pondělí 9. září 2019

po prázdninách

Mám za sebou nejdelší a zároveň nejkratší prázdniny ever. Nejdelší ve chvílích, kdy jsem se dívala do kalendáře a těšila se na 2.září. Je to tak, stalo se mi to poprvé v životě takhle intenzivně, až jsem sama byla překvapená. Musím ale uvést na pravou míru, že tohle se dělo většinou v ty dny, kdy jsme zrovna byli doma a "nic moc" se nedělo. Kluci se sice nenudili, ale každou chvilku měli nějaký spor. Třeba jako pocit, že brácha dostal "mnohem víc" kuliček do mléka(a samozřejmě, že naopak to bylo taky tak!). Vysloveně ubíjející chvilky. Malý, nebo větší spor, když je to několik dnů za sebou, máte dost a fakt si začnete říkat, že září je vlastně krásný měsíc(zdravím, Blani:-)). 

Pak tu byla většinovka, která byla plná cest, poznávání a hor. Letos jsme si dali léto v horách. Stálo to za to, se vším tím dobrodružstvím(a nekonečnou únavou, po které bych brala ještě jedny osobní prázdniny). Od Jeseníku až po Vimperk jsme si dali fakt skvělý road trip. Přeci se třema dětma nebudeme suchaři. Zkusili jsme, fungovalo a i když jsem měla občas chmurné myšlenky(viz instagramové postřehy z cest), tak to bylo vážně super. 

Učila jsem sbalit celou rodinu do dvou batohů! V životě bych o sobě neřekla, že to bude možné, že to vůbec budu chtít. Ale ono to staré dobré "když se chce..", kterým mě tak trochu prudili ve škole, na tréninku, v hudebce, prostě funguje. Teda takhle-ještě rozhodně nejsem žádný odborník, s oblečením mám dlouhodobě velké problémy(chcete o tom víc?), ale tohle léto považuji v mnoha minimalistických směrech, jako malé vítězství. Jsem ráda, že i kluci to nenápadně odkoukávají. Vždycky, když jim řeknu, ať si sbalí to nejnutnější, tak si Mládě sbalí pero a blok, Mini koleje, blok a pastelky. To by pro začátek šlo. 
Z dětství/dospívání mám tak nějak zafixováno, že mít dítě=mít spousty věcí, hraček, tašek, peřinek, náhradních oblečení, které se stále převáží sem a tam. Měla jsem podobné náběhy taky- i když netvrdím, že v tak hysterické formě, ale měla. A pak mi došlo, jaká blbost to všechno je.

S MiniAtomem je to úplně jiné. Vlastně si nejsem jistá, jestli ten veškerý minimalistický pohled na svět, nemám díky němu. Najednou bylo jasné, že se sice vejdeme, ale bude to chtít systém, pořádek, věci na svých místech a čím méně zbytečností, tím lépe. Stejně tak na cestách. Máme větší auto a já paradoxně řeším, jak si sbalit co nejméně blbostí. Přitom by člověk řekl, že je to vlastně úplně jedno. Nějak mě to baví. A mám tak zvláštně dobrý pocit, když se mi tohle všechno podaří. Třeba, když nám na cestách fakt nic nechybí a zároveň nevezeme obří náklad. Je možné, že člověku třetí dítě takhle otevře oči? Je to mnou, věkem, situací? Fakt nevím. Ale jsem za to ráda(teď se možná, zase znovu, opakuju).

Zažili jsme toho spousty. Některé cesty byly nostalgické, jiné dobrodružnější a jiné zase o něco víc hudební. Všechny měly jedno společné. Utvořily nám krásné vzpomínky na tyhle první prázdniny v pěti. Víte, že bych ještě před pár lety nevěřila, že to napíšu? Je nás pět! 
A přesně v těch chvílích se čas zbláznil a já jsem se nestačila divit, že už se to všechno chýlí ke konci. Jasně, že to tak má být. Jdu nabrat po tom dvouměsíčním maratonu trochu sil, nechám si udělat něco s šedinami, kterých je zaručeně víc a zjistím, jaké to je, vypít si kafe v klidu. Normálně. Bez toho, aby mi někdo sebral sušenku, zamíchal i když to nechci a tak...ale vždyť to všechno znáte. A taky se zase vrátím k třídění věcí(teď jsem reálně fakt málem napsala dětí-ty třídit zatím fakt nebudu :-))). Já dlouho nevydržím jen tak odpočívat. 

Hezký začátek podzimu-venku už to tak vypadá se vším všudy, takže parka-teplé boty a keepcup s sebou!

pátek 26. července 2019

vidět věci jinak

Po nekonečně dlouhé době jsem dnes, jen tak, pocítila správnou chvíli na to, něco napsat. Každý den, kdy jsem nepsala, jsem ale na tenhle svůj blog myslela. Fakt každý den, což je asi jeden ze zásadních důvodů, proč jsem ho nezrušila úplně. Určitě se vy, kteří sem ještě chodíte sledovat, jestli náhodou něco nenapíšu, ptáte proč, co se stalo a další otázky na tělo. Jenže ono se nestalo vůbec nic. Žádný hejtr, anonym, nic nepříjemného. Jednoduše jsem to takhle potřebovala. Nejspíš to byla jedna z etap, které jsem si musela odžít. Jediná změna, která se mi udála, byla asi ta v hlavě. Neptejte se, sama tomu nerozumím. Potřebovala jsem jednoduše pauzu.

Hned prvního ledna jsem prožila takové zvláštní rozčarování. Najednou jsem viděla některé věci strašně reálně, bez namlouvání si(například, že "nemám čas" až moc často znamená "nechci mít čas") a taky jsem si je uměla přiznat i když to v tu chvíli hrozně, ale opravdu hrozně moc mě to uvědomění zabolelo. Ten večer jsem si do appky "universal diary" napsala jednu větu, jako dojem z celého dne. Ta věta zněla "Když chceš změnu, začni u sebe". Protože přesně takhle jsem to ten den cítila. Trochu jako jedno veliký klišé, který se tak nějak říkají. Jenže já jsem u už tušila, že to bude tentokrát jiné. Ten den se jinak nestalo vůbec nic zvláštního. A přesto jsem si teď, po sedmi měsících uvědomila, jak moc důležitý den to byl. 

