úterý 22. ledna 2019

Mít tři syny


Kolikrát jsem už chtěla začít psát nový článek a nakonec jsem seděla nad prázdnou stránkou, pila kafe a koukala z okna na strom? Nevím, mockrát! Měla jsem čas, prostor, měla jsem klid a...nešlo to. Protože bych musela začít psát všechny ty klišé o tom, jak jsem nikdy netušila, že jednou budu mít tři děti, že se mě každý ptá, jak to zvládám a nebo jestli MiniAtom nezlobí. Ono ale začít přiznáním, že mi dlouho nešlo nic vymyslet, je taky takové klišé, stokrát omleté. Něčeho se ale chytit musím, že jo!

Mám tři děti. Tři syny. V mém případě si myslím, že příroda přesně ví co dělá, protože jsem od svých šestnácti let přesvědčena, že bych neuměla vychovat dceru. S největší pravděpodobností jde o nějaký silně zakořeněný pocit z dětství a puberty, kdy spousty věcí nebylo úplně ideálních. Neměla jsem žádný ženský vzor. Měla jsem sama sebe a upřímně řečeno, dost jsem se v tom plácala. Mám pocit, že mi část vzpomínek, kde si běžně holky povídají si s maminkou o důležitých holčičích věcech, někdo přečmáral černou barvou. Nic takového prostě neexistuje. Snažila jsem se stokrát uchopit a zachytit ten pocit. Jaké to asi může být? Nevím. 

Když se vdávala jedna z mých nejbližších kamarádek a před odjezdem na obřad jsem si s ní a její maminkou připíjela šampaňským, sevřelo se mi srdce, protože...takhle to asi má vypadat. Nejde o přípitek, jde o souznění o vědomí, že máma je tu vžycky pro nás, že pochopí, vysvětlí i že nás možná někdy naštve. Ale je to máma. Vychoval mě táta a dělal to, jak nejlíp uměl. Ale jsou věci nahraditelné a věci, které nezaplácnete ničím. Asi nikdy. Ale ty vzory, ty jsem si nakonec našla tak jako tak. I když to trvalo. Máme/měli jsme v rodině spousty obdivuhodných, skvělých a statečných žen. Na přání, mít dceru, jsem si ale nikdy netroufla. 

Mám tedy tři krásné, zdravé, hodné a někdy zlobivé syny. Miluju je všechny úplně stejně i když na začátku si člověk neumí představit, že tu lásku dokáže nějak rozdělit. Ona se ale nedělí, je jí prostě jenom čím dál víc. Fascinující úkaz. 
Jsou stejní a přesto tolik jiní. Starší dva bráchové se aktuálně stále dokola škádlí, občas se umí poprat kvůli úplnému nesmyslu, ale vždycky jeden druhého chrání, jeden na druhého myslí a když zrovna nejsou spolu, tak potom vítání nemá konce. Spojuje je i velké láska k miminku. A pak mi z toho škádlení, když už mám pocit, že mi praskne hlava, přijdou říct, že vymysleli společnou "knížku". Převypráví mi o čem bude. A že to budou psát a kreslit spolu. 
MiniAtom je ve fázi poznávání světa. Na bráchy reaguje skvěle, dokonce líp, než jsem čekala. Usmívá se na ně, hned jak je vidí. Čeká na jejich legrace i na to, až mu přijdou dát pusu. Bratři v triku!

Jestli něco nějak zvládám, nebo nezvládám, asi není otázka úplně na mě. Jak se mi tak dny míhají před očima(někdy doslova), tak se snažím nějak fungovat. Vždycky jsem měla takovou zvláštní představu, že tři děti jsou peklo. Nejsou. Výraznější rozdíl mi přišel, když se narodil MiniMládě. Byl to zvláštní pocit, mít najednou dva. Teď prožívám takové dejavu, protože jsou si všichni tak podobní.
Je to jízda. Zvláštní, krásná, zmatená a rychlá. Snažím se nevnímat připomínky o tom, že už nikdy nebudeme sami. Nic nekončí, všechno to teprve začíná(prosím, tím nemyslím, že si těch dětí pořídíme ještě pět:-). Těším se na první větší výpravu. A pak dám vědět, jak to šlo. Protože jestli si někdo myslel, že přestaneme vandrovat...tak se spletl :-) 

