídy a zároveň teprve nyní, na začátku září, jsme se konečně dostali na řadu v PPP(pedagogicko-psychologická poradna). Paní psycholožka na nás koukala naprosto nevěřícně, že Mládě měl vysvědčení, jaké měl. Celkem tam byl dvakrát během několika dnů. Poprvé kvůli celkovému testu(výsledek je naprosto očekávaný. Problémy s grafomotorikou, nadprůměr v jiných oblastech), podruhé kvůli testu inteligence-Wechslerova inteligenční škála pro děti ("nebyl mi moc schopen vysvětlit, proč kontrolujeme před vařením maso, ale zato moc dobře věděl, kdo byl Kryštof Kolombus"). Výsledek je jasný, chytrý kluk, kterého limituje grafomotorický projev. Ano, my to víme a teď na to máme i razítko. No a vlastně jsme se dozvěděli, že by byl dobrý herec, takže...
Abych to ale neironizovala, přístup v PPP byl naprosto skvělý. 

Že je nová třída v pořádku se začalo ukazovat hned v prvních dnech školy. Vyprovázeli jsme Mládě oba dva s Atomem. Já jsem měla stažený žaludek snad dva dny předem, pochybnosti a jisté trauma si člověk z toho předchozího školního roku nesl. Když jsem se s ním rozloučila a on si šel sednout do lavice, paní učitelka mu vysvětlovala co a jak...tak jsem byla nesmírně dojatá. Už tohle samotné bylo diametrálně odlišné. Jako kdybych s ním teprve teď zažívala první třídu doopravdy. Takový jsem z toho měla pocit. Ve škole je už pár dnů a zatím je všechno bez problémů. Do kolektivu zaplul v pořádku, poznámky nejsou a můj údiv nad tím, že nosí krásné známky je nekonečný. Já vím, známky nejsou všechno, ale...pro mě to bylo znamení, že všechno je v mezích normálu. 

Své trápení jsem ukončila včera na rodičovských schůzkách. Bála jsem se tam jít. Vážně jsem měla strach, obavy, bylo mi z toho mizerně. Nevěděla jsem, co čekat. Co když se zase dozvím, že je něco špatně? Ne, nedozvěděla jsem se. Naopak jsem z toho všeho měla výborný pocit a velmi obdivuji paní učitelku, která svou třídu zvládá s naprostou profesionalitou. Žádné stěžování si na to, jak to má vlastně všechno těžké, žádná dramata, řešení zásadních a důležitých věcí. Normálních věcí...Po skončení se mě ptala, jak se Mládě ve třídě cítí, jestli je všechno v pořádku. Chápete? 
Jak nekonečně moc dokáže jiný přístup.

Po dlouhé době se mi dnes v noci opravdu dobře spalo. I když mám břicho, unavené nohy, mrně se v břiše většinu nocí přetáčí a tak dále. 
Vím, že jsme udělali dobře a jsem šťastná, že jsme to nenechali být s tím, že to "nějak vydržíme". 

Pokud se ptáte, zda tohle všechno Mládě nějak poznamenalo, tak mohu s klidem odpovědět, že ne. Jediná krize prišla v červnu, kdy už byl unavený a několikrát řekl, že už do školy chodit nechce. Před pár dny mi řekl, že je moc rád, že se na nás může spolehnout a že je v téhle třídě spokojený. Co víc si přát? Celkově je opravdu velmi šťastná povaha a všechno bere tak, jak to je. Stále ho baví nové informace, stále se dotazuje, hledá, čte si a píše pohádky. Jednou možná nebude na svou první třídu vzpomínat rád, ale věřím, že to zmizí pod nánosem těch lepších vzpomínek na třídu současnou i skvělou paní učitelku. Já si stále ještě držím malou naději, že to se školstvím nebude nejhorší. Až půjde do školy Mini, dám si velký pozor, abych věděla předem, kdo ho bude učit. Znovu už pocitu, že se něco dneska nemůže stát, rozhodně nepodlehnu.

A proč tohle všechno píšu? Cílem není zúčtovat s někým, kdo mi(nám) dokázal připravit nejednu krušnou chvilku, ani se mstít, nebo si stěžovat, jak moc to bylo zlé. Chci jen poukázat na to, že tyhle věci se mohou stát a když se vám něco nelíbí, nezdá v pořádku a nebo s něčím nesouhlasíte, nesmíte mlčet. Už vůbec ne, pokud jde o děti. Je jen na nás, komu je svěříme a co jim do dalších let předáme my sami. Tak na to myslete a hlavně si neříkejte, že to "nějak vydržíte". Dítě tráví s pedagogy a v kolektivu se spolužáky během školního roku víc času, než s vlastními rodiči. Nezapomínejte na to!