Začala jsem totiž přemýšlet o tom, že tohle přeci nejsem já. Já se přece nechci trápit, nechci si stěžovat, nechci se patlat v některých věcech. Sebelítost a řešení věcí, které nemůžu v tuhle chvíli ovlivnit víc, než že řeknu svůj názor. Uvědomila jsem si, že až moc vynakládám úsilí na to, abych viděla někoho, kdo o to stojí spíš z povinnosti, ale opomíjím lidi, kteří mě mají rádi a chtějí se se mnou vídat. Začarovaný kruh. Jasně, že jsem se v tomhle všem ještě trochu patlala a trápila se, ale pak jsem začala uvažovat docela jinak. 
Mám přeci tři skvělý (bláznivý, hlučný, muzikantský) děti a musím tu být pro ně. Tohle je můj život a moje rodina. Oni všichni jsou pro mě nejdůležitější na světě. 

A pak se to začalo všechno naráz valit. 

-stále dělám všechno, aby ostatní byli spokojeni.

-častokrát potlačím svůj temperament a neřeknu naplno co chci, protože nechci nikomu kazit   den/oslavu(čímž se opět dostáváme k obecné spokojenosti).

-dělám na můj vkus spousty toho, co se "musí dělat" i když v tom nevidím velký smysl.

-mnohokrát jsem si za poslední dobu řekla "to přežiju" místo "to si užiju".

-jsem příliš kritická k něčemu, co sama mohu změnit, jen se mi úplně nechce. Vlastně čekám,   že to možná někdo udělá za mě. 

-píšu z povinnosti a ne pro radost, což je prostě znát.

Všechno tohle (a mnoho dalšího, což si už dneska nedokážu dost dobře vybavit), mělo ovšem jeden jediný výstup. Tohle prostě nejsem já. Několik dnů, týdnů mi tohle všechno rezonovalo, potřebovala jsem to vstřebat, potřebovala jsem se s tím srovnat. 
Pak jsem začala přemýšlet o tom, co mě štve, co mi vadí a v čem přesně jsem nespokojená. Co mě dusí v domě, co mi vadí na sobě a co chci změnit. A taky v čem jsem spokojená, kde se cítím doopravdy jako já a co mě těší a baví. 

Velkou shodou náhod se mi dostala do ruky kniha Méně je více jejímž podtitulem bylo "odkryjte svůj život pod nánosem toho, co vlastníte". Já moc podobným publikacím neholduji. Nikdy jsem nečetla motivační knihy, neprožívala jsem osobnostní rozvoj a la Dale Carnegie, prostě jsem se tomu vyhýbala. Tady jsem ale věděla, že to je ono. To si musím pročíst. Neotevřelo mi to oči hned, z vteřiny na vteřinu. Spíš mě to postrčilo k definitivnímu uvědomění si, proč jsem skutečně zoufalá, nešťastná, trochu v kruhu, trochu v pasti, jak se to zrovna povede. A pak se mi vybavila jedna chvíle, kdy mi moje kamarádka Tereza u nás doma, když zoufale a trochu naštvaně lovím po zaházené chodbě botu pro Mini "a víš co mi nejvíc pomohlo? Vyházet spousty věcí". A přesně touhle vzpomínkou, knihou a rozpoložením ve kterém jsem se nacházela, začala moje dlouhá cesta.

Když jsem si řekla, že se zbavím alespoň malé části věcí, tak jsem si myslela, že to bude až legračně snadné. Prostě "to" vyhodím. Jenže nebylo nikdy nic složitějšího, náročnějšího a delšího, než "vyhazování". 

Určila jsem si v domě ty nejhorší koutky, které jsou mým černým puntíkem a dělám, že neexistují. A rozhodla se z nich udělat mnohem hezčí místa k žití. Šlo to. Když mě jedno prosvětlené okno, jeden stůl a koberec učinili tak spokojenou, jako už dlouho nic, bylo mi jasné, že takhle to má být. Začala jsem odkrývat sebe, začala jsem svou energii vkládat do místa, kde žiji. Nikdy by mě nenapadlo, že tak banální změny dostanou člověka z chmurných myšlenek.
Každý úplně maličký krok mi dodal sílu, jít dál. Zbavovala jsem se svého oblečení, bot, věcí z minulosti, staré kosmetiky, kterou jsem nikdy ani neotevřela(!!), zbavovala jsem se všeho o čem jsem byla přesvědčená, že k životu nepotřebuji. 

První, co mě překvapilo byl fakt, že zbavování se věcí není krátký proces. Je to sakra dlouhá záležitost, trvá totiž stále. Ještě pořád nemám definitivně hotovo, ale vím, že tohle dovedu do zdárného konce. 
Druhá věc byla, že mě tohle opravdu začalo naplňovat. Spousty změn, které jsem neudělala několik dlouhých let(dneska si to samozřejmě vyčítám, ale jsou prostě cesty, který si musíte pěkně přebrodit, abyste pak najednou měli jasno).
Třetí věc kolik emocí odchází s věcmi, které si bůhví proč necháváte "na památku". Užila jsem si tohle loučení se vzpomínkami a bylo to TAK OSVOBOZUJÍCÍ!
Tak moc...

V tomhle všem jsem prostě nebyla schopna psát blog. Byla jsem tu pro sebe, pro Atoma, naše děti, pro své blízké, kteří o to stáli a naprosto to všechno vyplnilo můj život. Každý den jsem si ale v hlavě skládala, jak sem tohle všechno jednou sepíšu. Až na to budu připravená.
Stále ještě jsem na téhle vlně. Naordinovala jsem si spousty změn. Před třemi týdny jsem totiž předělala kuchyň. Od základu. Místo nekonečného si stěžování, jak tu místnost nemám úplně ráda(ne kvůli vaření, vařím ráda a nejspíš proto jsme si moc nesedly. Byla totiž poskládaná, jako kdyby se v ní vařit nemělo), jsem se rozhodla, že se tam nebudu dusit a že to chci jinak. Atom mi dal naprosto volnou ruku a já jsem se pustila do nejzásadnější změny ever. Tak, abych se tu cítila dobře. A já se cítím. Ještě mě čeká pár detailů, ale...vždycky když sem přijdu, řeknu si pro sebe "no ty jo!".
Pravda je taková, že po tom přeplněného prostoru to teď vypadá, jako když se rozvádíme a jeden z nás se stěhuje. Ale vážně mi to takhle přijde úplně v pohodě. Nic nechybí!
Z místnosti, kterou jsem pro její nepraktičnost nenáviděla, jsem si konečně udělala něco svého. Tak, abych mohla vařit s chutí, tak abych tu nebyla naštvaná, tak abych si nemusela stěžovat. Funguje to.
Dodalo mi to sebedůvěru, protože když jsem zvládla tohle...no nic horšího tu snad není! Jen jsem to měla udělat už dávno. Taková blbost!