pondělí 21. ledna 2019

3/52




Mládě občasně už sám vylétá z hnízda. Fotka je pořízena po návratu z výpravy do Jičína. Naprostá spokojenost(až na to, že teda ve své roztržitosti zapomněl ručník a plavky s sebou taky neměl:-). Ale byl v TÉ sauně, o které strejda Jára napsal, takže zážitek samozřejmě. Zkoumá a kreslí auta, pořád dokola řeším detaily a má milion a jeden odborný dotaz. A učí se na svou první roli. Bude hrát krále, takže jsem na něj moc zvědavá.

MiniMládě s námi část soboty trávil bez Mláděte a myslím, že si to hodně užil. Především proto, že mu nikdo neskákal do řeči a všechno co nám chtěl povědět, jsme si vyslechli. Stále starostlivě chodí kolem brášky a často ho vyžaduje vyndat z košíku a pusinkovat. Je to drsoň. Zatímco Mládě má úraz a hned se polituje, se všemi prodiskutuje diagnózu a ještě za týden zranění cítí, tak Mini se otřepe a ve většině případů hlasí "dobrý, nebolí" a běží dál. Jasoň a Drsoň :-))

MiniAtom má a sebou Vítání občánků. Celé to proběhlo neuvěřitelně klidně. Tak moc klidně, že jsem z toho byla sama překvapená. Velkou zásluhu na tom má paní učitelka ze školky, ze které MiniMládě nemohl spustit oči. Jako dáreček od knihovny dostal knížky ze skvělého projektu Bookstart! Je to prostě literární mrně :-) 

Stále cvičím. Je to někdy trochu náročnější, někdy to jde vyloženě silou vůle. Ale nepolevila jsem. Cítím se ale mnohem, mnohem líp což je zásadní důvod, proč tohle všechno dělám. Takže v pořádku. Vítání občánků...třikrát ty stejné prostory, lidé i projev. Kytička a fotky. Tentokrát jsem si sundala gumičku na ruce, protože dvakrát jsem na to zapomněla. Tak letos jsem zapomněla na sportovní hodinku. K sukni. Ale co bych pro své děti milované neudělala. Jednou se tomu budou tlemit, jak to bylo trapný. Já to znám...já to moc dobře znám. Takže se nemůžu ptát, po kom to mají:-))

pondělí 14. ledna 2019

2/52




Mládě nacvičuje v dramaťáku roli krále, prý se mám na co těšit. Nemá rád matiku(vůbec netuším, po kom by to mohl mít!:-) a musí se jí i přes to věnovat víc, než by asi sám chtěl. Občas se u toho šíleně vzteká, naštvaně odchází(taky netuším, po kom by to tak mohl mít!). Před spaním si poslouchá svou vlastní hudbu, protože Ježíšek mu donesl přehrávač. Aktuálně vede Bowie a to bych si tak nějak tipla, že vím odkud má :-)

MiniMládě je zvíře a jeho geniální nápady nemají konce. Třeba natřít a vyleštit pořádně dřevěnou podlahu krémem pro miminko, což je jeden z těch klasických vtipů. Taky mi ale otevřel úplně nový krém od Ježíška a natřel mi s ním lampu na nočním stolku. Já to nechápu! Proč si to alespoň nenamazal na svůj obličej. Jsou to občas infarktové stavy. Ale miluje brášku a vždycky když přijde ze školky, první co potřebuje vidět je právě MiniAtom. Má rád i Mládě, ale tam je to o různém pošťuchování a škádlení se, takže velmi proměnlivé.

MiniAtom si začíná všímat svého okolí mnohem víc, než dřív. Občas si ožužlává ruce, usmívá se na všechny kolem a na slunci vypadá(stejně jako MiniMládě v jeho věku)jako zrzek. Po prvotním pláči si zvykl na vodu a moc rád se koupe, takže mu bráchové už naplánovali letní kurz plavání v bazénu.