P.S: trvalo to skutečně rok! Jeden celý rok trápení kvůli tomu, že Mládě tak úplně nepasoval paní učitelce do šablony. Proto byl "zaostalý", jiný, špatný, pak už úplně nejhorší. A přitom je to úplně normální kluk, kterého úplně nenaplňuje vybarvovat všechno co vidí a raději si čte a vypráví. Proto by měl být zaostalý? Vážně? 

čtvrtek 13. září 2018

"Mami, s tím musíme něco udělat"/TERIBEAR hýbe Prahou 2018

Jsou věci, které nám přijdou naprosto samozřejmé a pokud jsou v našich silách a aktuálních možnostech, tak se snažíme pomáhat. Všichni čtyři.

Na pražském Vítkově byl ve čtvrtek, 6. září, slavnostně odstartován desetidenní charitativní happening TERIBEAR hýbe Prahou aneb Prima den s medvědem, který pořádá Nadace Terezy Maxové dětem. Cílem této krásné akce je pomoci konkrétním příběhům a to vlastním pohybem. Zapojit se a pomáhat chůzí či během může totiž úplně každý, a to v kteroukoliv denní či noční hodinu. V loňském roce podpořilo tuto charitativní akci přes dvanáct tisíc lidí. Ti, kteří přišli na vrch Vítkov, společnými silami vyběhali nádherných 11 314 320 korun. Každý zdolaný kilometr podpoří prostřednictvím Nadace Terezy Maxové dětem partneři akce částkou 30 korun. Na každém běžci či chodci je, aby si vybral, komu z deseti příběhů věnuje své kilometry, které se promění v pomoc. Všech deset příběhů, na které lze přispět, najdete ZDE.

Co vlastně musíte udělat pro to, abyste mohli také pomoci? Stačí se jen registrovat, pořídit si čip a přijít si zaběhat nebo se projít na vyznačený okruh na vrchu Vítkov v Praze. Akci určitě nelze minout. Čip počítá kilometry a zároveň umožňuje opakovanou účast po celou dobu trvání akce, takže se můžete, stejně jako my, vracet a běžet znovu a znovu. Pro dospělého zaplatíte za čip 200 korun a pro dítě do 12 let 100 korun. Není to žádná velká částka a výsledek je vážně povznbuzující. Pojďte to ještě zkusit. Do 15. září je ještě spousty času na to, jít si zaběhat!

Já jsem tušila, že i jako těhotná bych ráda pár koleček na začátku září pro Teribear uběhla. Tedy v tom lepším případě-pokud se budu cítit dostatečně dobře. Druhá varianta byla o tom, že budu sotva chodit a udělám si po Vítkově procházku s krásným výhledem.  Nic se přeci nemá přehánět. Běhat jsem ještě stále úplně nepřestala(i když už zpomaluji, zmírňují a mnohem více odpočívám). Teribear byl tak nějak napůl. Běhala jsem s klukama ráda, ale když jsem nemohla, prošla jsem se. A bylo mi výborně, protože atmosféra byla skvělá, kluci nám sice trochu utíkali, ale nakonec se i to nějak zvládlo a na samém konci oba úplně odpadli a odpočívali. Přeci jen škola i školka jim dává docela zabrat a nechtěli jsme je úplně zničit. Celkem jsme naběhali 57 km a doufám, že za rok jich dáme ještě trochu víc. V pěti to totiž bude ještě mnohem zajímavější.

Když Mládě odpočíval, poslouchal u toho příběhy dětí, kterým Nadace Terezy Maxové pomohla. Viděla jsem na něm, že z některých je dojatý a pak mi říkal, že s tím přeci musíme taky něco udělat. To jsou chvíle, kdy jsem na své děti pyšná. Hodně věcí jim není jedno, takže už vymyslel pár svých plánů. A protože Mini dělá všechno, co udělá brácha, tak určitě nezůstane pozadu. 

Já přináším pár fotek ze zahájení, ale také z průběhu akce. Bylo to moc fajn a za rok! Za rok zase :)

P.S: Ve stánku Nespresso dělají fakt dobré kafe a nebyla bych to já, kdybych si jedno dobré po běhu nedala, však to znáte.

















čtvrtek 6. září 2018

Run Tour/Liberec

Jeden den výšlap k vodopádům a ten další už zase běháme závody. U nás je totiž vážně možné úplně všechno. Z Krkonoš jsme se totiž přesunuli do Liberce na Run Tour. Já jsem věděla předem, že vzhledem k trase(spousty kopců)už si pět, ani deset kilometrů neuběhnu. Ale kluci přihlášení byli, takže jsem dělala jen "podporu" na dětských závodech. Ale i tak to stálo za to. Prostě jsme se cestou z hor zastavili, abychom se proběhli a vyrazili směr domov. Slíbila jsem klukům dobrodružné prázdniny a měli je mít.


