čtvrtek 11. dubna 2019

My všichni, co spolu běháme/RunTour České Budějovice

Runtourácká sezona zahájena. České Budějovice, kde celý běžecký seriál obvykle začíná, nabízejí příjemnou trasu. Mně ale ještě něco navíc. Totiž, trochu nostalgie. Právě tady jsem se byla podívat na ségru a tátu úplně poprvé, když spolu běželi. Byla jsem pár týdnů po porodu Mini, ale dala jsem si jasný závazek, že hned jak to půjde, vyběhnu taky. A stalo se!
Malý střih a z roku 2015 jsme v současnosti. Běžím já, Atom, naše děti-dvě po svých, jedno se veze, tatí a ségra s tím malým miminkem, které měla tehdy v břiše, ale ještě to nikdo nevěděl. Z malého miminka je dneska Danek, skvělý bojovník i parťák na podobné akce. My všichni, co spolu běháme, jsme se vydali na další dobrodružství. Docela početná smečka, jen co je pravda.

Vzhledem k dětským závodům, vyrážíme poměrně brzy ráno od Markéty. Všechno funguje jak má, díky mé komínkové metodě jsou kluci připraveni včas a bez stresů. Ségra není líná uvařit nám k snídani ovesnou kaši s čerstvým ovocem. Jsem jí za to moc vděčná, protože jestli něco máma, kterou čeká akční den potřebuje, je právě pořádné jídlo. Mám takovou špatnou vlastnost, většinou si připravím jídlo až do auta, pak ho s naprostým klidem nechám ležet na kuchyňské lince a celou cestu se v autě kroutím, že je mi špatně hlady. Tentokrát ne, takže jedeme!
Na místě jsme opravdu včas, slunce svítí a město se probouzí do nového dne, zatímco naše děti jsou natěšené na běhání a čekají, když už to vypukne. Rozcvičují se, blbnou, postupně samozřejmě(protože proč by šli všichni najednou), musí všichni čůrat. Je ráno, dospělácký běh nás čeká až v poledne a proto naše první kroky, po vyzvednutí čísel, vedou ke stánku Costa Coffee.
Záchrana. Jak nemá rodič kafe, začnou ho děti tak trochu válcovat...Takže doplnění energie za 3, 2, 1...Dobré ráno České Budějovice!




Když máte tři děti, to nejmladší je kojenec a vy chcete zároveň běhat, je správné načasování všeho ještě větší oříšek. Musím si ohlídat, aby kojení proběhlo vždycky těsně před během, protože brečící MiniAtom by mi utrhl srdce, to prostě nechci. Takže tedy kojím, běžím, zase kojím,...
První běží mladší kluci. V našem případě tedy tři Danek, MiniMládě a MiniAtom si trasu projede s Atomem v kočárku. Komu se povede mít půl rodiny na trati, že jo!
Mini je natěšený, rozcvičený a jasně mi dává najevo, že se držet za ruce určitě nebudeme, on to přeci zvládne sám. No jasně, mám pro to velké pochopení, taky bych nechtěla běžet půl kilometru s někým za ruku. Tady jde všechna romantika stranou.
Po odstartování vypukne krutý boj bratranců. Mini má maličko krizi, ale nakonec o vteřinu před Dankem zvítězí. Kdyby ovšem Danek neškobrtnul v zatáčce, pak by to byla jasná remíza. Dobří jsou ovšem oba. Plácnou si s Rákosníčkem, dostanou medaili a zároveň je dojíždí MiniAtom v kočárku. Zvládli jsme to!





Na programu je ještě další dětský závod, který se nás týká. Mládě běží svůj 1 kilometr. V jednu chvilku si vybavím ty okamžiky, když běžel úplně poprvé s mým tátou za ruku, úplné mrně. Jenže to je dávno pryč a Mládě tu běží sám za sebe. Velký kluk. Atom ho vyprovází na startu a my ostatní čekáme na trase, abychom ho podpořili. Daří se a dobíhá s lepším časem než minule.



Atom dává jako jediný z naší výpravy 10 km. My s tatím ve dvě 5 km a mě předem trochu stresuje, že se na mě bude čekat. Nemám natrénováno tak, jak bych chtěla, jsem pořád dost unavená a navíc docela brzy po nemoci. A tatí běhá tuhle trasu tak rychle, že mu to můžu závidět. Vím, že je to chyba, ale jsem od přírody trochu stresař a taky vím, že Mládě to má po mně.