Náročný týden za mnou a jedeme dál. Začala jsem konečně naplno cvičit. První dva dny jsem toho chtěla nechat a být navždy taková, jaká jsem teď. Ale pak mi došlo, že by mi to chybělo a že je lepší překonat to hned. Bolelo to. Ani ne tak svaly jako fakt, že jsem některé cviky nestíhala tak, jako dřív. Tělo prý má ještě nárok, jsem na sebe asi moc přísná. Ke konci týdne jsem ze sebe měla mnohem lepší pocit, takže doufám, že to bude trvat i dál. Taky se pomalu vracím k nějaké drobné práci, sama jsem zvědavá, jak to dopadne...

neděle 13. ledna 2019

Knižní nadílka

Před Vánoci jsem mnohým z Vás odpovídala ohledně knižních tipů. Bohužel to bylo asi to jediné, co jsem na tohle téma stihla a docela dost mě to mrzí. Každý rok se totiž snažím dětem vybírat co nejkrásnější a nejzajímavější knihy. Nejen mým, ale i dětem v mém okolí. Letos...tady vlastně loni!!(kdo s tím taky má pořád problém?:-) se mi sešla pěkná sbírka a já jsem měla ten dobrý nápad a udělala jsem si fotku. Díky tomu tedy můžu napsat zpětně o tom, které knihy našly děti pod stromečkem. K některým se ještě určitě vrátím v samostatných článcích, protože si zaslouží více prostoru. Zatím tedy alespoň takhle.



Klapy Klap
Madalena Matoso

V září jsem na Tabooku potkala úžasnou, rozesmátou a krásnou Rosu Mitnik. Nejen, že mi svou pozitivní náladou vykouzlila úsměv na tváři po zbytek dne, ale ještě mě navedla na tuhle knihu. Klapy Klap! Tahle kniha od portugalské ilustrátorky Madaleny Matoso mě dostala. Originalitou, vtipem, barvami a provedením. Stačí trochu fantazie a dají se s ní dělat naprosto dokonalé kousky. A u nás o fanzatii není nouze, takže jsem sama zvědavá, co kluci vykouzlí. Po otevření a zavření knihy se totiž lidé zdraví, klepou na dveře, cvičí a hrají na hudební nástroje, nebo pečou toust! A taky si dávají pusu, což Mládě v poslední době velmi prožívá a strašně moc se tomu směje.
„KLAPY KLAP nepotřebuje baterky ani zásuvku. Jen tvoje ruce a tvoji hlavu.“ píše se na zadní straně a já mohu jedině souhlasit. Vydalo nakladatelství Baobab.


Milo´s Black and white animals
Rowena Blyth

Kontrastní leporelo, které jsem letos vybrala pro MiniAtoma. Budou mu tři měsíce, na klasické leporelo je ještě brzy a tohle se mi líbilo už před jeho narozením. Tak jsem se rozhodla ho vyzkoušet. Tedy zkoušíme to společně. Uvnitř jsou milé ilustrace se zvířátky. Není to klasická harmonika, ale obyčejné "listy", ale zatím to ničemu nevadí. Rozměrově je tak akorát, aby s ní mohl časem sám manipulovat podle svého, takže ideál. Určitě se nedá říct, že nějak aktivně "čteme" ale občas ho nějaký obrázek zaujme a dlouze ho zkoumá. Jsem zvědavá, jestli a jak to bude pokračovat. Já už přemýšlím o dalších knihách s Milem. Vydalo Fourth Wall Publishing.


Rok ve školce
Przemyslaw Liput

Poměrně známá věc od nakladatelství Host. Blíže jsem o ní psala před pár měsíci tady. Tahle ale patří Dankovi a jsem moc zvědavá, jak se mu bude líbit. Školku totiž zná víc, než dobře. Jak by taky ne, když jeho máma není jen tak obyčejná máma, ale taky paní učitelka. Jestli se u nás něco prohlíží opravdu denně, je to právě Rok v...a školka zatím asi vede úplně nejvíc. Stále je co hledat a stále nacházíme nové a nové drobnosti. A nejlepší samozřejmě je, když jsou děti ve školce večer v maskách.

