sobota 1. září 2018

léto na horách/Labská Bouda

Další z našich horských výletů, které jsme podnikli s klukama v Krkonoších. Kdyby mi někdo, když jsem na téhle trase byla naposledy řekl, že příště se sem dostanu s břichem, asi bych se hodně smála. No a jsme tu! Celodenní výlet Horní Mísečky-Labská Bouda-Pramen Labe a zpět. Byla jsem sama dost zvědavá jak to zvládneme. Děti, jedno těhotenství k tomu a krásná túra.

Z Horních Míseček na Zlaté návrší můžete vystoupat pěšky nebo využít autobus. Ten jezdí květen – říjen v pravidelných intervalech. Nahoru je to asi 5 km, ale cestou plnou serpentin. Takže my jsme si tuhle trasu vyjeli autobusem(počítejte, že bude absolutně nacpaný).

Cesta pěšky od Zlatého návrší je plná nádherných výhledů. Přešli jsme Pančavský potok(Mládě ho z nějakého důvodu měl zafixován jako Ančavský), který padá kaskádovitým vodopádem do skalní propasti. Z vyhlídky uvidíte celé údolí pod vámi, což je nádhera. Pro mě ovšem nádhera okořeněná trochou adrenalinu, protože mám v podobných výškách vždycky šílený strach o kluky. 
Cesta s břichem byla bez problémů, cítila jsem se naprosto v pohodě a ani trasa nebyla nijak náročná. Oproti naší výpravě před dvěma lety(tehdy ještě s kočárkem), která byla komplet po asfaltce byla tohle mnohem hezčí i příjemnější trasa. Ovšem s kočárkem to tudy moc nejde. Za rok nás tedy nejspíš čeká znovu tahle trasa, pokud se rozhodneme vzít sem všechny děti. Jak nás znám, tak chtít určitě budeme.

Naším cílem je Labská Bouda a asi kilometr od ní vzdálený Pramen Labe. Hotel Labská bouda se nachází v první zóně Krkonošského národního parku a leží v nadmořské výšce 1340 metrů. Je to náš záchytný bod pro pozdní oběd, což se v závěru neukázalo jako nejlepší řešení. Asi jsem (možná trochu naivně) čekala něco o kousek lepšího i v -obyčejném- bufetu. Že půjde o dražší záležitost, to jsem čekala a nepřekvapilo mě to. Že půjde o pseudopárky a polévku do plastových talířků, to mě teda vážně nepotěšilo. Jednoduše, kdyby to nebylo na trase, tak tam určitě nejíme. No a když jsem pak viděla zásobovací auto z Makra, bylo mi to celkem jasné. K obědu to tedy doporučit opravdu nemohu. Oproti minulé návštěvě ani není možné sezení venku, takže se ihned po obědě vydáváme dál. Je to škoda, že v místě s tak nádherným výhledem, není chuť se víc zdržovat. 

Cestou k Prameni Labe jsem poprvé pocítila lehkou únavu a musela jsem zvolnit tempo. Taky jsem čelila (snad úplně poprvé) mnoha komentářům protijdoucích. A úplně poprvé mě připomínku o břichu vůbec nebavily. Při běhání jsem zvyklá, na horách jsem neměl ani trochu pocit, že dělám něco neobvyklého. Přišlo mi, že ta trasa je snad nekonečná. Navíc v období extrémního sucha mi vůbec nedošlo, že žádný pramen Labe vlastně nebude, jen spousty lidí kolem. Voda nic. Připadala jsem si trochu jako v nějakém scifi filmu.
Od Pramene Labe jsme se vydali opět na Zlaté návrší. Někteří z nás měli ještě spousty energie a závěr si vyběhli. Já mezi ně(tentokrát) nepatřila. Kluci všechno zvládli celkem v pohodě-Mini jedna menší krize a jeden větší odpočinek, Mládě už úplně bez problémů. A břicho v naprostém pořádku :-)




























2 komentáře:

  1. Labská už dlouhodobě patří k nejhorším boudam, co se týče zázemí a jídla... jak v létě, tak v zimě... snažíme se jí vyhnout. A jako pramen Labe bez vody, wtf. To je síla!

    OdpovědětVymazat

Děkuji za milé komentáře;-)