Když jsem vyklidila prostory a začalo se mi žít lépe pochopila jsem, že teď je správný čas na to, mít doma kytky(nikdy nepřežila žádná), že se jim zvládnu věnovat. Začala jsem řešit i detaily, které mi byly do té doby celkem jedno. Obrázky, které se snažím sama nakreslit, což je vlastně určitá forma relaxace i terapie, fotky místo ikea plakátů, které mají doma taky snad úplně všihcni. Najednou mám mnohem jasnější představy o tom, co vlastně chci. 

Při té vší manuální činnosti jsem měla možnost stokrát si přehrát v hlavě své problémy a stokrát se je pokusit vyřešit. I tady jsem na jakési cestě a zatím nevím, jak přesně dopadnu. Jasně, že se v tom všem někdy ještě patlám, někdy si i stěžuju a někdy to sakra, ale sakra moc bolí, ale už vím, že všechno chci řešit a ne si ještě další dlouhé roky stěžovat, jak je to úplně špatně. A jsem k tomu odhodlaná, jako snad nikdy v životě. 

Můj post je takový zmatený, občas abstraktní popis toho, v čem žiju poslední měsíce. Myslím, že to budu muset v samostatných článcích ještě rozvinout(třeba takové téma děti a hračky, co vy na to?), ale zatím alespoň takhle. Potřeba to vychrlit všechno naráz. Už dlouho jsem nenapsala nic tak skutečného, jako teď.

Užívejte si léto a slunce!



středa 1. května 2019

17/52

Mládě má za sebou rodičovské schůzky. Teda mám je za sebou já, ale stejně napjatě čekal...Nedozvěděla jsem se nic, co bych nevěděla. Měla jsem možnost si přečíst jeho sloh(to mě snad taky nemohlo překvapit) a vidět jeho matiku(prostě spisovatel, co bych chtěla). Ty rodičáky jsou stejně taková zvláštní věc. Když jsem byla malá holka, říkala jsem si, že to mají rodiče TAK snadné, protože jenom jdou na tu schůzku. Ono je to zase všechno trochu jinak:-)) No a svatba...tam byl nadšený úplně ze všeho. Z krásné nevěsty, z muzikantů(!!), z krásných holek(Cass!!:-). Takže pro něj týden(a hlavně víkend), plný zážitků.

MiniMládě se mi v sobotu postaral o jeden z největších rodičovských adrenalinů. Začínalo pršet, spousty lidí kolem a já jsem se otočila pro slídu. V té jediné vteřině mi zmizel. Najednou byl prostě pryč. Zalarmovala jsem Atoma, mezitím začalo pršet ještě mnohem víc a my jsme v tom šíleném počasí hledali tříletého prcka. Adrenalin. Obíhat stany, kde jsou namačkaní lidé, jestli tam náhodou někde nemáme chlapečka. Našli jsme ho, když jsme běželi za moderátorem. Hrál si u podia, déšť mu nevadil, samota mu nevadila..Já jsem nevěděla, jestli se rozkřičet nebo rozbrečet, tak jsem ho jen silně chytla a už jsem ho nechtěla pustit. A po tom všem...jsem v tom mokrém oblečení a čvachtajících botech...šla běžet.

MiniAtom maličký svatebčan. Na fotce tedy i se mnou, jakožto prvním holčičím doprovodem na akci. Zvládl to úplně skvěle, měla jsem z něj velkou radost. Dvě noci za sebou spal většinu noci v postýlce. Já vím, minule jsem psala, že mi to spaní nijak nevadí. Zároveň ale...chvilka pro sebe v noci? Proč ne!


Týden, prožitý na maximum. Jeho začátek jsme si střihli ještě na horách, já jsem si byla zaběhat v kopcích(už jsem zapomněla, jak moc náročné to je) a postupně jsme se přes Prahu dostali až do Ústí nad Labem na RunTour. Páteční svatba. První svatba, na které jsme byli opravdu v pěti. Krásná, dojemná a milá akce. Kluci dodnes mluví o krásné nevěstě a dokonalém dortu. Já jsem to, přiznám se, celkem zapila. Trochu jsem nemyslela na běh, který nás čekal druhý den. Ale řekla jsem si, že všechno se zvládne..nějak. A zvládlo. Hezky! Ze svatby jsme tedy vyjeli běhat do Ústí a i když to bylo o dešti, kroupech a šíleném stresu, tak jsem to nakonec uběhla. S úplně mokrýma botama, jednou krizí, ale v čase, který jsem si ani neplánovala. Tělo po porodu se rozhodlo, že začne fungovat trochu zase! Nespočet kafí ten den byl ovšem naprostá nutnost. Neděle byla ve znamení Nymburského půlmaratonu! Tady jsem neběžela, byli jsme tu s klukama jako doprovodný tým Atoma, který si po sobotní desítce v Ústí, dal ještě desítku tady a ještě k tomu v naprosto skvělých časech. V neděli jsem plná zážitků a dojemných událostí odpadla do postele a byla jsem ráda, že tentokrát mám docela dost místa v posteli pro sebe.




pondělí 22. dubna 2019

16/52

Mládě měl radost z prázdnin i odjezdu na hory. Moc se těšil, ale hned první večer si prožil nepříjemné chvilky. Nebylo mu úplně nejlíp. Druhý den naštěstí všechno v naprostém pořádku a mohli jsme fungovat normálně. Takže výlety po okolí a spousty kopců do nohou. Dal to všechno statečně a dobře. I když má někdy tendenci se litovat. Tentokrát to neproběhlo. Aktuálně řeší, zda opravdu žil Jára Cimrman.

MiniMládě byl na horách u vytržení z toho, že potkáváme zbytky sněhu a on má už na sobě jenom tričko. Pořád se chodil dívat, jestli to je opravdový sníh. Zamiloval se do včel(a medu) a stále čteme knihu Lumír včelaří. Kdykoli viděl na cestách včelí úl, tak volal "Lumííír".