Rok na venkově
Magdalena Kozieł-Nowaková

Po úspěšném Roce v lese a ve školce jsme pořídili pro Mini i třetí z této serie Rok na venkově. Dost jsem se na ní těšila, přeci jen něco nového po neustálém prohlížení "školky". Pravda je, že venkov jsme zatím otevřeli jen párkrát. Dost dobře nevím, jestli ho zklamala ilustrace, nebo se na ty předchozí dvě tolik upnul. Obrázky nejsou tak jemné a srozumitelné, jako v předchozích dvou knihách. Tím samozřejmě nechci říct, že jsou špatné, jen ho zatím dostatečně nezaujaly. Ještě tomu ale určitě dáme šanci. Myslím, že si cestu i k téhle nakonec najde.

Ptáček a lev
Marianne Dubuc

Další z řady knih, které máme doma načtené, naprohlížené a naše nadšení posíláme dál. Ptáček a lev z nakladatelství Labyrint jsem vybrala pro kamarádčina syna. Je to taková záležitost pro menší děti, které už úplně nebaví leporela, ale zároveňe nemohou být zahlceny spoustou slov a složitým příběhem. V našem případě i pro začínající školáky, kteří zdolávají své první čtenářské mety(Mládě loňský rok). V jednoduchosti je největší síla a tady to dokonale platí. Ptáček a Lev velmi jemně vypráví o soucitu, loajalitě, přátelství, trpělivosti, stejně jako o tom, jak utíkají roční období. Je to nádhera. A kdo jiný by měl naše děti učit o přátelství, než my svým příkladem a knihy!
Přečteno sice za chvilku, ale pohlazení po duši je k nezaplacení, takže...


Levou zadní
Mariana Tutschová

Žil byl....bílý králík s černými oušky, který se jmenoval Bobeš. A tenhle Bobeš se jednoho dne vydal na dobrodružnou výpravu za pokladem v podobě mrkvového pole.  Nebude přeci celý život žrát jehličí s pískem jako jeho otec, to dá rozum!
Odvážný Bobeš, kterému ve skutečnosti pod srstí tluče statečné srdce rytířského jména Lancelot, medvěd vegetarián, kamarádka kosatka a papoušek, který se odhodlá určovat svůj vlastní osud. To jsou hlavní postavy příběhu Levou zadní Mariany Tutschové, který ukazuje, že odvaha, spolupráce a ochota pomáhat druhým, vede nejen k vysněnému cíli, ale také k čistému svědomí a především k pevnému přátelství. Vyprávění s jasnou pointou, je ozvláštněno řadou frazémů, jejichž význam vtipně vysvětlují texty a kresbičky umístěné na každé dvoustraně. Ustálená slovní spojení navíc autorka výtvarně pojala s důrazem na absurditu doslovného vyznění.  Zvlánete přečíst a pobavit se, levou zadní, na to vemte jed ;-)
Vydalo nakldatelství Labyrint.

středa 9. ledna 2019

Šťastné a veselé po Vánocích

Aneb střípky z našich Vánoc, které kolem mě prolétly tak rychle, že jsem si sotva stačila dát svařák, rozbalit dárky a sníst trochu cukroví, které mi děti nechaly. Zjistila jsem, že nejlepší je, nic si nemalovat a nebo dokonce plánovat. Ono to všechno dopadne dobře a ještě k tomu bez stresu. V říjnu jsem si myslela, že nic nezvládnu, nestihnu, nepřipravím, dokonce ani neupeču. Tak tedy...zaručeně jsem nezvládla nijak extra-speciálně uklidit, nepřipravila jsem všechno, co by se nejspíš mělo. Stihla jsem ale upéct dobré cukroví-protože letos jsem už měla dva skvělé pomocníky. Dokonce jsem stihla i trochu výzdoby, protože atmosféra musí být, a párkrát jsem i zapálila vonný olej v aromalampě(přesně vím, že se Atom teď šklebí, když to čte:-), poslouchala koledy a hlavně, hlavně jsem stihla s klukama plnit jejich adventní úkoly a to bylo vlastně to nejvíc. Připravili jsme sušenky pro ptáčky, pili jsme kakao, hráli hry a byli spolu. Alespoň chvilku jsme se zastavili a užili si maličko klidu. A tak to přeci všechno má být ne? Chtěla jsem jen uvést na pravou míru, že klidu jako klidu v rámci možností, protože tři děti a klid už zavání jistým oxymoronem, že jo. 