V pauze, kdy se snažíme nějak připravit a na trati běží ti, kteří se rozhodli pro speciální 3km běh, se nám ztratí Mini. Je to vteřina a vím, že nemůže být daleko, ale ten pocit je šílený vždycky. Hledáme ho tři a já ho nakonec objevím ve stánku, kde se snaží vytočit si nějakou výhru. Pyšně mi pak přinese poukázky a spokojeně se usmívá. Jsou chvíle, kdy se prostě nedokážu zlobit, jen jsem ráda, že se našel a je v pořádku. Uf....
Po stresu ještě jedno kafe. Nemůžu si pomoct. Čisté, bez mléka, potřebuji se trochu probrat a Atom říká, že tohle se před během může. Tak to risknu, vždyť o co jde...

Atom běží svou desítku v čase, jaký jsem předpokládala. Na startu jsme ho sice nedoprovodili, ale v cíli čekám s klukama a kluci křičí "tati, do toho!", aby ho podpořili co nejvíc. Ale on to zvládá opravdu dobře. Navzdory vedru, které se udělalo i únavě, které jako rodič čelí úplně stejně jako já.



Ve dvě běžím s tatím. Na start jdeme ještě spolu, donutí mě, abych si určitě oblékla kompresky, poslechnu a v cíli jsem za to moc ráda. Během posledního odpočítávání se rozdělíme, tatí je o kousek přede mnou a za pár vteřin běžíme. Trasu už znám, kousek náměstí, most, voda...další most, co se houpe, když po něm běží spousty lidí. Myslím na naší spadlou lávku přes Labe. A pak už běžím a přežívám vedro a nadávám svým kilům navíc a pak mě napadne, že už NIKDY NIKAM nepoběžím, protože jsem stará a už se z toho nikdy nevyhrabu. Malá běžecká krize. Dokonce jsem chvilku MUSELA JÍT, protože jsem už měla mžitky před očima. Necelých 500m před cílem a mně došla energie. Nakonec jsem to doběhla. V čase, který by nemusel být tak blbý, kdybych nemusela pár vteřin jít. Ale doběhla jsem, pět měsíců po porodu jsem vděčná i za to. Moje děti na mě v cíli volaly "Nefňukej a makej!" podle trička, která mám od Číča v kleci. Překonala jsem svůj pocit, že se musím polít alespoň litrem vody, vzala si občerstvení. Mezitím už mě dohledal tatí, nechal mě vydýchat, podal mi další vodu a já jsem začala fungovat. Všechny krizové plány, jak na to kašlu, jsem nechala někde na trati a šla jsem udělat rozhovor o tom, proč je dobré běžet v Ústí nad Labem. S Labem jsem prostě kamarádka. Tak asi tak. 

Původně jsem si myslela, že po běhu si dám ještě další kafe, většinou to dělám, jakože za odměnu, ale tentokrát na to nemám. Pomalu se balíme a jedeme k tatímu, kde na nás čeká super skvělý oběd a pro kluky originální odměna od babičky za běh. Já si dám sprchu, ujídám jahody a jsem ráda, že žiju. Ale to k tomu patří. Někdo si to jede jen odběhnout, my k tomu máme ještě děti. Ale ani to nás nezastaví i když je to docela náročná sranda. Za pár let to bude jiné, úplně jiné, takže je asi důležité si to užívat teď. Tak, jak to je. Nejen s radostmi, ale i s tou únavou a výdejem energie navíc. Třeba se nám to jednou fakt vrátí!




3 komentáře:

  1. Jak to u Tebe vždycky čtu, tak mám pak chuť běhat taky. Něco na tom všem asi bude. Opravdu neřeš, že jsi měla mizerný čas, nebo jsi musela jít. Důležité je, že jsi se nepovalovala doma na gauči. Líbí se mi, že se toho fakt nebojíš. Opravdu Ti držím moc palce do dalších běhů. Opravdu klobouk dolů!

    OdpovědětVymazat
  2. Jsi skvělá, Janino! Žádnej čas nezměří, jak moc... :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za milé komentáře;-)