úterý 4. září 2018

léto na horách/Liščí stezka&Mumlavský vodopád

Samozřejmě také nezbytná návštěva lesnické a myslivecké expozice Šindelka v Harrachově, což je nejspíš nejoblíbenější místo Mláděte v Krkonoších vůbec. Už druhý rok se snaží přesvědčit k tomu i bráchu a myslím si, že se mu to velmi daří. Nejsme ale zdaleka jediný případ. Paní, která platila vstup hned po nás říkala, že tam jdou už po třetí. O Šindelce jsem psala loni mnohem podrobněji TADY. Stačí tedy napsat, že je to stále stejně zábavné a zajímavé a zůstali jsme tam docela dlouho, než si kluci všechno znovu(a znovu) prohlédli.

Naším dalším cílem byl Mumlavský vodopád, kte kterému vedou z Harrachova dvě trasy. Jedna je hornického muzea a následně těsně podél vody. Druhá je asfaltová cesta (vhodné pro kočárek) a je značená ihned u Šindelky. Po té jsme se tentokrát vydali také. Vlastně ani nevím proč jsem měla chuť jít tudy, ale asi mě vedla intuice. Aniž bych to předem tušila, cestou jsme potkali skvělou Liščí stezku pro děti. 
Tahle naučná a dobrodružná stezka je pro děti. Dozví se něco ze života lišek a budou si některé liščí dovednosti moct i vyzkoušet (očekávejte prolézání nory, chůzi na vratké kládě, skákání po kamenech a další). Na konci stezky se napojíte na první cestu a dojdete k vodopádu, nebo se kousek vrátíte a pokračujete po asfaltce zase dál. Stezka je dlouhá 0,5 km, takže to není žádná velká zacházka. My jsme ale zvolili druhou variantu a napojili jsme se na první trasu. 
Tady jsem se trochu bála, abych nespadla(po cestě jsou kameny a kořeny stromů), ale dopadlo to dobře. Mumlavské vodopády jsou považovány za nejhezčí v Čechách. Je u něj vždycky hodně lidí, v létě se tam chce každý obzvlášť podívat a smočit nohy v ledové vodě. I přes to je to opravdu nádherné místo, které rozhodně stojí za návštěvu. My jsme si dali pauzu a svačinu na odpočinkovém místě s nádherným výhledem a protože minule jsme byli přímo pod vodopádem, tentokrát jsme šli nahoru. Nádhera a o mnoho větší klid. Jenom jsem si nestihla uvědomit, že ty tři děti, které se nám budou chtít rozprchnout do všech stran nějak musíme uhlídat. 
Všichni chtěli zkusit všechno, prostě děti. Uhlídali jsme i když jsem chvilku měla docela strach. Dost to totiž v té vodě a po kamenech klouže. Když jste dole, tak máte "šanci" na to, že vás odnese proud vody o kus dál, pokud vám noha podklouzne. Jenže když jste nahoře, je to trochu nebezpečnější. Tolik z relace "černá kronika". Nikdo neuklouzl, nikoho voda neodnesla a ve stejném počtu jsme se zase vrátili domů. Kluci spokojení především ze Šindelky a stezky a my z krásné procházky.

neděle 2. září 2018

léto na horách/Huťský vodopád

Tentokrát trochu oddechově, abychom děti úplně nezničili a oni nás do konce pobytu v Krkonoších neproklínaly. 
Jeden z našich dalších výletních cílů se tak stal Huťský vodopád. Ten je napájen vodou z Huťského potoka, který pramení pod horskou boudou Dvoračky, které jsme navštívili pár dnů zpět. Pojmenován byl podle první sklářské huti v Krkonoších a jeho výška je dvacet metrů. Leží přibližně v 787 m.n.m.  Z Rokytnice je navíc poměrně snadno dosažitelný, takže proč ne. Asi nejjednodušší je držet se cestou z Horní Rokytnice modré turistické značky a stále nahoru po asfaltové cestě. Ta končí asi 300 metrů pod vodopádem, takže tahle cesta je vhodná pro pro pěší i kočárky. Tedy pokud jste ochotni poslední úsek maličko zabojovat(ale také jsme kdysi zvládli). Kluci cestu dali bez větších obtíží, cesta je určitě vhodná pro děti i těhotné, které baví chodit do kopců.

