úterý 27. listopadu 2018

Táta slaví!

Víte co je největší důvod k oslavě? Když má táta narozeniny. A ještě k tomu kulaté!
Protože kdo jiný si od svých dětí zaslouží překvapení a dárky, než rodič, na kterého se lze vždycky spolehnout. No jasně!
Pravda, ještě si pamatuji oslavu padesátin, což mi přijde před úplnou chvilkou. Jen jsem se v té malé chvilce stihla vdát a pořídit si tři syny a svému tátovi tři vnuky. 

Letos slavil šedesátiny a my jsme se rozhodli ho trochu překvapit. Jasně, dárky jsou jedna věc, ale chtěla jsem aby věděl, že na něj fakt myslíme. Začala jsem sbírat staré  fotky, v čemž mi všichni členové rodiny vyšli skvěle vstříc a  připravili jsme mu malou vzpomínkovou koláž. Bylo to poměrně jednoduché-počkat až táta odejde na oběd, nainstalovat překvapení, dorazit na oběd za ním a tvářit se, že nic. Asi právě proto jsem to musela ozvláštnit faktem, že jsem fotky zapomněla u ségry a Atom se pro ně musel vracet, čímž se celá akce zdržela o pěkný kousek. V závěru se sice nic nestalo, ale...lepší, než kdybych je nechala úplně doma. Pojďme to tedy omluvit šestinedělním zmatkem a únavenou matkou:-). Důležité je, že se všechno povedlo. Mohla by být rodinná sešlost bez nějakého zmatku? Vždyť to bysme ani nebyli my! 

U nás v rodině se totiž hodně a nahlas mluví, taky zpívá, dobře jí, máme spousty dětí, hodně psů i hodně koček. Jsme někdy úplně praštění a jsou historky, které musí padnout, jinak by večírek nebyl večírkem. A pořád nás to baví(mám v mysli malý prostřih do svého patnáctého roku života, kdy se na podobné akci strašně moc nudím a vzdychám, že žádný kluk tohle nemůže vydržet).

Na závěr jsem chtěla napsat takové ty věci, že je to vážně nejlepší, když se sejde rodina. Pak jsem si zase říkala, jak velké je to klišé a za chvíli jsem dospěla k názoru, že to je stejně největší pravda. 
Jsem šťastná, že kluci sami připravili pro dědu dárek podle svého vkusu. Mini nakreslil obrázek, zahradu, pejska a kočičku, Mládě napsal pohádku 6 psů a 12 koček a MiniAtom, ten tam prostě zatím jen byl. Nechával se chovat, mazlit a pusinkovat. Jsem moc ráda, že jsme to oslavili společně, přesně v našem rodinném stylu(kdo viděl instastories jistě tuší, že jsme taková normální rodinka). A tak jsme slavili, zpívali, četli a vzpomínali. Ano, k tomu úplně normálnímu štěstí toho stačí fakt málo. Mít se rádi. A to my se máme!

Všechno nejlepší, pro nejlepšího tátu na světě!

















čtvrtek 8. listopadu 2018

Tobiáš

Tak tady je. Třetí syn. Ty bláho, já mám vážně tři děti. Ne jedno, ne dvě, ale TŘI! Před třemi týdny(a dvěma dny) se nám narodil a dostal jméno Tobiáš.



V lecčem mi to celé připomínalo porod Mláděte. Ten den jsem se cítila dobře, vůbec jsem nepočítala  s tím, že dnes by to skutečně mohlo být. Šla jsem na kontrolu s rozečtenou knihou, protože co jiného takhle dvacet minut na monitoru dělat? Během kontroly už mi bylo řečeno, že už to opravdu může být "každou chvilku". Ještě jsem prohodila pár vtípků, že zítra se to nehodí, protože nemáme úplně hlídání pro starší kluky a že to ideálně necháme na čtvrtek. (Ani ve snu by mě nenapadlo, že ve čtvrtek už budu řešit, jestli nás pustí domů z nemocnice). Jenže pak už to šlo docela dost rychle. Cestou domů zastávka v obchodě, měla jsem děsný hlad a každý večer poslední týden jsem se nacpala večeří, dala si kafe, nanuka a spokojeně jsem usnula. Dnes už to mělo být trochu jinak...
S Mládětem jsem udělala úkol do školy, překonotrolovala jim připravené "pohotovostní" hromádky oblečení na druhý den a oni popřečtení pohádky s Atomem, spokojeně usnuli. Já jsem ještě dopsala blog (prodýchávala nějaké ty kontrakce) a vypila u toho "poslední kafe před porodem"(těch posledních kafí před porodem bylo teda taky nespočet, ale já věděla, že tentokrát je to fakt TO poslední). 
Večeři jsem už nedojedla, prostě to nešlo. Bylo něco kolem deváté hodiny a docházelo mi, že nejspíš opravdu pojedeme do porodnice. Přišla chvíle na měření kontrakcí a když to bylo po třech minutách, bylo vyřešeno. A v tu chvíli mě napadlo, že to možná bude celé úplně na poslední chvilku. Čekala nás totiž dvacetiminutová jízda. 

Ve třičtvrtě na deset jsem už s asistentkou sepisovala papíry na příjmu, přišla se na mě podívat paní doktorka a pak už jen horká sprcha a než jsem se rozkoukala, tak...jsem rodila. Vlastně jsem si dala jednu horkou sprchu a během kontroly mi bylo řečeno, že UŽ! A pak to šlo strašně, strašně rychle. Přiznám se, že si nepamatuju nic moc. Vím, že jsem dokonce i mluvila s milou paní doktorkou o něčem(prožvaní i porod!:-)) a pak už byl venku. V jedenáct večer. Náš Tobiáš. Na první pohled úplně stejný jako dva kluci, kteří doma spali a zatím neměli vůbec tušení, že se oba právě stali velkými bratry. Byl tu s námi tak rychle, že mi to přijde neskutečné(a velmi milosrdné ke mně).
Prohlížela jsem si toho kloučka a byla jsem šťastná, že ho konečně můžu vidět. Jeho, který se mnou uběhl tolik kilometrů a závodů, jeho který se mnou cestoval a všechno jsme spolu tak skvěle zvládli. Mého třetího chlapečka.

Dvě klidné hodiny po porodu jsme se střídali v nošení a chování, seznamovali jsme se s Tobiášem. Zvláštní mix únavy a štěstí, dívání se na úplně nového člověka a neskutečný klid. 

Porod máme za sebou...Takže teď už zbývá být tou nejlepší mámou pro všechny naše děti. Nebude to lehké, ale...s tím jsme do toho asi nějak šli. 

Stejně se cítím jako v nějaké pohádce. Protože tři synové...to prostě pohádkové je:-)

P.S:díky všem, kteří drželi pohotovost, byli připraveni k hlídání, své milé švagrové, že hned přijela a díky tomu všechno proběhlo naprosto hladce. A taky ségře, které mě hecovala, že to stihnu do půlnoci, že to je přeci jasný. Věděla to líp, než já :-)) A taky Atomovi, že tam prostě byl.