MiniAtom kočárek v horách. Ale jo, jde to. Jde jen o chtění a my jsme chtěli. Takže vzhůru do kopců. Některé výlety prospal úplně, někdy byl v nosítku a zkoumal okolí. Čerstvý vzduch dělá divy a ve dne spal docela hodně, takže to pak v noci bylo o něco náročnější. Ale zvládli jsme. Jsem zvědavá, jak budeme na horách fungovat za rok.

Velikonoce jsme letos tak trochu vynechali. Vlastně ani nevynechali, jen jsme se rozhodli utéct ven. A Rokytnice je k tomuhle jako stvořená! Mám k těmto svátkům takový zvláštní vztah. Když jsem byla malá, měla jsem z toho všeho akorát zbytečné stresy. S dospělostí jsem opustila stresy z koledníků v různých stavech a začala jsem řešit ty obrovské hromady sladkostí, proudící směrem k mým dětem. Velké téma. I proto raději ujíždím a nechce se mi vystavovat děti cukrovému náporu. 
Čím jsem starší, tím víc jsou pro mě svátky jara důležité v úplně jiných směrech, ale musela jsem si na to všechno udělat názor až s odstupem. Takže takhle na horách je to prostě fajn. 




pondělí 15. dubna 2019

15/52

Mládě se mě zeptal "mami? Nepustila bys nám OHNOUTY?", aneb jeho smysl pro spisovnou češtinu tentokrát zafungoval docela vtipně. Má období naposlouchávání českých kapel(takže Wohnouti) a rozlišování dobrého a mizerného(takže Chinaski ne!).  Začal číst, docela překvapivě, Deník malého poseroutky. Nikdy jsem moc nechápala, co na tom kluci vidí. No a teď už to u nás jede taky. 

MiniMládě se hodně těšil na bráchu. Těší se vždycky, ale teď to bylo ještě speciálnější. Nejstarší brácha slavil patnáctiny. A to je už nějaký věk, takže se to muselo oslavit. A Mini miluje všechny dorty. Docela aktivně se zapojoval do hraní loutkového divadla. Docela hezky mi pomáhal na zahradě, za což jsem moc ráda, protože to vypadá, že z něj brzy bude lepší zahradník než já. 

MiniAtom malý cestovatel. Nechal se v Táboře obdivovat, rozdal pěkných pár úsměvů a cestu domů spokojeně prospal. V sobotu se konečně seznámil s prababičkou a dostal od ní nádherný dárek, který mu vydrží(doufám) opravdu dlouho.  Myslím, že se sobě navzájem líbili. Jsem čím dál víc vděčná, že tyhle setkání fungují a je všechno v pořádku. 


Tábor. Na chvilku doma, v pracovním týdnu, krásném počasí jenom s MiniAtomem. Taková krásná chvilka "jedno dítě, žádné dítě". Za tátou do práce, projít se po městě, dát si oběd. Víte, jak dlouho jsem neměla buchtičky s krémem? Správně..dlouho! Moc je vlastně nejím. Ještě když mi táta říkal "dnesky jdu na oběd a mám buchtičky.." tak jsem se trochu šklebila. No a pak jsme šli taky a ....co jsem si objednala? Jistě! Na kafe jsme tatího pozvali do Jednoty! Na instagram jsem tohle místo dávala ve stories, jako super tip, ale klidně to zopakuju i tady. Skvělé kombinace věcí, bez kterých nemůžu žít. Knihy a kafe(a dobré koláče, příjemné sezení, dřevo a tak dále). Tady se mi líbí a vážně jsem nadšená, že moje rodné město má taková krásná místa. Teď to poznal i Mini. Vybavilo se mi, jak jsme tam seděli minulé léto, měla jsem břicho a brouzdali jsme po okolí. A já se těšila, jaké bude moje třetí mrně. A najednou je tu a ležérně odpočívá na polštářích. Je to všechno rychlost.




čtvrtek 11. dubna 2019

My všichni, co spolu běháme/RunTour České Budějovice

Runtourácká sezona zahájena. České Budějovice, kde celý běžecký seriál obvykle začíná, nabízejí příjemnou trasu. Mně ale ještě něco navíc. Totiž, trochu nostalgie. Právě tady jsem se byla podívat na ségru a tátu úplně poprvé, když spolu běželi. Byla jsem pár týdnů po porodu Mini, ale dala jsem si jasný závazek, že hned jak to půjde, vyběhnu taky. A stalo se!
Malý střih a z roku 2015 jsme v současnosti. Běžím já, Atom, naše děti-dvě po svých, jedno se veze, tatí a ségra s tím malým miminkem, které měla tehdy v břiše, ale ještě to nikdo nevěděl. Z malého miminka je dneska Danek, skvělý bojovník i parťák na podobné akce. My všichni, co spolu běháme, jsme se vydali na další dobrodružství. Docela početná smečka, jen co je pravda.

Vzhledem k dětským závodům, vyrážíme poměrně brzy ráno od Markéty. Všechno funguje jak má, díky mé komínkové metodě jsou kluci připraveni včas a bez stresů. Ségra není líná uvařit nám k snídani ovesnou kaši s čerstvým ovocem. Jsem jí za to moc vděčná, protože jestli něco máma, kterou čeká akční den potřebuje, je právě pořádné jídlo. Mám takovou špatnou vlastnost, většinou si připravím jídlo až do auta, pak ho s naprostým klidem nechám ležet na kuchyňské lince a celou cestu se v autě kroutím, že je mi špatně hlady. Tentokrát ne, takže jedeme!
Na místě jsme opravdu včas, slunce svítí a město se probouzí do nového dne, zatímco naše děti jsou natěšené na běhání a čekají, když už to vypukne. Rozcvičují se, blbnou, postupně samozřejmě(protože proč by šli všichni najednou), musí všichni čůrat. Je ráno, dospělácký běh nás čeká až v poledne a proto naše první kroky, po vyzvednutí čísel, vedou ke stánku Costa Coffee.
Záchrana. Jak nemá rodič kafe, začnou ho děti tak trochu válcovat...Takže doplnění energie za 3, 2, 1...Dobré ráno České Budějovice!

pondělí 8. dubna 2019

MiniMládě/4roky

Čas mi utíká pod rukama a plyne. Nemůžu s tím nic dělat, jenom se vezu a snažím se to nějak vybalancovat. Je jasné, že jedna z aktivit musí jít stranou a tentokrát to byl blog. Bohužel. Moc mě to netěší, ráda bych sdílela častěji své zážitky i pocity z výchovy tří dětí. Ale...Někdy to nejde a je zásadnější se věnovat právě té výchově, než o tom psát.

