pondělí 25. února 2019

8/52




Mládě měl jarní prázdniny. Vlastně oba kluci měli, takže jsme měli různorodý program. Lyžování, malování vodovkama, hry, nekonečné zkoušky s kapelou Chyťte to dítě, ale i učení, které dostal dopředu, protože jsme si jarní prázdniny trochu prodlužovali. Lyžování na Obřím Sudu bylo trochu dramatičtější, protože ho to z nějakého důvodu nebavilo, začátek byl těžký a únava ještě větší. Nakonec se sice trochu zakousl, ale nejspíš si šetří energii do Krkonoš.

MiniMládě má za sebou první opravdovou hodinu lyžování. Bylo to úplně jiné, než když se učil Mládě. Mini se nemohl dočkat, až obuje lyžáky a půjde to všechno zkusit doopravdy. Odhodlání bylo veliké a na jeho výkonu to bylo znát. Padal, vstával, učil se a pořád se usmíval. Ani náznak vztekání(novinka!) a únavy. Dokonce chtěl lyžovat ještě po skončení hodiny. Tuším, že z něj bude lyžař mnohem rychleji.

MiniAtom se snaží přetáčet, ale ještě to nedospělo do zdárného konce. Uvidíme, kdy se mu to defintivně povede. Sílu na to má, jen musí najít tu správnou techniku. Chápete to? To malé miminko, které se tuhle narodilo! Lyžování poměrně v klídku prospal, čerstvý vzduch a popojíždění, co víc si přát.


V pátek jsem už potřebovala být úplně sama. Ale opravdu úplně sama, protože prázdninový týden s vidinou dalších společných dnů na horách, byl lehce náročnější. Na víc jak dvě hodiny jsem se zašila do horké vany a neskutečně moc mi to pomohlo. Obětovala jsem sice čas na cvičení, ale bylo mi jasné, že tentokrát to nejde jinak. Pomohlo to dokonale. Mám pocit, že ty prázdniny jsou teď nějak náročnější :-))

pátek 22. února 2019

7/52





Mládě poslouchá Tata Bojs. A hodně! A denně řve ve zkušebně "Šagali, šagáli". Tak jo no. (když jsem ještě byla mladá a měla jsem nějaké pokusy o kapelu, říkali nám "Mardošovo sestry" tak nevím po kom to Mládě má :-))). Na Valentýna mi připravil krásné přání, vlastně bylo pro nás oba s Atomem, ale mě tak nějak dojalo, protože....všude tam byl vypsán můj věk. Ne, vůbec mě to neurazilo, není přeci důvod. Byla jsem ráda a přišlo mi to nejmilejší. (ale jen tak mimochodem, taky to znáte? Ještě včera, když někdo říkal "před dvaceti lety", znamenalo to pro vás "to jsem ještě nebyla na světě" a dneska, když to slyšíte, tak už víte, že před dvaceti lety jste byli v pubertě! Takže v očích dnešních puberťáků jste už nejspíš odepsaná stářeš!:-)))

MiniMládě byl původcem mé páteční krize. Nutně potřeboval vyprovodit bráchu do Skauta na kole. Musel mít opravdu hodně nutně batoh. V polovině cesty ho začaly bolet nožičky a odmítal cokoli. Zároveň chtěl s bráchou do klubovny, řítil se po hlavě do silnice(včas zadržet a spacifikován, ale stejně byl pláč). Pomohlo až když zahlédl oblíbenou a milovanou paní učitelku ze školky. Ještě mu tekly slzy, ale už se usmíval a mával. Jsou kvality, kterých asi nedosáhnu. Teda alespoň u svých dětí ne. Většinu týdne je hodný, vypráví co se stalo ve školce, s kým si hrál...chce si číst a jednou za čas to dopadne takhle kriticky. Všechno už je samozřejmě odpuštěno.

MiniAtom a jeho první běh s rodiči. Vezl se v běhacím kočárku(viz můj instagram) a skoro celé to prospal. Malý návrat k tomu, co dobře zná z břicha. Většinu času má dobrou náladu a usmívá se. Nenápadně už se snaží i otáčet, což je neuvěřitelné. Před chvilkou se přeci narodil! A teď jsou mu čtyři měsíce.

Úplně poprvé jsme s Atomem běželi spolu! Doba, kdy bych čekala já na něj, je dávno pryč. Mám co dělat a stejně nestíhám. Takže se všichni usmívali na něj a na kočárek a já tak půl metru za ním, uf, uf, doháněla co se dá. Ale budiž. Naběháno má a já jsem měla jistou, docela zásakdní pauzu, takže nárok (asi) ještě mám. Jaro mě trochu povzbudilo, ale v kombinaci se cvičením je to stejně celkem zápřah. V pátek jsem měla menší rodičovskou krizi, po které jsem neváhala objednat si ke kafi trochu vína. Jsou dny, které jsou fakt těžší a nám ty pátky úplně nejdou.

