čtvrtek 20. září 2018

Indiánské léto

Celé  prázdniny jsme byli v pohybu a doma jsme nestrávili skoro žádný čas. O to víc si teď na zahradě užíváme jeho závěru, krásných teplých dnů, než nás definitivně navštíví podzim. Všechno je mnohem klidnější, než jsem čekala. Velký podíl na to má, samozřejmě, škola a změny, které jsem popisovala v minulém článku. Ještě stále se "vzpamatovávám" z toho, že všechno funguje tak, jak má. Až na malé detaily, které se nevyhýbají nikomu. Jednoduše-asi je opravdu všechno tak, jak má být. 

Zatím se cítím skvěle i ve třetím těhotenství. Slíbila jsem, že o něm napíšu něco víc, ale ono to tak rychle utíká...S Mládětem jsem odpočítávala každý den, věděla jsem přesně, ale úplně přesně kolik dnů mám do termínu porodu, kolik dnů za sebou a tak dále. S Mini to bylo trochu jiné. Věděla jsem, že velké odpočítávání nemá moc význam, ale mnohem víc jsem se těšila, až bude na světě. Měla jsem šíleně těžké břicho a nemohla jsem ho unést. Doslova a do písmene tak, jak píšu. Teď, potřetí, jsem opatrná stejně jako u předchozích dvou, ale něco je jinak. Cítím se dobře, vlastně...víc než dobře. Na začátku jsem sice trpěla na nevolnosti, ale pravidelně brzy ráno a potřebovala jsem se nasnídat v posteli. Nic víc, pak jsem už fungovala úplně normálně, dokonce jsem si troufla i na lyžování. Najela jsem na režim "na co se budu cítit, to zkusím" a zafungovalo to. Sport, pohyb, snažím se být aktivní, dokud to jde. Aktuálně už, protože má jen chvilku do úplného finále, nenápadně polevuji a víc odpočívám. Jenom je to všechno tak nějak rychlejší. Vždycky se úplně leknu, když zjistím, že jsem už zase o týden dál! Ale to je asi úplně běžná věc. Nejsem si úplně jistá, jestli jsem všechny ty obtíže prostě nezahnala tím, že jsem si řekla, že musím vydržet, protože kluci nás potřebují oba a nějakým způsobem jsem je odfiltrovala. Rozhodně jsem ale nijak netrpěla :-) V létě jsme toho dost nacestovali a snažila jsem se co nejvíc věnovat klukům a oba je připravovat na fakt, že budou tři.

Jak to přijali? Vzhledem k tomu, že oba dva si dalšího člena rodiny přáli vážně moc, tak to přijali s obrovským nadšením. Mládě se ujišťoval, jestli opravdu, vážně, fakt....a že miminko moc chtěl. Mini to cítil ještě dřív, než jsme jim tuhle novinku řekli, protože se mě několikrát šel zeptat, zda mám v břiše miminko. Oba dva se těší a čím víc "rostu" tím častěji se chodí objímat, mluvit na břicho a vypravovat. Mini vlastně dělá úplně to stejné, jako kdysi Mládě. Přijde ze školky a vypráví, večer mu říká dobrou a uvědomuje si, že tam uvnitř je miminko, které bude jenom naše. Mládě už se tváří, že bude vozit, hlídat a pečovat, protože "to je přeci jasný mami!".

Jak si sama sebe umím představit, jako trojnásobnou mámu? Vůbec! ale to jsem si neuměla ani jako dvojnásobnou a před osmi lety ani jako mámu toho úplně maličkého miminka, které se mi mělo narodit. Je to zvláštní a vím, že to přejde z minuty na minutu, až bude na světě. Do té doby můžeme jenom přemýšlet a povídat si o tom, jaké to bude....
Pevně doufám, že obstojím a budu všechno alespoň trochu zvládat. Že dokážu svůj čas rozdělit mezi své tři děti(no a pořád to zní NESKUTEČNĚ!!).
Takže dokud to jde...ještě si hrajeme, čteme, kluci koncertují a fungujeme z velké části venku. Protože to stojí za to. Jak to bude dál, nechávám otevřené, protože....život je prostě stále jedno velké překvapení. To jsme prostě my!












3 komentáře:

Děkuji za milé komentáře;-)