pátek 5. října 2018

Tabook 2018

Literární návrat do rodného města. Kolik jsem tu potkala známých, ať už z dob školních, nebo blogerských...to se snad ani nedá spočítat. Jestli jsem měla někdy pocit, že na mě tohle město zapomnělo, tak jsem se vážně dost pletla. A taky jsem byla s tím břichem už asi nepřehlédnutelná, takže se všechno dokonale propojilo. Spousty skvělých knih, báječných setkání, hodně kávy(samozřejmě) a poslední dny před porodem na chvilku "doma". Jestli jsem na něco hodně pyšná, tak na fakt, že Tábor je místem konání něčeho podobně skvělého jako Tabook. Fakt!

Pátek byl tak trochu oťukávací, sotva jsme přijeli, utíkali jsme na Střelnici, na knížky a projít se. Mládě tak trochu okukovat holky a zmapovat si, co a jak. Mini byl trochu přetažený, takže potřeboval hlavně spánek a museli jsme se na chvíli rozdělit. Když jsem někde víc dnů, většinou si (skoro) všechny knihy kupuji až na poslední chvíli. V praxi to znamená, že strašně dlouho váhám a pak si domů nesu plnou tašku, ještě něco navíc a jsem smutná, že jsem polovinu musela nechat na příště. To zná asi každý, kdo se cítí být knihomolem.

Druhý den, hned po snídani už jsme byli na Tabooku všichni čtyři. Kluci se těšili na workshop Rakety, takže přeběhnout jordánskou hráz a mohlo se začít. Plnila jsem funkci svačinářky, protože Mládě byl svým úkolem tak vyčerpaný, že nutně a nejvíc ze všeho domácí sušenky, které se prodávaly venku. Pak už to šlo (skoro) samo. 
Dopoledne mě přesvědčil, že nutně potřebuje vidět a slyšet diskuzi Už dva tisíce let. Koláž úryvků z díla rumunského židovského spisovatele Mihaila Sebastiana. A protože v úplně první řadě bylo poslední místo a on o to moc stál, tak jsem ho tam nechala sedět a sama jsem plnila funkci doprovodnou někde vzadu. Vůbec nevím, proč chtěl zrovna sem, ale chtěl. A odcházel poměrně spokojený. 

Znáte to, když už si přestanete plánovat věci jako, že budete chvilku úplně sami? Případně vás to ani nenapadne, že by se to mohlo stát? Tak tady se to stalo. Stokrát díky za Tabookovou školku, kam chtěli kluci sami, protože se tam kreslilo, vyrábělo, hrálo a vyprávělo. A my jsme najednou stáli na sluníčku sami dva a...měli jsme opravdové volno. Na chvilku, jasně že ne na půl dne, ale...někdy stačí málo. A nám rozhodně ano. Občerstvit se, projít se, prohlédnout si všechno, co jsme do té doby nestihli, popovídat si...Motivačně před tím, než se staneme rodičí tří dětí. 

A cestou domů, na střelnických schodech nám kluci ještě zahráli malý, improvizovaný koncert kapely Chyťte to dítě. Takže...co víc si přát!



























3 komentáře:

Děkuji za milé komentáře;-)