Štědrý den je u nás dnem, kdy se nesmí uklízet, ráno se spěchá po schodech dolů, jestli opravdu máme stromeček a snídá se vánočka. Díváme se na pohádky a děti jsou netrpělivé, takže je několik karambolů, ale Ježíšek už je určitě někde blízko. Takže kluci vyhlížejí z okna, zkoumají každý stín a řeší, jestli už se náhodou něco neděje. A ono se to kouzlo vždycky stane. Pouštíme skořápky na vodu a nesmí chybět rockové koledy v podání kluků. Bez toho by to asi fakt nešlo!

Jestli si neumím bez něčeho představit Vánoce, tak je to setkání s mou rodinou. Na to se těším vždycky moc. Jsme prostě všichni podobně naladěni, máme si pořád co říct(nahlas samozřejmě:-), rodinné vtipy i historky prostě MUSÍ proběhnout. Nová generace už nám navíc zdárně dorůstá a je to o to větší zábava. Tentokrát jsme měli celé předávání dárků okořeněné videohovorem do Thajska, kde si Vánoce užívali táta s Ivanou. Dva úplně odlišné světy.  Letos přišel Ježíšek zase na zahradu. Takové předávání dárků venku, má svoje obrovské kouzlo. Já tohle zažít jako dítě, jistě na to dlouho vzpomínám. 

Ještě tu máme naše narozeninové dítko. Danek. Jeho třetí narozeniny si žádaly dort a protože jsem nejhodnější teta ever a můj synovec je skoro jako můj vlastní chlapeček, upekla jsem mu borůvko-ostružinový dort. Myslím, že byl docela překvapený. Pořád si nemůžu zvyknout, že jsou mu už tři roky. Za deset let se budu sice dojímat taky, ale už pro něj zraučeně budu trapná:-))

Na Silvestra jsme zmizeli na chalupu. Stihli jsme trochu sněhu, stavění iglů, Silvestrovskou proházku i tu Novoroční po Táboře, která nás pěkně vypekla. Nebo spíš vyšplouchla. Zmokli jsme, ale stejně jsem byla ráda, že jsem se tam mohla s MiniAtomem projet po mých oblíbených uličkách. Jestli jsem si myslela, jak moc rychle mi utíká čas, tak rok 2018 byl jako z rychlíku. Jsem moc zvědavá, co přinese ten další. Na Instagramu jsem psala, že předsevzetím letos mám. Tak doufám, že to všechno dodržím.


pondělí 7. ledna 2019

1/52




Mládě se zapojil do Tříkrálové sbírky. Potěšilo mě, že chce dělat něco dobrého a vnímám rozhodnutí, chodit do skauta, jako jedno z těch dobrých.

MiniMládě miluje knížku Podivuhodné vyprávění bývalého piráta Kolíska. Čteme jí opravdu denně a myslím, že ji budeme všichni brzy umět přednést z paměti.

MiniAtom si užívá klidu a spánku! Jakmile jsou starší bráchové ve škole a školce, tak většinou dospává, protože ho jinak zrovna moc nenechají.


Nový rok jsme přivítali na chalupě s trochou sněhu i deště. Snažím se kličkovat, stíhat všechno a zároveň se úplně nezbláznit. V pátek jsem pobíhala od půl dvanácté s přestávkami(oblékat děti, svlékat děti cca 4x)do šesti ve sněhu a přežila jsem. Bez nosítka bych ale byla nejspíš vážně ztracená.