úterý 16. října 2018

do dětského pokojíčku/Koník FUTU

Čekání na nového sourozence ve velkém stylu. I když si vlastně nejsem moc jistá, jestli se velkému stylu dá říkat dojezd nemoci a pyžamový den. Připravili jsme alespoň do pokojíčku úplně první hračku, kterou "MiniAtom"  má. Koník FUTU. Oba kluci ho poměrně důkladně otestovali a protože stále drží a funguje tak, jak má, jsem naprosto spokojená. 
Tahle nádherná práce pochází z dílny Antonie & Emma, kterou jsem už nějaký čas okouzlena, máme od nich několik didaktických pomůcek a když se zaměřili na výrobu houpacích koníků, přišlo mi to jako geniální nápad. On to totiž není jenom obyčejný kůň, jsou to tři hračky v jedné.

Ta první je jasná HOUPACÍ KŮŃ.
Samotný koník jde poměrně jednoduše připevnit na houpací prkno pomocí speciálních, dřevěných šroubů. Není to vůbec těžká záležitost, docela v pohodě to dávám i s břichem a nulovou energií. Houpání baví především Mini. Než ale miminko doroste, určitě bude mít jiné zájmy a nebudou vznikat žádné bitvy. Aneb jedno přání ze serie "naivní rodič" :-)
Co je navíc úplně super a skvělé-na koníka navíc lze vyrýt zdarma jméno dítěte. A tak se k nám dostal právě MiniAtom.

Varianta číslo dvě je ODRÁŽEDLO.
Je to úplně jednoduché. Stačí povolit dva dřevěné šrouby v přední a zadní části koníka, vysunout houpací prkno, přidat kolečka a šrouby zase utáhnout. Nic víc v tom není. Koník na kolečkách. Působí na mě velmi stabilně, takže je ideální především pro malé jezdce. Už se nemůžu dočkat, až bude úplně aktuální i u nás. Navíc nehrozí žádné ničení podlahy, nebo extrémní hluk. Kolečka jsou po obvodu gumová. 

A pak tu máme variantu číslo tři a tou je klasické HOUPACÍ PRKNO.
U nás poměrně "provařená" záležitost, protože jedno už doma pro kluky máme. Dodnes je velmi žádanou hračkou a vůbec nelituji, že bychom ho doma měli. Výborná pomůcka pro děti, které se učí držet stabilitu, ale co vám budu povídat, zkoušel to u nás na návštěvě i můj táta. Líbí se totiž všem. Krom toho má nosnost asi 150kg, takže naprostá paráda.
Taky si myslím, že časem to bude ideální houpačka právě pro miminko. Možná naivní rodičovská představa číslo ... ani už nevím kolik, ale vystlat polštářem a bude to ideál i pro mrně.

A přesně tyhle tři věci dávají dohromady koníka FUTU. Je vyrobený z pevného bukového dřeva a je prostě dokonalý. Jestli něco mám opravdu ráda, tak dřevěné hračky a pomůcky. A tahle za to stojí. Jasně, je to dřevo a není to z úplně nejlevnějších kousků, ale lze si ho kupovat i postupně, nebo před Vánoci zaúkolovat všechny prarodiče, kteří jsou lační po nakupování co nejlepších kousků pro vnoučata. Pokud si pořídíte celý set, dostanete k němu i stojan na zeď. Zatím jsme ho nevyužili, ale Mini se ho z nějakého důvodu snaží neustále aplikovat jako sedátko. Z nějakého důvodu se rozhodl, že to je super pohodlné. Ale k tomuto účelu rozhodně neslouží, to je jen originální inovace mých kluků. Antonie & Emma mě opravdu baví a moc jim fandím, vážně stojí za to!