I proto je březnová oslava na blogu až dnes. Užili jsme si ji. Mini ten den usínal šťastný, protože dostal mimo spousty nádherných a promyšlených dárků i dva zásadní. Nové boty na běhání, které si moc přál a KOLO! Málem s tím kolem šel i spát, takovou radost z toho všeho měl.
Téma oslavy bylo naprosto jasné-vláčky. Vláčkový dort byl jasný, babička ještě stihla sehnat úplně geniální vykrajovátko, takže ke kávě se podávaly, mimo jiné i linecké mašinky. Nejlepší! 

To, že jsou mu čtyři roky, mi přijde úplně neskutečné. Ještě pořád si úplně přesně vybavuji, jak byl maličký, jak miminkovsky voněl, jak se poprvé usmál. Dneska už popichuje staršího bráchu a nekonečně zbožňuje nejmladšího. Můj malý vztekloun. Měl velikou radost, že mu přijel popřát Danek. Mám pocit, že se tihle dva pěkne spojili a v rodině nám začíná růst velmi vypečená, nebo po "Dankovsku" mazaná smečka.

Na to všechno jsem si ale tentokrát musela dát normální kafe, protože...nevím, jestli bych děti stíhala, ke svým vlastním přibylo i pěkných pár malých gratulantů. Aneb jak zvládnout kinderparty a nezbláznit se. Samozřejmě, že to je tak trochu nadsázka a takové to, jak rodiče často říkají...
Vydařilo se! Vlastně mě baví a opravdu hodně těší, že svým dětem můžu připravit krásnou oslavu s tématem, které je aktuálně zajímá a přichystat něco, co vůbec nečekají. Málokdy vidí dort předem, snažím se, aby to všechno bylo překvapení. Jednou tohle všechno snad budou předávat sami dál. Ale teď si to ještě musí..pořádně užívat! Všechno nejlepší a vzhůru do pátého roku!













14/52

Mládě většinu času trávil venku, na zahradě, šťouráním se v hlíně a nebo na koloběžce. S dramaťákem začal zkoušet něco úplně nového(sama ještě nevím, asi zase překvapení). Oba s bráchou velmi fandili Atomovi na jeho prvním půlmaratonu v Praze. I když to znamenalo sedět docela dlouho u televize, tak se drželi s Mini za ruce a volali "tati do toho". Docela dojemná věc.

MiniMládě je velký milovník medvědího česneku. Ale opravdu veliký. Z těstovin s ním má vždycky největší radost a nemůže přestat. Nikdy bych nevěřila, že se tohle dětem může stát, ale on v tom jídle má poměrně jasno. Občas ještě hledá v konverzaci slova a když si není jistý, tak to prostě zahraje. Začínám mít pocit, že se nám tu rodí herecké bratrstvo. 

MiniAtom si začal zálibně prohlížet dětská leporela. Ráno nám to docela usnadňuje vstávání, chvilku listujeme a hledáme obrázky a svět je hned lepší. Zatím spí stále většinu času ve velké posteli, svou postýlku celkem ignoruje. A mně to vlastně nijak nevadí. Vím, že to postupně bude odpadat. Navíc taky vím, že je to úplně naposledy, takže...se dá říct, že si tu blízkost snažím užít co nejvíc. 

Vyvážené rodičovství. Po pár výjezdech jsme si udělali klidnější týden, takže dvakrát za sebou kafe a víno venku. Nemůžeme fungovat jen z neustálého pohybu, tenhle týden nastal čas na zklidnění. A zafungovalo to skvěle. První zastávka v super skvělé kavárně v kině! Mám to tam raději čím dál víc. Máme sice staré kino, ale atmosféra tam prostě je. Kavárna tam tomu dodala na jedinečnosti. Koho by zajímalo, tak TADY. Další zastávka(kromě těch běžných rychlokafí) proběhla v LOVE ME. Dětský koutek, kafe...A já jsem si naprosto neuváženě na první pokus objednala limonádu. Došlo mi to, až když si maminka přede mnou odnášela sklenici vína. No, naštěstí to šlo ještě změnit. Takže kluci ve stylové herničce a my rodiče..hurááá. Tady to taky má smysl. I když stejně pořád sleduju, aby nespadli a tak dále. V tomhle jsem asi fakt typická..máma. 






pondělí 1. dubna 2019

13/52

Mládě si to jako nejstarší a vůdce dětské smečky, všechno docela užil. V týdnu odpočítával minuty do pátku. Úplně přesně, jako kdysi já. Od čtvrtka jsem už měla hlavu v oblacích, sepisovala jsem si, co nesmím zapomenout a už jsem se toho moc nenaučila. On je po mně v takové spoustě věcí, že si na to pořád ještě dlouze zvykám. Jako já kdysi se svým tátou..totéž.

MiniMládě se strašně těšil na Danka. Vlastně ani nevím, co si to tam všechno tajně vypráví, ale je jasné, že svého bratrance má rád opravdu moc. Takže hlavní bylo jet za Dankem(vy všichni ostatní máte smůlu:-)). 

MiniAtom první závod v životě, cesta na jih a zpět, návštěva u babi a dědy. Zvládl toho spousty. Opět jsem děkovala, jak moc hodné a pohodové dítko se nám na narodilo. Naprosto dokonale všechno zvládl. Čím dál víc se usmívá, nebojí se a miluje bráchy. I když ho neustále budí ze spánku. Poprvé se se mnou prošel v nosítku po Táboře. Krásné počasí tomu dodalo, měla jsem z toho všeho opravdu velikou radost.


Já jsem byla na rande. S Atomem. Vážně! Měli jsme to velké štěstí(a tak odvážnou švagrovou), že jsme zvládli Novou scénu ND a Návštěvu. Naprosto skvělá hra, přesně něco takového, jsem potřebovala vidět. No a taky jsme spolu deset let. To naše seznámení mi přijde, jako kdyby to bylo včera, ale...deset je už vlastně docela dost! Nějak rychle to utíká ne? 