Zpět jsme se nevydali stejnou trasou, ale asi v polovině jsme se napojili na naučnou stezkou Krakonoš a lyžníci, která seznamuje s historií a počátky lyžování. Právě ta nás dovedla zpět do Rokytnice, odkud jsme vycházeli. Kluci si cestou vymysleli svojí vlastní hru a začali si říkat Indiáni Zelená Pírka, na což padly dvě mé gumičky a pár kapradin. A taky lovení v lese a vůbec různé kousky. Výsledek velmi efektní. No a já jsem je v tom nemohla nechat, to je naprosto jasná věc. Takhle toulat po lesích bych se klidně mohla toulat celé dny a vůbec by mi to nevadilo. 

A poznámka na závěr-děti došly i zpět, unavené ani moc nebyly a my jsme odpadli skoro dřív než oni. Naprostá rodičovská klasika :-))


sobota 1. září 2018

léto na horách/Labská Bouda

Další z našich horských výletů, které jsme podnikli s klukama v Krkonoších. Kdyby mi někdo, když jsem na téhle trase byla naposledy řekl, že příště se sem dostanu s břichem, asi bych se hodně smála. No a jsme tu! Celodenní výlet Horní Mísečky-Labská Bouda-Pramen Labe a zpět. Byla jsem sama dost zvědavá jak to zvládneme. Děti, jedno těhotenství k tomu a krásná túra.

Z Horních Míseček na Zlaté návrší můžete vystoupat pěšky nebo využít autobus. Ten jezdí květen – říjen v pravidelných intervalech. Nahoru je to asi 5 km, ale cestou plnou serpentin. Takže my jsme si tuhle trasu vyjeli autobusem(počítejte, že bude absolutně nacpaný).

Cesta pěšky od Zlatého návrší je plná nádherných výhledů. Přešli jsme Pančavský potok(Mládě ho z nějakého důvodu měl zafixován jako Ančavský), který padá kaskádovitým vodopádem do skalní propasti. Z vyhlídky uvidíte celé údolí pod vámi, což je nádhera. Pro mě ovšem nádhera okořeněná trochou adrenalinu, protože mám v podobných výškách vždycky šílený strach o kluky. 
Cesta s břichem byla bez problémů, cítila jsem se naprosto v pohodě a ani trasa nebyla nijak náročná. Oproti naší výpravě před dvěma lety(tehdy ještě s kočárkem), která byla komplet po asfaltce byla tohle mnohem hezčí i příjemnější trasa. Ovšem s kočárkem to tudy moc nejde. Za rok nás tedy nejspíš čeká znovu tahle trasa, pokud se rozhodneme vzít sem všechny děti. Jak nás znám, tak chtít určitě budeme.

Naším cílem je Labská Bouda a asi kilometr od ní vzdálený Pramen Labe. Hotel Labská bouda se nachází v první zóně Krkonošského národního parku a leží v nadmořské výšce 1340 metrů. Je to náš záchytný bod pro pozdní oběd, což se v závěru neukázalo jako nejlepší řešení. Asi jsem (možná trochu naivně) čekala něco o kousek lepšího i v -obyčejném- bufetu. Že půjde o dražší záležitost, to jsem čekala a nepřekvapilo mě to. Že půjde o pseudopárky a polévku do plastových talířků, to mě teda vážně nepotěšilo. Jednoduše, kdyby to nebylo na trase, tak tam určitě nejíme. No a když jsem pak viděla zásobovací auto z Makra, bylo mi to celkem jasné. K obědu to tedy doporučit opravdu nemohu. Oproti minulé návštěvě ani není možné sezení venku, takže se ihned po obědě vydáváme dál. Je to škoda, že v místě s tak nádherným výhledem, není chuť se víc zdržovat. 

Cestou k Prameni Labe jsem poprvé pocítila lehkou únavu a musela jsem zvolnit tempo. Taky jsem čelila (snad úplně poprvé) mnoha komentářům protijdoucích. A úplně poprvé mě připomínku o břichu vůbec nebavily. Při běhání jsem zvyklá, na horách jsem neměl ani trochu pocit, že dělám něco neobvyklého. Přišlo mi, že ta trasa je snad nekonečná. Navíc v období extrémního sucha mi vůbec nedošlo, že žádný pramen Labe vlastně nebude, jen spousty lidí kolem. Voda nic. Připadala jsem si trochu jako v nějakém scifi filmu.
Od Pramene Labe jsme se vydali opět na Zlaté návrší. Někteří z nás měli ještě spousty energie a závěr si vyběhli. Já mezi ně(tentokrát) nepatřila. Kluci všechno zvládli celkem v pohodě-Mini jedna menší krize a jeden větší odpočinek, Mládě už úplně bez problémů. A břicho v naprostém pořádku :-)