No a nám už teď nezbývá než počkat, až koníka otestuje i nejmladší člen domácnosti, který tu za chvíli bude s námi. Třikrát hurá!


pondělí 8. října 2018

běh v těhotenství/ponožky pro štěstí & co na sebe s rostoucím bříškem

Poslední větší běh mám nejspíš za sebou. Myslím tím běh, kdy se opravdu seberu, vezmu si boty a jdu si dát alespoň tři kilometry(a víc). Přišlo nevyhnutelné, právě jsem se přehoupla do posledních dnů s břichem, které se mi zdá čím dál těžší. Takže si dopřávám trochu klidu, ale....stejně mi to chybí. V posledních dnech je tak nádherně, že se sama vidím, jak běžím podél řeky a užívám si to. A domů se vracím s čistou hlavou. 

Celým běháním v těhotenství mě ale provázelo několik zásadních kousků, které bych ráda zmínila právě v tomhle článku. Dostala jsem totiž dost dotazů na to, v čem vlastně s tím rostoucím břichem zvládám běhat. A přiznávám, že to byl celkem oříšek vyřešit. Třeba i proto, že sportovně těhotenských kousků je na trhu zatím ještě poměrně málo. Doufám tedy, že tenhle článek pomůže všem nadšeným sportovkyním, které se nenechají odradit od sportu tím, že jim roste bříško. 

pátek 5. října 2018

Tabook 2018

Literární návrat do rodného města. Kolik jsem tu potkala známých, ať už z dob školních, nebo blogerských...to se snad ani nedá spočítat. Jestli jsem měla někdy pocit, že na mě tohle město zapomnělo, tak jsem se vážně dost pletla. A taky jsem byla s tím břichem už asi nepřehlédnutelná, takže se všechno dokonale propojilo. Spousty skvělých knih, báječných setkání, hodně kávy(samozřejmě) a poslední dny před porodem na chvilku "doma". Jestli jsem na něco hodně pyšná, tak na fakt, že Tábor je místem konání něčeho podobně skvělého jako Tabook. Fakt!

Pátek byl tak trochu oťukávací, sotva jsme přijeli, utíkali jsme na Střelnici, na knížky a projít se. Mládě tak trochu okukovat holky a zmapovat si, co a jak. Mini byl trochu přetažený, takže potřeboval hlavně spánek a museli jsme se na chvíli rozdělit. Když jsem někde víc dnů, většinou si (skoro) všechny knihy kupuji až na poslední chvíli. V praxi to znamená, že strašně dlouho váhám a pak si domů nesu plnou tašku, ještě něco navíc a jsem smutná, že jsem polovinu musela nechat na příště. To zná asi každý, kdo se cítí být knihomolem.

Druhý den, hned po snídani už jsme byli na Tabooku všichni čtyři. Kluci se těšili na workshop Rakety, takže přeběhnout jordánskou hráz a mohlo se začít. Plnila jsem funkci svačinářky, protože Mládě byl svým úkolem tak vyčerpaný, že nutně a nejvíc ze všeho domácí sušenky, které se prodávaly venku. Pak už to šlo (skoro) samo. 
Dopoledne mě přesvědčil, že nutně potřebuje vidět a slyšet diskuzi Už dva tisíce let. Koláž úryvků z díla rumunského židovského spisovatele Mihaila Sebastiana. A protože v úplně první řadě bylo poslední místo a on o to moc stál, tak jsem ho tam nechala sedět a sama jsem plnila funkci doprovodnou někde vzadu. Vůbec nevím, proč chtěl zrovna sem, ale chtěl. A odcházel poměrně spokojený. 

Znáte to, když už si přestanete plánovat věci jako, že budete chvilku úplně sami? Případně vás to ani nenapadne, že by se to mohlo stát? Tak tady se to stalo. Stokrát díky za Tabookovou školku, kam chtěli kluci sami, protože se tam kreslilo, vyrábělo, hrálo a vyprávělo. A my jsme najednou stáli na sluníčku sami dva a...měli jsme opravdové volno. Na chvilku, jasně že ne na půl dne, ale...někdy stačí málo. A nám rozhodně ano. Občerstvit se, projít se, prohlédnout si všechno, co jsme do té doby nestihli, popovídat si...Motivačně před tím, než se staneme rodičí tří dětí. 

A cestou domů, na střelnických schodech nám kluci ještě zahráli malý, improvizovaný koncert kapely Chyťte to dítě. Takže...co víc si přát!