Poprvé v životě jsem se nechala někde vysadit a dobrovolně doběhla na předem určené místo. Nezbláznila jsem se!







pondělí 25. března 2019

12/52

Mládě je ostříhaný! Už jsem se na to skoro nemohla dívat, nějak rychle mu to dorostlo a ve škole si tak často házel patkou, že dostal malou poznámku(během vyučování háže patkou:-)). Teď si zase naopak zvykám na to, jak má ty vlasy krátké. On je ale spokojený, nebo se tak tváří.

MiniMládě měl ve školce prima týden. V pondělí slavil narozeniny, do školky přinesl dort a děti mu zpívaly narozeninovou písničku. V úterý se konal lesní karneval, na který šel za lišku a hodně se na něj těšil. Začal jezdit na kole a.... už jezdí! Bez koleček, prostě to nějak šlo. Já jsem říkala, že by to mohlo dopadnout jako na lyžích a nebyla jsem daleko od pravdy. Fakt!

MiniAtom si v týdnu, kdy jsem nemocná vybral jeden ze svých nespacích večerů. Trochu si myslím, že cítil, jak mi není dobře a vyváděl. Atom si ho vzal dolů do košíku, protože já jsem opravdu nemohla víc, než zavřít oči pokusit se neudusit. Dole usnul a dal mi pár hodin odpočinku. Uf...Jinak je to ale úplně nejhodnější miminko. Docela dobře si zvykl na oběd. Já trochu hůř na to, že to není už to malé nejvoňavější miminko. Ale to je život.


A já? Já jsem v pondělí přes den ušila kostým pro MiniMládě do školky, sebrala jsem zbytek svých sil a doplazila se do postele. A tam jsem vydržela po odpoledních skutečně celý týden. Ani teď to ještě není žádná výhra. Venku jsem byla v  chvilku v sobotu kvůli medvědímu česneku(roste!) a v neděli, protože jsme měli s Atomem výročí deset let.
Deset let jsme spolu a vůbec to tak tehdy nemuselo být! Taky vám to všechno tak utíká?
Docela vtipně jsem v tu chvíli dočetla knížku Na co Alice zapomněla, kde hlavní hrdinka zapomene deset let svého života poté, co má v tělocvičně úraz. Kdo nečetl, doporučuji.




pondělí 18. března 2019

11/52

Mládě po delší době odjel na víkendovou skautskou akci. Moc se těšil i když batoh měl skoro tak těžký, jako on sám. Bez ustání si pročítá Levou zadní. Když jsem mu jí objednávala, tak jsem tušila, že ho bude bavit. Ale že takhle? Tak s tím jsem nepočítala ani já. Kromě čtení už je tu zase doba, kdy přijde domů a ze všeho nejvíc chce jít kutat něco na zahradu. Být doma je pro něj trest.

MiniMládě a jeho oslava narozenin. Třikrát hurá. Vláčkový dort se (snad) povedl a on si to užil se vším všudy. Celý víkend mu chyběl brácha. V týdnu se denně pohádají o místo na gauči a pak je sobota bez bráchy najednou šílená nuda. Dokonce spal v bráchovo posteli, aby mu nebylo tak smutno. A to kolo skutečně dostal, takže teď hurá jezdit!

MiniAtom se každý den těší, až přijdou bráchové. Jakmile je slyší začne se smát a rozhazovat rukama. Rád poslouchá Mláděcí čtení, vydrží takhle docela dlouho sami. Snaží se přetáčet na bříško, docela aktivně. Čekám každým dnem, kdy se to povede a on se opravdu přetočí.


Začala jsem cvičit na diastázu. Ano, i já. Prostě tam je. Vlastně to nejsou nijak náročné cviky, ale stejně jsem si na ně ještě úplně nezvykla. Doufám, že se tělo dá brzy dohromady. V pátek jsem odvedla Mládě na sraz skautů a sama jsem sedla na vlak směr Poděbrady, abych navštívila nejdražší Elilínu. V nekojících šatech. Znáte ten pocit, když někam můžete vyrazit v šatech u kterých nemusíte řešit kojení? Panebože! Taková očista u vína. Od soboty do neděle přípravy na kinderparty. Dort, návěstidla, MiniMládě...Všechno se tu dočtete!


pondělí 11. března 2019

10/52

Mládě má po premiéře. Uf! Když jsem se ho odpoledne před začátkem ptala, jak se cítí odpověděl mi "bázlivě". U něj velký nezvyk, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Druhý den odjeli na divadelní soutěž, takže spousty nových zážitků a informací. Jedno z nejhezčích společných rán za poslední dobu jsme si udělali právě před odjezdem na soutěž. V klidu jsme se nasnídali, hráli jsme pexeso, povídali si a včas a bez stresu, jsme vyrazili pěšky na nádraží, kde byl sraz malých divadelníků. Sice nic nevyhráli, ale byl to pro něj velký den, plný zážitků. 

MiniMládě...je pro Mládě velká podpora. Půl dne ho pošťuchuje, aby ho pak před představením chytl za ruku a celou dobu mu držel palce. Vždycky mě dojmou. S blížícími se narozeninami se zase o kousek víc rozmluvil, což mě moc těší. A přeje si jezdit na kole, jako brácha. Trochu doufám, že to bude jako na lyžích. Tedy, že mu to půjde úplně samo.

MiniAtom začal s první uvařenou mrkví. Opravdu už je tak velký! První výraz byl sice stylově, po vzoru bráchů "děláš si srandu ze mě?", ale postupně se všechno srovnává a myslím, že mu i chutná. Pořád se usmívá a bráchovo vystoupení zatím spokojeně prospal v šatně. Žádný stres přece!

Vyhradila jsem si čas, který nutně musím trávit s knihou. Neskutečně moc mi to chybělo a při kojení jsem měla sklony šilhat nenápadně do telefonu. Tak tomu je konec. Vlastně dělám podobných věcí několik. Jsou plány, které zatím zůstávají v hlavě a musím se na ně dostatečně připravit. Doufám, že mi to vyjde. 

čtvrtek 7. března 2019

čteme/Tanec sněhové vločky

Zima už nás pomalu a nenápadně opouští, jaro se blíží. Vlastně se skoro dá říct, že už je za rohem. My jsme si k tomu loučení se zimou a sněhem vůbec, vybrali jednu tématickou knihu. Jmenuje se Tanec sněhové vločky a myslím si, že to byla vážně skvělá volba. Ani ne tak proto, že příběh je psán dvojjazyčně, ale především pro svůj jemný a dokonale vykreslený příběh, který nezahltí spoustou slov a potěší všechny začínající i pokročilé čtenáře. 