čtvrtek 21. února 2019

autorské čtení/Český ráj

Kniha Český ráj má pro mě jedno nesmazatelné plus. První polovinu jsem si totiž přečetla těsně před porodem a tu druhou už jako máma tří kluků. A přesně tohle jsem totiž na ty první dny potřebovala. Něco odlehčeného, něco co plyne a zároveň něco hodně vtipného. A to jsem našla v knize Jaroslava Rudiše. Nezbláznit se a zůstat ve čtenářském procesu, přesně to jsem potřebovala a přesně to jsem tu i našla. Ze začátku jsem si trochu zvykala na velmi specifický styl, který tahle kniha nabízí, ale byla to otázka několika stránek. Pak už jsem se vysloveně těšila na kluky ze sauny, kteří nemají jména. Místo nich jsou titulováni svými profesemi, sociálním statusem, případně jsou jinak specifikováni. Jo. bavilo mě to fakt hodně. Na nějaké poporodní smutky nebyl prostor, protože jsem se musela pořád některým historkám, které se fakt nedají vymyslet, jedině prožít. Ale tohle vlastně není hodnocení knihy. 

Chtěla jsem jen napsat, že ještě lepší než fakt, že si knihu sami přečtete, je situace, kdy vám ji přijede přečíst sám autor osobně. Teda ne mně samotné, ale plné knihovně posluchačů.
Jsem ráda, že se to celé povedlo, že se četlo, diskutovalo, podepisovalo a fotilo. Jaroslav mluvil nejen o Českém ráji, ale i o nové knize, která už za pár dní vyjde v němčině, přidal pár dalších saunových historek. Winterbergs letzte reise.
Rozhodně je se na co těšit!

Pro mě to ale nebylo jen čtení, ale i víno s Liškou, povídání si v kavárně (bez dětí) a spící MiniAtom v knihovně, který byl naprosto skvělý. Bála jsem se, aby se do čtení neprobudil a nechtěl se představit všem přítomným. Neudělal to a vesele se prospal až do deváté hodiny. Jeho první větši literární akce. Aby nebyl proti bráchům pozadu :-)




foto Nymburský deník

foto Nymburský deník

foto Nymburský deník


foto Nymburský deník



pondělí 11. února 2019

6/52



Mládě napsal pohádku, kde je hlavní postava dortík Rebel. Někdy si říkám, že to má fakt snadný. Pro všechny k narozeninám ve vteřině dokáže vymyslet a během odpoledne i sepsat příběh a má hotovo.
Všechno si poctivě skenuju a doufám, že to jednou prodám a koupím si dům na italské pláži, budu pít kafe a číst si jeho knihy. A teď zpět na zem a do reality za 3,2,1...

MiniMládě-a proč?! Stále dokola v kruhu. A proč? -A proč?! -Aaaa prooooč? Z části proto, že ho to opravdu hodně zajímá, ale jsou chvíle, kdy to opakuje čistě pro své pobavení a sleduje, jak už nevím, co na to všechno odpovídat. Taky mě docela slušně poráží v pexesu, musím prý víc cvičit.

MiniAtom je můj nejmenší hrdina, opravdu nejhodnější miminko. Zvládl se mnou čtení v knihovně, následně i část "afterparty" po čtení. Když je třeba, dělá mi obecenstvo i při cvičení, ale vzhledem k tomu, že je jeho pohyblivost ještě docela nízká, tak mi to vůbec nedělá problém. Asi mu to přijde jako vtipná záležitost, protože se většinu času tomu pohledu na mě hodně směje.

Odejít na chvilku od dětí(čti malá dovolená) s Liškou, povídat si bez prerušení(není to fáma, to prý fakt existuje!!:-)), dát si trochu vína, uvést čtení v knihovně...tak to bych měla. Trochu mě začíná unavovat, že se koukám na šatník plný krásných věcí a polovinu z nich si nemůžu vzít, protože kojení. Možná trochu ponorka, ale jen v tomhle smyslu. Jestli se na něco těším, tak na možnost vybrat si oblečení podle nálady a ne podle toho, jak dobře jdou ven vyndat prsa.

středa 6. února 2019

5/52




Mládě má za sebou vysvědčení, ale pololetní prázdninový den musel zůstat doma kvůli kašli. Nebezpečí naštěstí zažehnáno. Výstava Tata bojs se mu tak moc líbila, že nám možná právě začalo období poslouchání úplně (pro něj) nové kapely. 

MiniMládě byl se mnou po dlouhé době úplně, ale úplně sám. Žádný starší, ani mladší brácha. Mám pocit, že takhle to budeme muset dělat častěji. Prostřední děti to nemají zrovna nejjednodušší, ale slíbila jsem si, že tohle musím dodržet. Společné dny. Byl za to moc rád.

MiniAtom poprvé v Doxu a kupodivu to celé neprospal. Začíná zvedat nožičky tak, aby na ně vidět, směje se tomu. I když on se teď směje všemu a na všechny. Zatím celkem spokojené miminko, až na pár chvilek. 


Obchází nás nemoci, naštěstí se docela statečně držím(e), ale stejně to čekám tak nějak každou chvilku. Po dlouhé době jsem měla pocit, že se situace stabilizuje, že už v některých věcech umíme chodit. Možná na tom má podíl i fakt, že už se pohodlně vejdeme do auta všichni. Většinou mě z toho pocitu, že už to umíme, vyvedou mé vlastní děti do pěti minut po tom, co se v duchu plácám po rameni. A takhle je to pořád. Když se rozbrečí nejmenší a starší dva kluci se pustí do výměny názorů...je to ještě pořád velká "legrace". Ale držím se statečně. Nebo se o to snažím.