Tanec sněhové vločky/Dance of snowflakes

Oleg Chaklun
Julia Pilipchatina
nakladatelství Pierot

Je to vlastně velmi jednoduché a přitom tak silné. Prolnutí dvou světů. Toho dětského, ve kterém hraje hlavní roli malý chlapec a zimního, kde tančí sněhové vločky a žijí si svůj, docela krátký, život. Když se tyhle dva světy jednoho dne prolnou, je z toho krásný a maličko filosofický rozhovor mezi chlapcem a jednou z vloček, která se nechce rozpustit a on si ji, díky tomu, může prohlédnout na svém malém mikroskopu. Trochu melancholický příběh se ovšem skvěle rozvíjí a je podtržen opravdu nádhernou ilustrací. Na samém závěru je doplněn několika stranami, kde si děti mohou vybarvit obrázek(myslím, že na to se těší především Mini) a nebo namalovat svou vlastní, sněhovou vločku. Samozřejmě, že mě při výběru velmi lákal fakt, že kniha je psáno dvojjazyčně. Nicméně, zatím je tato kapitola uložena na později. Mládě je v anglickém jazyce teprve na samém začátku, ale věřím, že jednou pro něj právě podobné knihy budou mít velký přínos. A nejen pro něj.
Když se Oleg Chaklun po narození svých dětí rozhodl, že pro ně bude dělat něco krásného, byla to správná volba. Tanec sněhové vločky je totiž velmi vydařená!









středa 6. března 2019

Jarní prázdniny v Rokytnici


Jarní prázdniny. To je pořád ještě sníh, ale lyžování častokrát už jen ve svetru. Odpoledne, kdy není úplně hned tma a po lyžování si můžeme dát ještě procházku na Krakonoše a zpět. Pokud tedy máme ještě nějakou energii a pokud jí mají i děti. Letos se totiž z dětského pokoje ozývalo spokojené oddechování ještě dřív, než kdy předtím. Důvod byl prostý. Kluci už opravdu na lyžích stáli oba.

Jarní prázdniny jsou chvíle po obědě, kdy si můžete vypít kafe na terase a nepotřebujete rukavice ani čepici, protože slunce svítí a všechny naplňuje nadějí, že brzy už to všechno vypukne. Ale předtím si ještě užijeme těch pár jízd dolů a výhled na hory. Taky jsou to večery s pexesem, nebo Člověče, nezlob se! a malováním si vlaků a autíček. 

Nebo rána, kdy jsme na svahu úplně první, ještě než vůbec zapnou vlek. Tak tohle se nám dařilo i když už Mini neměl hodinu a lyžoval s Atomem. Prostě ráno je na horách nejkrásnější a když máte tři děti, tak je třeba využít toho, že jsou brzy vzhůru. Užili jsme si to tedy se vším všudy.  

I s únavou, která zaručeně musela přijít, s večerním vínem, s radostí z pohybu, unavenýma nohama i rukama(kočár, lyže, lyže...). Nikdo z nás se nenudil ani chvilku. A MiniAtom většinu pobytu venku zdárně prospal, takže jsme se u něj nějak zvládli vystřídat. Na společné lyžování si ještě nějaký ten rok počkáme. Zatím do lyžařského světa pořádně vypravíme Mini. Baví ho jezdit, naučil se zatáčet, má sílu i odhodlání, chce dohnat bráchu. Tak dlouho čekal a těšil se a je to tu! Jsem na něj pyšná. Vlastně na oba velké kluky. A budu i na toho nejmenšího, který si zatím na sníh a hory nenápadně zvyká. 

Jarní prázdniny jsou neochotné se loučení se sněhem a zároveň těšení se na zelené louky a teplo. Odjakživa z nich mám rozporuplný pocit, ale naučila jsem se užít si je, co to jde a nemyslet na nic dalšího. Takže jsem sjížděla kopce s Mládětem, fandila z dálky Mini, kterého většinu času učila moc šikovná instruktorka Ivanka. Vozila a houpala jsem MiniAtoma a čerpala energii ze sluníčka, která nám dopřávalo.

Odjíždět se mi nechce skoro nikdy. Tentokrát jsme ale museli, protože Mládě měl divadelní zkoušku a Atom naplánovaný odpolední běh. Neustále v pohybu, neustále na cestě, neustále něco podnikající. Nic se u nás nezměnilo.



pondělí 4. března 2019

9/52





Mládě na lyžích úplně bez komentáře. Lyžovali jsme spolu už loni a letos to bylo stejně dobré. Baví se tím, že se snaží mi ujíždět. Byl celou dobu hodně pyšný na bráchu, že už taky lyžuje a jezdí na vleku. Hodně ho podporoval, což mě potěšilo. Z hor odjížděl přímo na zkoušku, takže si ještě v autě opakoval scénář. Z lyží přímo pod světla a hrát. Ve 13:19 doma, ve 13:30 na zkoušce. Hektický život malého umělce. Premiéra se blíží, takže ještě jedna zkouška v sobotu ráno.

MiniMládě lyžuje! Je to prostě frajer. Na většinu pobytu měl domluvenou skvělou instruktorku Ivanku a spolu se naučili spousty věcí, základ tedy má. Podstatné je, že ho to opravdu moc baví a nebojí se sjet kopec a poslední den už jezdil vážně dobře.

MiniAtom byl skvělý. Prostřídali jsme se u kočárku, většinu času spal. Jednou proběhlo krmení pod sjezdovkou, jinak jsme to dávali všechno po příchodu domů. Jenom se mu úplně dobře nespalo, což dohnal během dne, ale já jsem to dohnala vlastně až po příjezdu domů. Ale všechno se dá nějak zvládnout. Když jsem měla jen Mládě, tak jsem si skoro neuměla představit, vzít na hory kočárek. Dneska mi to přijde jako samozřejmost. Zvládl to opravdu skvěle. Jsem ale zvědavá, co budu říkat další sezonu!

Netuším, jak se nám to povedlo, ale každý den jsme byli na svahu skoro první. Kluci si obouvali lyžáky a ještě ani nejezdil vlek. Fakt! Máme to sice kousek, ale...snídaně, obléct vrstvy oblečení, vrátit se napít(ještě jednou a ještě a čůrat), zabalit lyžáky, vytáhnout lyže a všechny děti dopravit na sjezdovku. Je to docela dost práce, takže jsem byla udivená, že jsme to pokaždé dali takhle. Vždycky když jsem se tam vyplazila, měla jsem chuť sundat bundu, tak šílené mi bylo vedro. Ale to k tomu asi patří. Vždycky si vzpomenu na tátu, jak jsme jezdili lyžovat a jak mě to jako dítě bavilo. A doufám, že je to baví taky tak!:-)

neděle 3. března 2019

video/únor 2019

Když jsem točila loňskou videochallenge, víc než kdy jindy jsem byla zvědavá na tu, která bude následovat. Už jsem nějak tušila, že nás bude o jednoho víc, ale ta představa byla taková zvláštní, v mlze...Navíc jsem z poverčivosti dlouho nechtěla nic prozradit. 

Tak už jsme tady. Náš únor v tom roce, který jsem si neuměla představit. Připomeňte mi prosím někdo, kdo to se mnou točíte, kolik let už to vlastně je? Nejsem schopna se dopočítat!

Tentokrát tedy tři děti, spousty zábavy, únavy i cest. A kafe samozřejmě! Vždycky když dám den po dni dohromady, nestačím se divit. Fakt jsme toho tolik stihli? No tak prý opravdu jo. 
Tady to máte, náš únor 2019 v několika minutách. Vlastně to zase nějak rychle uteklo.

A teď už(jako obvykle) se těším na jaro, na narozeniny MiniMláděte(blíží se!!) a vůbec na další dobrodružství!


pondělí 25. února 2019

8/52




Mládě měl jarní prázdniny. Vlastně oba kluci měli, takže jsme měli různorodý program. Lyžování, malování vodovkama, hry, nekonečné zkoušky s kapelou Chyťte to dítě, ale i učení, které dostal dopředu, protože jsme si jarní prázdniny trochu prodlužovali. Lyžování na Obřím Sudu bylo trochu dramatičtější, protože ho to z nějakého důvodu nebavilo, začátek byl těžký a únava ještě větší. Nakonec se sice trochu zakousl, ale nejspíš si šetří energii do Krkonoš.

MiniMládě má za sebou první opravdovou hodinu lyžování. Bylo to úplně jiné, než když se učil Mládě. Mini se nemohl dočkat, až obuje lyžáky a půjde to všechno zkusit doopravdy. Odhodlání bylo veliké a na jeho výkonu to bylo znát. Padal, vstával, učil se a pořád se usmíval. Ani náznak vztekání(novinka!) a únavy. Dokonce chtěl lyžovat ještě po skončení hodiny. Tuším, že z něj bude lyžař mnohem rychleji.

MiniAtom se snaží přetáčet, ale ještě to nedospělo do zdárného konce. Uvidíme, kdy se mu to defintivně povede. Sílu na to má, jen musí najít tu správnou techniku. Chápete to? To malé miminko, které se tuhle narodilo! Lyžování poměrně v klídku prospal, čerstvý vzduch a popojíždění, co víc si přát.


V pátek jsem už potřebovala být úplně sama. Ale opravdu úplně sama, protože prázdninový týden s vidinou dalších společných dnů na horách, byl lehce náročnější. Na víc jak dvě hodiny jsem se zašila do horké vany a neskutečně moc mi to pomohlo. Obětovala jsem sice čas na cvičení, ale bylo mi jasné, že tentokrát to nejde jinak. Pomohlo to dokonale. Mám pocit, že ty prázdniny jsou teď nějak náročnější :-))

pátek 22. února 2019

7/52





Mládě poslouchá Tata Bojs. A hodně! A denně řve ve zkušebně "Šagali, šagáli". Tak jo no. (když jsem ještě byla mladá a měla jsem nějaké pokusy o kapelu, říkali nám "Mardošovo sestry" tak nevím po kom to Mládě má :-))). Na Valentýna mi připravil krásné přání, vlastně bylo pro nás oba s Atomem, ale mě tak nějak dojalo, protože....všude tam byl vypsán můj věk. Ne, vůbec mě to neurazilo, není přeci důvod. Byla jsem ráda a přišlo mi to nejmilejší. (ale jen tak mimochodem, taky to znáte? Ještě včera, když někdo říkal "před dvaceti lety", znamenalo to pro vás "to jsem ještě nebyla na světě" a dneska, když to slyšíte, tak už víte, že před dvaceti lety jste byli v pubertě! Takže v očích dnešních puberťáků jste už nejspíš odepsaná stářeš!:-)))

MiniMládě byl původcem mé páteční krize. Nutně potřeboval vyprovodit bráchu do Skauta na kole. Musel mít opravdu hodně nutně batoh. V polovině cesty ho začaly bolet nožičky a odmítal cokoli. Zároveň chtěl s bráchou do klubovny, řítil se po hlavě do silnice(včas zadržet a spacifikován, ale stejně byl pláč). Pomohlo až když zahlédl oblíbenou a milovanou paní učitelku ze školky. Ještě mu tekly slzy, ale už se usmíval a mával. Jsou kvality, kterých asi nedosáhnu. Teda alespoň u svých dětí ne. Většinu týdne je hodný, vypráví co se stalo ve školce, s kým si hrál...chce si číst a jednou za čas to dopadne takhle kriticky. Všechno už je samozřejmě odpuštěno.

MiniAtom a jeho první běh s rodiči. Vezl se v běhacím kočárku(viz můj instagram) a skoro celé to prospal. Malý návrat k tomu, co dobře zná z břicha. Většinu času má dobrou náladu a usmívá se. Nenápadně už se snaží i otáčet, což je neuvěřitelné. Před chvilkou se přeci narodil! A teď jsou mu čtyři měsíce.

Úplně poprvé jsme s Atomem běželi spolu! Doba, kdy bych čekala já na něj, je dávno pryč. Mám co dělat a stejně nestíhám. Takže se všichni usmívali na něj a na kočárek a já tak půl metru za ním, uf, uf, doháněla co se dá. Ale budiž. Naběháno má a já jsem měla jistou, docela zásakdní pauzu, takže nárok (asi) ještě mám. Jaro mě trochu povzbudilo, ale v kombinaci se cvičením je to stejně celkem zápřah. V pátek jsem měla menší rodičovskou krizi, po které jsem neváhala objednat si ke kafi trochu vína. Jsou dny, které jsou fakt těžší a nám ty pátky úplně nejdou.